Jan Tesař aneb Historie čelem ke zdi

Jsou lidé, jejichž curriculum vitae vydá za čtyři životy „normálních“ jedinců. A právě k nim patří i český historik Jan Tesař. Ostatně posuďte sami. Ze začátku to bylo bez zádrhelů: když mu bylo dvacet tři let, dokončil studium na „fildě“ Univerzity Karlovy a nastoupil do Vojenského historického ústavu. To je ten, co je přilepený takřka na úpatí Žižkovy sochy na Vítkově a kde se zkoumají české bojové tradice. Ale už za dva roky ho vyhodili. Další dva roky byl nezaměstnaný, ale údajně se zabýval historií lidových soudů v Čechách, pak následovalo muzeum v Pardubicích, a když u nás začaly tát ledy, tak se vrátil tam, kde začal – pod Vítkov. Ale co čert nechtěl, v roce 1966 slavnostně vstoupil do komunistické strany, aby z ní zase o tři roky později vystoupil. To se ovšem v našich končinách nezapomíná!
Připomíná mi to trochu historku ze Škvoreckého Miráklu: „Do strany jste vstoupil v roce 1942, když to bylo životu nebezpečné, a vystoupil jste z ní v roce 1948. Kdy to bylo také životu nebezpečné. Vy jste skutečně nebezpečný komunista!“ Takže se náš historik nemohl podivovat, že ho po jeho vystoupení ze strany hned zašili, třináct měsíců si poseděl ve vazbě a pak ho bez soudu propustili. Za dva roky se to opakovalo znovu, ale to už se vrátil až za pět let. Tři roky pauza, pak opět zatčení, ale o rok později handl vězení za emigraci.
Kampak, pane Tesaři? No přece do Němec… Ale co by tomu řekl Palacký se zetěm Riegerem? Tak tedy raději sladká Francie! Asi se nelze divit, že jistý historik z Ústavu pro soudobé dějiny popsal jeho dílo jako příběh odsouzení českého nacionalismu. Abychom tomu rozuměli, musíme tam dodat české koření v podobě TGM: je pravdou, že před válkou se česká politická elita vzdala masarykovské koncepce národa jako nositele demokratických hodnot… Ano nebo ne! Vida, vida, bruslíme pořád na stejném ledě… Ale vyslechněme si český mýtus od samotného autora.

Strašák dějin odboje
Tesař přiznává, že už v dětství obdivoval lidi, co se zapojili do hnutí odporu proti německé okupaci. Musel tomu trochu rozumět, vždyť mu na konci války bylo dvanáct let. To už člověk vnímá dobro a zlo. Samozřejmě, že v tomto věku láká kluka především touha sžít se s hrdiny své doby. Muselo ho tedy již v mládí naštvat, když se setkal s pamětníky, kterým odboj nebyl zrovna po chuti. A protože se, jak tvrdí, na Filozofické fakultě nic nenaučil, neboť to byla podle jeho slov „oblbovna“, zkusil si, jak chutná život takového odbojáře, i když nežil v tak brutálním ovzduší, jakým byla německá okupace.
Začal znovu stejná studia v Brně. Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď! Přespával tu v pisáreckém parku, tu v čekárně na nádraží, zkrátka praktická výuka přežití jako v městské gerile. Ovšem po čase přišlo vystřízlivění: v Brně to byla stejná komunistická „oblbovna“ jako v Praze, takže ho Universitas Carolina opět přijala jako biblického ztraceného syna. A protože byl tvrdošíjný, trval na tom, že se bude zabývat partyzány na území protektorátu. Ale kde vzít nějaké dokumenty pro studium. Vždyť už z principu podzemní hnutí stojí na tom, že po sobě nezanechává žádné stopy…
Natož pak písemné! Jeho sen o hrdinech podzemí se rozplýval. Narazil na to, že historie je pozitivní věda a žije především z historických dokumentů. Ale také ještě na jednu skutečnost, kterou si neuvědomoval: že nacistické výzvědné služby prorostly do ilegálního hnutí. Zatímco nekomunistická hnutí byla vesměs brzy prozrazena, především v době heydrichiády, komunisté si po válce dávali velký pozor, aby se něco na členy jejich strany „neproláklo“. Mladý historik tak hned na počátku svého bádání musel narazit!

Komunisté a partyzáni
Mladistvá vášeň ale vedla Tesaře k tomu, že objížděl pamětníky českého odboje, zapisoval si jejich svědectví a z počátku ani netušil, jak nebezpečnou práci vykonává. Začal v roce 1954, tedy dva roky po popravě Slánského, který se v boji komunistických klanů uvnitř KSČ opíral právě o partyzány. Soudruh na soudruha tehdy hledal jakýkoliv materiál, který by napomohl likvidaci protivníka. I když si tehdy Tesař dělal legraci z toho, že za ním jezdí jeden člověk z STB na motorce a vyptává se lidí, co tam ten mladík chtěl, tušil už, že jde dost o hubu.
Byla to svízelná práce, protože musel každý zaznamenaný rozhovor ověřovat, neboť lidská paměť sama o sobě je selektivní. Jisté síto, jak třídit narativní materiál, mohl mít z doby, kdy studoval lidové soudy, což musela být putýnka špíny. Ale pak se z čista jasna setkal s výjimečným člověkem. Jmenoval se Josef Serinek, Rom, který utekl z lágru v Letech, ale jeho ženu i pět dětí mu zabili Němci ve vyhlazovacím táboře v Birkenau. Jak Tesař říká, za jeho příběhem byl naprosto jiný poměr nejen k nacismu, ale vůbec k celému světu. A Serinek mu vyprávěl, že když lidé viděli zběhlého cikána, celá vesnice ho hned hnala pryč.
Až přišel na Vysočinu: potká tam děti, ty mu přinesou chleba a pomůžou mu postavit chatrč na přespání, potká místní, ptají se, proč utíká, že mu u nich nikdo neublíží. Tesař tvrdí, že to byl i pro něho největší zážitek z té doby, protože ty lidi poznal osobně. „Byli chudí, ale vzdělaní a hlavně přirozeně důstojní a šlechetní.“ Po dvou letech mezi těmito lidmi vzniká více či méně spontánně partyzánský oddíl. Ale žádná organizovaná česká skupina nebyla schopná je podchytit. To se podařilo až Rusům, kteří v týlu nepřítele operovali. Serinek se cítil jako komunista, ale přitom neskrýval, že byl zcela zklamaný komunista, což dosvědčoval i jeho dvojaký postoj vůči Rusům.

Proti všem
Velkým poučením z vývoje sovětského impéria bylo pro Tesaře Maďarsko 1956. Tehdy se říkalo, že zmizelo snad třicet tisíc Maďarů kdesi v gulagu. Sám Tesař jako nebezpečný adept historických věd se obával, aby na Sibiři neskončil také, ale naštěstí se to nestalo. Poučen maďarskými událostmi přistupoval ke „zlatým šedesátým“ s nejvyšší obezřetností. Už na podzim 1967 psal, že česká politika ústupků vedla už dříve k zániku státu. Varoval před volbou menšího zla, nikoliv proto, jak se vše v té době u nás vyvíjelo, nýbrž že to vyplývalo z jeho dějinných znalostí.
Pro něho to představovalo jasné varování. Jak sám říká, podporoval Dubčeka a spol., ovšem chtěl být na nich nezávislý. Byl nešťastný, že nenašel nikoho, kdo by varování a pochybnosti bral vážně, přestože se dalo předvídat, jak Pražské jaro dopadne. On tušil, že skončí kapitulací. Měl neustále pocit, že se všichni museli zbláznit, protože si „ti nahoře“ mysleli, že se jim nemůže nic stát. „Neděláme nic špatného!“ tvrdili. Takže oni demonstrovali, že jsou legální a on si na oplátku hrál na konspiraci. Jak si tedy mohli rozumět?
A byla tu ještě jedna věc: vězni z padesátých let, v jeho očích „ubozí, mučení lidé“, žijící tehdy v mnohem horších podmínkách, než jaké představovalo poté Husákovské Československo, se už nechtěli ničeho účastnit. Snažil se pochopit jejich postoj, když mu vykládali, že sedět rok nebo pět, to se dá přežít, ale deset let, to vás už semele. Nevíme, zda už tehdy Tesař věděl naprosto přesně, že Češi jsou poseroutkové nebo k tomu došel až v exilu, ovšem ta myšlenka nahlodávala dlouho jeho historické vědomí.
Jeho vzorem byli Poláci, pro ně bylo normální, že ten, kdo se postavil nacistům, pokračoval v boji i po válce v mnohem svízelnějších podmínkách, než které byly u nás. Neboť z jejich země se tehdy stalo válečné předpolí, jakýsi sovětský nárazník, posunutý dále na západ. Ale navíc staří bojovníci nebyli sami, přidali se k nim jejich synové a vnuci. Tato „tvrdá data“, řekněme historicky objektivní, Tesař stavěl nad lidskou stránku věci. A sám byl alergický na to, že české publikum tuto skutečnost vnímalo obráceně.

Abeceda odporu
Když se vrátil naposledy z lochu, podepsal Chartu 77. Zřejmě to bral jako minimální penzum odboje, protože samotný text mu připadal „nijaký“. S Petrem Uhlem a Annou Šabatovou se zasloužil o vznik Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS), ostatně byla to jeho myšlenka a oni byli jejími hlavními realizátory. Mnozí mu potom vyčítali, že dal přednost emigraci. On sám důvod, proč se rozhodl opustit komunistické Československo, vysvětluje tím, že chtěl konečně vědět, jak to vlastně vypadá na Západě, kde nikdy předtím nebyl.
Ovšem i tam opět narazil na nepochopení až nenávist ze strany českých utečenců, kteří ho vinili z prozrazení spolupracovníků v aféře „kamion Jana Kavana“, kterým se jako kontraband převážela do Prahy zahraniční literatura. A to přesto, že se později ukázalo, že hlavním viníkem byl Tigrid, který tam vložil adresy místních disidentů. I Tesařův názor na Mašíny byl však pro mnohé rozporuplný. Sice říkal, že nikdy nemůže schválit zabití nevinného člověka a jestli svoboda vede jen tímto směrem, tak za takovou svobodu se neděkuje. Zároveň však chápal, že opačný příběh může být veleben.
Byl totiž schopen pochopit, že někdo jako Mašínové dokázal takto reagovat na totální zbabělost většiny lidí ve společnosti. Jen ten, kdo sáhne k nějakému výstřelku, se chce opravdu od takové podivné „mravnosti“ vysvobodit. Panický strach většiny ze svobody vyvolává podle něho jako odvetu „mašínovskou“ reakci. Chorobný strach musí vždy narazit na děsivý odpor jednotlivců. Jako by tím chtěl říci: zabít nevinného – děkuji za takovou svobodu, ale zaplať pánubohu za Mašíny.
Jeho zvláštní zásadovost, pro kterou si to rozdal nakonec i s českým disentem, ho přivedla k francouzským trockistům. To oni provezli Kavanům kamion do Československa a právě tehdy se s nimi seznámil. A jeho spolupráce s nimi už trvá přes třicet let. A když ho pražští disidenti (a zdůrazňuje: „ve své domnělé mravní výši“) začali peskovat a vyzývat, aby přispěl ke smíru českého exilu, přerušil styky i s nimi. Stal se nesmiřitelným.

Trpká sklizeň levičáctví
Asi tedy nepřekvapí, že jsou jeho názory na události té doby značně vyhraněné. Jak říká, nevracel se domů s představou, že se zúčastní restaurace kapitalismu. A jestliže k tomu nakonec došlo, musí se tedy ptát, v čem on (a s ním my všichni) selhal. Sám přiznává, že podcenil situaci, neboť kapitalismus nebyl zdaleka poražen. I když se podařilo mnohá sociální práva či jiné civilizační vymoženosti vybojovat, pak k tomu došlo navzdory kapitalismu, nikoliv proto, že by tlak kapitálu oslabil. Nicméně Tesař tvrdí, že zde jistá alternativa k současnému vývoji možná byla.
To by se ovšem pro to musela vytvořit nějaká jednotná vůle alespoň tady ve východní Evropě. On sám navrhoval už kdysi různým opozičním hnutím co nejužší spolupráci pod heslem: „Dejte přednost každému demokratickému spojenci z Východu před každým spojencem ze Západu!“ Došlo však k obrovskému rozčarování… Přednost vždycky dostal spojenec ze Západu, protože měl peníze. Pak ovšem, jak smutně konstatuje, nemohlo jít o autentické východoevropské hnutí, protože se o něm rozhodovalo jinde.
Dnes je pochopitelně ze všeho zklamaný. I když napomáhal jinému vývoji, seč mu síly stačily, nedostavil se žádný úspěch! Zajímavý postřeh: když o tom mluví, tak běžně přechází od jednotného zájmena „já“ k množnému „my“. Rozhodující je pro něho pořád třídní boj: rozumějme konflikty kapitálu a práce. Ovšem objektivně uznává, že u nás je třídní boj strašák a to dokonce i pro mnohé zdejší komunisty. Tak kde je chyba? Vzpomínám na jednu mladou francouzskou komunistku, které nám před čtyřiceti lety říkala, že komunismus je skvělá věc, ale my Češi jsme k tomu prý ještě nedospěli…

Pohádka o třídním boji
Pro Tesaře znamená odmítat třídní boj totéž jako odmítat slunce nebo vzduch. Ale nebuďme zlí a přivolejme mu na pomoc Kennetha Arrowa, známého amerického ekonoma, který nedávno prohlásil, že v kapitalistickém systému jsou v podstatě všechny zdroje dostupné za určitou cenu, takže ekonomická moc může být snadno převedena na politickou způsoby, které jsou dnes velmi očividné. Což znamená, že jsou natolik zřejmé, že je můžeme bezpochyby přijmout. Ale jsou to ty, o kterých mluvili dříve komunisté a které se nyní snaží vzkřísit nová levice?
Dejme slovo ještě jednou Arrowovi: „V kapitalistické společnosti je ekonomická moc rozložena velmi nerovnoměrně, a tak je tedy demokratická vláda nutně tak trochu švindl.“ Je tedy třídní boj pohádka z 19. století? Tesař je proto konkrétnější: pro něho odmítnutí třídního boje znamená, že zbavujeme ty naše občany, kteří jsou existenčně slabší, jakékoliv možnosti bránit se lidské nerovnosti. A tady mluví stejně jako Arrow: „Popírání třídního boje je popření demokracie ve společnosti – veškerá politická demokracie předpokládá, že se protiklady projeví.“
Dnes toto téma Tesař rozšiřuje na obecnější rovinu: mluví o potřebě bojovat za lidskou solidaritu jako za základní lidskou hodnotu. Jde tedy o slovo, které už z našeho slovníku prakticky zmizelo a dříve znělo – fraternité, „bratrství“. Symbol lidské sounáležitosti, který si vytyčila už Velká francouzská revoluce, ale který se dnes považuje za jakýsi nemístný, ba falešný patos. Ale kdo pomůže tomu, jenž nemá ani střechu nad hlavou? Jen lidská solidarita a spolupráce. Dnes to všechno zní jako fráze, ale jen v Praze žije bez domova odhadem až pět tisíc lidí (v roce 2008 to bylo zhruba dva tisíce lidí bez přístřeší).

Etologie české politiky
Etologie je věda o chování. A nemusí nás pobuřovat, že to původně byla věda, která zkoumala chování zvířat. Už její zakladatel Konrád Lorenz upozorňoval, že mnohé z jejích poznatků je přenositelné i na lidi. Tesařův Příspěvek k etologii Čechů vychází z rozboru chování českých politiků v době uzavření Mnichovské dohody v roce 1938. Věnoval tomu celý sborník textů příznačně pojmenovaný Mnichovský komplex. Máloco v českých dějinách je stále a stále znovu omíláno tak jako „Mnichovská zrada“. Tento evergreen je podle něho pseudoproblém.
Proč? Protože je to trauma asi stejného ražení, jako mají Angličané královraždu z roku 1649 nebo Francouzi revoluční teror roku 1793. Tesař vidí příčiny Mnichova v první světové válce, kdy čeští politici mistrovskou strategií za to, že drželi města na sibiřské magistrále, „dobili“ jako jedna z vítězných stran města Cheb, Komárno a Těšín. A za druhé světové války využili potom brilantní strategie jak vyhrát válku přes velkou prohru už na začátku, a to ještě za pomoci jiných. Jak je možné, že máme trauma kvůli tomuto strategickému mistrovství? That’s question!
Podle Tesaře spočívá toto dějinné trauma ve dvou mytických modelech. Prvním je „lid, který chtěl bojovat“. Tohoto modelu využili po válce zejména komunisté, kteří k tomu ještě připojili „zradu buržoazie“. Jejich mytická verze byla jednoduchá: Sovětský svaz by nás zachránil nebýt zrady Západu. V tom případě musel „zrady zvon“ rozhoupat už Beneš a pro Stalina to bylo užitečné ospravedlnění jeho paktu s Hitlerem. Lid křičel: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“, ale zbabělá buržoasie měla jiný plán – aeroplán, tedy útěk do anglického bezpečí.
A Tesař si všimnul, že stejný pocit měl i Tigrid, když ještě v roce 1988 napsal, že „lid osvědčil větší morální, občanský a snad i politický cit než ti, kteří si osobovali právo ho vést“. Zde tedy máme druhý model, tentokrát emigrantský, který se ovšem tolik neliší od komunistického: kapituloval Beneš, tehdejší vláda, která kapitulaci posvětila, ale i vojáci, kteří se nevzbouřili a nebojovali. A tak se nám kapitulace jako nástroj politiky stále vrací. Jak se potom divit, že Beneš nezvládl ani situaci v únoru 1948, kdy se jeho přičiněním dostali komunisté k moci…

Bezmoc dokumentů
Takže – jak to opravdu bylo, si může vlastně interpretovat každý, jak se mu zamane. Tesař ovšem důrazně připomíná: ve skutečnosti jde o široce známá a mnohokrát publikovaná fakta, ale přesto se pořád opakuje stejný mytický model. Jako by jím všechny dostupné dokumenty nemohly nikdy otřást! A skromně k tomu dodává, že vlastně k tomu nemůže nic nového dodat. A přece jeho práce vzbudila pozdvižení. Proč? Za to může ona etologie… Tesař neváhá sáhnout na posvátné osoby českých dějin a říci jednoduše to, co vyplývá z jejich skutků: šlo vždycky o sbor zbabělců držících se ve stínu moci!
Hlavní a urputnou snahou „těch nahoře“ při všech osmičkových krizích (1938, 1948, 1968) bylo nenechat nikoho nepošpiněného a ponechat vždy jen jednoho spravedlivého, na něhož se časem zapomene. V roce 1938 to byl jediný člen vlády ministr Zenkl, který odmítl neústavní oprávnění vlády ke kapitulaci. A tady říká Tesař: to už nemůže být náhoda, že to probíhalo vždy stejně počínaje rokem 1938, to je prostě etologická skutečnost, navíc exaktně popsaná v mnoha dobových dokumentech. Tento údajný problém: bojovat nebo kapitulovat, byl přitom tolikrát zpracovaný: publikačně, propagačně, umělecky i vědecky, že nemůže být nějakým historickým problémem.
Je to pouze zásadní rys určitého chování, jež se opakuje. Není to tedy jenom cynická hra vlády s nadšením lidu, nýbrž je důležité vidět každou kapitulaci jako souhrn vlastností českého národa, které se projeví vždy v okamžiku krize a které jsou v nás zakořeněné. Proto také ani mnichovská zkušenost nebyla ve své exaktnosti přijata a zpracována, nepodnítila žádný odpor k takovému chování a mohla se tudíž opakovat po třiceti letech znova jako stejný scénář našeho chování. To jediné, co se změnilo, byly kulisy děje.

Prezidentský absolutismus
A sovětská stopa? Tesař pochopil, že základním a trvalým cílem sovětské politiky byla vždy destabilizace světa vně hranic. Proto si nechávala vždy otevřené různé cesty řešení, aby měla co největší volnost manévrovat podle potřeby. Hlavní myšlenkou této politiky bylo exportovat problém mimo Sovětský svaz. Proto také nebyla za čtyři léta spojenectví Beneše a Stalina zpracována byť jen teoretická možnost jakékoliv vojenské spolupráce. Jediný cíl, který sovětská politika v letech 1938 až 1941 měla, bylo posunout své hranice co nejdále na západ a přitom odstranit Polsko jako hlavní překážku na cestě do středu Evropy.
To nejzávažnější, k čemu Tesař dopěl, je „spontánní, nepředstírané naprosté nepochopení vojenských priorit ve chvíli rozhodování o válce či míru“ ze strany Benešovy vlády. Celý mnichovský mýtus je postaven na přetvářce, že jsme pro obranu vlasti učinili ve 30. letech skutečně všechno. A to včetně masivní publicistiky v novinách, časopisech, rozhlasu a filmu. Doopravdy však platilo, že tehdejší československá armáda postrádala nejen jakoukoliv bojovou tradici, ale rovněž pramalou sympatii pro nové způsoby vedení války.
Tesař k popisu skutečnosti využil velmi expresivní slovník: ve zdejší armádě vládl teror omezenosti a potupné servility vůči francouzskému vzoru. Výsledkem byla nedůslednost, nemodernost, nelogičnost a nakonec i absurdita. Armáda potřebovala jinou filozofii a opravdové státníky: to platí jak pro rok 1918, tak pro dobu Hitlerova nástupu k moci (1933) nebo při obsazení Rakouska (1938). Český prezidentský absolutismus tak musel zažít debakl. A nejen proto, že čs. vojenské možnosti byly nesouměřitelné s německými, v čistě technickém smyslu jako střet předpotopních bunkrů s moderními letadly a tanky.

Neoliberální revoluce
Tesař je dnes jeden z mála historiků, který si uvědomuje, jakou hrozbou zůstávají dodnes resentimenty druhé světové války. V Evropě vznikla bezprecedentní alarmující a skandální situace. Je to podle něho výsledek jednání EU jako celku (a to i za podpory české vlády), která používá proti Rusku jako svou zbraň prostředek, jež vlastními zákony výslovně zakazuje – podporu nacistů. Přitom nejde o nějakou tajnou operaci: děje se tak před očima světa, kdy banderovci na Ukrajině využívají svou existenci k nátlaku na politické vedení EU. Tesař se domnívá, že kořen této věci je zásadním znakem současné fáze dějin a spočívá v neoliberální revoluci, probíhající už necelé půlstoletí.
Těžko říct: je to pouze dočasné nebo jde o přirozený vývoj Evropy, počínaje začátkem 19. století. Svět velkých nadnárodních společností dává totiž jejich majitelům do rukou neustále rostoucí moc nad společností, není to jenom moc ekonomická, nýbrž i politická. Z pohledu této civilizace se to pak jeví jako vyvrácení celé společnosti z kořenů, jako ztráta všech dosavadních hodnot, jako cesta k úplnému zmaru. K tomu Tesař přidává: „Není náhodou, že všude okolo slyšíme tolik přirovnání s pádem říše římské či dokonce egyptské…“

Jan Tesař (*1933)
Český historik a esejista, ale také disident, signatář Charty 77, zakladatel VONS a emigrant. Viz rozhovory Ondřej Slačálek; Setkání s černým partyzánem, Nový Prostor, číslo 422, Petr Bílek; Jan Tesař: Nezamlčujte svědectví, Literární noviny, 2/2005.

Seznam prací autora:
2000 Mnichovský komplex: jeho příčiny a důsledky
2003 Zamlčená diagnóza
2006 Traktát o „záchraně národa“: texty z let 1967–1969 o začátku německé okupace
2016 Česká cikánská rapsodie, 3 díly

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *