June Helmová: Sobí národ aneb cesta do pravěku

Asi většina z nás se něco dozvěděla o velkém skalním umění našich předchůdců kdysi v dávném pravěku. Tyto letité fresky jsou předmětem výkladu prvního dílu každé encyklopedie umění a jména velkých pravěkých obrazáren jako Altamira, Trois Fre`res, Lascaux se dostala do učebnic dějepisu. Ustálená představa říká, že tyto obrazárny vlastně byly jakési pravěké chrámy, kam chodili naši dávní předchůdci vykonávat své obřady a rituály, o nichž údajně nic nevíme. A tak se toto umění stalo i předmětem četných dohadů zapálených badatelů, kteří vymýšlejí krkolomné teorie, vyvolávajíce tak falešné představy o myšlení pravěkých lidí. Problém spočívá v tom, že tak lidem žijícím před tisíci lety podsouváme způsoby myšlení dnešních lidí.
6_june_hemová_1Málokdo už ví, jak staré toto skalní umění je a proč se všechna tato díla objevují na obou stranách Pyrenejí, ale nikoliv jinde v Evropě. Všechno vlastně začali naši „lovci mamutů“, o nichž jsme zde psali v UNI 9/2009: někdy před 20 tisíci lety začalo v celé Evropě velice přituhovat. Na Moravu se nastěhovala tundra, proháněly se zde mrazivé bouře, mizela vegetace, lidé se odtud začali stěhovat. Jedním z takových útočišť, kam prchli tehdejší Evropané, se právě stala oblast pod Pyrenejemi. Před 17 tisíci lety zde potom vznikla nová kultura, která reagovala na změněné klimatické a přírodní podmínky a podle převažující zvěře, kterou tehdejší lidé lovili, můžeme toto období nazvat kulturou „lovců sobů“.

LOVCI SOBŮ
A protože na jihu Francie byly četné krasové oblasti, kde se nacházely pozůstatky této kultury poměrně méně porušené než v otevřené krajině, nalezly se zde i ony skvělé výtvory malované různými odstíny okrové a černé barvy na skalní stěny. Ostatně také u nás je tato kultura známá kupříkladu z jeskyní Českého krasu či z moravské jeskyně Pekárna. Ale pozor! Tito lidé nebyli v žádném případě troglodyti! Naopak si potrpěli na stálé cestování, neboť jejich rytmus života udávaly tahy sobů, kteří na jaře směřovali na sever do oblastí tundry a na podzim se vraceli během říje na jih, kde přežívaly tehdejší boreální lesy. Jejich obydlí mohla být skryta v jeskyních jen výjimečně, protože „lovci sobů“ měli hlavně přenosné stany, jejichž kruhovou konstrukci tvořily vztyčené tyče pokryté sobími kůžemi.
Archeologický záznam ze dvou nalezišť v Pařížské pánvi svědčí o dlouhodobém pobytu „lovců sobů“ v Evropě na konci pleistocénu. Ta doba totiž trvala celých pět tisíc let. Ale v jednom máme štěstí: zatímco kultura „lovců mamutů“ zmizela z dějin s vymřením těchto chobotnatců, sobi žijí v subarktických oblastech dodnes. A tak víme, že styl života dávných obyvatel jihu Francie byl až zarážejícím způsobem podobný s jednou velkou indiánskou kulturou na severu Kanady. Nejen proto, že sob byl opět dominantní lovnou zvěří, ale podobná byla i jejich rezidenční mobilita, zaměření na sezónní intenzivní lov a způsob uchovávání potravy. Dokonce i styl jejich obydlí byl identický: stavěli si stejné stany, nikoliv nepodobné našim známým týpí.
Co to bylo za lidi, oni „lovci sobů“, jejichž kultura se dožila druhé poloviny 20. století? Jedna americká etnoložka jménem June Helmová se jimi zaobírala celý svůj život, rovných padesát let. Tito Indiáni žili na obrovském území mezi Aljaškou na západě a Hudsonovým zálivem na východě. Mluvili atabaskickým jazykem a hlásili se k šesti různým etnikům, z nichž asi nejznámější byli Čipevájové. Byli to klasičtí nomádi, kteří svůj život přizpůsobili sezónním tahům sobů karibu. Tato zvířata byla hlavním zdrojem jejich obživy: dávala jim potravu a kůže na oděvy, obydlí, provazy, sítě, ačkoliv lovili ještě bizony, pižmoně, losy, vodní ptáky, ryby a sbírali divoké rostliny. Po roce 1717 se zapojili do obchodu s kožešinami, což ztížilo jejich soužití s jižním sousedy Kríji a severními sousedy, jimiž byli eskymáčtí Inuitové.

LIDÉ A JEJICH NEPŘÁTELÉ
Sami si říkali dene, což v jejich jazyce znamenalo „lidé“, a jejich sousedé byli enna, jednoduše a prostě „nepřátelé“. Ostatně toho jsme si mohli již několikrát povšimnout ve Skrytých zkušenostech, že mnoho přírodních národů aplikovalo na sebe a své okolí tuto dichotomii, kdy veškeré lidství vztahovali lidé pouze na své etnikum a druhým jako by ho upírali. V roce 1749 se počet těchto In diánů odhadoval kolem 4 tisíc osob, ale v letech 1781–1782 jejich početní stavy zdecimovala epidemie pravých neštovic. Ve 20. století pod vlivem katolických misií se začali usazovat ve vesnicích, kde se zapojovali do tržního hospodářství a kosil je alkoholismus. A tak se někteří z nich rozhodli vrátit ke stylu života, jenž vedli jejich předkové. Odhaduje se, že v roce 1975 jich takto žilo asi 1500 lovců a sběračů.
Čipevájové byli nejjižnějším etnikem ze skupiny Dene. Víme, že jejich území bylo rozděleno na pět loveckých revírů, jejichž velikost odpovídala zhruba rozloze Moravy, a v každém z nich žilo 200 až 400 lidí. Hlavní sociální jednotkou byla lovecká skupina, v jejímž čele stál jakýsi vůdce či náčelník se svou ženou; členy takové skupiny byli jejich potomci se svými rodinami a případně další osoby, které se k nim přidružily. Počet lidí v takové skupině se pohyboval mezi 20 až 60 osobami a skupina závisela na vůdčích schopnostech stařešiny, jeho dovednostech a vlivu na ostatní. Až do dospělosti závisely děti a mládež na své matce. Neexistoval žádný obřad přechodu, žádná iniciace v době puberty, pouze dívky při první menstruaci byly na několik dní izolovány od skupiny, což bylo zřejmě jakési reziduum dřívějších zvyklostí.
Tito Indiáni neznali soukromý majetek, pouze osobní vlastnictví, kam patřily stany, nářadí, zbraně, vaky na potravu. Dělba práce podle pohlaví byla postavena na jednoduchém principu: muži byli dodavatelé potravy, ženy byly její zpracovatelky. Role šamanů patřila mužům, ale muži i ženy mohli být léčiteli. Ale ženy asistovaly u porodů, zatímco muži válčili. Obě pohlaví byla dostatečně kompetentní na to, aby dokázala žít delší dobu samostatně. Výroba domácích produktů jako oděv a obydlí byla zcela v rukou žen. Až do doby začlenění těchto Indiánů do obchodu s kožešinami to takto fungovalo.

NÁROD, CO PAMATOVAL PRAVĚK
6_june_hemová_2„Lovci sobů“ žili na severu dnešní Kanady tisíce let. Podle legend patřili mezi národy, které migrovaly mezi jižními prériemi a polárním kruhem už krátce po skončení poslední doby ledové. Zatímco jejich známější příbuzní Apačové a Navahové se obrátili směrem na jih, Indiáni Dene zůstali věrni severním oblastem. Původně žili na západ od Hudsonova zálivu až k řece Mackenzie, ale během 19. století se posunuli směrem na jih až k řece Churchill. Zatímco v jejich původní domovině vládla tundra, kde kopce pokryté lišejníky střídala jezera a vodní toky, na jihu převládaly boreální smrkové lesy, protkané bažinami, kousky tundry a háji jalovců, vrb a břízy. Tito Indiáni byli kočovníci, neustále měnili místo svých táborů podle dostupnosti zdrojů obživy a podle toho, jak se měnilo počasí. Od podzimu do jara si stavěli své tábory tam, kde se vyskytovali sobi karibu. V létě, kdy sobi odtáhli na sever, žili poblíž jezer, říček a potoků, kde lovili ryby. Tradičním obydlím byly kónické stavby, jejichž konstrukci tvořily nosné tyče, pokryté sešitými sobími kůžemi, které později nahradili plátěnými stany a v zimě dřevěnými sruby. Sobi a ryby tvořili základ jejich menu, ale patřili sem i různé bobule jako borůvky, brusinky, ostružiny, či některé jedlé části rostlin.
Hlavní činností mužů byl lov a rybolov. Ženy stavěly obydlí, rozbíjely a skládaly tábor, tahaly zásoby, zakládaly a udržovaly oheň, vařily a připravovaly jídlo, zpracovávaly kůže, sušily maso, staraly se o děti, chytaly menší zvěř do pastí a sbíraly jedlé části divoce rostoucích rostlin. První sňatek zařizovali rodiče a dívky byly zasnoubeny často již v dětství. Přednost měl sňatek muže s jeho sestřenicí z otcova rodu: rodičem nevěsty byl bratr nebo sestra otce ženicha. Povolena byla polygynie, kdy si mohl muž vzít dvě sestry (takovému sňatku se říká sororát), ale toto pravidlo se využívalo zřídka, hlavně pak mezi vůdci loveckých skupin, nebo jako jakési privilegium udělované výjimečným lovcům. Rozchod manželů byl možný, ale docházelo k němu zřídka.

ŠPIČATÉ KŮŽE
Čipevájům dali jméno jejich sousedé Kríjové, kteří jim říkali cipwayan, „špičaté kůže“, čímž měli na mysli jejich tradiční oděv parka, což byly kožené bundy s kónickou kapucí, které je chránily proti chladu a větru. Oni to však považovali za urážlivé označení, neboť je to spojovalo s eskymáckými Inuity, od nichž převzaly tento módní typ oděvu. Oni se totiž na ně dívali s despektem a říci o někom, že se chová jako Eskymák, bylo výrazem posměšku. Přitom jejich způsob života byl velice podobný. Fakt ale je, že Inuitové obývali hlavně severní tundru, zatímco Indiáni žili v jižněji položených boreálních lesích, táhnoucích se od Skalistých hor na západě po Labrador na východě.
Počet dní v roce, kdy v této oblasti nemrzne, se pohybuje mezi 70 až 80 dny; četná jezera a řeky jsou zamrzlé sedm měsíců v roce, prakticky od konce října do začátku května. Toto studené podnebí se tedy vyznačuje dlouhými mrazivými zimami a krátkými léty. Pokud jde o faunu žijící v boreálním lese a na okraji tundry, nejdůležitějšími zvířaty pro domorodce byli jeleni karibu a losi. Jak jsme již řekli, především migrující sobi představovali pro místní lidi důležitý zdroj potravy. Na západě Kanady existovaly čtyři velké populace této zvěře, čítající ještě v letech 1967–1968 dohromady asi 385 tisíc kusů. Tuto zvěř lovili nejen Indiáni, ale také v tundře žijící, již zmiňovaní Inuitové.
Roční migrace sobů probíhala tak, že stáda putovala na jaře na sever do tundry a na podzim naopak na jih do lesů. Podzim byla také doba říje. Přezimující stáda využívala zasněžená jezera jako únikové cesty, protože sněhová vrstva tam byla nižší a pevnější než v lesích. Stáda zůstávala během dne na jezeře, noci trávila na svém zimovišti v lese. Pastvu potom hledala v místech měkčího sněhu, který se dal parohy rozhrabat. Nejdůležitější byl pro Indiány podzimní lov. Tehdy bylo možné lovit kolektivně, zejména když se podařilo zjistit stádo, plavící se po jezeře. S pomocí kanoí se dalo během jednoho lovu zabít až dvě stě kusů. Extenzivní lov byl ale nepředvídatelný, protože zvířata se pohybovala po souši poměrně rychle ve stádech čítajících až 100 kusů a ne vždy se poštěstilo zastihnout plavící se stádo. Od ledna do března tvoří sobi malé skupinky o několika kusech. Tehdy byl čas intenzivního lovu, přestože sobi žili rozptýlení v lesích. V zimě na sněhu se lov stal individuální záležitostí jednotlivých lovců. Indiáni je vábili imitováním sobího troubení do míst s vysokým sněhem, kde se pohybovali na sněžnicích rychleji než zvěř. Tak se mohli přiblížit ke zvěři co nejblíže a s pomocí luku a šípů na ně úspěšně střílet. Zabité kusy se potom odvážely na saních do místa zimoviště. Maso sobů se při takovém množství nedalo spotřebovat najednou, takže se většina masa sušila na pozdější dobu.
Proto byl podzimní lov tak důležitý, neboť jeho úspěšnost rozhodovala o tom, zda přezimování bude klidné, nebo nervózní kvůli nedostatku potravy. Proto záleželo nejen na dovednostech jednotlivých lovců, ale také na zkušenosti stařešiny či vůdce tábora, který řídil a organizoval společný lov. Obvykle z tábora, který měl 20 členů, byl tak jeden či dva dobří lovci a ostatní se přizpůsobovali. Zabití zvířete představovalo pouze první krok; poražený kus se musel dovést do tábora, vyvrhnout, stáhnout kůži, rozbourat, odřezat maso od kostí, maso nakrájet na pruhy, aby se dalo sušit.

SUBARKTIČTÍ RYBÁŘI
V létě a na podzim byly ryby velice důležitým zdrojem potravy. A byly také mnohdy záchranou na počátku zimy, jestliže se opozdil tah sobů karibu. Později byl ovšem rybolov takřka nemožný kvůli síle ledu. Na jaře se k němu Indiáni opět vraceli ihned, jakmile začal tát led. Lovilo se celkem šest z dvanácti druhů ryb, které se v jezeře vyskytovaly: dva druhy síhů, pstruh, dva druhy pakaprovců a štika. Síh severní představoval takřka polovinu úlovku, méně potom, asi čtvrtinu úlovku, tvořil dlouhonosý pakaprovec, následoval jezerní pstruh a štika. Průměrná váha denního úlovku s pomocí žábrové sítě byla 45 kilogramů. V jezerech bylo relativně málo planktonu, neboť teplota vody vystoupila v létě nejvýše na 6 °C.
Indiáni využívali při rybolovu tahů ryb: na jaře se lovilo v místech, kde se shromažďovaly štiky lovící síhy, plující proti proudu do malých potoků. Na podzim se síhové a pstruzi stahovali do mělkých vod, aby se tam vytřeli. Proto Indiáni stavěli na podzim své tábory nedaleko trdlišť a ryby lovili až do příchodu sobů. Ryby se chytaly do žábrových sítí během léta, ale také na podzim, kdy to byla leckdy hlavní činnost. Na jaře se lovily ryby v trdlištích na horních tocích říček, kdy se v mělké vodě pobíjely silnější holí. Ryby se lovily někdy i v zimě, kdy se vysekaly v ledu díry a sítě se mezi nimi táhly ve vodě s pomocí tažného lana.
Indiánská domácnost byla hlavní ekonomickou jednotkou. Tvořila ji běžně jedna nukleární rodina (otec, matka, děti), případně ještě některý příbuzný, který přišel rodině vypomoci třeba v létě s rybolovem, nebo starší žena v zimě, která se buď starala o děti, či řídila práce související se zpracováním sobích kůží, což byla hlavní činnost žen. V domácnosti připravovaly ženy jídlo, většina pokrmů se vařila, ale při pobytu v divočině se maso spíše peklo na otevřeném ohni. Maso a ryby doplňovaly čerstvé nebo sušené bobule a ke všemu se jedli placky. Ty se dělaly z těsta, jež se uhnětlo z mouky, roztlučeného sušeného masa a tuku. Placky se většinou pekly, ale při svátečních příležitostech se také vařily nebo smažily.

TÁBOROVÁ SOUNÁLEŽITOST
„Lovci sobů“ žili v táborech. Šlo o několik stanů, roztroušených obvykle poblíž nějakého zdroje vody, u řeky nebo jezera. Tábor byl časově omezenou skupinou, sestávající se z několika domácností a vytvářel se se zaměřením na hlavní mužskou aktivitu v daném ročním období, což byl rybolov nebo lov sobů. Tábor měl několik funkcí: zajišťoval svým členům bezpečí, byl místem komunikace a výměny informací a sdružoval muže, kteří spolu lovili soby nebo ryby. Bezpečí znamenalo hlavně to, že se členové tábora společně dělili o potravu, což spočívalo v celé řadě recipročních úkonů. Tak při lovu ryb se úlovek rozděloval mezi domácnosti rybářů, rodinu majitele lodi a zbylých táborníků, kteří přinesli suché dřevo na oheň. Pokud jde o informace, ty byly pro lov veledůležité. Zatímco lov zvěře byl obvykle individuální akcí lovce, informace o výskytu zvířete shromažďovali všichni lidé v táboře, aby lovec dostal přesný popis polohy zvířete a mohl jít takříkajíc najisto. Seskupení osob v táboře shromažďovalo obvykle tři generace: rodiče, děti, vnoučata, málokdy šlo o členy jedné generace. Většinou šlo o lidi, kteří byli navzájem nějak příbuzní, takže běžně v táboře, kde žili rodiče, se usídlily i jejich vdané dcery se svými rodinami, případně spolu žili v táboře rodiny sourozenců, kdy převažovalo soužití rodin dvou bratrů.
Tábory nebyly stabilní, jejich osazenstvo se měnilo podle sezónních výkyvů počasí, či podle vztahů mezi lidmi, což bylo obzvláště důležité v zimních táborech, kdy byly domácnosti odkázány jedna na druhou ve svízelných podmínkách kruté zimy. Důležité bylo také vybavení jednotlivých domácností, což v létě znamenalo mít k dispozici kanoe a v zimě saně s psím spřežením. V létě se užívaly jako obydlí stany typu týpí, ale bylo rovněž běžné spát u velkého ohniště pod širým nebem. Maso a ryby se sušily pod širým nebem, stejně jako kůže, vše se skladovalo ve stanech. Psi se uvazovali na okraji tábora a sloužili k hlídání, kdy štěkotem upozorňovali na blížící se zvěř či člověka.
Zimní tábory tvořily dřevěné sruby vybavené ohništěm, z něhož se vyváděl kouř dýmníkem skrze střechu; podlaha byla z dřevěných prken, na kterých byly položeny rohože ze smrkových větví; na spaní sloužily pryčny vyrobené ze smrkového dřeva. Uvnitř se sušilo maso, které se potom ještě udilo v plátěném stanu. Sruby v zimě dostatečně chránily před sněhem, mrazem a větrem, i když se někdy spalo ve stanech i v zimě, dokonce i pod širým nebem; tehdy se na sníh položily smrkové větve a na ně pokrývky ze sobí kůže. V zimě se zásoby uchovávaly na policích mimo srub a psi se užívali jako tažná zvířata.

CYKLUS ŽIVOTA
6_june_hemová_3V životě Indiánů byly nejdůležitější dva okamžiky: narození a smrt. Nic jiného se jim ani nepřibližovalo. Neznali ani iniciaci lovců, ani neslavili svatbu. Rituály narození a smrti pro ně měly základní význam: oba odrážely nevyhnutelný přechod mezi životem a smrtí, zatímco svatba byla pro ně pouhým vyvrcholením přechodu do dospělosti. Proto byli všichni svobodní stále považovaní za děti. Koneckonců svatba nebyla natolik důležitá také proto, že předmanželské i nemanželské vztahy byly běžné: Indiáni nebyli puritáni. Žena byla zralá ke sňatku nikoliv tehdy, když už mohla mít děti, ale až v okamžiku, kdy byla schopná vykonávat práce, jako bylo šití oděvů, výroba korálů a vaření pokrmů. A muž se mohl oženit, až bylo zřejmé, že se bude moci zapojit do loveckého řemesla.
Vztah mezi mužem a ženou byl tedy především ekonomickým partnerstvím. A tak byly indiánské ženy podřízeny mužům coby lovcům až do doby, než se jejich děti osamostatnily a založily si svou rodinu. Tehdy se jejich poměr obrátil. Ve stáří ženy jasně dominovaly nad muži díky svým větším fyzickým schopnostem, neboť muž byl považován za starého v okamžiku, kdy nemohl už lovit a kdy tedy jeho domácnost byla závislá na úlovku jiných. Tito lidé věřili, že mužské kompetence pocházejí z magické síly; ženy ji měly pouze v mýtech, ale nebyla jim přiznána ve skutečnosti. Úspěch v lovu byl znamením magické síly muže, neúspěch šel na vrub její ztrátě. A nic na tom neměnila jeho schopnost vyrábět ve stáří užitečné věci jako saně, sněžnice, kanoe.
Úspěch v léčitelství a v kouzelnictví přinášel muži politický vliv, případně mu zvyšoval jeho sociální status, ale jinak na tom byla žena lépe. Očekávalo se od ní, že bude mít děti, že se bude věnovat zpracování kůží a šití oděvů a bude také připravovat jídlo. A když už nemohla mít sama děti, začala pečovat o děti svých potomků, na což měli tito Indiáni institut tzv. dočasné adopce. Ta byla prospěšná pro obě strany, neboť starší děti už mohly vykonávat některé ženské práce jako nosit vodu, sbírat dříví na topení, zatímco starší ženy dohlížely na práce mladých žen, jakými bylo sušení masa a ryb a zpracování sobích kůží, což byly činností vyžadující jistou dovednost a zkušenost. K tomu ženy nepotřebovaly žádnou magii jako muži k lovu, ale stačila jim zručnost a zkušenost.

ČLOVĚK A ZVÍŘE
6_june_hemová_4„Lovci sobů“ věřili, že každá lidská bytost mohla dostat během spánku kouzelnou moc či sílu od zvířecích duchů. Tato moc mohla být použita při léčbě nemocných, nebo pro ovládnutí zvěře, či nějakého přírodního jevu a byla důvodem pro přiznání funkce šamana nebo náčelníka. Byli přesvědčeni o tom, že jsou to právě šamani, kteří ovládají tyto nadpřirozené schopnosti. Smrt nebo nemoc mladého člověka byla považována za dílo nepřátelského kouzelníka. Ostatně Indiáni věřili, že smrt je jen jednou fází reinkarnace a že každý mrtvý se vrátí na zem buď jako člověk, nebo jako vlk, a že pak bude mít nadpřirozenou moc. Proto lidé opouštěli tábor, jestliže v něm někdo zemřel, aby měl klid na přechod do budoucího života. Při léčebné kúře šamani zpívali a tancovali, aby si naklonili duchy a byli jim nápomocní, neboť mohli být úspěšní jen tehdy, jestliže jejich síly byly větší než moc kouzelníka, který nemoc způsobil. A stačil jim k tomu jediný hudební nástroj: buben. Indiáni byli přesvědčeni, že všechny bytosti mají nějakou moc. Oni této síle říkali inkoze a chápali ji jako schopnost ovládat své vědomí a znalosti nutné k přežití. Tato síla podle nich přicházela ve spánku: ve snu lidé cestují se zvířaty, která jim pomáhají. „My spíme, to je naše inkoze,“ říkali Indiáni. Zvířata měla podle nich velkou kouzelnou moc, neboť byla schopná převzít lidskou podobu a naopak někteří lidé se zase dokázali proměnit ve zvíře, které jim pak mohlo pomoci. Pro Indiány tedy nebyl rozdíl mezi lidmi a zvířaty. Co víc: oni věřili, že zvířata mohou jít lidem příkladem ve smyslu morálního chování. Lidé a jejich zvířecí přátelé tak mohli nabýt stejné identity. Ale k tomu bylo třeba projít dlouhým procesem snění, jež začínalo již v dětství. Tím se pro ně stíral rozdíl mezi empirickou znalostí či dovedností a transcendentálním aktem: ve všem se totiž skrývala ona kouzelná moc, zvaná inkoze.
Pro Indiány to mělo praktický význam: lovec nemohl zabít zvíře bez jeho souhlasu. Zabít svou oběť mohl lovec jen tehdy, jestliže ho měla zvířata ráda, „musela mít s lovcem soucit“. Ve spánku, „v čase snění“, se lovec dozvěděl, jak může zvíře zabít. Proto měl každý lovec kouzelný váček, jehož obsah před ostatními tajil, neboť ten symbolicky obsahoval vše, co lovec potřeboval znát. A každý lovec si tento váček hlídal a měl ho stále při sobě. Jestliže lovec zvíře nezasáhnul, nebyla to jeho chyba, ale bylo to tím, že si to zvíře nepřálo. Jak vidno, musela indiánská fi lozofi e vysvětlovat roli lovce v koloběhu života a lidé se museli nějak vypořádat se skutečností, že zabíjí zvířata. Dobrý lovec mohl zabít za jednu sezónu až 200 sobů. Ale nutno říci, že v každém táboře, kde žilo více než dvacet lidí byl jen jeden, výjimečně dva dobří lovci. Proto byla také inkoze tak vzácný jev. June Helmová za padesát let své činnosti „lovcům sobů“ dobře porozuměla a zachovala nám tak svědectví o lidech, jejichž kulturu naše civilizace pohltila. Zemřela klidně v nedožitých 80 letech ve spánku a její inkoze se jistě převtělila do nádherné vlčice žijící na březích řeky Mackenzie kdesi na severu Kanady.

June Helm (1924–2004)
Americká antropoložka, která v letech 1951 až 1979 prováděla terénní výzkum u subarktického etnika Dene a ve svých pracích podrobně zdokumentovala jejich způsob života a myšlení.

Hlavní práce:
1961 The Lynx Point People: the dynamicsof a northern Athapaskan band
1994 Prophecy and Power among the Dogrib Indians
2000 The people of Denendeh: ethnohistory of the Indians of Canada’s Northwest Territories

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *