Jean Baudrillard aneb Proroctví hyperreality

Máte dům se zahradou nebo alespoň chalupu po Němcích či chatu na Sázavě? A píglujete v sobotu a v neděli kolem dokola trávník, aby na něj byl krásný pohled a sousedi vás nepomlouvali? Nebo už na to máte nenápadného robota, který se celý víkend sune po trávníku a neúnavně ho pígluje za jakéhokoliv počasí? Pak vězte, že dobře upravená zahrada je tady hlavně od toho, aby vám symbolizovala přírodu. Ovšem ta samozřejmě vypadá ve skutečnosti úplně jinak než ta vaše zelená chlouba. Proč? No přece proto, že ta vaše zahrada se vám líbí mnohem víc než ta doopravdová příroda, která bují za plotem vaší nemovitosti.

 

Avšak filozof by vás upozornil, že ve skutečnosti je ta pravá příroda „reálná“, zatímco vaše zahrada je „hyperreálná“. Kdyby filozof označil vaši zahradu za „surreálnou“, nadpřirozenou, pak byste se asi spokojeně zapýřili, brali byste to jako nečekanou pochvalu vaší představivosti a umu. Ale takto váháte: co to má znamenat? A filozof vás začne poučovat: dnes, kdy masmédia jsou všudypřítomná a my jsme stále přítomni na informačních sítích, tak se kolem nás vytváří nová skutečnost: to je právě ona hyperrealita, která má dva zdroje: mediální obrazy a lidské chování.

 

 

Obrazy a realita

Muž, který s tím přišel jako první, je právě ten uvedený v titulku tohoto příspěvku. Francouzský filozof, sociolog atd. Jean Baudrillard je nejčastěji uváděn jako autor teorie, která se objevila už v roce 1981 v jeho publikaci nazvané Simulakry a simulace. Neděsme se toho názvu! „Simulakry“ nejsou nic jiného než obrazy, které nemají žádný základ ve vnější skutečnosti (učeně řečeno: v externí realitě), ale nabývají významu jen díky jiným obrazům. Autorovi této knihy tedy šlo především o zkoumání vzájemných vztahů, které vznikají mezi skutečností, jejími symboly a dnešní společností.

Vraťme se k populární lidské činnosti dneška – sekání trávy na zahradě. Byli kdysi sedláci, kteří sekali trávu kosou dvakrát do roka: na jaře a pak při podzimu „otavy“, trávu pak sušili, aby měli pro dobytek seno na zimu. Ještě dnes najdeme „zapadlé vlastence“, kteří pěstují na zahradě králíky a slepice a kteří sekají trávu pro své ušáky a aby měly slepice hezké žloutky. Ale k čemu je dnes pro většinu z nás tráva na zahradě za domem nebo kolem chaty či chalupy? K ničemu! A tak se rozvinul nový průmyslový obor: výroba sekaček na trávu. A jak se může obchodník s tímto artiklem vetřít do podvědomí majitelů zahrad, chalup a chat?

No, přece jejich krásnými obrazy! Na takové zahradě nemusí růst nic užitečného: konifery, barevné květiny, okrasné keře, tu rybníček, tam bazén, nějaké zákoutí s grilem… No a mezi tím pečlivě vystříhaná tráva! Jaká nádhera mít za domem napodobeninu golfového hřiště! V tomto případě obraz zahrady v nabídkovém katalogu nemá nic společného s vnější realitou: tou je ohyzdná příroda za plotem. Důležité je právě ono simulacrum, „napodobení“ krásného obrázku z magazínu Dům a zahrada. Právě tyto nádherné obrázky jako ze snu vás vyburcují, abyste píglovali trávu, kdykoliv má několik centimetrů navíc než ta na obrázku.

 

 

Filozof a jeho výklad skutečnosti

Aby Baudrillard vecpal lidem do hlavy, o co mu jde, začal příběhy z minula. Ó, ano, byla doba, říkejme jí předmoderní, kdy umělci zobrazovali přesně to, co viděli. Byli to vlastně kopisté své doby, neboť nevytvářeli nic jiného než zpodobnění zobrazované skutečnosti, takže rozdíly mezi těmito tvůrci kopií spočívaly pouze v jejich způsobu vidění světa nebo ve zručnosti, jakou byli schopni skutečnost napodobit. Ale už v době, kdy se na světě objevily parní stroje, a společnost se ocitla v éře průmyslové revoluce, začali umělci vytvářet obrazy světa, na kterých se začal projevovat rozdíl mezi realitou a jejím zobrazením.

S vynálezem „umělého obrazu“, fotografie, který umožnil masové rozšíření kopií obrazů, schopnosti fotografické kamery napodobit věrně skutečnost dávaly zapomenout na původní objekt obrazu: kopie se stala samoúčelem zachycené skutečnosti, a proto bylo třeba proměnit samotnou skutečnost. Takže tato „nevěra“ kopie vůči skutečnosti dostala podle Baudrillarda v postmoderní době nový cíl: „zpodobnění“ obrazu původní skutečnosti už nemělo s jakoukoliv realitou nic společného. Šlo už pouze o „imitaci“ čili napodobení dřívějšího obrazu. Jinými slovy: už se vyvíjel hlavně „hardware“ fotoaparátů na pořizování nových obrazů.

Proto na své zahradě nenapodobujeme přírodu, která je za naším plotem, ale imitujeme pouze její ideální obraz z magazínu Dům a zahrada. Podobně jako je salám zvaný „imitace“ vzdáleným napodobením šunky z domácí udírny. Baudrillardova teze o „nadřazení obrazu nad skutečností“ neznamená nic jiného, než že v naší společnosti obraz nějaké věci v podstatě předchází realitu. Nejprve se ubezpečíme, že chceme mít stejně tak krásnou zahradu, jaká je zobrazena v uvedeném magazínu, a teprve až poté přikročíme k činu: začneme ji novými prostředky“ (viz sekačka na trávu) napodobovat.

 

 

Všechno je dnes Disneyland

O Američanech se říká, že dokáží nejlépe na světě organizovat zábavu lidí, aby z ní udělali turistický boom a využili tak lidské nemoci „nakupovat“. Oblíbeným příkladem je Disneyland: nejznámější zábavní park tohoto jména je v Miami na Floridě, ale od roku 1992 existuje jeho evropská kopie nedaleko Paříže. Jde v podstatě o území ohraničené fyzicky plotem a duchovně napodobující pohádkový svět. Ale vývoj jde dopředu a tak máme různé jiné „pohádkové země“: Gardaland, Legoland a další, které se od sebe liší jen jiným designem vycházejícím z původního uměleckého „rukopisu“.

A je lhostejné, že v jednom případě jde o Walta Disneye, autora kreslených filmů, a jindy o napodobeninu dětské stavebnice. Důležité je, aby takový lunapark vypadal pokud možno „skutečně“, tedy aby přesně napodoboval výtvor svého předchůdce (filmového tvůrce či designera lega) a vyvolával v lidech nedávný obraz, jaký si udělali z filmů či ze stavebnice v době svého dětství a tuto nápodobu skutečnosti pak přenášeli při každé návštěvě zábavního parku na své potomky. Tento nový obraz, který se odvolává na náš původní, dětský obraz, se pak stane atraktivním zbožím, které si lidé kupují v turistickém katalogu či na místě v podobě upomínkových předmětů.

A tak nejen Baudrillard, ale přidávají se k němu i další jako Umberto Eco či Neil Postman, aby nám potvrdili, že obraz pohádkového světa, který si lidé v Disneylandu kupují, jim nabízí více reality, než jim je ve skutečnosti schopen nabídnout jejich každodenní život. A tato iluze, tento přelud, to je právě ona hyperrealita, v níž lidé moderní doby žijí. A tomuto obrazu se přizpůsobují všechny další atraktivity našeho světa, ať jde o národní parky či různé historické stavby, galerie a muzea: všechny tyto instituce se snaží přilákat zákazníky podle vzoru těchto světových lunaparků.

 

 

Nástroje hyperreality

Aby došlo k setření rozdílu mezi každodenní skutečností a podbízivým obrazem umělého světa, je zapotřebí celé řady nástrojů z dílen marketingových mágů, jejichž ideová výbava ovlivňuje celoplanetární populaci a jejichž produkce zahanbuje i geniální Orwellovu představivost. Na prvním místě jsou to všechna dnes využívaná média a sociální sítě, jejichž hlavním posláním už není šíření bohulibé osvěty (ať už jakékoliv politické orientace), ale staly se z nich především reklamní kanály, které nabízí ke koupi jakékoliv zboží bez ohledu na jeho praktickou upotřebitelnost.

Hodnota takových věcí se dále nerozlišuje podle jejich užitečnosti pro jednotlivce či společnost, ale jediným kritériem pro rozhodnutí „koupit či nekoupit“ je cena takového produktu. Podle Baudrillarda jsou to peníze, které určují směnitelnost takové reality. Máš na sekačku trávy nebo nemáš? Podle toho ten trávník bude vypadat: když nebudeš sekat, budou ti sousedé nadávat; když budeš sekat jen kosou, nadřeš se a nikdy tvoje zahrada nebude tak krásná jako sousedova. Navíc globální systém směny nám odcizuje předměty jejich vzhledem: většina dětských hraček prodávaných u nás pochází z Číny, země nám vzdálené nejen geograficky, kulturně, ale zejména v tomto případě odlišnou, ba přímo zvrácenou estetikou.

Ale k tomuto odcizení přispívá i dnešní jazyk: nejde pouze o masovou amerikanizaci, která na nás jazykově útočí na každém kroku, ale jazyk sám se používá k zastírání reality už na bazální úrovni komunikace, kdy se v rámci tak zvané korektnosti nesmí používat slova, která po více než desetiletí popisovala naše základní sociální vztahy, kterým celá společnost rozuměla a nikdo se proti nim nevzpouzel. Když k tomu přidáme, že většinový způsob života u nás je už zcela podřízen existenčním podmínkám města, pak se naše odcizení vůči přírodě jeví jen jako další jev oné zmiňované hyperreality a vyžehlený trávník nám nahrazuje skutečnou přírodu.

 

 

Změna chování homo sapiens

Aby pojetí hyperreality mělo hlavu a patu, musel Baudrillard nalézt nějaký její raison dʼêtre, „smysl existence“. Začal proto hledat, jaký smysl naší existence nám připravila společnost blahobytu, která se čtvrt století po konci války zmocnila západní Evropy. Mohl smysl hledat samozřejmě v soutěži dvou politických systémů, které tehdy vládly na naší planetě. Ale to by bylo pouze vysvětlení politické, nikoliv sociologické. A tak vzbudila jeho zájem otázka: co vlastně způsobilo onu základní mutaci lidského chování, která měla tak dramatický dopad nejen na masové hromadění věcí ve vlastnictví lidí, ale také výrazně zasáhla do ekologie našeho druhu.

Snad si také vzpomněl na varovná slova Gándhího, která tento duchovní vůdce pronesl na konci čtyřicátých let: „Tento svět zahyne proto, že lidé budou vyrábět čím dál více věcí, které ke svému životu vlastně vůbec nepotřebují.“ Tuto souvislost jsem si uvědomil, když jsem u Baudrillarda narazil na jeho tezi, že lidé dnes nejsou ani tak obklopeni a ohroženi jinými lidmi jako masou předmětů, které pro sebe vyrábějí. Je to snad způsobeno tím, že jsou lidé ovládáni několika psychosociálními algoritmy, které je ženou nezadržitelně do problémů, jež jsou schopni si uvědomit teprve až tehdy, když přerostou v katastrofu?

Možná si to všechno Baudrillard původně ani neuvědomoval, ale zvolil pro hledání odpovědi na tuto otázku správný směr. Začal se zabývat tím, co tyto předměty, jimiž se soustavně obklopujeme, vlastně představují v naší současné kultuře a za co je vlastně lidé považují. A začal tím, co se ukázalo v naší společnosti jako nejpřitažlivější: lidské tělo. Abychom zapudili myšlenky na svár dobra a zla, nabádají nás masová média a sociální sítě nenápadně, ale bez ustání, že to nejdůležitější, co máme stále při sobě, je naše tělo a to od nás žádá, abychom se mu soustavně věnovali a neustále vyhledávali jeho nové a nové potřeby.

 

 

Simulakry bohů

Vždyť tělo je pro nás nejkrásnější, nejpreciznější a nejctižádostivější předmět, který vlastníme. Bylo to jeho znovuobjevení po dlouhé éře purismu 19. století, kdy jsme své tělo vysvobodili po fyzické i autoerotické stránce z neblahého vězení. A s tímto osvobozeným tělem jsme objevili kult jeho krásy a pocit nekonečného mládí. Začalo to zájmem o hygienu a způsoby stravování, pokračovalo zdravotními reformami, až jsme došli k samé hranici hédonismu: lidé, vyhýbejte se duchovním strastem a věnujte se především fyzickým slastem! Jen tak budete šťastní a stále mladí!

Profesionální sportovci se stali gladiátory nové doby a po vzoru svých antických předchůdců se z nich stali bájní hrdinové, jichž si i nejvzdělanější národy váží více než svých umělců a politiků. Přehnaný důraz na neustálý pokrok vědy a techniky nás vede k iluzi, že naši práci nahradí roboti a my budeme bezpracně požívat stálý plat a věnovat se jen potřebám svých těl. Tak se stává současný věk „hyperrealitou“, kde jsou skutečné hodnoty lidského života potlačeny a znetvořeny obrazem své vlastní existence do té míry, že Baudrillard celý tento umělý teátr shrnuje do jediné věty: „Skutečnost už neexistuje!“

A tak dochází k tomu, že lidé raději přivykají falešné skutečnosti, která k nim hovoří skrze masová média, a přijímají informace jako pouhý konzumní produkt. Chvíli se dívají na hokej, stačí přepnout na jiný kanál a mohou sledovat válku kdekoliv na světě „online“. To jim umožňuje míchat dohromady fyzickou realitu s realitou virtuální stejně tak, jako je jim jedno, že si už přivykli směšovat lidskou inteligenci s inteligencí umělou a biologickou reprodukci zvířat i samotných lidí s „vědecky“ asistovanou. Ať žijí simulakry! Už umíme, co bohové…

 

 

Tajné klíče pro naše těla

Baudrillard od nás nechce nic jiného, než abychom uznali, že současné struktury výroby a spotřeby nabízejí dvojí pohled na člověka: lidské tělo je jednak naším soukromým kapitálem, který investujeme do svého osobního podnikání, ale na straně druhé představuje coby objekt spotřeby něco na způsob osobního fetiše. V obou případech, ať své tělo raději zapíráme, nebo jej naopak považujeme za svou hlavní prezentaci, vždy do něho s láskou investujeme. A to ve smyslu ekonomickém (abychom se udrželi na trhu práce) či psychologickém (abychom si v životě trochu užili).

Nikdo na světě nás o tom neinformuje lépe než dámské magazíny, které již na titulních stránkách nabádají své čtenářky, aby nezapomněly na tajné klíče ke svým tělům. Vždyť právě jen tyto rádkyně dokáží odhalit, jak nejlépe se uplatnit v zaměstnání či být úspěšné též v osobním, ba i intimním životě. Jsou-li líbezné obrázky pečlivě udržovaných zahrad pobídkou k nákupu zahradnického nářadí, pak snímky obnažených těl známých osobností v podmanivých přímořských letoviscích nabádají ženy i muže napodobit jejich fyzické zevnějšky, případně okouknout i jejich „outfit“.

A Baudrillard nabádá: lidé si zřejmě nejsou již schopni uvědomit, že tato fyzická a duchovní afektivita lidského těla nám připadá naprosto normální, ačkoliv tuto úlohu může hrát v našem životě jakýkoliv jiný předmět, kterému propůjčíme roli fetiše, jak nás o tom přesvědčivě informuje odcházející svět přírodních národů. Je jen s podivem, že lidské tělo jako jeden z mnoha objektů vlastněných, manipulovaných a spotřebovávaných naší civilizací, stálo v řadě našich spotřebních předmětů prakticky až na jejich konci. Jak to, že to lidem tak dlouho trvalo, než po ledničkách, pračkách, mixérech, kávovarech, kultivátorech, sekačkách atd. objevili průmysl lidského těla, jež bylo přitom vždy naším nejbližším a nejintimnějším objektem zájmu.

 

 

Jste ve své kůži?

Až hyperrealita, tedy simulakra jiných fyzických postav, ukázala, že se svým tělem můžeme jít do fitcentra stejně jako do tattoo salonu či rovnou na plastickou chirurgii nebo třeba k sexuálnímu kouči. Nakonec se přeci jenom podařilo, aby se krása těla stala absolutním imperativem bez ohledu na morální kvality. Těla a předměty tak společně vytvořily síť homogenních znaků, které mohou navzájem měnit své významy: ostatně v tom spočívá jejich „směnná hodnota“. Právě tato homologie tak vstupuje vítězně do soustrojí řízené spotřeby, která lidem vnucuje nové a nové produkty, aby se kola globální ekonomiky nezastavila.

Tělo jako spotřební předmět ukazuje, jak je snadný přechod mezi člověkem jako bytostí a člověkem jako předmětem, aniž bychom pro to potřebovali nějaký filozofický podnět. Od hygieny po líčení obličeje, od opalování po svobodu v odívání, tomu všemu muselo nejdříve předcházet vynalézání nových lidských potřeb a předmětů jejích uspokojení. Jakoby jediným impulsem lidského chování bylo nakupování předmětů bez ohledu na to, zda je lidé potřebují nebo ne. Baudrillard pro celý tento psychoekonomický efekt našel jedno reklamní heslo: „Nejste ve své kůži? Nakupujte, abyste se v ní cítili dobře!“

A náš filozof také připomíná, že bylo třeba dlouhé doby, než se podařilo rozbít tradiční duchovní vzorce, aby člověk začal sám své tělo brát vážně, aby dosáhl pocitu, že on sám se konečně stal jedním z nejkrásnějších předmětů, které jsou na trhu. Kult těla je dnes novou celosvětovou etikou. Ale tím tento kult došel na konec své cesty, protože se sice sám sekularizoval (zesvětštěl), ale vzápětí se stal sám pouhou metamorfózou posvátna. Ideologie, která se odvolává na duši, je z pohledu dnešního světa „neproduktivní“. Materiální samozřejmost vnímání tělesna nás však poněkud mate, neboť sice úspěšně zbourala „božské“ vidění světa, ale nebyla schopná jej plně nahradit.

 

 

V čem je problém?

My ono osvobození těla po celou dobu chápeme, jako by šlo v jeho případě o fyzický předmět a zároveň o jakýsi sémantický znak (a to jak v oblasti erotiky, tak třeba ve sportu či hygieně). Ale tento materiální důkaz naší teze o osvobozeném těle by nás neměl oklamat. Proč? Prostě proto, že jde o pouhé nahrazení předchozí ideologie duše, která už není v souladu s naší pokročilejší výrobní produktivitou. Jsme tedy schopni toho vyrobit hodně, ale to je asi tak všechno. Nedaří se nám však propojit tuto ohromující produktivní kapacitu s nějakou novou modernější ideologií.

Ta naše současná ideologie se totiž pouze snaží zachovat individualistický systém hodnot, včetně sociálních struktur, které jsou na něj vázány. Ale nejen to: ona tento systém upevňuje, jako by šlo o definitivní budoucnost lidstva, a nahrazuje transcendenci duše celkovou imanencí těla v jeho spontánních důkazech své existence. A Baudrillard neváhá upozornit: bohužel, tyto předkládané důkazy jsou nepravdivé. Tělo tak, jak je zavedeno v moderní mytologii, není o nic materiálnější než duše. Tělo je stejná idea jako duše, ale spíš je to pro naše vyprávění „nápad“, abychom se vyhnuli slovu idea. Tedy tělo je stejný „nápad“ na podnikání jako duše: parfém jako odpustek.

Takže tělo dnes není ničím jiným než hypostází téhož objektu jakožto člověka: s jeho tělem i duší. Navíc je to ta část člověka, které je dnes dávána přednost a do které se více investuje. Z těla se stalo to, co kdysi před ním byla duše: je podporovanou objektivizací lidské bytosti. Dříve považovali lidé duši za objekt, který vznikl nezávisle na člověku. Dnes má každý tělo, které se stává rovněž nezávislé na jedinci, neboť se z něj stal ústřední mytický objekt spotřební etiky! Na každém kroku se můžeme přesvědčit, jak je naše tělo úzce spjato s finalitou (účelem) výroby: ekonomicky, psychologicky, politicky.

 

 

Čapek jako prorok věcí příštích

Žena, mládí, tělo – tyto tři veličiny, jejichž nový objev po tisíciletích údajné poroby a zapomnění měly podle Baudrillarda představovat novou revoluční výzvu a zároveň ohromné riziko pro jakýkoliv zavedený společenský řád, jsou od samého počátku přijímány pouze jako nová revolta ve jménu mýtu o jejich emancipaci. Ale hyperrealita našeho moderního světa způsobila, že se z dějinné postavy Ženy stala cílová marketingová skupina „ženy“ a z věkové kategorie Mládí cílová spotřební skupina „mladí lidé“. Tím je na základě této formální a narcistní emancipace zbavila jakékoliv skutečné možnosti osvobození.

A Tělo? Je snad současná přehnaná péče o tělo ve smyslu zdravotním i erotickém něčím jiným než novým spotřebním odvětvím? Baudrillard se tak stal trochu prorokem. Vždyť on už v roce 1970 předvídal, že „od samého počátku je to spotřeba, která aktivním způsobem ovlivňuje sociální vztahy nejen v místním, ale v globálním měřítku, neboť je na ní založen celý náš kulturní systém. A rovněž jeho výstraha, upozorňující, že naše emancipace ženy, mládí a těla je postavena na velmi sypkých základech, ukazuje, že se toho od roku 1970 v této oblasti dodnes příliš nezměnilo.

Ale to jeho nejdůležitější poselství s velkou důvtipností poukazuje na to, jak velké celosvětové korporace vyvolávají nové neodolatelné potřeby a přání, aby jejich uspokojováním mohly vytvořit novou společenskou hierarchii, která by jim umožnila převzít politické otěže moci, jež doposud stály na starých třídních rozdílech. A která imanentní přání to v současnosti jsou? Umělá inteligence a asistovaná reprodukce! Karel Čapek předpověděl to první přání v dramatu R.U.R. (1920) a to druhé v alegorickém románu Válka s Mloky (1935).

 

 

Jean Baudrillard (1929–2007)

Francouzský filozof a sociolog, který patří do okruhu badatelů v oblasti postmoderní filozofie a poststrukturalismu a jehož jméno (společně s Umbertem Ecem) se nejčastěji spojuje s teorií hyperreality.

 

Nejznámější práce:

1970 La société de consommation

1977 Oublier Foucault

1981 Simulacres et simulation

Česky vyšlo:

1996 O svádění, Votobia, překlad Alena Dvořáčková

1997 Rozhovory s Baudrillardem, Votobia, výběr a překlad z anglického vydání Petr Mikeš

2000 Amerika, Dauphin, překlad Miroslav Petříček

2001 Dokonalý zločin, Periplum, překlad Alena Dvořáčková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *