Jared Diamond

Pouhá tři procenta genů nás dělí od našich nejbližších biologických příbuzných – šimpanzů. A přesto právě tento minimální rozdíl v genetické výbavě z nás udělal v současnosti pány světa. Doslova i v přeneseném slova smyslu. Doslova proto, že sami už přemýšlíme o tom, zda jsme to právě my, kdo způsobuje svou činností nezvratné změny na zeměkouli. Jsme dokonce natolik přesvědčeni o své úloze ve světě, že se d1_skryte zkusenosti1omníváme, že způsobujeme globální klimatické změny. A bijeme se v prsa a bijeme na poplach. A v přeneseném slova smyslu, že jsme se sami postavili na pomyslný vrchol vývojové pyramidy a že se považujeme za nejušlechtilejší výsledek přírodní evoluce. Společenské vědy mají s tímto lidským vědomím potíže, filozofie už padesát let marně klopýtá, aby něco vysvětlila, sociologie obvykle chytá dech až jako poslední a ekonomie v pyšné víře, že je vědou věd, mává nad tím vším pohrdlivě rukou. A tak čerstvý vítr přichází od přírodních vědců. Genetika, socio biologie, evoluční psychologie přinášejí nové pohledy na úlohu člověka v dnešním i minulém světě. Ale jsou i obyčejní biologové, kteří nad tím vším dumají a nalézají zajímavé věci. Jedním z takových novátorů je americký přírodovědec, evoluční biolog, ornitolog povoláním, Jared Diamond. Sledujme proto sled jeho otázek, na které hledá nové odpovědi.

V době před nějakými sto tisíci lety žili na světě vedle nám známých neandertálců ještě jejich moderní současníci v Africe. A Diamond si klade otázku: znamená to, že právě tehdy došlo v Africe k rozhodujícímu obratu v kulturním vývoji člověka? A nad odpovědí přemítá: tito lidé z Afriky sice už měli moderní anatomii lebky, ale jejich nástroje byly na úrovni oněch neandertálců. A tak stojíme před paradoxem: máme moderní anatomii lidí s moderními geny, ale přesto těmto lidem něco chybělo, co by jim zajistilo moderní chování. Ale víme, že někdy před šedesáti tisíci lety přišli tito fyzicky a geneticky moderní lidé na nějaký „magický“ trik, kterým se změnili ve vynalézavé a zcela moderní lidi, jež se přes Blízký východ rozšířili do Evropy a pravděpodobně také na východ do Asie a Indonésie. Skutečností zůstává, že o dalších deset tisíc let později se tito lidé dostali až do Austrálie. Tehdy se již museli umět plavit po moři. Co způsobilo tento velký skok dopředu, zůstává dodnes antropologickou hádankou. Diamond se domnívá, že oním „magickým“ trikem byla mluvená řeč. Neboť náš druh je jediný, který se dorozumívá pomocí fonetických znaků a to tak dovedně, že dokáže popsat veškerý svět kolem nás, ale také svět, který tvoříme jenom my a kterému říkáme společnost. Právě jazyk nás vývojově katapultoval do výšin nejúspěšnějšího tvora na světě.

A přitom nejúspěšnější a nejdéle trvající životní styl v celé délce trvání našeho druhu na Zemi byl styl lovců a sběračů. Kdybychom si chtěli představit délku naší existence na hodinách, pak historie našeho druhu (dejme tomu oněch sto tisíc let) by se začala psát o půlnoci a dnešek by byl na sklonku dne. Téměř celý den od půlnoci až po večerní tmu jsme žili jako lovci a sběrači. Až tři hodiny před půlnocí jsme přišli na to, jak žít jinak: vynalezli jsme pěstování rostlin a chování dobytka. Přežívající lovci a sběrači, kteří se dožili se svou kulturou nedávné doby, ale dokázali antropologům a ekologům, že jejich život nebyl ani strašný, ani krutý a natož pak krátký. Lovci a sběrači měli různorodou stravu se všemi potřebnými látkami: s bílkovinami, vitamíny a minerálními látkami. Jejich kalorická spotřeba byla srovnatelná s naším příjmem potravy. Neznali podvýživu, ani infekční choroby, nepoznali, co jsou epidemie. Nesužovali je třídní rozdíly. Lovci a sběrači neshromažďovali žádné zásoby, žili většinou z toho, co jim každý den dala příroda. Každý, kdo měl ruce a nohy, se podílel na hledání potravy, takže nemohli mezi nimi existovat žádní paraziti žijící z cizí práce. A přitom pracovali mnohem méně času než my. Přesto všechno nepřežili moderní dobu.

Až do poslední doby ledové kolem roku 11 tisíc před naším letopočtem (do devíti hodin večer na našich hodinkách) se tedy všichni lidé na naší planetě živili jako sběrači a lovci, takže přes některé patrné rozdíly, způsobené spíše odlišnými ekologickými podmínkami, kvalita jejich bytí byla srovnatelná. Avšak poté se začal život mnoha lidských skupin, žijících v různých oblastech Země, ubírat jinými cestami. Objevilo se zemědělství, pastevectví, metalurgie, složitá politická organizace. Zajímavé je, že k tomuto řekněme pokroku docházelo vždy nejdříve v Eurasii. Pak přišel rok 1500 našeho letopočtu (sedm minut před půlnocí na našich hodinkách) a začala ohromná expanze Evropanů do celého světa. Jejím výsledkem dnes je, že všechny zbytky oněch starých kultur sběračů a lovců zmizely ze světa: noví kolonisté je zdecimovali, porobili nebo významně změnili jejich kulturní návyky. Evropští cestovatelé si po roce 1500 uvědomovali ohromnou kulturní odlišnost, co se týče úrovně technologie a společenské organizace lidí žijících v různých končinách světa. A právě tyto rozdíly v rychlosti vývoje lidských skupin dodaly historii novou strukturu.

Kdyby existoval nějaký stroj času, který by nám umožnil podívat se na svět, jak vypadal těsně před oním magickým datem 11 tisíc př.n.l., pak bychom možná byli překvapeni tím, že pravděpodobně již tehdy mohly existovat rozdíly v kulturní vyspělosti tehdejších lidských skupin na jednotlivých kontinentech. Vždyť víme, že když se roku 1652 poprvé setkali lidé na Tasmánii s Evropany, byla jejich kamenná technologie na nižší úrovni než v případě evropského paleolitu několik desítek tisíc let před tím. Samozřejmě první, co by nás napadlo, by byla úvaha, že největší náskok by měli mít lidé v Africe. Neboť tam probíhal 5 milionů let proces vývoje lidských předků, právě odtamtud se moderní lidé rozšířili na jiné kontinenty, tam byla nejvyšší genetická rozmanitost lidí, takže také různorodější lidé mohli vyprodukovat pestřejší mozaiku vynálezů. Vždyť jen přizpůsobit se jiným místním podmínkám, muselo být poněkud zdlouhavé, takže nově příchozí na ostatní kontinenty mimo Afriku byli v prokazatelné nevýhodě. A přesto se nikdy nepodařilo dokázat, že by tento kontinent měl tehdy takové kulturní podmínky, které by ho předurčovaly k rychlejšímu vývoji. Takže Diamond po této úvaze musel hledat příčiny, proč se nakonec stala Eurasie tím šampiónem, někde jinde než v dobách před rokem 11 tisíc př.n.l.

Dříve, než vyrazil za řešením tohoto tvrdého oříšku, udělal si malý test. Vzal polynéské ostrovy jako vzorek svým způsobem dobře geograficky ohraničeného prostoru, který museli dávní předkové dnešních obyvatel stejným způsobem osídlit: a sice po moři. Takže podmínky všech osídlenců musely být na počátku stejné. A přesto byly jejich společnosti velice rozdílné. Co se týče způsobů obživy, byli Polynésané lovci a sběrači, ale také zahradníci používající žďáření pro získání úrodné půdy i zemědělci využívající intenzivních způsobů výroby. Ekonomickou základnou těchto rozdílných společností byly všude domácnosti, ale sociální organizace se velice lišila: od samosprávných občin až po velice hierarchizované společnosti rozdělené do endogamních vrstev. Co bylo ovšem zcela rozdílné, to byly ekologické proměnné: podnebí, geologie, mořské zdroje, rozloha, členitost terénu a odlehlost ostrovů. První osídlenci dokázali brzy vyhubit některá krotká zvířata jako ptáky moa na Novém Zélandu, nebo nelétavé husy na Havajských ostrovech; v průběhu doby se výrazně na osídlených ostrovech snížily stavy hnízdících ptáků. Naproti tomu si lidé přivezli s sebou tři domácí zvířata: prasata, slepice a psy.

Základem hospodaření bylo většinou zahradničení nebo zemědělství, dokonce i s budováním zavlažovacích systémů. Produktivita byla na jednotlivých ostrovech různá, i když se vesměs pěstovaly stejné plodiny: taro, jamy, sladké brambory, banány, chlebovník a kokosové ořechy. V důsledku různého životního prostředí se značně lišila hustota obyvatel: od 10 osob na kilometr čtvereční na Novém Zélandu až po desetinásobek na Havajských ostrovech. Přitom platilo: čím větší populace, tím složitější a komplexnější byly její technologie a organizace. V takových společnostech se zemědělstvím obvykle zabývala pouze část obyvatel, která však byla schopná tvořit přebytky k výživě nevýrobců: náčelníků, kněží, úředníků, válečníků. Tam, kde byla populace nejnižší, byla každá domácnost soběstačná, neboť vyráběla vše, co potřebovala; tam, kde byly ostrovy hustěji zalidněné, došlo k větší výrobní specializaci: na Havaji byly početné rukodělné skupiny, kde se řemeslo dědilo z pokolení na pokolení.

Takže vidíme, že předkové Polynésanů osídlili všechny rozmanité ostrovy a ostrůvky se svou původní kulturou, aby se zde za relativně krátké období vyvinula pestrá struktura různých kultur a společností. Všechny rozdíly, o kterých zde mluvíme, se přitom rozvinuly na neobvykle malé rozloze Země (pokud jde o velikost souše) a za neuvěřitelně krátkou dobu (lidé zde měli na svůj samostatný rozvoj pouhých 3 200 let). Proměnlivost zbývající části zeměkoule je samozřejmě vyšší, ale pouze v Eurasii a v Africe postoupili lidé dál: až ke zpracování a využívání železa; to bylo v Polynésii nemožné už proto, že se zde nenacházelo žádné ložisko železné rudy. Ale i tak případ Polynésie nabádá Diamonda k novým úvahám: jestliže zde došlo k pozoruhodnému odlišení lidských společenství, jehož příčinou bylo zřejmě pouze to, že životní prostředí bylo na každém ostrově či souostroví různé, jaké rozdíly přírodního prostředí byly zodpovědné za různorodost společností na jiných, podstatně větších kontinentech.

Expanze polynéských předků do rozsáhlých oblastí Tichého oceánu a jejich postupná kolonizace lidmi má v historii svého dvojníka: postup původních Američanů přes Beringovu úžinu do amerického kontinentu. Také v tomto případě jde o poměrně krátké období, po něž se na rozsáhlém území pokrývajícím takřka celou jednu polovinu Země podařilo rozvinout celou škálu různých lidských kultur a společností. I v tomto případě šlo o kolonizaci panenské země, takže odlišnosti vývoje nativní Ameriky a dávné Polynésie nebudou již tolik inspirativní. To, co Diamonda však nejvíce zaujalo a co může přinést nové poznatky, je střet lidí, jež pocházejí z různých kontinentů. A zde jde zejména o srážku Evropanů s Indiány v Novém světě. Přitom důvody, proč byli ti první úspěšnější a proč se jim podařilo původní obyvatele Ameriky podmanit a nově objevený kontinent osídlit, jsou podle něho celkem zřejmé: byli to koně, choroboplodné zárodky, znalost písma, politická organizace a některé technologie (stavba lodí a střelné zbraně), jež umožnili evropskou úspěšnost. Ale tato bezprostřední příčina není tak zajímavá, jako proč všemi těmito prostředky disponovali pouze Evropané.

Ale byli to skutečně první moderní Evropané, kteří takovou masivní expanzi uskutečnili, nebo existují ještě jiné faktory, jež umožnily totéž ale mimo Evropu? Právě odpověď na tuto otázku Diamonda lákala. Zdá se, že na počátku evropského úspěchu byla tak zvaná „neolitická revoluce“, čili zdomácnění zvířat a pěstování rostlin. Tato revoluce způsobila převratnou změnu: z lidí až doposud žijících z toho, co dala příroda, se stali výrobci potravin. Geografické rozdíly v čase, který liunidé na různých kontinentech potřebovali, aby se stali zemědělci a pastevci, vysvětlují jejich další osudy. Skutečnost, že jeden hektar zemědělsky nebo pastevecky využité půdy uživí mnohem větší počet osob než v případě sběru potravy či lovu zvířat, stojí u zrodu myšlenky, že lidé vyrábějící potraviny uživí podstatně více válečníků. Což je dáno tím, že teprve až v zemědělských společnostech se dostatek potravy může rozdělit mezi její přímé výrobce a zbytek společnosti, která tak může vykonávat jiné profese, třeba právě ony válečníky. Ale hlavně to vede k profesní specializaci, kdy se mohou v různých výrobách zdokonalovat další rukodělci, kteří jednoho dne přijdou třeba na nové zbraně. A v neposlední řadě kontrola nad výrobou potravin vede k politickému rozvrstvení společnosti a k vynálezu písma, který s tou kontrolou souvisí.

Schopnosti či neschopnosti vyrábět potraviny tak Diamond přisuzuje základní význam: to způsobilo podle něho nerovné rozdělení lidstva na majetné a nemajetné, na ty, kdo využili moci zemědělců a na ty, kteří tuto moc neměli. Ovšem i zde hrála velkou úlohu ekologie; na několika místech na světě došlo k pěstování potravinových plodin zcela nezávisle: Přední východ, některé oblasti Číny, střední Amerika. Ale na většině území zeměkoule se ty- to plodiny začaly pěstovat až tehdy, když tam tato znalost a případně i samy plodiny dorazily. A tak třeba v Egyptě začali místní lidé pěstovat dovezené plodiny (pšenice, ječmen), zatím- co v africkém Sahelu na okraji Sahary lidem sta- čila ona znalost a sami si našli pěstované plodiny na místě (čirok, suchá rýže). Opačným přípa- dem jsou potom ty oblasti světa, kam se zna- lost pěstovat rostliny i samotné plodiny do- staly až s novou kolonizací, což je příklad se- verní Ameriky nebo Austrálie. A nakonec v některých částech světa lidé nedospěli ke znalosti pěstování rostlin a zůstali tak sběrači a lovci. Výsledkem byla jejich neschopnost ubránit se výrobcům potravin, kteří tak před nimi měli výrazný civilizační náskok.

Řekli jsme, že ještě před 13 tisíci lety byli všichni lidé sběrači a lovci. A tak je na místě otázka: co se stalo, že někteří z nich se dali na výrobu potravin, jaké k tomu měli důvody? Diamond upozorňuje, že přechod k pěstování rostlin byl dlouhodobý proces, který v počátcích ani nemusel být zcela vědomý. Hlavní příčinou, proč si lidé začali vytvářet zahrady pro pěstování různých rostlin, bylo zajistit si spolehlivé množství potravy pro případ, že by selhaly její přirozené přírodní zdroje. Takže se stávalo, že se v dobách, kdy příroda byla dostatečně ště drá, lidé zase vraceli k původnímu životu sběračů a lovců a když se přírodní podmínky změnili, začali se opět zabývat zemědělstvím. To vše potvrzuje, že výroba potravin a sběr divoce rostoucích plodin byly pouze dvě různé alternativní strategie, které si navzájem konkurovaly. Navíc mnoho společností dávalo přednost smíšeným způsobům hospodaření: lidé se část roku věnovali sběru a lovu a část roku pěstování plodin, případně se živili oběma způsoby najednou. To byl příklad prakticky většiny indiánských populací v jižní Americe.

Nicméně v posledních deseti tisících letech převládl přechod od sběru a lovu k výrobě potravin. To ovšem znamená, že musely fungovat některé vlivy, které tomu napomohly. Přestože se archeologům a antropologům nepodařilo úspěšně tento problém vysvětlit, Diamond se pokusil tyto vlivy pojmenovat. V první řadě se domnívá, že se významně snížilo množství potravy, které bylo volně k dispozici v přírodě, takže se způsob života sběračů a lovců vyplácel stále méně. To je ovšem důvod, kdy musíme předpokládat, že se zvýšil počet obyvatel na některých územích. Ale proti tomuto argumentu mohou antropologové namítnout, že populace sběračů a lovců celkem úspěšně korigovaly své stavy, aby se nedostaly do ekologicky neřešitelných situací. S Diamondem můžeme souhlasit, že zřejmě nejdůležitějším faktorem příklonu lidí k výrobě potravin, byla změna klimatu na konci pleistocénu, jež vedla na některých územích (jako např. na Blízkém východě) k mohutnému výskytu divokých obilnin, takže nebylo náhodou, že právě tam se začaly poprvé pěstovat pšenice a ječmen. Jakmile se lidé usadili (i když i prvotní zemědělci museli být ještě polonomádi) a začali vyrábět potraviny, mohla se zkrátit doba mezi jednotlivými porody žen, takže došlo k růstu populace. Ovšem vyšší hustota obyvatel musela vést opět k vyšší produkci potravin, takže lidé začali se svou znalostí výroby potravin kolonizovat další území, kde původní sběrače a lovce buď vytlačili z jejich území, nebo je seznámili se svými vymoženostmi. Tak se dostaly postupně do velkého pohybu ohromné masy lidí, i když tento pohyb byl ve srovnání s nedávnou minulostí 19. století velmi pomalý: trvalo několik tisíciletí, než se znalost pěstování obilnin z Předního východu dostala až do severní Evropy.

Tento zjevný proces však nevysvětluje to podstatné: jak proběhla přeměna divoké rostliny na zahradní či polní plodinu. Dnes se šlechtěním odrůd plodin zabývají genetické ústavy, ale jak postupovali lidé, když začínali s jejich pěstováním? Neboť tyto rostliny v mnoha případech už vůbec nepřipomínají divoce rostoucí předchůdce. Selský rozum říká, že se mohli začít pěstovat jenom ty druhy rostlin, jež jsou schopné přirozené mutace. Takže lidé podle Diamonda museli začít pěstovat takové mutanty přírodních druhů, které by se v přírodě zřejmě samy neuchytily. Cyklus setba/růst/sklizeň/setba napomohl právě vybrat jako plodiny pro pěstování tyto mutanty. To znamená, že první zemědělci pomáhali „přírodnímu výběru“ tím, že na začátku vybírali semena divoce rostoucích rostlin, které přenesli do svých zahrad; a potom pro další setbu vybrali jen určitá semena, jejichž rostliny měly určitévlastnosti (velikost, chuť apod.), nebo splňovaly jisté podmínky (např. snadno se skladovaly). Obilniny dnes tvoří přes polovinu všech kalorií, jež lidé spotřebují a patří k nim jen pět ze dvanácti hlavních plodin moderního světa (pšenice, kukuřice, rýže, ječmen a čirok). Neobsahují ale dostatek bílkovin: proto k nim první zemědělci vyšlechtili luště niny (hrách, čočku, fazole), aby tak dosáhli vyvážené stravy.

Ale Diamond si položil ještě jednu záludnou otázku: jak je možné, že právě pěstování rostlin a zdomácnění zvířat nakonec výrazným způsobem zvýhodnilo právě Eurasii? Všimnul si totiž, že plodina se může šířit po světě snadněji, jestliže její genetický program je v souladu se zeměpisnou šířkou, ve které je zaseta. Jestliže se podíváme na polohu jednotlivých kontinentů zjistíme, že Amerika a Afrika jsou položeny na ose sever – jih, zatímco u Euroasie jde o osu východ – západ. To potom vysvětluje, proč se zdomácnělé rostliny tak úspěšně šířily z Předního východu na západ i na východ: byly totiž dobře přizpůsobeny podnebím oblastí, kam se šířily. Tak se zemědělství, jakmile proniklo v 6. tisíciletí př.n.l. Podunajím do Maďarska, zázračně rychle rozšířilo do střední Evropy a dále na západ do Holandska a kolem změny letopočtu rostly stejné obilniny již na ohromném území od atlantického pobřeží Irska na západě až po tichomořské pobřeží na východě. A stejné to bylo se zdomácnělými zvířaty, což bylo důležité obzvláště u jednoho zvířete a sice koně: vždyť až do první světové války byl kůň nejdůležitějším prostředkem vedení válek na souši. Jedině díky koňům se Mongolové dostali ve 13. století do východní Evropy a na Přední východ, stejně tak jako do Číny. Ale po této ose východ – západ se šířily i další lidské vynálezy: např. kolo nebo písmo. Afrika a Amerika měly smůlu: na ose sever – jih byla vždy uprostřed přirozená překážka, kterou byl tropický prales. Zemědělští Bantuové se ze subsaharského Súdánu dostali do jižní Afriky až v 18. století.

Ale Eurasie měla ještě jednu výhodu: všechny zdomácnělé zvířecí formy pocházejí právě odtud (výjimkou jsou pouze lama a morče z jižní Ameriky). Tento vynález neměl pouze smysl ekonomický: většina lidských nemocí je totiž právě zvířecího původu. A tak se stávalo, že dospělí lidé, ale ještě více děti, dostávali od zdomácnělých zvířat infekční nemoci. Neštovice, spalničky, chřipka, malárie, mor atd. se původně vyvinuly ze zvířecích chorob. Vzestup zemědělství vlastně zahájil i evoluci infekčních nemocí člověka: vyšší hustota obyvatelstva a usedlý způsob umožnily rychlé množení mikrobů. A právě tyto nemoci se staly rozhodující silou, která hýbala dějinami. Všechny tyto původně zvířecí nemoci jsou infekční. To znamená, že se rychle šířily z nakažených osob na zdravé a člověk se buď uzdravil nebo zemřel. Ti, co nezemřeli, měli ště stí: vyvinuly se v jejich těle protilátky, takže tito lidé byli na celý život, nebo na dlouhou dobu vůči těmto nemocím imunní. Tak se stalo, že právě obyvatelé Eurasie, imunní vůči mnohým infekčním chorobám, dokázali při své expanzi takřka bez boje vyhubit miliony lidí na jiných kontinentech. Zatímco oni sami se střetli na ostatních kontinentech jen s malým množstvím chorob, proti nimž neměli sami připravenou imunitní obranu (např. syfilis).

Diamond přisuzuje cílevědomé výrobě potravin i další lidské vynálezy. Možná nejdůležitějším z nich bylo písmo, které se nezávisle vyvinulo právě v oblastech, jež byly známy jako „sýpky světa“: na Předním východě, v Číně a ve střední Americe. Ona souvislost mezi výrobou potravin a vynálezem písma je důležitá, neboť písmo vzniklo z velice praktických důvodů: původně sloužilo výhradně k ekonomickým účelům, ke správě majetku, k evidenci výnosů, ke stanovování daní. Teprve druhotně posloužilo písmo k zápisu myšlenek a vynálezů a k jejich snadnému šíření. Všechny ostatní společnosti převzaly myšlenku písma, nebo dokonce i systémy písma z lokalit jeho původu. A tak se stalo, že některým společnostem osud dopřál písmo, zatímco pro jiné byla střediska písma tak daleko, že ho získaly až v novověku v souvislosti s evropskou expanzí. Historie písma zřetelně napomáhá k poznání, jak geografie ovlivnila šíření různých lidských vynálezů po světě. A tak se stalo, že také ocel a střelné zbraně spolu s koněm umožnili Evropanům nejen získat velký politický a technologický náskok před ostatními kontinenty, ale zvládnout během několika staletí celosvětovou expanzi. A to vše, jak zdůrazňuje Diamond, především díky tomu, že Evropa nejlépe zvládla výrobu potravin. Početné, usedlé, potraviny vyrábějící společnosti mohly živit početnou byrokracii, která zvládla nejen správu majetku, ale také udržování velké armády, organizování zámořských výprav a podněcování nových technologií.

Díky Diamondově výkladu se můžeme na svět kolem nás zase dívat trochu jinak. A zřetelně si uvědomit, že právě Evropané, ať z vlastní Evropy nebo ze severní Ameriky, jsou největšími výrobci potravin na světě. Dokonce i tak lidnaté státy jako Indie a Čína by se dnes bez amerických a evropských potravin neobešly. Je to velice objevné čtení od ornitologa, co pozoroval původně ptáky na Nové Guineji.

Jared Diamond (*1937) Významný americký evoluční biolog a fyziolog se pokusil vesvém díle odhalit základy lidské civilizace a formulovat lidskou kulturu, její ekologické důsledky a srovnání s živočišnou říší.


Základní díla:

1992 Third chimpanzee, č.Třetí šimpanz, Paseka 2004
1997 Why is sex fun, č. Proč máme rádi sex?, Academia 2003
1997 Guns, germs, and steel. The fates of human societies, č. Osudy lidských společností, Columbus 2000
2005 Collapse: How Societies Choose to Fail or Succeed

Přidat komentář