Jiří Sádlo aneb Krajina našich srdcí

Je léto a do přírody se auty řítí davy lidí z Prahy. Na vesnické návsi se mezi pobíhajícími rodinkami s dětmi a pestrobarevně vyvedenými cyklisty někde blízko u místní hospody objeví zmožený tulák s baťohem. Nikdo by netušil, že tenhle týpek s bystrýma očičkama je pan vědátor z Akademie věd. Obzvláště když se nad pivem rozohní a praví:
sádloMimochodem, český venkov už na to taky přišel. Patnáct let se všichni snažili nenapravitelně si zohavit obyčejné vesnické hospůdky k obrazu bohatých sportujících cykloturistů. Teď to mají; přifrčí rudostříbrný elasťák, chce jednu limču a chce ji hned, a vychlastat a zdrhnout. Od jisté doby pozoruji po hospodách znamenitý pokles úslužnosti vůči těmto týpkům a rostoucí vstřícnost vůči nám, nemytým utahaným vandrákům s hezkým vztahem ke krajině, pivu a kořalkám.“ Prosím, seznamte se: ten pán (nebo spíše arkadský Pan?) se jmenuje Jiří Sádlo.
Jeho toulky českými krajinami mají tedy badatelský cíl, takže si ve Wikipedii můžeme přečíst, že se zabývá takovými podivnostmi, které znějí takto: cenogeneze, relikty a neofyly. Schůdnější je až další věta, kde se praví, že se též zajímá o jevy a procesy, jako je například nová divočina, suburbie, postkulturní krajina a nepřírodní biotopy. Ale on v té přírodě jen nebádá, on také o ní a dalších věcech přemýšlí a dokáže o tom nápaditě vyprávět, skvěle tím bavit lidi a ti, kteří nemají to štěstí ho potkat v nějaké echt české hospodě, si mohou přečíst jeho skvělé knížky.

CO TO JE KRAJINA?
Začneme tedy od začátku. Necháme se poučit o tom, co je to vlastně krajina. Zjistíme, že ta otázka není zase tak banální, jak bychom si jako laici mysleli. Sádlo nás se svými kamarády z branže poučí, že slovo krajina je odvozeno od slova „kraj“ ve smyslu okraje; neboť krajina je přesně to, co vidíme před sebou od kraje ke kraji. Přesněji: „Krajina je území vymezené svými kraji, které od nás ke svým krajům ubíhá, je to území na kraji.“ To by bylo docela vhodné motto této statě. To, co nás ovšem na tomto podivném území od kraje ke kraji nejvíc zajímá, je to, co má společného s člověkem.
A tak se dozvíme, že člověk na tomto území od kraje ke kraji žije už velmi dlouho, ale to, co na nás venku číhá, už není krajina jen tak, ale je to krajina kulturní. Tedy něco jako ochočená. Neboť kulturní krajina je někde na pomezí přírody a kultury. Obě tyto entity jsou do sebe vklíněny v mnoha úrovních, takže je těžké je od sebe oddělit. Přírodu nelze z krajiny separovat kulturou, stejně jako ji nelze měřit stupněm kulturního vlivu. Kulturní krajina je sice lidským artefaktem, ale tento výtvor nutí své stvořitele hledat nové strategie života v lůně okolního přírodního prostředí. Kulturní krajina začíná už tím, že se lidé rozhodnou dlouhodobě kultivovat území, kde se usídlili. Je to tedy věc našich zásahů do přírodního koloběhu, ale záleží na tom, jak kvalitní či barbarské je toto ovlivnění přírody. A nelze pochybovat o tom, že se všechny tyto zásahy sčítají, čili tento náš vliv na přírodu má kumulativní ráz. A tak se kulturní krajina pyšní nejenom našimi produkty, jako jsou stavby, výrobky či artefakty, ale především rostlinami a zvířaty, které by se do té naší české přírody bez člověka nedostaly. Tyto lidské vymyšlenosti tak ovlivňují celý biotop naší české krajiny.

KAM ČERT NEMOHL, NASTRČIL ČLOVĚKA
Naproti tomu předkulturní krajina měla celkově biologických organismů méně a její biotop byl pochopitelně bližší tomu přírodnímu. Kulturní krajina vznikla až v neolitu (u nás tedy před nějakými sedmi tisíci lety), kdy se nové výdobytky z Předního Východu – jako domácí zvířectvo a uměle pěstované rostliny – dostaly až k nám. Původní krajina, jejíž osazenstvo rostlinné i živočišné říše se zde ustálilo po poslední době ledové, tak byla doplněna zavlečenými druhy, které se původně usídlily jen na některých stanovištích, jakými byly pole, lidská sídla a cesty. Bylo to dílo prvních zemědělců.
Jinak ovšem původní druhy rostlin a živočichů nám tady zůstaly, což do jisté míry trvá do současnosti. Ale Sádlo se svými přáteli nás upozorňuje: představa, že v neolitu se zemědělská půda dobývala na úkor lesa, je mylná. Kulturní krajina nebyla tehdy tak ostře oddělená od divočiny jednoduše proto, že tehdy převažující lesy byly rovněž využívány: sloužily k pastvě i zisku stavebního či palivového dřeva. Les se tak prosvětloval, ale nemizel. Naši první zemědělci totiž nejprve osídlili bezlesé pozemky; a protože lidí bylo tehdy málo, nemuseli nutně rozšiřovat polnosti na úkor lesa.
Kulturní „území od kraje ke kraji“ tedy v době svého zrodu zahrnovalo rozmanité biotopy: step, paseku, spáleniště, louku, pastvinu, úhor. Tak to vypadalo ještě v mladším středověku, a světe div se, jsme nabádáni věřit tomu, že i dnes se lze s touto směsí setkat na takových divných místech, jakými jsou (nebo donedávna byly) městské periferie, chatové kolonie, ale hlavně ubývající vojenské újezdy. Vidíme tedy, že počátky této „lidské“ krajiny před nějakými sedmi tisíci lety byly docela nenápadné. Sádlo tu dobu nazval „sametový neolit“. Ale čertovo kopýtko se už do naší země obtisklo.

VELKÁ STŘEDOVĚKÁ ZMĚNA
Jak vidno, neolitičtí přistěhovalci, kteří k nám přišli původně z Balkánu a vytvořili jednotnou kulturu od Dunaje po Pařížskou pánev (kultura lineární keramiky), se u nás zabydleli, aniž museli překonávat mnoho potíží, jež si prvotní pěstování kulturních rostlin a zvířat vynucovalo. Nová česká krajina tak vznikala s mnohem menšími zásahy do přírodního prostředí, než se nám doposud zdálo. Její další proměny od neolitu po mladší středověk měly svou zvláštní, kolísající dynamiku. Nicméně během té doby nabyla česká krajina v základních rysech onoho vzezření, které známe z dob svého mládí.
Byla to dlouhá doba – nějakých šest tisíc let; začínala zemědělskou iniciací a skončila s prvním miléniem našeho letopočtu. Raně středověká krajina ještě nezapřela svůj pravěký charakter. Na tom nic nezměnil ani příchod Slovanů na naše území, ani přijetí importovaného křesťanství. Naštěstí krajina reaguje pomalu, takže změny, s nimiž přišel neolit, došly plného naplnění až v další pravěké fázi s tím, že nově rovnováhu narušil až vrcholný středověk v průběhu 13. století. Tehdy končilo období klimatického maxima, kdy se zvýšily v západní Evropě průměrné teploty o dva stupně.
Výsledkem byl velký „baby boom“ a rostoucí počet obyvatel hledal novou půdu k obživě. Evropa byla na nohou. Během té doby kolonizovali nově příchozí velké oblasti české krajiny s pomocí sekyry a pluhu. Proto začaly postupně ustupovat lesy, vznikala většina trvalejších sídel a došlo k výrazné změně etnické skladby obyvatel: přichází k nám lidé mluvící německými dialekty. S tím se mění i naše krajina, neboť nově budované nemovitosti se na dlouhou dobu stávají důležitým krajinným komponentem. Navíc tehdy zvýšené využívání kovů vyvolalo novou kolonizaci do míst výskytu rud.

HÁDÁNÍ ŘÁDU PŘÍRODY S NEŘÁDEM KULTURY
Tato totální změna ekologických poměrů přichází do českých zemí z jihozápadu, podobně jako se šířilo tímto směrem křesťanství. Sádlo s přáteli k tomu dodávají, že tato civilizační vlna s sebou všude nesla stejné projevy: kolonizaci nových oblastí, rozvoj řemesel, vznik měst a kulturní rozvoj, včetně národního písemnictví. Ten přeryv nabyl takového významu, že už ani nastupující novověk nepřinesl tak radikální proměnu krajiny. Zatímco společenské proměny probíhaly relativně pozvolným tempem, příroda se měnila před očima. Vznikla parková krajina intenzivně využívaných venkovských areálů.
Navíc do původně osídlených oblastí vtrhl nový prvek: zakládají se na jejich území města od Kadaně na západě po Vysoké Mýto na východě. Nově se osidlují plochy, které byly v pravěku opuštěny jako jihozápadní Čechy či podhůří Orlických hor, ale lidé postupují dále do vyšších míst na Českomoravské vysočině či v Brdech. Vrchol této civilizační vlny přichází v 17. století, kdy zbývají k osídlení již pouze hraniční hory. Příčinu tohoto vývoje můžeme hledat v populačním růstu, ale zejména v nových vztazích mezi lidmi. Krajina se tak zahušťuje a stará sídla se zvětšují.
Ale nyní to nejdůležitější: zdejší krajina se poprvé stává soukromým vlastnictvím. Hledají se v ní nové hraniční body, které by jí daly jasnou vlastnickou strukturu; takovými body se mohly stát přírodní výtvory (stromy, meze, kameny, křoviska), ale i umělé výtvory, pořízené lidmi (ohrady, cesty, kříže). Dochází k rozsáhlé urbanizaci krajiny, kdy staré osídlení se podřizuje struktuře celku, kde se plánovitě rozvíjejí dopravní trasy mezi vesnicemi a městy. Tato tvorba infrastruktury byla natolik velkorysá, že přetrvala až do nedávné doby, kdy část jejich významu převzala nejprve železnice a poté dálnice.

BOHATÁ A UŠMUDLANÁ MĚSTA
Vývoj krajiny ve středověku vedl k úplnému přerušení spojitosti mezi pravěkem a novověkem. Lze říci, že to byl konec spojení lidí s pravěkou krajinou, která tak zmizela beze stopy z naší historické paměti. Vznik nových biotopů v údolních nivách a rostoucí eroze svahů byly výsledkem nově zvolených postupů v honbě za vyšší zemědělskou produkcí. To mělo obrovský dopad na měnící se skladbu české krajiny. Ale zbystřeme: bylo to poprvé, kdy se lidská činnost začala prosazovat i v geomorfologii světa kolem nás! Na velkých plochách začala vznikat příroda, jejíž existenci měl na svědomí člověk.
Zatímco až do vrcholného středověku v krajině převažoval les nad bezlesím, teď se jejich poměr prohodil. Zcela novým krajinným prvkem se stalo město. Lišil se od vesnice už jen tím, že se stavěl vertikálně, vše mířilo do výšky: hradby, domy, kostely. Městští lidé se odlišovali od venkovanů nejen způsobem obživy, ale také tím, že nebyli nuceni opouštět město, neboť uvnitř fungovala celá sociální síť včetně chudobince, špitálu a nevěstince. Ale ekologie středověkých měst odrážela děsivou úroveň hygienických podmínek té doby. Byl v tom jistý paradox. Města bohatla z obchodu, ale žila ze zdrojů, jež pocházely z venkova.
A zatímco města rostla co do plochy, výšky, výstavnosti, bohatství, jejich komunální hygiena byla horší než ta vesnická. Byl to podivný ekosystém: bral si ze svého širokého okolí potřebné zdroje, ale po využití jejich energie a hmoty nevěděl co se zbylými ostatky. Tak se na jedné straně akumuloval majetek, ale na druhé straně se kupily odpady. Nejjednodušším řešením bylo zakrytí balastu v ulicích pískem či oblázky, takže se vertikální poloha města pozvolna zvyšovala. Skládky, hnojiště a žumpy se čas od času stávaly zdrojem hromadné nákazy obyvatel. A nejhorší ze všeho byly morové epidemie.

NEOLIT NAVŽDY SKONČIL, ZAPOMEŇTE!
Krajina dostává ve středověku nejen svou vnější tvářnost, ale také svou vnitřní kostru: vzniká farní síť a kostely se stávají schránou pro ostatky svatých. Do její vnější podoby zasahují nové technické prvky: na zamokřených půdách se zakládají rybníky pro chov ryb, využívají se přírodní toky k budování náhonů a mlýnů, což vede k masovému využití vodní energie. Zavedl se trojpolní systém, což znamenalo, že ladem ležela pouze třetina orné půdy, předtím to byla polovina. Tuto změnu si vynutil nedostatek půdy a tomuto řádu se museli přizpůsobit všichni rolníci hospodařící na půdě.
Vidíme, že se příroda stává jakýmsi odrazem kultury a zdejší krajina nabývá nepochybně antropogenních, polidštěných tvarů. Vzniká tak dojem, že v krajině roste pouze to, co určili lidé, a z přírody se tak stává pouhý pomocník kultury. Ale je to jistý omyl! Díky masivní lidské činnosti a postupující erozi půdy se stranou skromně krčí nová území, která se jaksi vymkla lidské kontrole a nechtěně tak tu a tam vyrostla „nová divočina“. A to právě v době, kdy přestává být český člověk zcela závislý na přírodním chodu a začíná s krajinou zacházet po svém. Jaká to podivnost!
Asi nejnápadněji se to projeví v počátcích novověku. Sádlo připomíná barokní krajinu, i když jde spíše o kulturněhistorický objekt než specifický ekosystém. Ale tento typ krajiny se v českých zemích ustálil zhruba mezi roky 1620 až 1800. Šlo o cílevědomě budovaný zvláštní prostorový útvar, který se vyznačoval až nápadně jednotnými rysy. Neboť díky novému využívání přírody vznikaly základy toho, co si dnes připomínáme jako ryze českou krajinu. Kdy lidé do její kompozice umístili nové architektonické prvky: sakrální stavby, parky a aleje, silnice a polní cesty, hospodářské budovy a první továrny.

NA DVEŘE BUŠÍ KAPITALISMUS
Je to zvláštní, výsledky třicetileté války 1618 až 1648 sice zpomalily u nás nástup kapitalismu, ale přesto se mnohé změnilo. S příchodem nové šlechty začalo zcelování velkých ploch konfiskované půdy, které vytvořilo základ souvislých krajinných areálů. Začalo se hospodařit novým způsobem, když se u nás prosadila poprvé zemědělská velkovýroba. Ostatně neznamenalo to nic jiného, než že ještě více zesílil vliv lidských zásahů do krajiny. Novověk, vyznačující se racionálním způsobem hospodaření, tak napomohl plánovitě a velkoplošně rozvíjet novou tvářnost krajiny. Hlavní zátěž této změny však nesli rolníci. Na rozdíl od dřívějších mozaikovitých polností se barokní krajina vyznačovala většími a ucelenými plochami polí, kde se přešlo na střídání plodin, aniž by se půda nechávala úhorem. Objevily se nám známé květnaté louky, kam už se nepouštěla zvířata na pastvu, ale které ženci dvakrát do roka sekali na sena a otavu. Pastviny v podhorských oblastech tvořily souvislé plochy a z pastevectví se stal nový obor. Je to doba, kdy se do českých zemí dostávají nové plodiny ze zámoří (hlavně jmenujme brambory) nikoliv jen jako atrakce do módních zámeckých zahrad, ale jako žádané produkty.
Do krajiny se zapojují oblíbené kaštanové aleje a na selských zahrádkách se objevují tulipány, aby zde natrvalo zdomácněly. Do panských honiteb se dostávají daňkové a mufloni a na dvorech pobíhají krůty a perličky, objevují se první chovy králíků. Říční nivy se zapojují do hospodářského využití, neboť se do řemeslné a počínající průmyslové výroby zapojuje masové využití vodní energie; budují se vodní nádrže, rybníky, odkud se vede voda náhony do hamrů, mlýnů, na pily. Díky katolické ideologii se krajina vybavuje poutními kostely, kaplemi, křížovými cestami a božími muky podél cest.

BUDOVÁNÍ KRAJINY JAKO MĚSTA
A tak se od Sádla a jeho kolegů dozvídáme, že baroko je první pokus u nás vybudovat krajinu jako město. Projevují se v tom dva principy: přísné geometrické plánování a samozřejmě také české kutilství, pomocí něhož se dopracují detaily. Město jako vzor tak kolonizuje veškerý prostor – přírodní i umělý. Zatímco venkovská krajina se pořád ještě sestávala z přírodních prvků, i když už jen z těch, které si tam člověk přál mít, město je ve své podstatě umělý lidský řád, který představuje vědomou racionalitu. Každé místo nabývá svého významu: buď je využito hospodářsky, nebo nábožensky.
Zásahy do krajiny jsou totální, týkají se celku i detailů. Ale hlavně – krajina se poprvé buduje plánovitě, takže je zcela pod kontrolou člověka. Dokonce i tak přírodní scenérie, jakou je les, se od základu mění. Rozvoj železářství a sklářství vyžadoval čím dál více dřeva, takže rostla jeho těžba. Mizí tak plnohodnotný lesní biotop i ve vyšších horských polohách a výsledek? Na konci 18. století pokrývaly lesy nejmenší plochu v historii českých zemí. A s lesy zmizely i poslední svědkové původní divočiny: medvěd, vlk, rys. Kulturní krajina pokryla celé české území do současné podoby.
Tyto zásahy se netýkaly pouze přírodních prvků a objektů, ale také krajinné architektury, která dodnes významně ovlivňuje svět kolem nás. Vždyť ona rýsuje svá díla s geometrickou přesností, ať jde o světské prezentace či o ideologický vliv (vzpomeňme na dílo Santiniho). Použití linií v tvorbě krajiny bylo významným prvkem té doby: aleje zvýrazňují komunikační síť, lemují silnice a cesty, takže jsou zvýrazněny v kontrastu s plochami polí, luk a pastvin, ale i s lidskými sídly. To se projevuje hlavně v situaci, kdy růst populace vede k osídlení, jež musí více šetřit s místem a využívat krajinu se zvýšenou intenzitou.

ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ…
Kulturní krajina pokryla celou českou kotlinu do současné podoby. To, že barokní krajina přirostla k našim srdcím, je dáno především tím, že je první kulturní krajinou, která je ještě pořád podobná té naší současné. Po baroku zůstala základní struktura mozaiky typické české krajiny, kde se střídají pole, louky, pastviny, lesy a kde zůstala většina sakrálních staveb a prvků, které tu dobu připomínají. Baroko poprvé dalo vyniknout vědomé tvorbě krajiny. To je právě to, co na ní oceňujeme a k čemu se hlásíme, i když mnohé již zaniklo a nové si na líbeznost kraje už nehraje.
Laikovi by se mohlo zdát, že to nejdůležitější se v rámci radikální změny krajiny odehrálo v době 1800 až 1950. To byla éra průmyslové revoluce, která k nám přišla ovšem mnohem později než v západní Evropě: až po revolučním roce 1848. Ale chyba! Sádlo nás poučí, že rozhodujícím obdobím nové revoluce v krajině byla 70. a 80. léta minulého století. Řeklo by se: aha, to byl ten socialismus a jeho experimenty s lidmi i s přírodou. Nikoliv! V celé Evropě odstartovala nová operace, pro kterou je asi nejpříznačnější název „moderní racionalizace“. Všude totiž začaly převažovat velkoplošné krajinné útvary jako pěstební les, lány kulturních plodin a rumištní biotopy.
Počet lidí v zemědělství všeobecně poklesl, což znamenalo ústup člověka z krajiny: jeho činnost je sice všude patrná, ale fyzicky se člověk z krajiny vytratil. Zemědělství se stalo průmyslem, kde člověk obsluhuje pouze stroje. Ale zároveň vzniká nová divočina: výsypky, skládky. Celé masivní oblasti se přetvořily v mrtvá území: jeďte se podívat pod Krušné hory, kdysi vzkvétající region měst a obcí, dnes model předpeklí. Sádlo říká: „Nastala ritualizace přírody.“ Zatímco minulý režim měl ještě potíže se zásobováním obyvatel potravinami a využíval celoplošně veškerý půdní fond, dnes je všechno jenom „jako“.

MÍSTO TANKŮ ORCHIDEJE
Louky se kosí nikoliv pro seno, ale aby se zachránila biodiverzita, pro turisty se staví skanseny, kde se shromažďují staré stavby, schraňují historické nástroje a imitují staré způsoby obdělávání polí. Z lesů se staly smrkové plantáže na dřevo a okraje měst se pojí dohromady s polnostmi, skladišti, zahrádkářskými koloniemi, bývalými vesnicemi a s kusy nehezké přírody. Dnes neexistuje ani venkov, ani město, ale je to něco mezi tím. Nově vznikající obydlí bezdomovců jsou otřesným kulturním jevem připomínajícím chudinské čtvrti v Latinské Americe.
Hlavním typem krajiny je periferie. Ta na konci 19. století původně vznikala na okraji velkých měst jako sídliště dělnických rodin a dlouho si udržovala ostrou hranici mezi městem a venkovem. Odtud se dalo o nedělích městskou dopravou dostat do přírody. Vidíme tedy, že od konce 18. století postupuje a hlavně se zrychluje proces vytěsňování posledních fragmentů původní přírody. Co se však nestihlo za posledních dvě stě let, to se ochotně a rychle povedlo po roce 1990. A laik znovu žasne! Nejvíce živé přírody se nakonec uchovalo tam, kde se lidé učili zabíjet.
Vojenské újezdy, kasárna, střelnice, krajina zbavená svých historických a kulturních kořenů, místy zničená střeleckou municí, zůstala překvapivě krajinou nejméně porušenou lidskou činností, kde přežívají rostliny i zvířata, jež by zde možná už desetiletí nežily. Přírodní charakter těchto území je zachován bez vynaložení většího úsilí, protože je ani armáda dnes intenzivně nevyužívá. Sádlo k tomu trefně říká: „Nedaří se zde kopretinám, ale orchidejím.“ Krajinná rozmanitost mohla fungovat nepřetržitě takřka sedm tisíc let díky lidské práci. Ale nyní nastává doba úpadku, kdy krajina zapomenutá lidmi se proměňuje v novou divočinu.

JEN DÁL VŠICHNI SPĚJME
Je za tímto kolapsem krajiny ono původní vyhnání z ráje? Nebo bratrovražda, kdy rolník Kain zabil pastýře Abela? Neolit byl pochopitelně úplně jiný tam, kde vznikl (v Levantě), než kam se rozšířil (do českých zemí). Až donedávna jsme se domnívali, že ten obrovský zásah do krajiny byl dán mírou odlesnění. Ale Sádlo připomíná, že tradice je matka moudrosti, protože umožňuje přežít v krizových dobách: sběr a lov měly svůj význam dlouho do středověku. A myslivci, rybáři, houbaři a sběrači borůvek a malin přežili díky svému hobby od mezolitu do našich dnů. Nicméně vždycky byli nejdůležitější částí populace zemědělci; vždyť to byli oni, kdo umožnil lidem u nás přežít za poslední války. Oni Kainové! Jaký biblický omyl! A to dnes mizí z české krajiny dobrých šest hektarů orné půdy denně. Dál snad jen citujme Sádla: „Začátek kolapsu lidé pozorují jako umírání tradice. Nové jim připadá jako degenerace, z rumišť, skládek a výsypek vzniká nová savana, alkohol jako agrární vynález je zaměňován za drogy, město je pomalováno graffiti a říká se tomu street art.“
Je to postindustriál, nebo kolaps civilizace? Ale budoucnost bude mít podobu něčeho nečekaného, neodhadnutelného.“ Inu, arkadský Pan Jiří Sádlo.

Jiří Sádlo (*1958) Český přírodovědec a biolog, autor či spoluautor kultovních prací o české krajině a jejím historickém vývoji.
Hlavní práce:
2000 Biologie krajiny: biotopy České republiky (spoluautor David Storch), Vesmír
2005 Krajina a revoluce: významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí (editor a spoluautor), Malá Skála
2007  Prázdná zem: listopadová část roku, Dauphin
2008  Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a společnosti (spoluautor), Dokořán

Je léto a do přírody se auty řít . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář