John Wesley Hardin(g), nepochopený právník, pan Veselý

Kdokoli se zabývá Hardinovým charakterem, zjistí, že byl velice složitou osobností. Pro některé je vražednickým maniakem, pro jiné nepochopeným člověkem, který nebyl schopen komunikace, a proto raději sahal ke zbraním, než aby spory řešil rozmluvou. Jeho současný obraz není, alespoň mimo Texas, příznivý. Avšak je možné, že za jiných životních okolností, pokud by na něj byl od malička vykonáván náležitý vliv, by se možná podařilo usměrnit jeho agresivní sklony. Možná by se stal vyhledávaným právníkem. Zatím však zůstal v historii zapsán jako nebezpečný zabiják.
hardin
Tolik poměrně přesná charakteristika v knize Williama C. Davise a Josepha G. Rosy Americký západ. Nebýt Boba Dylana, který po tomto pistolníkovi nazval jedno ze svých nejlepších alb, asi by se John Wesley Hardin dříve či později odporoučel na smetiště dějin. Ve své době patřil k nejobávanějším desperátům; v roce 1967, kdy Dylanova deska vznikala, byl však už natolik zapomenutý, že mu slavný písničkář ani nemohl přijít na jméno. Nahrávce dal omylem titul John Wesley Harding – nehledejme v tom žádný jinotaj, uvažoval prostě jako každý druhý a myslel si, že za netypické příjmení Hardin patří obvyklé „géčko“. Přesto se našli tací, kteří v tom viděli skrytý záměr a kupříkladu prohlašovali, že iniciály JWH značí božské jméno Jahve, tedy Jsem, který jsem (s tetragrammatem JHVH).
V titulní písničce Bob Dylan, věren prastaré tradici balad o Jessem Jamesovi, Billym Kidovi či Samu Bassovi, zpívá, že John Wesley Hardin(g) „was a friend to the poor“. Objektivně vzato je takové shrnutí poměrně zábavné, uvážíme-li, že Hardinův život v podstatě nebyl ničím jiným než sledem policejních záznamů o tom, v kterém okrese koho odpravil. Působivému výčtu (sám o sobě tvrdil, že zabil 42 lidí) vévodí zmínka o člověku, kterého odpráskl, protože chrápal. Mladík pronikavého pohledu a pevně stisknutých čelistí upřímně nenáviděl černochy i Mexikány a nevynechal jedinou příležitost vyzkoušet si na nich své pověstné střelecké umění. Na druhé straně byl mužem netušených možností, což se ukázalo později, kdy složil právnické zkoušky a začal si psát na vizitky „vážený pan John W. Hardin, advokát, kancelář v budově Wells Farga, El Paso 200 1“.
wild_billDále stojí za pozornost, že Hardin jako jeden z mála hrdinů Divokého západu (nepočítáme-li zprostředkované vzpomínky Wyatta Earpa a memoáry syna Jesse Jamese) napsal svoje paměti. Polovinu z toho, co v nich uvádí, si nejspíš vymyslel, ale i tak jde o cenný zdroj informací. Svérázná knížka The Life Of John Wesley Hardin, As Written By Himself, která vyšla rok po jeho smrti, teď poslouží i nám, neboť si podle ní můžeme udělat nejlepší (i nejhorší) obrázek o povaze tohoto nevyzpytatelného podivína.
DO HLAVY A DO PRSOU
Narodil se 26. května 1853 v texaském městě Bonham. Byl z deseti dětí, vyššího věku se však dožil jen on a jeho o tři roky starší bratr Joseph Gibson Hardin. Jeho pradědečkové Joseph a John Hardinové se vyznamenali v americké válce za nezávislost a v místopisu po nich zbyly názvy jako Hardinville, Hardin Valley a Hardin County. Johnova matka,  „vzdělaná blondýnka“ Mary Elizabeth, se za svobodna jmenovala Dixsonová. Otec James Hardin, kterému se říkalo Gip, byl metodistický kazatel – tzv. circuit rider, což znamená, že objížděl na koni své „ovečky“ v okolních městech, vsích a osadách a kázal jim Písmo svaté. Kázal, kde se dalo: po chalupách, na poli, v hospodě…
hardin2Činil tak po vzoru jednoho z prvních vůdců metodistického hnutí, anglického teologa Johna Wesleyho – odtud Hardinovo druhé jméno. Dodnes se lze setkat s názorem, že Wesley je vlastně zkomolenina našeho příjmení Veselý. To měli do USA zavléci čeští přistěhovalci v 19. století. John Wesley však žil ještě o století dříve a britští jazykozpytci slovo odvozují od starých Normanů; prý jde o složeninu výrazů „wes“ („Western“) a „lea“, což je pole, pláň či pastvina.
Roku 1859 se rodina s malým Johnem Wesleym přestěhovala do Sumpteru v texaském okrese Trinity. Tady začal Hardin chodit do školy (kterou založil a vedl jeho táta) a zde také způsobil první trable. Můžeme a nemusíme věřit Wesleyho verzi, podle níž vše začalo tak, že ho spolužák, jistý Charles Sloter, označil za autora sprostých malůvek na zdi školní budovy. Obrázky byly adresované jedné dívce ze třídy, takže se John přirozeně musel bránit. Sloter na něj vytáhl nůž, ale Hardin byl rychlejší a sám udavače pobodal, div že ho nezabil.
Za první skutečný zářez na pažbě však považoval až zlikvidování bývalého otroka jménem Mage, jenž pracoval u Hardinova strýce a kterého John, když mu bylo patnáct, „z hecu“ vyzval na zápas. Prý vyhrál, načež si na něj Mage druhý den počíhal a přepadl ho ze zálohy. Wesley ani neslezl z koně; za jízdy tasil revolver a vypálil do „negra“ celý zásobník. Potom – jak alespoň stojí v jeho pamětech – sice hned spěchal pro pomoc, chudák Mage však za tři dny zraněním podlehl… Táta Gip Hardin správně předpokládal, že tři roky po občanské válce se texaská státní policie, tvořená přinejmenším z jedné třetiny osvobozenými otroky, se synáčkem mazlit nebude, a tak mu poradil, ať se kouká schovat. „Lawmani“ však brzy zjistili, kde se ukrývá, a poslali pro něj tři vojáky vítězné Unie. Bratr Joe Wesleyho předem varoval, nicméně náš antihrdina se rozhodl, že se jim postaví jako muž. „Počíhal jsem si na ně,“ vypráví, „a neměl s nimi slitování. Věděl jsem, že mě chtějí zmučit a pak zabít. Začal jsem s dvouhlavňovou puškou a dodělal je šestiraňákem. Takže na podzim roku 1868 už jsem měl na kontě čtyři chlapy a sám jsem si jen zranil ruku.
hardin3Po zneškodnění vojenského komanda se Hardin ocitl na útěku. Ve společnosti bandity Franka Polka, jenž měl na krku taky jednu čerstvou vraždu, ujel do okresu Navarro, proslulého tím, že tu po zvolení Lincolna prezidentem vyvěsili na protest místo americké vlajky prapor Texasu. Dvojici ponásledovala ozbrojená četa – Hardin jí unikl, Polk to štěstí neměl. John Wesley se poté chvíli schovával v městečku Pisgah, kde údajně v hádce o láhev whisky vystřelil jednomu člověku oko.
5. ledna 1870 hrál v díře zvané Towash v severotexaském okresu Hill karty s jistým Benjaminem Bradleym. To se rozumí, že vyhrával, což jeho spoluhráče tak dožralo, že se na něj rozkřikl: „Jestli ještě jednou shrábneš bank, vyrvu ti játra z těla!“ Taková věc se hrdinům neříká, a už vůbec je nemáte podezírat z podvádění… Bradley na Johna vytáhl nůž a ještě k tomu bouchačku; Hardin byl ale, co čert nechtěl, neozbrojený, a tak se prostě zvedl, omluvil a odkráčel. Pozdě večer Bradley usoudil, že si to s ptáčkem přece jen musí vyřídit: narazil na něj na hlavní třídě a vystřelil, ale minul. Hardin bleskurychle vytáhl pistole (používal legendární kolty typu Lightning a Thunderer) – a výsledkem byla jedna kulka v Bradleyho hlavě a druhá, která se mu zavrtala do prsou.
20. ledna 1870 to měl od Hardina schytat v přestřelce chlápek z Horn Hillu v okrese Limestone. Poněkud bizarním dějištěm byl tentokrát cirkus a onen nebožtík byl „tenťák“. Ani ne za týden John jako správný kavalír doprovázel v nedalekém městečku Kosse domů jednu štětku, když vtom na něj zpoza rohu vyskočil zloděj. Požadoval peníze – Wesley tedy prohledal kapsy, drobné hodil na zem, a když se pro ně otrapa shýbl, přibil ho několika dobře mířenými ranami k zemi.
hardin4V lednu 1871 se Hardin poprvé dostal do vězení – paradoxně za vraždu šerifa texaského města Waco, Labana Johna Hoffmana, o které vždycky tvrdil, že ji nespáchal. Ve vazbě od spoluvězně tajně získal zbraň, a když ho posléze (svázaného na koňském hřbetu) eskortovali k soudu policisté Edward T. Stakes a Jim Smalley, bylo jen otázkou času, kdy ji použije. Během cesty se zastavili, Stakes šel koňům sehnat žrádlo a Smalley se rozhodl, že si sedmnáctiletého výrostka zatím trochu podá. Párkrát ho vzal pažbou – John předstíral, že se bojí, schoval se za bok ponyho, který jej vezl, a odtud na Smalleyho nečekaně vypálil. Smrtelně ho zranil. Pak odcválal na Stakesově koni, v první kovárně donutil kováře, aby mu odstranil pouta, a vydal se za svými bratranci Clementsovými do Gonzalesu na jihu Texasu. Clementsové se chtěli zapojit do vzkvétajícího dobytkářského byznysu a hnát stádo do Kansasu, což se hledanému Johnu Wesleymu náramně hodilo. Stal se z něj „trail boss“, tedy vůdce. Svou funkci vykonával svědomitě, o čemž svědčí příhoda z února 1871, při které proškolil (rozuměj: málem umlátil rukojetí pistole) dalšího bývalého otroka, jenž se pokusil jednu krávu ukrást. Do konce měsíce stačil postřelit ještě tři Mexičany, s nimiž hrál karetní obdobu „skořápek“, tzv. tříkaretní monte. S každým novým zapadákem, který Hardinovi muži na své výpravě po vyhlášené Chisholmově stezce navštívili, přibývalo raněných či mrtvých vaqueros (mexických honáků) a zlodějů dobytka. Jeden z nich například udělal tu neodpustitelnou chybu, že Hardinovi prostřelil klobouk. Toho John pronásledoval tak dlouho, dokud mu na oplátku neprostřelil hlavu. Vztahy mezi konkurenčními kovbojskými partami se přiostřovaly, a do toho navíc vpadli dva indiáni, kterým měl dobrý křesťan John Wesley také co říci…
S lehkým srdcem můžeme přeskočit další stránky Hardinova rukopisu, na nichž se vesměs opakuje stále totéž. Když s parťáky přihnal stádo až na konec Chisholmovy stezky, do nechvalně proslulého města Abilene, uvelebil se v pajzlu patřícím tamním šedým eminencím Benu Thompsonovi a Philu Coe ovi. Ti dva se zaboha nemohli shodnout se zdejším šerifem, jímž nebyl nikdo jiný než slovutný gunman Divoký Bill Hickok. Billovi vadilo už to, že Coe s Thompsonem nazvali svou hospodu The Bull’s Head a na štít namalovali býka s obrovským vztyčeným penisem. Nařídil jim, ať pobuřující výjev odstraní, a když odmítli, učinil tak sám. Rozzuřený Thompson se pokusil přesvědčit Hardina, jenž se v okolí zdržoval pod krycím jménem Wesley Clemmons („ale klidně mi říkejte Little Arkansas“), aby jim udělal službu a poslal Divokého Billa jednou provždy do věčných lovišť. Hardinovi se nechtělo – přece jen k významnému kolegovi cítil určitý respekt.
hardin5Hickok, který věděl, že je na Johna v Texasu vydán zatykač, ho později sám vyhledal a poradil mu, ať se v Abilene drží stranou. Ti dva se pak ještě setkali v srpnu, kdy tudy Hardin znovu projížděl. Tehdy mu Hickok velkomyslně dovolil, aby si při vstupu do města ponechal svoje zbraně. John Wesley však, jak se říká, zklamal jeho důvěru: v hotelu American House, kde té noci s ostatními honáky přebýval, totiž zastřelil přes zeď onoho pána, co tak moc chrápal (a jehož jméno znělo Charles Cougar). Po letech se ve své autobiografi i snažil vysvětlit, že ve skutečnosti byl v pokoji přepaden a když chtěl útočníka zneškodnit, nešťastnou náhodou zasáhl spáče v sousední místnosti, což se prý dozvěděl až z novin, které o incidentu přinesly tuto stručnou zprávu: „V pondělí v noci byl v posteli v hotelu v Abilene zabit muž. Vrah, desperát nazývaný Arkansas, utekl. Je to už jeho šestá vražda.“ To tedy Hardina podcenili. Dodejme, že kromě pistolníkových memoárů existuje ještě jiný zdroj, podle nějž se John Wesley k vraždě naopak přiznal. Zpětně si totiž měl postěžovat: „Koluje o mě spousta lží. Tak třeba se říká, že jsem zabil asi šest nebo sedm chlapů jen kvůli tomu, že chrápali. To teda není vůbec pravda. Kvůli chrápání jsem sejmul jen jednoho.
OSUDNÉ ŠLE
Tak či tak, historka se rychle ujala a uvěřil jí i šerif Hickok, který – málo platné – takovéhle výstřelky nemohl tolerovat. Hardin proto musel zmizet dřív, než si pro něj Divoký Bill přijde. Bez klobouku bos utekl oknem v druhém patře, přes střechu hotelu se dostal ke koňské stáji a tam, schovaný v kupce sena, setrval, dokud Hickokovi muži neodešli. Pak nasedl na koně a upaloval do tábora honáků za městem. Den nato tuto část Texasu defi nitivně opustil a do Abilene se už víckrát nevrátil.
hardinuv_vrahStátní policisté, Mexičani, šerifové, kovbojové… Nekonečný seznam obětí pořád narůstal. Počátkem roku 1872 se Hardin spolu se svými bratranci zapletl do jedné z nejkrvavějších dobytkářských válek v texaských dějinách, která si vyžádala nejméně 35 životů a v níž proti sobě bojovaly farmářské rody Taylorů a Suttonů. Zřejmě byl u toho, když to v květnu 1873 dostal Suttonův spojenec, šerif Helms z Albuquerque. Už předtím odpravil Helmsova zástupce J. B. Morgana a ještě v roce 1875 jeho kulka zasáhla nového lídra Suttonova gangu, Reubena H. Browna. Ve své knize pak napsal, že měl prsty i v zabití samotného Williama E. Suttona, jehož bídný život skončil roku 1874, zrovna když čekal na parník, který ho měl nadobro odvézt z tohoto proklatého kraje.
7. srpna 1872 byl John Wesley postřelen v městečku Trinity při hádce, která se opět týkala karet – tentokrát pokeru. Najednou mu došlo, že ani on není nesmrtelný, a když se z rány vylízal, rozhodl se, že s krvavým řemeslem skončí. Vydal se všanc šerifovi okresu Cherokee, odevzdal mu pistole a informoval ho, že si přeje být souzen za své dosavadní zločiny, aby „měl zase čistý štít“. Jenže ouha: když se dozvěděl, kolik toho na něj šerif Reagan má, nějak se mu to v hlavě rozleželo. Někdo z jeho blízkých mu do vězení propašoval pilku; John přepiloval mříže a oknem vzal draka.
Zatím jsme se ani slovem nezmínili o tom, že i takový darebák jako Hardin měl ženu a děti. Po svém „angažmá“ ve válce Taylorů a Suttonů je musel přestěhovat do Gainesville na Floridě (pozdějšího rodiště rockové hvězdy Toma Pettyho), kde – stejně jako rodina Jesseho Jamese v St. Josephu v Missouri – všichni žili pod falešnou identitou. John si teď říkal Swain, to ale neznamená, že by se držel zpátky. Naopak, kdykoli mohl, zastřílel si na nějakého černocha, ba dokonce pomáhal jednoho zlynčovat a upálit před místním vězením. 26. května 1874 se znovu zjevil v Texasu, v saloonu ve městě Comanche, kde hodlal s kumpány oslavit své (teprve!) jednadvacáté narozeniny. Náhodou se tady srazil se zástupcem šerifa Charlesem Webbem. Zeptal se, jestli má v úmyslu ho zatknout, a když Web odvětil, že ne, pozval ho do hotelu na drink. Co se dělo dál, na to se názory opět různí. Jisté je, že zástupce se z hotelu živý nevrátil.
Vzhledem k tomu, že Charles Webb byl v Comanche oblíbený, hrozilo, že se Hardin sám stane obětí lynče. Nakonec vyvázl, jeho bratr Joe a bratranci Bud a Tom to však za něj šeredně odskákali. Rozzuřený dav je pověsil za hrdla tak, aby se zlehka dotýkali trávy pod nohama, ale dost vysoko na to, aby se pomalu uškrtili. Na Johna byla vypsána odměna ve výši 5000 dolarů, šli po něm tajní i rangers. Po třech letech usilovného pronásledování, přesněji 24. srpna 1877, ho lapili ve vlaku v Pensacole, stát Florida. Ironií je, že se pokusil tasit, jenže kolt se mu zadrhnul o kšandy… Obávaný zabiják byl souzen za vraždu šerifa Webba a odsouzen k pětadvaceti letům v texaské státní věznici Huntsville. Bručel tu od 28. září 1878 do 16. března 1894, takže si odseděl necelých šestnáct let. Zpočátku se několikrát pokusil o útěk, ale pak si na život za katrem zvykl. Začal číst teologické spisy, pomáhal s nedělním kázáním a studoval právo. Dva roky byl upoután na lůžko – následek staré, nikdy nezhojené rány. Ale přežil – i svou ženu Jane, rozenou Bowenovou, která zemřela v listopadu 1892.
Po propuštění se nejprve odebral do Gonzalesu, kde měl příbuzné. 21. července složil advokátské zkoušky a získal povolení provozovat právní služby. Zároveň se však s někým vsadil o pět dolarů, že na jeden pokus složí „Mexikána, co se sluní na támhletý krabici od mejdla“. Jak řekl, tak udělal: trefi l bednu a chudák chlap se zabil tím, jak nešikovně spadnul.
V lednu 1895 se John Wesley oženil s patnáctiletou Callie Lewisovou a přesídlil do El Pasa, kde si otevřel advokátní kancelář. Zdejší policista John Selman Jr. zatkl jeho milenku, prostitutku Beulah Moroseovou, za to, že „mávala bouchačkou na veřejnosti“. Hardin mu vyhrožoval, načež si ho našel policistův otec, šestapadesátiletý John Selman senior. 19. srpna odpoledne se s ním pohádal a krátce před půlnocí, kdy hrál Hardin kostky v saloonu Acme, si to k němu ještě jednou namířil, a tentokrát ho rovnou střelil do hlavy. John, který vůbec nestihl zareagovat, byl na místě mrtev. Selmana soudili za vraždu a pak ho propustili s odůvodněním, že šlo o sebeobranu. O rok později ho zabil šerif George Scarborough, s nímž se tenhle chlapík pochybné pověsti chytil – jak jinak než kvůli kartám. Scarborough zemřel přesně čtyři roky poté. Jak jinak než na „otravu olovem“… Foto archiv

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *