Jak se přestalo platit za hudbu

Nedávno vydaná kniha Stephena Witta How Music Got Free (Viking, 2015, 296 s., 27.95 dol.) velmi poutavým způsobem líčí eticky poněkud ambivalentní příběh formátu mp3, hudebních pirátů a arogantního hudebního byznysu.pecka_1Sám o sobě nijak nápadný počítačový algoritmus umožňující kompresi nahraných hudebních dat s využitím co nejmenšího počtu potřebných bitů vzhledem k technicky diktovaným limitům rozhraní internetového připojení – mp3 – je kuriózně jedním z nejpřevratnějších vynálezů moderní historie. Jeho schopnost snížit objem potřebných audio dat na 1/12 objemu požadovaného pro zvukovou věrnost snímků na běžném CD disku, stojí od konce 90. let za fenoménem pirátského stahování komerční nahrané hudby.
Tento „bazmek“, de facto umožňující masové porušování copyrightových práv, by přitom paradoxně býval nikdy nevznikl bez účinné právní ochrany umělcových práv. Stála za ním desetiletí výzkumu financovaného německou vládou, kdy se vědci potýkali s vyřešením „psychoakustických principů“, dle nichž je většina informací zakódovaných v nahrané hudbě lidským sluchem prakticky nezachytitelná a lze se tedy bez nich na výsledném zvukovém nosiči obejít.
A byli to navíc titíž němečtí inženýři, kteří nevědomky onu následnou „pirátskou revoluci“ dovedli k dokonalosti. A sice tím, že na webu zdarma zdostupnili vůbec první mp3 dekódovací software, pomocí něhož mohli uživatelé „ripovat“ (čti ukrást) snímky v tomto „ochuzeném“ formátu z cédéčka a převést na harddisk svého počítače.
Obecně se má za to, že uživatelé, kteří si záhy začali vyměňovat své empétrojky po internetu, byli běžní amatéři, lidé z ulice. Nejprve možná studenti přes síť Napster a poté už řada dalších přes BitTorrent. Tato domněnka by navíc propůjčovala celému příběhu mnohými jistě preferovaný, pseudodemokratický nádech. O tom, jak hudbymilovná mládež všech zemí se spojila a „povstala“ proti aroganci korporátního hudebního průmyslu. Autor knihy Stephen Witt však překvapivě dokazuje, že to nebyli „obyčejní“ lidé, kteří začali ripovat. Ve skutečnosti šlo o organizované zločinné spolčení s cílem copyrightovanou hudbu bohapustě a s nepokrytě zištným úmyslem prostě ukrást. Nebudete tomu věřit, ale na samém počátku to byl jediný člověk, který v konečném důsledku svým počínáním takřka srazil nahrávací průmysl na kolena. Jmenuje se Bennie Lydell Glover, nevyučený dělník, který žil v malém baptistickém městečku na západě Severní Karolíny. Dřel dlouhé hodiny za pár dolarů jako balič v místní lisovně kompaktních disků pro labely Polygram a Universal a svůj volný čas věnoval tanečním klubům, motorkám, zbraním a pěstování pitbullů. Trochu se zajímal o počítače a to jej přivedlo do kontaktu s tehdy ubertajnou skupinou lidí, kteří se zabývali filesharingem a předpremiérovým ilegálním zveřejňováním ukradených filmů, komerčního softwaru, hudebních nahrávek a videoher. Říkali si Rabid Neurosis (RNS) nebo také „Scéna“. Ti jej inspirovali k tomu, že si v roce 1999 uvědomil své „pravé“ životní poslání. Začal z lisovny tajně (ukrytá za velkou kovbojskou přezkou na opasku kalhot) vynášet každé nově do distribuce připravené CD těch nejznámějších interpretů, doma je transformoval do mp3 a následně uploadoval online osobě, která si říkala Kali.
pecka_2Tímto způsobem se na internet, ilegálně a dva týdny před plánovaným datem začátku jejich prodeje v kamenných obchodech, dostaly tisíce a tisíce cédéček těch nejzvučnějších interpretů – Jay Z, Mariah Carey, Eminem, Mary J. Blige, Kanye West nebo Beyoncé. Glover se stal pirátem světového kalibru a celá grupa RNS, slovy FBI, které zločinci léta unikali z hledáčku „nejzločinnější skupinou internetového pirátství v historii“. Za téměř 11 let aktivity takto na veřejnost ilegálně propašovali více než 20 tisíc CD titulů a labelům způsobili škody vyčíslené na 21 miliard dolarů ušlého zisku.
Jak Witt připomíná, šlo přitom o dobu, kdy každý hotový master příštího CD, s interprety kalibru Eminema, byl žárlivě střežen labelem a byl často v plné parádě dopravován do lisoven limuzínou ve speciálním kufříku poutem připevněnému k zápěstí Bennie Lydell Glover ozbrojeného kurýra. Pikantní je, že samotný Glover si v roce 2010 odseděl pouhé tři měsíce.
Nahrávací průmysl té doby však také, podle Witta, nebyl žádným etickým nebo morálním svatouškem. Americká Federální komise pro obchod zjistila, že největší nahrávací společnosti celá léta mezi sebou udržovala kartelovou dohodu, v rámci níž byly ceny CD uměle nadsazené. Navíc se ke své škodě, jak autor zjišťuje, labely chovaly arogantně. Když v roce 1997 jeden z vynálezců formátu mp3 nahrávací firmy oslovil s nabídkou, jak zvláštním kódem ochránit originál nahrávky hudebního souboru pro CD proti následnému zkopírování, bylo mu diplomaticky řečeno, že hudební průmysl nevěří v elektronickou distribuci digitálně nahraných hudebních souborů. Witt, jakoby s potěšením, zmiňuje i další projevy této korporátní nadutosti. Prodej kolosu TimeWarner konglomerátu AOL přímo v klimaxu tehdejší tzv. internetové bubliny, nemilosrdně ironizuje jako „nejstupidnější transakci v celé historii organizovaného kapitalismu“.
Tehdy se také lobbisté nahrávacího showbyznysu Recording Industry Association of America (RIAA) pokoušeli žalobami stíhat běžné „stahovače“ a soudit se s nimi o obscénní částky, namísto toho, aby šli po skutečných „průmyslových“ pirátech, jakými byla třeba ona skupina Scene. Vyhráli sice řadu těchto žalob, kterým říkali „výchovně účinné“, ale americké soudy je posléze přestaly akceptovat, protože byly prakticky nevymahatelné. Obhájci „sdílení“ ilegálně stahované hudby rádi argumentují názorem, že vlastně jde nebo šlo o „vracení úderu“ arogantním a nenažraným mogulům nahrávacího byznysu. Neuvědomují si ale, že komu to opravdu ubližuje, jsou samotní tvůrci konzumované hudby – její autoři a interpreti. Bossové samotní byli dále ve vatě.
Další ústřední postavou Wittovy knihy je Doug Morris, tehdejší šéf labelu Universal. V roce 2007 prodej cédéček v USA spadl oproti roku 2000 na polovinu. Přitom onen Morris dle autora nadále pobíral slušný roční plat skoro 15 milionů. Pod ostřížím zrakem členů správní rady si svůj plat zachoval nemilosrdnou strategií: zbavovat se málo výnosných interpretů z katalogu a soustřeďovat se na zaručené prodejní tutovky. Witt však Morrise, jakožto jednoho z těch prozíravějších zástupců dnešní první ligy nahrávacích labelů, portrétuje se sympatizujícím podtónem. Nejenom jako otřískaného a intuitivního talent-skauta, ale též jako byznysmena, který je schopen učinit racionální rozhodnutí tváří v tvář pirátské epidemii. „Nepotřebuje Ph.D. z ekonomie, aby mu došlo, že když něco je ve velkém dostupno zadarmo, je málo pravděpodobné, že za to konzumenti budou chtít platit,“ píše Witt.
Poté co ho Steve Jobs léta „naháněl“, Morris nakonec podepsal smlouvu zdostupňující celý katalog firmy Universal pro iTunes Music Store spuštěný firmou Apple. Měl také další dobrý nápad, když donutil YouTube a další webové hudební provozovatele, aby platily nahrávacím firmám zpět část z peněz obdržených od reklamních inzerentů za doprovodné reklamy při prohlížení hudebních videí návštěvníky webu.
Třetím hlavním protagonistou této Wittovy knihy je Karlheinz Brandenburg, matematický génius, který vedl tým vědců vyvíjejících formát mp3 v Institutu Fraunhofer v německém Erlangenu, jakožto součást přímo vládou financovaného výzkumného projektu, jenž měl být, slovy Witta, „pádnou německou odpovědí na špičkově novátorské americké Bell Laboratories“. Styl, jímž Witt v knize popisuje technické aspekty těchto vyspělých audio technologií, je přímo exemplárně průzračný a tím i laikům srozumitelný. Navíc se dozvíme i řadu překvapivých interních zkazek z branže.
Třeba tu, že po vynálezu samotného formátu mp3 vědci z Fraunhoferu přišli také s vůbec prvním přenosným mp3 přehrávačem. Domnívali se však, že nestojí za to si tento vynález nechat patentovat. Když jej totiž v roce 1995 předvedli na jednom technologickém veletrhu, vysoce postavený manažer z holandského gigantu Philips jim přezíravě vyjádřil své přesvědčení, že komerční mp3 přehrávač nemá šanci jít do masového prodeje na trh.
Ani Brandenburg a ani hudební byznys potenciálu vynálezu mp3, jak vidno, zpočátku moc nevěřili. Koncem 90. let totiž třeba jenom Američané utráceli za nahranou hudbu víc než kdykoli předtím. A obecně akceptovaným nosičem byl kompaktní disk – sexy vzhled, praktický, přenosný, snadno replikovatelný a navíc, nostalgicky připomínající zmenšenou ikonu vinylového LP, které sám vývojově nahradil.
Náhlá dostupnost Brandenburgovy technologie však tuto situaci záhy k nepoznání změnila. Jak píše Witt: „Na různých webech a undergroundových serverech po celém světě počet objevivších se mp3 souborů náhle vzrostl řádově několikrát ve svém objemu, studenti a mládež obecně plnila své hard disky k prasknutí upirátštěnými mp3 nahrávkami… koncem 90. let se hudební pirátství stalo tím, čím bylo koncem 60. let experimentování s drogami: celogeneračním popřením jak společenských norem, tak i existujících zákonů, s malou ochotou nebo vůlí myslet přitom na důsledky.“
S příchodem Napsteru a podobných systémů si mohl doslova každý a zdarma nahrát jakýkoli song v několika vteřinách. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V rozmezí let 2000– 2007 prodej cédéček, jak jsem uvedl, klesl o polovinu. Koncem oné dekády se počet nahrávacích labelů scvrkl též na polovinu, ať již formou fúzí anebo prostě zánikem.
Řekli jsme, že zpočátku se nahrávací byznys bránil „pedagogicky“ zamýšlenými soudními superžalobami na malé ryby namísto trestání „průmyslových uberpirátů“, kteří v tom jeli ve velkém. Zmíněný Morris alespoň přišel s realističtější myšlenkou, zachránit co se dá, a spustil kanál Vevo na YouTube. Jediným z velkých hráčů, který si při tom všem plně uvědomoval důležitost a nezbytnost ochrany intelektuálního vlastnictví byl však vizionář Steve Jobs a jeho iTunes.
Autor Louis Bayard svoji červnovou recenzi této Wittovy knihy v listu The Washington Post končí postřehem: „Z této knihy mám smutný pocit, že to, co nadále přetrvává, je automatický předpoklad příslušníků dnešní generace M, že platit za tvůrčí umělecký výraz je, slovy Švédské pirátské strany, ‚fundamentálním porušováním lidských práv‘.“ Povinná úcta k umělci a jeho tvorbě? Pšáá, primitivně sobecký a buransky bezohledný pseudonárok na vlastní okamžité uspokojení. Hlavně že je to zadara.

Přidat komentář