Jacques Cauvin

TAŽENÍ ZEMĚDĚLCŮ Z LEVANTY DO EVROPY
Bylo, nebylo globální oteplování. Vzpomeňme si na naše ,lovce mamutů‘ (psali jsme zde o nich v UNI 9/2009). Před 22 tisíci lety museli odejít z celého Podunají a tedy i z Dolních Věstonic, Pavlova a Předmostí u Přerova, protože v celé Evropě dost přituhlo. Říká se tomu glaciální maximum. V tu dobu byla hladina oceánů asi o 60 metrů níže než dnes a Skandinávie a Británie byly spojeny souší se západní Evropou. Po 2 tisíce let potom náš kontinent sužoval výjimečný chlad a sucho, takže se všichni tehdejší Evropané přestěhovali buď na jihovýchod blíž k Levantě, nebo na jihozápad do oblasti Biskajského zálivu. Evropa se vyprázdnila: nejenom že odešli lidé, ale zmizely i rostliny a zvířata. Všude byla tundra nebo ledovec. Hladina moří klesla o dalších 40 metrů. A pak se oteplilo. Evropský ledovec začal tát a voda v mořích začala stoupat. Na konci pleistocénu před 11 600 lety už můžeme mluvit o globálním oteplování. Do střední Evropy se začali vracet lidé. Pro nás to bylo rozhodující období, protože my jsme přímými potomky těchto nově příchozích. A tak si povězme, co toto globální oteplení mělo za následek.

LEVANTA ANEB KULISY DÁVNÝCH DĚJŮ
Asi všichni víme, jakou oblast světa si představit pod názvem „Úrodný půlměsíc“. Ale přesto si to pro pořádek zopakujme: ona oblast začíná na březích Mrtvého moře a podél Středozemí se potom stáčí přes Mezopotámii (země mezi Eufratem a Tigridem) směrem k Iránské planině. Před 12 tisíci lety šlo o region, který svými přírodními poměry byl velice příznivý pro život jeho obyvatel. Pokrývala ho hustá step, občas přerušovaná lesy, kde žilo velice rozmanité a hojné zvířectvo. Ale co nás dnes hlavně zajímá: nacházely se zde všechny rostlinné a zvířecí druhy, které se lidem ve Starém světě podařilo domestikovat. Nejenom obiloviny jako žito, ječmen a dva druhy pšenice, ale také hrách, čočka, cizrna, a ze zvířat kozy, mufl oni, zubři a divočáci. Samozřejmě tyto druhy se vyskytovaly i jinde a třeba i v Evropě, ale stalo se, že právě zde je začali lidé pěstovat, zatímco jinde nikoliv. K tomu přispělo právě i klima globálního oteplování.
Když Evropa tonula v mrazu a ledu, tady zůstali jak lidé, tak rostliny i zvířata. Než se všechno živé opět nastěhovalo zpět do Evropy, v „Úrodném půlměsíci“ nastala hojnost. Tady bylo vše uchráněno: nenastal zde klimatický zlom jako v Evropě, kde během několika tisíciletí stoupla průměrná roční teplota z 0 °C na zhruba 9 °C. V západní Asii k žádnému tepelnému skoku nedošlo, nehrozily tady díky pohořím ani záplavy při zvýšení hladiny moře, zatímco na západě Evropy zatopil Atlantický oceán velkou masu souše. Lidé v Levantě mohli pohodlně žít jako předtím: byli sběrači a lovci, ostatně jako odjakživa. Nic jejich blahobyt neohrožovalo. K jedné věci ale došlo. Snadné získání zdrojů obživy způsobilo, že lidé se přestali stěhovat, zůstali na místě a usadili se. Soustředili se v oblasti, která zrovna nevynikala šťavnatou krajinou, ale rostla zde spousta divokých travin, kterým dnes říkáme obiloviny.
Z lidí v Levantě a na březích Eufratu se stali specialisté, kteří sbírali zrno z těchto divokých travin. Byl to jejich hlavní zdroj potravy. V roce 1955 se našla vysoko v údolí Jordánu v osadě Mallaha jakási zásobárna plná zrní. Nastal archeologický boom. Našly se zde domy napůl zapuštěné v okrouhlých jámách, v nich se nacházely jedna, dvě místnosti a stopy po sloupech podepírající důmyslný kruhový krov. A mobiliář: mlecí a drtící kameny určené pro zpracování zrní. A také se našlo pohřebiště, kde se pochovávali nejen obyvatelé této dávné vesnice, ale někdy i s pány jejich psí miláčci. A tak se nacházely v okolí další stopy po těchto usedlých sběračích, až se nakonec ukázalo, že tito lidé zde celkem pohodlně žili asi 2 500 let. Celá tato kultura dostala jméno natufi en. Řeklo by se: těm lidem snad nic nescházelo. A přece zde došlo k největšímu zlomu v dějinách lidstva. Nazveme jej ,neolitický paradox‘. Důvod? Prostě nevíme přesně, proč došlo k tomu, že jednou lidi toto zrní vzali a vložili do půdy sami.

NEOLITICKÝ PARADOX ANEB OTÁZKY, OTÁZKY, OTÁZKY…
Mezi těmi, kdo nad tímto problémem začali namáhat svou hlavu, byl také jeden francouzský archeolog jménem Jacques Cauvin. Od roku 1958 zasvětil svůj život terénnímu výzkumu v západní Asii, kde řídil vykopávky četných nalezišť v Libanonu, v Sýrii a v Turecku. A nad hromadami vykopané hlíny a písku a při identifi kaci nálezů si začal klást otázky. Jak je možné, že tito lidé přešli tak lehce k usedlému způsobu života? Ale vždyť oni vlastně nebyli ani první. Už před 25 tisíci lety si přece obyvatelé střední Evropy v Pavlově a okolí stavěli sídliště, která svědčí o tom, že jejich obyvatelé tam žili dlouhou dobu a v jejich okolí se našla i jednotlivá nebokolektivní pohřebiště. A přece tam nedošlo k žádnému pokusu o pěstování rostlin nebo zvířat. Snad v Levantě před 12 tisíci lety šlo jen o obecnou tendenci lidí vytvářet vždy větší a větší sociální struktury a usedlý život tomu napomáhal. Možná, že právě usedlý život svádí k tomu, aby vznikala velká lidská uskupení, o čem metaforicky svědčí hřbitovy jako ,města mrtvých‘, která tak ukazují živým lidem cestu jak dál.
Když vezmeme tento problém pouze z hlediska biologických potřeb, zjistíme, že všechny až dosud sestavené modely řešení selhávají. Ani technologie těchto levantských usedlíků nebyla nijak ve své době výjimečná: z kamene vyráběli mikrolity, používali k lovu luky a šípy, kostěné háčky na udice jim sloužily k rybolovu. Nic výjimečného. A architektura? Viděli jsme, že ještě na konci 1. tisíciletí našeho letopočtu, tedy po 11 tisíci letech staří Slované používali podobné zapuštěné domy jako tehdy v Levantě. Tam sice tento způsob opustili a nakonec stavěli domy na úrovni země, ale také žádná díra do světa to nebyla. Zbývá umění. To je přesně ta oblast, kde je nejlépe možné sledovat záblesky myšlení dávných lidí, neboť právě v něm se petrifi kovaly stopy symbolického systému, který odrážel kognitivní schopnosti jeho tvůrců. Co si pod tím představit? Vnímání, myšlení a mluvu těchto levantských obyvatel.
Původní umění v Levantě se jinak nelišilo od uměleckých projevů slavných jeskynních umělců z Altamiry, Trois freres, Lascaux: převažovalo znázorňování zvířat. A tak na soškách levantských tvůrců rozeznáváme gazely a daňky, různé druhy ptáků a psovitých šelem a to v provedeních veristických i geometrických. Ale hlavně tomuto mobilnímu umění chyběly ony prostorové vztahy, které prozrazovaly na evropských freskách jisté struktury mysli tehdejších lidí. Ale poznenáhlu se to začínalo měnit: objevují se antropomorfní sošky, nejprve jaksi bezpohlavní, posléze začínají přibývat fi gurky ženských postav a býků. To už je zajímavý posun, neboť právě tyto náměty budou převažovat v budoucí slavné neolitické civilizaci pojmenované po tureckém nalezišti çatal Hüyük.
Tam se už sošky proměnily ve velkolepé nástěnné fresky, kde se objevují čelisti šelem, kly divokých prasat nebo supí zobáky, zvláštní směs symbolů útočících na schované lidičky, kterým chybí hlava. Všechno to působí dojmem, jako by šlo o hold bohyni života, jež vládne i smrti. Jak ji znázorňuje slavná soška nalezená také v této anatolské lokalitě: bohyně sedící na trůnu, který tvoří dva sedící levharti, jako by šlo o mnohoznačný symbol znázorňující myšlenku plodnosti, mateřství, vlády nad lidmi a panství nad šelmami. A to vše jako opozice obrazu býka, jenž je také námětem velkolepé fresky z çatal Hüyük, kde je toto mohutné a zvětšené zvíře obklopeno ozbrojenými lidskými postavičkami. Ale nebylo tu už jednou něco podobného: ženské fi gurky a mohutná zvířata? Venuše a mamuti? Jistě, to známe od našich ,lovců mamutů‘ z období vrcholného paleolitu! Ale jak to souvisí s neolitem?

NEOCHOČENÉ ZEMĚDĚLSTVÍ
Cauvin nabízí nový postup: začněme od začátku! Archeobotanické údaje ze západní Asie ukázaly, že na svazích kolem Jordánu rostly mezi tamní vegetací divoké obilniny. Ale přestože se nalezlo nářadí, které je nutné pro sklizeň zrní z těchto obilovin, ještě to neznamená, že si lidé tyto plodiny ,ochočili‘. Mezi divokou obilninou a domestikovanou je celá řada biologických rozdílů, ale hlavně: divoké obilí uvolní zrno z klasu, až v okamžiku plné zralosti. Proto např. australští domorodci ,sklízeli‘ zrnka divoké rýže tak, že je sbírali po vysemenění ze země. To je ovšem pro zemědělce dosti nevýhodná technologie. Takže lidé z Levanty museli z divokých obilnin vypěstovat takové mutanty, které se dali sklízet v době, kdy jejich klasy ještě držely zrní. Proto se botanikové domnívali, že právě tato mutace byla nezbytná pro začátek vědomého pěstování obilnin a že to muselo trvat několik desítek let, než se to podařilo. Ale bylo tomu opravdu tak? Archeologický záznam je poněkud zmatený. Ve stepi na východ od pohoří Antiliban se našly na jednom sídlišti z doby před 11 tisíci lety biologické stopy po pšenici dvouzrnce, kterou tam lidé zřejmě již pěstovali, zatímco ječmen patřil ještě mezi divoké odrůdy; na dolním toku Jordánu se ze stejné doby našly zbytky ječmene, ale pouze 10% jich patřilo pěstovanému obilí, ale 90% divoké odrůdě; a v parkové krajině středního Eufratu pylová analýza ukázala, že v téže době už tam lidé napomáhali rozmnožování obilovin, protože se jejich pyl objevuje na archeologických sídlištích. Ukazuje se tedy, že postup od divokých rostlin ke zdomácnělým mohl být povlovný. Nejprve se nevědomě sklízela jen ta zrna, která zůstala ještě v klasech, až se z tohoto postupu stala záměrná činnost. Dnes jsou archeologové a botanici zajedno v tom, že teorie vzniku zemědělství „před domestikací“ je legitimní a oprávněná myšlenka. Ale přesto se Cauvin ptá: proč mluvit o zemědělství, když ve skutečnosti pořád ještě šlo o sběr, byť zaměřený na obilniny, stejně jako se tehdejší lovci zaměřili na velké kopytníky?
Mluvit o zemědělství znamená, že lidé už skutečně cílevědomě vyrábějí potraviny. To ovšem předpokládalo ještě jednu změnu: lidé by se museli přestěhovat z kopců dolů do říční nivy, kde byly nejen na humus bohatší půdy, ale také zde bylo vlhčí prostředí. A jestliže lidé změnili sídelní lokality příznivé pro pěstování obilí, tak to už museli udělat vědomě. Zdá se tedy, že nutná proměna morfologie obilovin z divokých na pěstované druhy probíhala delší dobu, než jsme si až dosud mysleli. Což bylo zřejmě dílem náhody a navíc o něco později, než se běžně soudí. Jediné, co víme skutečně pozitivně, je, že k tomu došlo právě v Levantě, na stejném místě kudy museli procházet všichni Afričané, když se rozhodli opustit kontinent svého původu. Levantské hrdlo tak hrálo hlavní historickou roli ve všech podstatných chvílích druhu Homo sapiens mimo Afriku.

LIDÉ LAPENÍ V SÍTI SYMBOLŮ
Cauvin se domníval, že těžko mohlo dojít k neolitické revoluci proto, že byli lidé v Levantě vystaveni nějakému demografi ckému tlaku, který by je nutil k hledání nových potravinových zdrojů a činností spojených s jejich zpracováním. Musel to být dlouhý a pozvolný proces, v němž hlavní roli nehrála ekologie, ale naopak společenské normy, jež určují měřítka lidské prosperity. Musíme proto připustit, že lidé z kultury natufi en prostě nebyli spokojeni se způsobem hospodaření svých předků a že to tedy byly důvody čistě kulturní, nikoliv přírodní, které rozhodovaly o změně jejich hospodaření s obilninami. Hledejme tedy řešení ,neolitického paradoxu‘ v systému symbolů. Vždyť již Geertz (psali jsme zde o něm v UNI 2/2001) nás poučil, že „člověk je tvor lapený do sítě symbolů, jíž si sám utkal“.
Chceme-li se přiblížit kolektivnímu vědomí levantských národů z doby před 12 tisíci lety, máme jedinou možnost: nalézt v archeologickém záznamu stopy jejich umění, které vytvářely na úsvitu neolitické společnosti. Neboť to je jediná cesta, jak alespoň částečně načrtnout jejich psychologii. Tento přístup je ovšem spíše historický než sociologický. S tím se nedá nic dělat: nemáme z těch dávných dějů žádný etnografi cký nebo historický záznam. Víme, že v každé společnosti, ať to byla společnost sběračů, jež hledala obživu v přírodě okolo sebe, nebo zemědělská, která se živila plody své práce, byla funkce symbolů spojena s lidským hledáním odpovědi po smyslu existence světa a po roli člověka v tomto světě. Zvláště palčivě si to lidé uvědomovali v krajních situacích, jakými byly smrt, utrpení, úzkost, strach. Tyto psychické stavy zachytily jejich mýty, léčily je jejich obřady a řešily jejich slavnosti. Bohužel o nich nám archeologie neřekne nic.
Ale viděli jsme, že již lidé v paleolitu je uměli interpretovat svým výtvarným uměním. Tito dávní sběrači a lovci ve svých skalních freskách a ve svých soškách zobrazovali svou mytickou ,moudrost‘. Přes jejich vzácnost nám přesto nabídli nahlédnout do jejich světa a vytvořit tak jakýsi model jejich mysli, čili miniaturu skutečnosti svého symbolického myšlení. A již jsme si pověděli, že neolitické umění nám tuto možnost nabídlo rovněž. Ba i ta podobnost obou umění je až zarážející: na jedné straně nám dávní umělci prezentují svět žen: soškami Venuší v paleolitu a soškami ,bohyň‘ v neolitu; a na druhé straně svět zvířat, ve kterém dominuje v paleolitu mamut a v neolitu býk. Jakoby oba dva tyto světy chtěly vytvořit dojem, že si byli jejich tvůrci vědomi kontrastu mezi tím, co považovali za ,divoké‘, a tím, co vnímali jako ,lidské‘, chcete-li ,ochočené‘. Tedy onen kontrast přírody a společnosti, jenž je základní dichotomií světa lidí. Zatímco zvířata představovala ,přírodu‘, ženy reprezentovaly ,společnost‘.

KOGNITIVNÍ ZMĚNY VERSUS SOCIÁLNÍ DYNAMIKA
Ukazuje se, že za vznikem neolitu, tedy za ,ochočením‘, nebo chcete-li polidštěním rostlin a zvířat, nestál podle Cauvina žádný sociální tlak, který by vyvolal zápas o potravinové zdroje, ani žádný nedostatek potravy, který by způsobila nějaká přírodní katastrofa či proměna životního prostředí Levanty před 12 tisíci lety. Ale v té době se během několika století proměnilo myšlení lidí, což mělo za následek pozvolné nalézání nových způsobů práce se starými potravinovými zdroji. Nebyl to tedy nějaký přerod ve výživě, ale ideologická mutace vnímání, chápání a zobrazování světa, jež se v archeologickém záznamu projevila posunem ve výtvarném projevu tehdejších lidí. Mezi změnou v myšlení a vynálezem zemědělství ale nelze hledat nějakou kauzalitu, spíše jistou shodu dvou stránek jedné a téže proměny. V archeologickém záznamu lze chronologii této proměny spatřit ve vývoji kultury, jež se dnes označuje jako PPN: „pre-potery neolithic“, aneb předkeramický neolit.
Cauvin tvrdí, že právě změna ve vnímání světa způsobila levantskou revoluci symbolů, jež se „archeologicky“ projevila v umění a prakticky v ,ochočení‘ obilovin, a zároveň se musela kodifi kovat v jejich mýtech, obřadech a slavnostech. Ale nejen to: objevila se i ve změně architektury jejich sídel, kdy zmizely kulaté chaty a začaly se stavět objekty pravoúhlé; a objevily se i nové ženské fi gurky a drobné sošky býků, které se hnětly z hlíny a vypalovaly v ohni: stejně jako kdysi dávno v Dolních Věstonicích. Tyto výtvarně zpracované symboly jsou natolik výmluvné, že už k nim nemusíme hledat jejich nový smysl: neolitická společnost se proměnila do nové kvality. Změny v myšlení šly ruku v ruce se změnami způsobů obživy.
Cauvin nesouhlasil s tezí některých archeologů, že k ,ochočení‘ přírody došlo až tehdy, když se lidé usadili. Ideologie ,domova‘ nemohla být oním impulsem k ,ochočení‘ fl ory a fauny, což lze vyjádřit metaforou, že ochočením rostlin a zvířat se pouze ,zvětšil‘ dům. Pojetí domova má v sobě cosi intimního, uzavřeného a vůbec nemůže vysvětlit jednu podstatnou věc: neolit vykazoval již ve svých počátcích obrovskou dynamiku, jež měla později své vyústění v celosvětové expanzi. A tak jako se ,ochočení‘ přírody projevilo ve dvojici postav žena – býk, tak se expanze neolitu začala dít v symbolické režii maskulinních kultů. Archeologové objevili novou záhadu: hnízda lebek jako provokativní způsob pohřbívání. Ačkoliv nebylo potvrzeno, že lebky náležely většinou zesnulým mužům, objevila se teorie ,kultu předků‘. To už byl neolit na pochodu: zemědělci se objevili v Anatolii. První krok expanze nového stylu života byl proveden.

VELKÁ EXPANZE ZEMĚDĚLCŮ DO SVĚTA D
ůvody této expanze byly ale podle Cauvina poněkud delikátní. Jednak se vytvořila v západní Asii nová civilizace, která se zemědělstvím neměla mnoho společného: šlo o kulturu, která se spokojila s ochočením koz a ovcí. Tito lidé vyrazili do světa jen se svými zvířaty a stany místo stálých obydlí. Tyto společnosti máme celkem přesně popsány ve Starém zákoně. Ale nám nyní nejde o tyto pastevecké nomády,nýbrž o neolitické skupiny zemědělců, které se rozhodly hledat a kolonizovat panenskou půdu. Jejich putování ,ven z Levanty‘ probíhalo v několika po sobě jdoucích vlnách a trvalo asi tisíc let. Víme, že tito lidé dospěli na Balkán snad už před 9 tisíci lety. A také už víme, že to rozhodně nebyl první exodus spojený s Levantou, protože předtím tudy prošli lidé z Afriky již několikrát, včetně dávných předchůdců našich ,lovců mamutů‘. Ale co pudilo první zemědělce vyrazit do světa?
První možný důvod: změna klimatu. Sice došlo k mírnému oslabení srážek, ale v té době byla i Sahara ještě poměrné šťavnatá země, takže to asi nebude ten správný důvod. Nabízí se nárůst levantské populace. Dnes už je bezpečně známo, že vynález zemědělství způsobil na celé planetě růst populace, skutečný ,baby boom‘, ale těžko k tomu došlo už v době jeho počátků. Nějaká katastrofa? Oblast Levanty patří k tektonicky citlivému regionu, neboť se tudy táhne geologický zlom směřující od Rudého moře po Anatolii a východní Středomoří. Ale nejsou k dispozici žádné údaje, že by k nějaké katastrofě před více jak 9 tisíci lety došlo, něco takového, jako byl výbuch na ostrově Santorini před 3 tisíci lety, který zničil starou egejskou kulturu.
Bible nás sice informuje o potopě světa, ale má-li tato pověst nějaký reálný základ, tak to může být pouze reakce na stoupání vody v mořích po glaciálním maximu, kdy před 20 tisíci lety byla hladina moří o sto metrů níže a trvalo 10 tisíc let, než se voda v mořích dostala na dnešní úroveň, což byla právě doba, kdy se neolit klubal na svět. Takže nemáme v ruce žádný hmatatelný důkaz pro exodus zemědělců z Levanty do světa: ani přelidnění, ani sucho, ani náhlá povodeň, ani ničivé zemětřesení nebo výbuch sopky.
Zbývají už jenom lidé. Jak tento exodus mohl vypadat? Nesli si tito lidé pouze vědomosti v hlavách, nebo vláčeli s sebou zrno na setbu a zvířata na rozmnožení? Sice se spekuluje, že směrem na východ od Levanty se mohlo zemědělství šířit pouze jako geniální nápad, neboť v Mezopotámii a v Íránu rostly a žily stejné druhy jako v Levantě, ale to je velmi těžké v archeologickém záznamu podložit důkazy. Takže zbývá cesta na západ – do Evropy. Sem museli první zemědělci s nápadem přinést i rostliny a zvířata vhodná k pěstování. Ale nejen to: rovněž znalost výroby nádob z hlíny, způsob leštění kamenných nástrojů a architekturu pravoúhlých staveb. A nové neolitické náboženství.

KULTURA LINEÁRNÍ KERAMIKY
Na příkladu Anatolie se ukázalo, že psychologie těchto lidí byla ve své podstatě expanzivní, chtělo by se říci misionářská, která je nutila k neustálému pohybu vpřed. Cauvin doslova napsal, že to byla vůle měnit svět, která je ovládala a dodávala jim sílu při jejich expanzi. Byl si ovšem vědom toho, že se to dá těžko dokázat jen z archeologických nálezů, neboť jeho přesvědčení vycházelo zejména z analogie s událostmi mnohem mladšími: expanze křesťanů napříč Evropou, nebo arabské tažení od Perského zálivu až do Španělska.
Ať tak či onak, tažení zemědělců bylo na svou dobu, kdy lidé museli překonávat celou řadu přírodních nástrah, jakými byly husté lesy, velké řeky a chladnější podnebí, velice rychlé. Posuďme sami. Asi před 7 500 lety se na kraji podunajské nížiny objevili představitelé nové kultury, kterou z hlediska archeologie charakterizovala lineárně zdobená keramika. Velice rychle se rozšířili na západ do střední Evropy i na východ na Ukrajinu. Byli už zcela odlišní od těch, co se kdysi usadili v Anatolii a kteří pronikli až na Balkán. Zdobili své keramické nádoby pásy rovných čar, stavěli si dlouhé roubené domy a chovali hovězí dobytek spíše než ovce a kozy. Snad byli přímými potomky prvních emigrantů ze západní Asie, ale tentokrát jejich vliv zasáhl už celou Evropu.
Jejich postup byl vždy shodný: nejprve vymýtili kus lesa, postavili si domy dlouhé většinou dvanáct metrů, ale i mnohem delší, naseli ječmen a pšenici na políčka, někdy dohromady s hrachem a čočkou. Dobytek nechali pást v lesích, aby neponičil políčka a aby prasata mohla rýt v zemi. Základem jejich společnosti byla domácnost, rodina, která žila hlavně z toho, co vypěstovala, ale v časech nouze se vždy mohla spolehnout na vzájemnou solidaritu všech vesničanů. Snad proto byla rychlost šíření zemědělství neobyčejně vysoká: 25 kilometrů za jednu generaci. Od panonské nížiny až po pařížskou pánev stejná kultura. Projevy jejich života byly neuvěřitelně stabilní: stejné stavby, stejné prostorové uspořádání, stejná sociální pravidla. Jejich misionářství mělo úspěch: ženili se a vdávali s místním mezolitickým obyvatelstvem, přestali kontrolovat porodnost, krajina se začala zahušťovat jejich vesnicemi. Zemědělství v Evropě zvítězilo.
A jaký má celé toto povídání význam pro nás? Byli to naši předci: máme dvacet procent jejich genů. Mnohem víc než těch slovanských. Nedivme se proto, že naši geneticky nejbližší příbuzní jsou z Podunají: žijí doteď v Maďarsku, v Rakousku, v Bavorsku. A za všechno nakonec stejně mohlo globální oteplování, jehož vrchol zastihl potomky levantských zemědělců až u nás. Co nám přinese to dnešní oteplování?

Jacques Cauvin, francouzský archeolog a antropolog, jenž se od roku 1958 zabýval terénním výzkumem neolitické civilizace na Blízkém východu a je autorem kognitivní teorie vzniku této civilizace.

Hlavní díla:
1968 Fouilles de Byblos
1972 Religion néolithique de Syro-Palestine
1994 Naissance des divinités. Naissance de l’agriculture

Přidat komentář