Hérodotos

Dnes se většinou antropologie definuje jako systematický výzkum ,těch druhých‘. Ale kdo jsou ,ti druzí‘ a kdo jsme potom ,my‘? Dejme tomu, že ,ti druzí‘ jsou cizí lidé, které ,my‘ chceme pozorovat. Potom se antropologie musí zabývat zkoumáním národů, etnik či skupin, které jsou kulturně 7_06_Herodotos2odlišné od jejich pozorovatelů. A je celkem lhostejné, zda ,my‘ jsme skupina pozorovatelů, nebo ,já‘ jsem osamělý pozorovatel. Z logiky věci potom vyplývá, že to, co se mění před zraky pozorovatelů, jsou ,ti druzí‘, zatímco ,my‘ nebo ,já‘ zůstává neměnné. Ale tato úvaha je bohužel chybná. Dnešní vyprávění o skrytých zkušenostech bude pojednávat hlavně o tom, že mnohdy zajímavější je pozorovat počínání a hlavně vidění onoho ,my‘ nebo ,já‘, tedy toho, kdo pozoruje, než sledovat a popisovat ,ty druhé‘. Mohl bych rozdíly mezi ,my‘ či ,já‘ předvést na různých antropologických školách, ale vybral jsem si ,silnější‘ srovnání. Zvolil jsem jako pozorovatele člověka, kterého nejen celý starověk, ale i pozdější doby braly jako autoritu, jejíž líčení nejen historických událostí, ale také popis navštívených zemí a lidí byly dlouho považovány za skutečnost, která tvořila základ vnímání světa celých generací. Ten slavný muž se jmenoval Hérodotos a podle různých indicií se zřejmě narodil v řeckém Halikarnassu někdy v osmdesátých letech 5. století př.n.l.

Pocházel pravděpodobně z tamní šlechty a trosky jeho biografie známe hlavně z byzantských pramenů. Žil nějaký čas v Athénách v době slávy periklovské demokracie. Proto si toto město získalo jeho srdce především díky svému politickému zřízení, ale zde si také osvojil pohled na nedávné dějiny i na některé řecké státy. Odtud pochází ostatně i hlavní myšlenka jeho díla, která kombinuje geografické, etnografické a historické prvky rozličných oblastí tehdejší perské říše a území obývaných Řeky, aby ze všech těchto pramenů vytvořil obraz velkého, především historického konfliktu, jenž spočíval mezi řeckou láskou ke svobodě a perskou despocií. V tomto smyslu nám může Hérodotos připadat ještě dnes docela moderní, neboť i v dnešní době se mnohé mezinárodní konflikty vidí v podobném prizmatu. Druhým pilířem jeho díla, a z hlediska etnografického pohledu možná významnějším, o nějž se opírá, jsou jeho četné cesty, které podnikal v tehdy známém světě.
Hérodotovy Dějiny aneb Devět knih dějin nazvaných Músy se v určitém ohledu nedají měřit s obvyklou antickou historiografií, protože jeho dílo se skládá z velmi různorodých složek, neboť Hérodotos nemluví pouze jazykem dějepisce, ale zároveň hovoří jako sběratel zeměpisných a etnografických poznatků, ba i kuriozit, které ho z nějakého důvodu okouzlovaly. Tak se z něho stává poutavý vypravěč anekdotických příběhů z řeckého a orientálního prostředí, ale zároveň zanícený pozorovatel lidí a jejich díla. Proto se z poznámek o navštívených zemích a o jejich lidu, případně z poutavých historek doplněných kritickými postřehy rozrůstá materiál, který není pouze úzce historický, ale obecně naučný. Tato charakteristika jeho díla dala vznik domněnce, že původně měl autor zájem o etnografický a historický popis všech zemí, které sám ve skutečnosti navštívil, a mohl si tak všechny informace původně získané z druhé ruky ověřit. Zdá se, že právě tyto exkurze do jednotlivých zemí, z nichž mnohé se stávaly postupně perskými provinciemi, teprve dodatečně pospojoval do plánu historického díla, které vzniklo až později.
Mnohdy se tvrdí, že Hérodotovo pojetí dějin je snad pod vlivem tradičního athénského myšlení poněkud konzervativní, ale naproti tomu všechny jeho popisy prostředí cizích krajů, které vyrůstají z jeho cest, mají v sobě ducha ovzduší řeckých maloasijských obcí. Tím se myslí jednak jeho bezprostřední, dnes bychom řekli etnografická zvídavost, a zároveň touha po zážitku, která má nejen dar upřímnosti, ale také schopnost racionálního úsudku. Proto celé jeho dějiny působí dojmem, že objem vědomostí, které autor získal ze svých cest a vložil je do svého díla, nebyl jen příležitostným ziskem, ale naopak, že šlo o racionální postup, kdy Hérodotos podnikal všechny své cesty právě proto, aby je vtělil do svého životního díla. Výsledky jeho cest jsou zřetelnou stopou myšlenky, že šlo o předem jasný literární úmysl. A vůbec nezáleží na tom, že jeho Dějiny jsou považovány svým vkusem za nápodobu archaické doby: protože je možné je číst jako homérské básně nebo Aischylovy tragédie. Ostatně k oběma těmto inspiračním zdrojům se Hérodotos veřejně hlásil. To mu vůbec nebránilo, aby si ze svých cest přivážel poznatky a myšlenky zcela novátorské, jež řecké oko dosud nespatřilo.
Hérodotos se pohyboval právě v tradičních kulturních oblastech perské říše a řeckého světa a pranic nevadí, že právě konflikt těchto dvou civilizací je hlavním obsahem jeho devítidílných dějin. Co všechno tento cestovatel tedy navštívil: zřejmě foinické pobřeží, přední Asii asi až k Babylonu, Černomoří z jihu i ze severu, africkou kolonii Kyrénu a zbytek života prožil v jižní Itálii. Ale nejhlubším dojmem na něho zapůsobila návštěva Egypta, pradávné kultury, která v jeho době byla perskou provincií. Sledujme tedy jeho poznatky právě odtamtud, abychom se něco dozvěděli, jak se dělala etnografie v době helénské. Hérodotos nejprve zkoumal, zda jsou Egypťané nejstarší národ na světě. Až do vlády Psammétichose vládlo přesvědčení, že tomu tak je. Ale tento panovník učinil zvláštní pokus: dvě novorozeňata dal na vychování pastýřům; ti však na děti nesměli mluvit a tak se čekalo, až samy promluví. Po dvou letech děti začaly opakovat jedno slovo, takže je přivedli před panovníka a ten zjistil, že ono slovo znamená ,chléb‘ a že ho tak nazývají Frýgové. Z toho Egypťané usoudili, že Frýgové jsou ještě starší než oni. Přesto se Hérodotos přesvědčil, že pokud se jedná o lidské záležitosti, byli Egypťané mnohem dále než Řekové. Jako první z lidí objevili rok, který rozdělili podle ročních období na dvanáct dílů tak, jak to vyzkoumali z hvězd. Každý z dvanácti měsíců měl třicet dní a mezi roky vkládali ještě pět dní, aby celý koloběh roku vycházel vždy na stejnou dobu. Také jako první začali Egypťané používat dvanáct jmen bohů, zřídili jim oltáře, sochy a chrámy a začali tesat do kamene podoby zvířat.
Prvním egyptským králem prý byl Mén. Za jeho vlády byl celý Egypt s výjimkou okolí Théb bažinou, z níž nevyčníval žádný kus země na sever od jezera Moiris, kam trvala plavba od moře proti proudu Nilu sedm dní. Přirozená povaha půdy v Egyptě je taková, že ještě den plavby předtím, než se dosáhne pevniny, lze z hloubky moře vytáhnout bahno. Od moře do vnitrozemí je tato země široká, vesměs rovinatá, bohatá na vodu a tedy také bažinatá. Od Heliopole vzhůru proti proudu řeky je Egypt úzký: z jedné strany se podél něj prostírá Arabské pohoří, které se zvyšuje směrem k Rudému moři; na straně k Libyi se táhne jiné skalnaté pohoří, kde jsou vybudovány pyramidy; horstvo je pokryto pískem a na jeho svazích se prý sklízí kadidlo. Většina egyptského území, jak se Hérodotos dozvěděl od tamějších kněží, je půda nově získaná: naplavil ji Nil, jenž se co do mohutnosti nedá srovnávat s žádnou jinou řekou světa. Kněží mu také vypravovali, že řeka zaplavuje Egypt od Memfidy dolů a Egypťané sídlící pod jezerem Moiris žijí na území zvaném Delta. Kdyby Nil krajinu nezaplavoval, půda by se nezvyšovala a stejnou měrou také nezvětšovala. Pokud by se území pod Memfidou nezvyšovala stejně jako v minulosti, čekal by venkovany, kteří tam žijí, pouze hlad a bída, obzvláště kdyby se řeka nepřelévala přes jejich pole a v kraji by nepršelo, jako je tomu podobně v Řecku. Takto ovšem Egypťané získávají plody země s nejmenší námahou ze všech lidí na světě, neboť nemusí namáhavě půdu obdělávat, orat a vláčet, jak to dělají jiní lidé na polích. Jakmile se řeka sama vzduje, zavlaží a pohnojí ornou půdu a potom zase ustoupí, takže každý venkovan může osít svá pole, zahnat na ně vepře, aby osivo zašlapali do půdy a pak už nezbývá než čekat na žně. Obilí se vymlátí s pomocí vepřů a odveze se domů na špýchar. Když vystoupí Nil z břehů, nerozlévá se jenom po Deltě, ale také po libyjském a arabském území, mnohdy do šíře až dvou dnů cesty, někdy více, jindy méně. Proč tomu tak je, se nemohl Hérodotos dovědět ani od kněží. Chtěl od nich odpověď na otázku, proč se Nil vzdouvá po letním slunovratu přibližně na sto dnů a poté začne zase opadávat, jeho tok se zmenšuje, takže je po celou zimu až do příštího slunovratu slabý. Jedna domněnka říká, že Nil se tak chová, protože vytéká z Okeánu a ten prý obtéká celý svět. Pravděpodobnější je tvrzení, které neříká nic jiného, než že Nil bere vodu z tajícího sněhu, neboť teče z Libye přes Etiopii a odtud přitéká do Egypta. Jenom je podivné, že by se sníh a led mohly vyskytovat v teplejších zemích: důkazem toho jsou lidé, kteří tam žijí – ti jsou od horka celí černí.
Hérodotos pouze zjistil, že na jihu Egypta od města Elefantiny se krajina prudce zvedá, plavidla musí táhnout ze břehu a plavba tímto územím trvá čtyři dny. Od Elefantiny na jih už sídlí jenom Etiopové, kteří kočují kolem řeky. Dále se už nedá plout na lodích a musí se pochodovat podél řeky, až se po čtyřiceti dnech dorazí do hlavního etiopského města Méroe. Tam je i věštírna a podle jejích rad se vydávají Etiopové na válečné výpravy. Prameny Nilu ale nikdo nezná. Proto jsou lépe známí než Etiopové jejich sousedi Libyjci, zvláště potom ti, co žijí v té části, která přiléhá ke Středozemnímu moři. O jedné výpravě se Hérodotos dozvěděl od Řeků v africké Kyréně, kteří se dostali až do končin daleko od moře, neboť měli za úkol prozkoumat libyjskou poušť. Zjistili, že za pásmem divé zvěře, na něž je tato země bohatá, už je jen písek, krajina bez vody, zcela opuštěná od lidí. Když prošli písečnou zemí, spatřili zase stromy a začali z nich trhat plody. Ale přitom je zajali mužové malé postavy a odvedli je do města, kde byli všichni stejného vzrůstu a měli černou pleť. V blízkosti města tekla velká řeka plná krokodýlů a je docela pravděpodobné, že to byl Nil, protože ten teče z Libye. O malých lidech, kteří tam všude žili, si Řekové mysleli, že jsou to všechno čarodějové.
Hérodotos se ale věnoval hlavně popisu Egypta, neboť tam podle něho bylo více pozoruhodných věcí než v kterékoliv jiné zemi a stavby nad pomyšlení větší než kdekoliv jinde. Jeho srovnání ,jinakosti‘ Egypta oproti jiným zemím dává do souvislosti se zeměpisnými zvláštnostmi. A tak tvrdí, že jako „mají Egypťané nad sebou jinou oblohu a jako jejich řeka má jiné vlastnosti nežli ostatní řeky, tak také si ve všem ustanovili opačné obyčeje a zákony, než mají jiní lidé.“ A vypráví, že egyptské ženy chodí na trh a obchodují, zatímco muži zůstávají doma a tkají. Ale i v tom tkaní je zde rozdíl, protože většinou lidé přirážejí útek dolů, Egypťané nahoru. Muži nosí náklady na hlavách, zatímco ženy na ramenech, ženy močí ve stoje, kdežto muži v sedě, na záchod chodí domů, ale jídlo jedí venku na ulicích, aby platilo pravidlo, že životně důležité neslušnosti se musí vykonávat doma, zatímco to, co není neslušné, se může provádět venku. Tedy všechno jinak i v těch nejmenších životních detailech.
Dále si Hérodotos povšimnul, že synové nemají povinnost živit své staré rodiče, ale musí se o ně starat dcery, i když třeba nechtějí. Další rozdíl mezi muži a ženami je ten, že žádná žena není kněžkou žádného kultu, toto povolání vykonávají jenom muži. A zatímco jinde nosí kněží dlouhé vlasy, v Egyptě se stříhají dohola. A při zármutku je to potom naopak: nejbližší pozůstalí si nechávají po smrti svých blízkých růst vlasy i vousy, i když si je předtím holili. Egypťané se neživí ječmenem a pšenicí, to by byla prý velká potupa, ale připravují si pokrmy ze špaldy (což je druh pšenice). Těsto na chléb hnětou nohama a hlínu na keramiku zase rukama, jimiž údajně rovněž kydají hnůj. Na rozdíl od jiných lidí žijí egyptští venkované pohromadě se svým dobytkem.
Co je významný etnografický postřeh: Egypťané si podle Hérodota obřezávají pohlavní úd. Dělají to hlavně kvůli čistotě, protože dávají přednost hygieně před pěkným vzhledem. Oděvy nosí plátěné, vždy čerstvě vyprané, na to převelice dbají. Pijí z bronzových nádob, které denně vyplachují, což je zvyk, který dodržují všichni lidé. Muži mají obvykle dva oděvy, ženy pouze jeden. Zatímco Řekové píší a počítají odleva doprava, Egypťané postupují obráceně, počítají pomocí kaménků a písma mají dvě: jednomu říkají posvátné, druhému lidové.
Kněží si holí celé tělo každý třetí den, aby byli stále čistí, nosí jen plátěný oděv a sandály z papyru. Nic víc na sebe nesmějí vzít. Každý den se koupají dvakrát denně ve studené vodě a v noci také tak. Za toto dodržování zbožných zvyků mají četné výhody: nespotřebovávají nic ze svého majetku, nemají žádná vydání, každý dostává denně množství hovězího masa, ale také husy, jen ryby nesmějí jíst, a k tomu víno z révy. Boby Egypťané nesejí, takže je ani nejedí a kněží nesnášejí ani pohled na ně, protože luštěniny obecně považují za nečisté. Každému bohu slouží větší počet kněží a jeden z nich je potom veleknězem. Po jeho smrti ho nahradí jeho syn.
Býky považují za posvátné a proto si jich pečlivě všímají. Najdou-li na zvířeti jen jeden černý chlup, nepovažují ho za čistého. To zkoumá jeden k tomu vyvolený kněz, který zvíře prohlédne vestoje i vleže, aby odpovídalo bez poskvrny. Pak takového býka označí papyrovým lýkem, jež se omotá kolem rohů, přiloží na něj pečetní hlínu a vtiskne do ní pečeť. To je způsob prověřování obětních dobytčat. Kdo by toto porušil, čeká ho trest smrti. Označeného býka odvedou k oltáři, kde se rozdělá oheň a tam se vykoná bohoslužba. Zvíře pokropí vínem a za vzývání boha ho zabijí. Uříznou mu hlavu, stáhnou z těla kůži a je-li právě trh, kde jsou řečtí kupci, tak maso prodají, jinak ho hodí do řeky. Pouze hlavu odnesou za stálého zaklínání do chrámu.
Zaklínání hlav je důležité proto, že na tuto hlavu mají padnout všechna neštěstí, která by jinak postihla obětující, nebo dokonce celý Egypt. Proto musejí všichni Egypťané zachovávat při těchto obětech stejné zvyklosti: výběr a označení dobytčete, zkrápění vínem až po zvyk, že Egypťan nevezme do úst maso z jakéhokoliv jiného živého tvora. Když se pořádají slavnosti na počest nejvyššího božstva, stáhnou z býka kůži, vyprázdní jeho břicho, jen střeva a lůj tam ponechají, odříznou nohy, kýty, plece a krk a zbývající tělo naplní čerstvým chlebem, medem, rozinkami, fíky, kadidlem, myrhou a jinými vonnými látkami a naplněné tělo spalují za stálého přilévání oleje. Dokud oběť hoří, všichni truchlí, když dohoří, koná se slavnost, kdy se během hostiny sní vše, co ze zvířete zbylo.
Dospělé i býčky mohou Egypťané obětovat, ale nikdy nesmějí krávu, protože ty jsou zasvěceny bohyni Isidě. Její sochy mají ženské tělo, ale býčí rohy. Uhynulý skot pohřbívají tak, že krávy vhazují do řeky a býky pochovávají za vesnicí, kdy jeden nebo dva rohy vyčnívají ze země jako označení hrobu. Po určitém čase, když tělo zetlí, přijede z jednoho ostrova v Deltě bárka pro kosti býků a odveze je do posvátného Afroditina chrámu na tomto ostrově, kde se pohřbívají na jedno místo. Vepře považují Egypťané za nečisté zvíře. Jestliže se někdo dotkne vepře, musí i v šatech vstoupit do řeky a ponořit se. Pasáci vepřů, přestože jsou to rodilí Egypťané, nesmí vstoupit do žádného chrámu, nikdo jim nechce dát dceru za manželku, ani si brát jejich dcery za ženy. Proto se pasáci vepřů žení a vdávají jen sami mezi sebou.
Obětovat vepře jiným bohům než Seléně a Dionýsovi nepovažují podle Hérodota Egypťané za správné. Těmto dvěma bohům se vepři obětují jen při úplňku a požívají přitom jejich maso. Oběť vepřů probíhá tak, že se z mrtvého zvířete odřízne špička ocasu, slezina a bránice s celým obsahem a spolu s tukem zvířete se spálí na ohni. Ostatní maso se za úplňku sní, protože druhého dne by se ho již nikdo nedotkl. Chudí Egypťané dělají z nouze vepře z těsta, upekou ho a potom se obětuje. V předvečer Dionýsova svátku se na jeho počest zabije sele a pořádá průvod, v jehož čele se nese symbolický pohlavní úd tohoto boha, za ním jde pištec a potom zpívající ženy, to vše za neustálého pohybu alegorického údu. Hérodotos k tomu tajemně dodává, že důvod, proč se tak děje, vypravuje jedna posvátná báje.
Podle řeckého cestovatele právě ti z Egypťanů, kteří žijí na obdělávané půdě, uchovávají vše podstatné o minulosti lidstva, ale nejen to: jsou to právě oni, kteří jsou ze všech lidí nejúčelnější. A sice díky tomu, že žijí zvláštním způsobem života: každý měsíc po tři dny si hledí zachovat zdraví tím, že používají projímadla a dávidla, protože jsou přesvědčení, že všechny nemoci pocházejí z jídel, jimiž se živí. Podle Hérodota jsou Egypťané hned po Libyjcích nejzdravější ze všech lidí na světě. Důvod je prostý: roční období se příliš nemění, neboť při jakýchkoliv změnách se lidé nejvíce vystavují nemocím, což se zvláště výrazně projevuje při změnách ročních období. Egypťané pojídají chleba, který dělají ze špaldy, pijí pivo, které dělají z ječmene, protože v jejich zemi není vinná réva. Některé ryby jedí syrové, nebo jen tak sušené na slunci, jiné nakládají do soli. Z ptáků mají nejraději křepelky, kachny a drobnou drůbež, ale maso před požitím nakládají. Ostatní ptáky, ale také ryby pojídají vařené nebo pečené. Ti, kdo se živí jenom rybami, je po vyvrhnutí suší na slunci a pojídají sušené. Papyrus vytrhávají z bažin, horní část odřezávají a spodní podávají k jídlu. Pochutnávají si na něm poté, co ho dusí v rozžhaveném hliněném hrnci. Podobně využívají i lotos, který suší na slunci a jeho střed drtí na mouku a dělají z ní chléb pečený na ohni; i kořen lotosu je jedlý a chutná nasládle. Egypťané se oblékají do lněných kalhot se střapci okolo stehen a přes ně nosí přehozené bílé vlněné pláště. Ale vlněné věci nenosí do chrámů, ani se v nich nepohřbívá, protože je to podle Hérodota bezbožné. Díky tomu, že si Egypťané vymysleli pro každý jednotlivý měsíc a den jednoho z bohů, domnívají se, že zjistí podle dne jeho narození, jaké bude novorozeně jako člověk a také jak zemře. Hérodotos vypráví, že se Egypťané mimořádně zajímají o různá znamení, která mohou něco zvěstovat a proto, když se nějaké objeví, dávají si pozor a vše zapisují, co se v této souvislosti přihodí. Při dalším výskytu stejného znamení potom očekávají, že se události seběhnou obdobným způsobem. Také věštění má na jejich životy velký vliv, ale tímto uměním není nadán žádný člověk, ale pouze někteří z bohů. Věštíren je tam tudíž mnoho, ale často se věštby od sebe liší. Egyptské lékařství je uspořádáno tak, že každý lékař léčí jen jednu nemoc, takže lékařů je všude plno: jedni léčí hlavu, druzí zuby, další břicho. Zvláštní druh lidí se potom zabývá uměním balzamovat. Jsou různé druhy balzamování podle toho, jak majetní jsou pozůstalí nebožtíka. Každá procedura ale obvykle trvá stejnou dobu – sedmdesát dní.
Když se Nil rozlije po souši, vyčnívají z vody jenom města a vesnice, takže se země podobá ostrovům v Egejském moři.
Podle kněží první město, které Egypťané ohradili hrázemi, bylo město Memfis. Prvnímu egyptskému králi se podařilo zahrazené území vysušit a založit na něm město. Pluje-li se proti proudu do Memfidy, vede cesta podél samotných pyramid. Loďky, na nichž se vozí náklady, se vyrábějí z akáciového dřeva. Nepoužívají lodních žeber, ale akáciová prkénka na sebe skládají jako cihly, spáry ucpávají zevnitř papyrem; stěžeň je také z akácie a plachty z papyru. Takových plavidel mají ohromné množství a některá z nich mohou přepravovat i velké náklady. Proti mračnům komárů se brání sítěmi: ve dne je používají k rybolovu a v noci je zavěšují kolem lůžka jako ochranu před komáry. Také si staví věže, v nichž přespávají, protože komáři nelétají vysoko. Podle Hérodota Egypťané jako první vyslovili myšlenku, že lidská duše je nesmrtelná a když tělo zemře, duše přechází do jiného živého tvora, který se právě narodil. Když takto duše projde všemi tvory, kteří žijí na zemi, ve vodě i ve vzduchu, vejde opět do těla nově narozeného člověka. Přitom tato pouť duše trvá tři tisíce let. Zemi do velké bídy přivedl král Cheops, který se rozhodl, že zavře všechny chrámy a přikáže všem obyvatelům Egypta, aby pro něho pracovali na stavbě pyramidy. Deset let trvalo, než se podařilo postavit cestu, po níž se tahaly kameny na stavbu; další léta se stavěly podzemní síně jako místo králova pohřbu na ostrově, kolem něhož dal Cheops vyhloubit kanál z Nilu. Stavba samotné pyramidy trvala dvacet let; je čtverhranná, z hlazeného kamene spojovaného co nejpřesněji, je stupňovitá a špička pyramidy byla dokončena jako první, potom se dodělávaly ostatní stupně až směrem k zemi. Na pyramidě je napsáno, kolik spotřebovali dělníci ředkve, cibule a česneku. Cheops prý dospěl až k takové špatnosti, že v peněžní tísni poslal svou dceru do nevěstince, aby vydělala co nejvíce peněz pro stavbu pyramidy. O něco menší pyramidu si nechal postavit Cheopsův bratr a jeho nástupce Chefrén. Hérodotos konstatuje, že po celou tuto dobu zakoušeli Egypťané velkou bídu.
Když se Egypťané osvobodili, rozdělil celou zemi na dvanáct dílů, kde vládlo dvanáct králů, kteří se spojili vzájemnými sňatky a dohodli se, že budou navzájem zachovávat přátelství. Navíc se usnesli, že po sobě zanechají společný památník a dali postavit nad jezerem Moiris labyrint. Hérodotos ho viděl a byl uchvácen: všechna umělecká díla a stavby v Řecku nepředstavují tolik námahy a úsilí jako tento labyrint, který překonává i pyramidy. V labyrintu je dvanáct krytých dvoran s bránami proti sobě, zvenku je obklopuje společná zeď. Uvnitř jsou místnosti podzemní a nadzemní, celkem je jich tři tisíce. Zatímco nadzemní místnosti mohl cestovatel navštívit, pozemní mu zůstaly zakázány: prý jsou tam uloženy rakve králů. Pestře barevné vstupní brány do sálů a zákruty ve dvoranách poskytují tisíce divů pro návštěvníky, kteří putují ze dvorany do místností, z místností do sloupových síní a dále do jiných sálů. Kolem každé dvorany je sloupořadí z bílého mramoru, všude kamenný strop, po stěnách plno vytesaných obrazů a tam, kde labyrint končí stojí pyramida, na níž jsou vytesány veliké postavy; vstup do pyramidy je pod zemí. Když člověk Hérodota čte dnes, zarazí ho nejprve, jak podstatně se liší jeho autentický popis Egypta a tamních obyvatel od poznatků soudobé egyptologie. Ale když čtenář překoná počáteční údiv z těchto rozdílů, uvědomí si jedno tajemství antropologie: i když jde o vědu pozorující a popisující ,ty druhé‘, každý pokus o zápis především vypráví, jak to vidím ,já‘ jako pozorovatel a pisatel. Antropologie je tedy vědou velmi subjektivní a bizarnost Hérodotova svědectví je přímo úměrná času, který nás od napsání jeho Dějin dělí. To jen jeho pohled na svět je už velice vzdálen tomu našemu dnešnímu. Proto je dobré si jeho životní dílo přečíst, abychom si právě toto uvědomili.

Hérodotos (asi 484 – po 431 př.n.l.)
7_06_Herodotos1Řecký historik, etnograf, cestovatel, který se zabýval stavem a proměnami helénistického světa, bývá označován za ,otce dějepisu‘, ale velice zajímavé jsou také jeho etnografické postřehy z cest po východním Středomoří té doby. Hlavní dílo: 425 př.n.l. Historiai, č. Dějiny aneb Devět knih nazvaných Músy, Academia 2003

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *