Ladislav Jehlička aneb O nesmyslu dějin

Nedávná aféra kolem obnovy Mariánského sloupu poukázala (jak se správně česky říká: „v plné nahotě“) na mizerné sebevědomí českého národa. A to nebyli vesměs představitelé „českého lidu“, kteří se k tomu vyjadřovali, ale dá se říci, že šlo pouze o příslušníky „elity národa“, kteří se tím zabývali. Inu, není se tomu co divit, když jsou dodnes naše školní osnovy stran dějepisu vyztuženy myšlenkami, jako by je napsal sám Zdeněk Nejedlý blahé paměti. Ačkoliv celá akce stržení sloupu v roce 1918 byla připsána bouřlivákovi Sauerovi a smíchovským hasičům, účastnily se jí aktivně i známé české intelektuálky Milada Králová (provdaná Horáková) a Fráňa Zeminová.

 

 

 

Nevím, do jaké míry znal Franta Sauer dílo Františka Palackého, ale pro obě mladé „socialistky“ musela být libou hudbou jeho teze o tom, že pro český národ je vrcholem dějin husitství a největší pohromou pak dvouhodinová šarvátka na Bílé hoře roku 1620. Nedávno jsem vyslechl na ulici rozhovor malého kluka s tatínkem: „Kdo to byli husité? No, to byli kdysi Češi, kteří dali v Evropě každému přes držku!“ A tak jsem hledal nějakého českého myslitele, se kterým bych se mohl poradit, jak změnit to české historické paradigma, které nás soustavně pronásleduje.

Smysl anebo nesmysl dějin

A pak mě jeden přítel upozornil na dílo muže, kterého jsem až donedávna neznal: jeho jméno je Ladislav Jehlička. Nejdříve mě na něm zaujala krásně záludná otázka: „Kdy se vlastně zkurvil český národ?“ A shledává, že většina „frajerů“ si myslí, že za to může právě ona dvouhodinová šarvátka na Bílé hoře. Tehdy prý tomu národu byl vyrván jeho jazyk a víra a následkem toho došlo ke zlomení jeho páteře. A jedním dechem dodává, že to nebyli jen komunisté, kteří se domnívali, že ona osudová národní prohra za pražskými hradbami tak špatně dopadla, protože stavové k té své vzpouře nepřizvali lid…

Samozřejmě, že všechny tyto typy pisatelů tak nějak podvědomě vycházejí z toho, že to nejlepší v českém národě povstane vždy z plebsu. A vůbec si nepřipouští myšlenku, že i na té Bílé hoře-nehoře proti sobě nevystoupili bohabojní Čechové proti zaprodaným cizákům, ale dvě naprosto profesionální armády, kterým bylo šumafuk, kdo je luterán a kdo katolík, kdo je Čech a kdo Němec, protože pro ně to bylo zaměstnání. Dnes se říká: „Je to moje práce!“ Takže svolané selské houfy, byť by je tehdy dobře vyzbrojili, by rozehnala jedna setnina polských kozáků dříve, než by sedláci vůbec vylezli z Motola na Bílou horu.

Ostatně ani dnes nikdo nebádá nad tím, co pak následovalo. Vždyť o jazyk v té době už vůbec nešlo, takže nemohla být ani žádná germanizace. Šlo jen o to, že už 16. století přineslo jednu novinku: to augsburský mír z roku 1552 dopřál lidem rovnoprávnost katolíků a luteránů. Ale s jednou podmínkou: od té doby se začala uplatňovat náboženská svoboda podle známé zásady – čí země, toho náboženství. A jazyk byl v tomto případě zanedbatelná věc: šlechta mohla mluvit, jak chtěla, ale četla hlavně latinsky, takže český jazyk tady potom udržovali hlavně jezuité, protože se potřebovali domluvit se svými novými ovečkami česky.

Zlomená páteř národa?

Jehlička svého času udělal zajímavé srovnání jazyka Jana Husa a Petra Chelčického a zjistil pozoruhodnou věc: většina slov a výrazů, které doporučoval Hus vyhodit a nahradit novými tvary, se v běžné řeči neuchytila, ale stal se pravý opak – ony výrazy zůstaly až donedávna živé. Z toho lze rozumně usoudit, že jazyk asi těžko může vzniknout v pracovnách učenců, ale musí se za ním vyjít do hospod, nebo tam, kde onen „lid“ pracuje, protože jen tak lze zjistit, jakou řečí mluví. Takže nastává problém: je vlastně jazyk vzdělanců schopný stát se jazykem živým?

Jakousi konzervou renesančního českého jazyka se stala šestidílná Bible kralická, překládaná českobratrskými vzdělanci na přelomu 16. a 17. století v Kralicích na Moravě. Ale teprve až v rámci rekatolizace se vracel zpět jazyk, který můžeme nazvat „lidový“. Čeští buditelé jako Mácha či Němcová nenavázali na to, co bylo před rokem 1620, ale obraceli se na český jazyk doby baroka, nikoliv na nějaký dávný „zlatý věk“. Proto jejich úsilí mohlo být úspěšnější než v případě Hanky, který se snažil „nalézt“ českou prehistorii ve smyšlených rukopisech.

Ale to musíme ještě pominout, že Mácha i Němcová mluvili v soukromí německy: tak tomu bylo v rodině Panklových a stejně tak si povídal Mácha s Lori. Pokud pak jde o tzv. re-katolizaci po roce 1648, pak nešlo o výměnu luteránů za katolíky, ale o návrat zpět ke katolické víře. Což bylo důležité pro stavy (šlechta, duchovenstvo, měšťané), ale nikoliv pro „lid“, kterého se nikdo neptal, protože on netvořil politický národ.

Avšak již o století později, za vlády Marie Terezie, je možné říci, že česká společnost byla více či méně stabilizovaná, „ale i národnost si přišla na své“ bez ohledu na to, že císařovna zrušila zemské kanceláře jak ve Vídni, tak v Praze. Ale to byl spíše výsledek osvícenství, které nabádalo racionalizovat státní správu, tedy řídit stát z jednoho centra a s pomocí jednoho úředního jazyka. Takže ani „osvícenému“ císaři Josefovi II. nešlo o lámání páteře národů, jež v monarchii nemluvily německy.

Teorie a praxe dějin

Sám tatíček Masaryk upozorňoval, že stejně tak jako proces centralizace státní moci, tak i národní obrození jako následná reakce nebyl „autonomní český proces“, ale byl to celoevropský fenomén politického a kulturního vývoje, kterým si prošli i samotní Němci, což vyústilo ve vznik německého císařství. Vždyť sám Masaryk, když zakládal svou Českou stranu lidovou, na zakládajícím sněmu razil heslo: „Němčina proti němčině.“ To, že to dopadlo jinak, je už pouhá ironie osudu. Místo znalosti dvou jazyků, ke kterým jsme mohli dojít zadarmo, jak připomíná Jehlička, jsme se upnuli pouze k jedinému, a to ještě dosti exotickému.

Ovšem Masaryk měl sám potřebu vysvětlit svou politickou praxi nějakou teorií, která by jeho činům dala nadčasový rozměr. Aby odůvodnil, proč nevidí budoucnost v tom, aby se Češi podíleli na novém vytváření střední Evropy, pustil se do hledání smyslu českých dějin: nedostal se v podstatě dál než Palacký, jen téma rozšířil. Ovšem pojmout světovou válku jako revoluci, v níž demokracie musí zvítězit nad teokracií, to už byla trochu silná káva. Tento vývoj komentoval o necelých čtyřicet let později jeho syn Jan s humorem jemu vlastním: „Měli jsme fantazie jako čerstvě narozené tele z nepříliš inteligentních rodičů. Teď už nám žádnou kooperaci nepovolí.“

Jehlička pak k tomu říká: „Takže se zdá, že český národ se nezkurvil ve století sedmnáctém a osmnáctém, ale spíše až devatenáctém… Tento vývoj byl dovršen roku 1918 zradou na pravém a skutečném poslání českého národa, tj. vytvářet střední Evropu.“ Když se Francie a Anglie v září 1938 rozhodly nejít kvůli českému pohraničí do války, prohlásil Beneš oprávněně: „Za těchto okolností národ na jatka nepovedu.“ Jak to dopadlo, víme všichni. Československo se rozpadlo na tři kusy: pohraničí s německy mluvící většinou se stalo součástí Německa, 14. března 1939 vznikl Slovenský štát a den poté Protektorát Čechy a Morava.

Česká Magna charta

Jehlička k tomu říká: „Masarykova“ republika byla tak jen prchavá, jepičí epizoda. Ale připomíná, co by si každý Čech měl přečíst a naučit se zpaměti – Palackého Psaní do Frankfurtu. Podle něho je to česká Magna charta. Co na tom, že ta pravá „charta“ je dost stará, vznikla v roce 1215 jako anglický právní dokument, který nabádal krále, aby respektoval zákon, neboť ten je platný nejen pro lid, ale i pro něho samého. A souvislost s Palackým? Ten byl jako vážená osobnost pozván v roce 1848 na „výbor padesáti“, kteří měli připravit pro Frankfurtský sněm ústavu a volby ve všech německy mluvících zemích.

Palacký tehdy pozvání odmítl v otevřeném dopise, kde se přihlásil ke svému austroslavismu. V tomto listě píše, že budoucnost Čechů vidí ve vybudování státu středoevropských národů, pro které je to jedna ze tří možností. Ty další dvě jsou nepřípustné: žít pod panstvím Němců nebo Rusů. Dnes víme, že jsme se dožili všech tří možností: byli jsme součástí rakouského mocnářství, zažili jsme německý protektorát i čtyřicet let pod vládou Moskvy. Masaryk se k Palackému hlásil. Proto ještě v roce 1895 hrozil, že kdyby Rakousko v evropské konflagraci podlehlo a rozbilo se, co by to znamenalo, ať si každý domyslí: dostali bychom se k Německu.

Stejně tak nabádal, že by nás Rusko zabralo se zbraní v ruce a guvernér by se postaral o pořádky ruské. Ale to si myslel jen do roku 1914, „kdy ucítil svou chvíli,“ jak připomíná Jehlička. A Masarykův hubatý syn ohodnotil otcův majstrštych takto: „Dokázali jsme zázrak: vystrčili jsme prdel na západ a dostaneme hovno z východu. Tuhle mně někdo vyprávěl, že k němu přišel domovník a řekl mu, že se půjde na brigádu. Vykopávat Franze Josefa… Jenže teď už je na to pozdě. A my to tady odneseme nejvíc.“ A Jehlička k tomu dodává: Václav Černý ve svých pamětech mluví o svých skvělých učitelích, ale tak nějak zapomněl, že všichni ti profesoři prošli rakouskými univerzitami. Cesta k provincionalismu se neotevřela až po roce 1945, ale už v roce 1918.

Barokní pohlednice z Čech

A tak Jehlička mluví o tom, že Češi byli autentickým národem naposledy v době baroka. Mezi roky 1620 a 1800 u nás vznikl jeden obrovský, kulturní a historický útvar, zvaný „barokní krajina“. Byl to cílevědomě budovaný prostor, který byl podnícen novým vztahem k přírodě a jejímu využívání. Velké scelené plochy půdy se staly základem velkolepých krajinných areálů, do jejichž kompozice se umisťovala nová sídla, sakrální stavby, parky a aleje, nové komunikace, ale též hospodářské budovy či první továrny. Vliv lidských zásahů do krajiny napomohl plánovitě a velkoplošně budovat novou tvářnost krajiny.

Vznikl tak nový svět, který v našich myslích dodnes neseme jako obraz našeho domova. A tento ucelený prostor dostal také svého patrona. Jehlička připomíná slova historika Pekaře, kterak Jan z Pomuku byl prohlášen za svatého roku 1729 nikoliv proto, aby se zapomnělo na Jana Husa, ale proto, aby Čechie měla také svého katolického patrona. Pomiňme skutečnost, že jeho legenda žila poté svým vlastním životem, což také způsobilo, že se tento světec stal díky ní asi historicky nejznámějším Čechem ve světě.

A nic na tom nemění, že to došlo tak daleko, že v roce 1925 byl u nás zrušen zemský svátek sv. Jana Nepomuckého a aby bylo zapomnění úplné, máme v českém kalendáři na den 16. května zapsáno jméno Přemysl. Samozřejmě, že ani jeden z obou Janů nemůže za to, co s nimi jejich čeští potomci prováděli a k čemu jim posloužili. Příběh údajného královnina zpovědníka, který ani na mučidlech nevyzradil svaté zpovědní tajemství, měl v sobě logicky velký barokní náboj. Bylo v tom jisté mystérium, tajemství, které si nešťastný vikář vzal údajně sebou do hrobu, byť za jeho smrtí byly jiné zájmy: jako vždy ty politické.

Příběh o dvou národech

Oba čeští Janové žili přibližně ve stejné době: jednoho zabili královští biřicové v roce 1393 a hodili ho v pytli do Vltavy, druhého upálili o dvacet dva let později a jeho popel vysypali do Bodamského jezera. Když se u nás takřka za jednu generaci po roce 1848 zrodil konečně politický národ, jako by začal nový zápas o tyto dva Jany. Palacký tehdy začal dokonce mluvit o dvou národech, těžko říct. Ale můžeme dát za pravdu Jehličkovi, že náš Otec národa Palacký byl spíše ideolog a politik než vystudovaný historik. Jeho omylů a protimluvů je celá řada.

To se především týká husitství. Palacký napsal, že Žižkova smrt byla pro zemi vítaná a prospěšná, protože tak ustaly urputné boje o věc, „která v duchu doby své neměla kořene a základu.“ Ale potom vyvstává zásadní otázka, zda šlo od začátku o boží dopuštění, nebo že „v duchu doby své“ předběhlo o století události následující, vedoucí k Lutherově reformaci církve. A to raději nemluvme o jeho představě, že Slované obecně mají „vrozený“ sklon k demokracii. Masaryk se v knize Česká otázka v této věci houževnatě drží Palackého.

A tak Jehlička cílevědomě připomíná, že tak jako Palacký mluví o dvou českých národech, pak je možné mluvit i o tom, že oni dva Janové jsou vlastně čtyři. Ale spíše to platí o Husovi, aniž by on sám k tomu nějak přispěl. Je jeden Hus, který je sice historický, ale autentický, skutečná postava, druhý je výmysl a výtvor 19. století, který měl posloužit jako nástroj politického boje, který se však odehrával 450 let po upálení mistra Jana. Bohužel, tak je tomu vždy: každá politická elita si vytváří své nové dějiny se stejnými postavami, které ovšem hrají pokaždé jinou roli. Je to jako na divadle: máme osobu a její obsazení a každý herec tuto osobu pojme podle svého.

Je tomu již šest set let…

Víme již z dějepisu, že Češi milují defenestrace. Proto se letos 30. července na Karlově náměstí slavila ta první opravdu velkolepě. Spolek Plzeňský Lanfrýd pojal tuto slavnost realisticky: novoměstští konšelé provokovali rozzuřený lid před radnicí a kališníci je posléze opravdu vyházeli k velkému pobavení publika z výšky více než sedmi metrů z okna radnice, aby je dav dole poté rozsápal. Připomeňme si tedy, co se tehdy v roce 1419 skutečně stalo. Toho roku se v Praze objevil samozvaný kněz, jménem Jan Želivský, zběhlý premonstrátský mnich.

Na jeho radu začali pražští husité nosit po městě tělo Páně. Král Václav IV., aby uklidnil situaci, vyměnil na radnici v Novém městě pražském konšely a poté se odebral na svůj oblíbený Nový Hrádek u Kunratic. Ale v neděli 30. července se v Praze sešli husité v chrámu Panny Marie Sněžné, kam už mnozí přišli ozbrojeni, a vedeni knězem Janem zamířili na radnici. Jedenáct konšelů se zachránilo útěkem, ale sedm zůstalo, také městský rychtář a několik měšťanů. Jak dopadli, již víme. Tak začala, nebo spíš pokračovala, nejdelší občanská válka v Čechách.

Důvod, proč se tak stalo na Novém městě pražském je nasnadě: masa městských obyvatel se vrstvila podle výše příjmů a majetku, což vedlo k větší sociální stratifikaci populace a mělo zásadní vliv na nálady obyvatel nespokojených se svým postavením. Ale to byla jen rozbuška. Abychom věděli, o co doopravdy šlo, musíme se zeptat: cui bono, „komu to bylo ku prospěchu“? Tehdejší rozvrat lucemburské dynastie kolem roku 1400 oslabil krále Václava IV. natolik, že si vyšší šlechta mohla v klidu připravit svou vlastní mocenskou základnu. Nezapomínejme, že doba vlády Václava IV. sama o sobě představovala „permanentní občanskou válku, trvající více než dvě desetiletí“.

Maroldovo panoráma

Každý šlechtický hrad se tehdy stal střediskem lokální moci, šlechta pronikla do zemských úřadů, sice nevedla husitskou vzpouru, ale napomohla jí svou podporou reformy církve. Ve stínu lítého boje za obnovu Kristovy církve na zemi ovšem můžeme spatřit něco, co bychom třeba vůbec nečekali: sekularizaci církevních statků, čili odnětí majetku církvi.  Šlo tedy o zcela záměrné úsilí vyšší šlechty získat majetek církve! Jehlička k tomu dodává: „Husitství by samozřejmě bylo i bez Husa, kdyby byl Hus vůbec nebyl.“

Podstata husitství totiž nebyla ani náboženská, jak si myslili Palacký a Masaryk, ani národní, jak se domníval Pekař, ale prostě a jednoduše šlo o to rozchvátit majetek, který do té doby ovládala církev. Na jedné straně bylo tedy nestydaté vykořisťování Římem, kdy si kněží nedovedli uvědomit, zda mají být sluhy laiků ve smyslu hlásání slova božího, nebo jejich pány coby správci církevních majetků. Vždyť třetina veškeré půdy patřila tehdy církvi, takže zášť vůči ní byla velká. Proto můžeme s Jehličkou souhlasit, že „ty ideové věci byly až druhořadé, prvotní byly věci hmotné, majetkové.“

Bohužel, byl to právě Palacký, ale i Masaryk, kteří si snovali svou pěknou teorii pro potřeby rodící se a nastupující české buržoazie: prostě vyzdvihli pěkně do popředí věci ideové a dodnes tak zůstalo. Přitom se úplně zapomnělo na to, že „polní husité“, oni bojovníci v prvních řadách, kteří dali všem v Evropě přes držku, jak říkal ten náš tatínek synkovi, představovali jen relativně malou, spíše takovou teroristickou menšinu, zatímco většina Čechů koukala, kam schovat hlavu před jednou i druhou stranou.

„Až teprve 19. století z toho udělalo vrchol českých dějin a národní ideologii,“ připomíná úpěnlivě Jehlička. Takže si můžeme zapět s Jiřím Suchým: „Přišel mi k svátku gratulovat Olda a přinesl mi žlutej tulipán a pěknou reprodukci od Marolda, je na ní vidět bitva u Lipan“. V roce 1434 už česká šlechta totiž nepotřebovala husitské polní obce: porážka „božích bojovníků“, tedy radikálů, jí pomohla usmířit se s císařem Zikmundem, přijmout legáty basilejského koncilu a legalizovat tak své majetkové výdobytky. Jak jednoduché!

Dědicové velkých tradic: komunisté

Z husitství se udělal vrchol českých dějin a je jedno, zda za to může Palacký nebo jeho „vulgarizátoři“, jak se domnívá Jehlička. Podle českých vlastenců husitství pokračovalo v bratrství (tím se myslí minoritní čeští bratři nikoliv luteráni, kterých byla u nás v 16. století většina); z protireformace se stalo tři sta let poroby, ale obrození podle tohoto schématu opět navázalo na husitství a bratrství. Tak to zůstalo doteď v českém národním povědomí, protože na tom byla postavena i Masarykova Československá republika. A Němci, Slováci, Maďaři, Rusíni i Poláci se s tím museli smířit, byť v ní též žili. Jakápak střední Evropa!

Ustálila se taková pěkná ideová linie, která v letech 1918 až 1938 byla prezentována jmény Palacký – Masaryk – Jirásek – Nejedlý. Jehlička si jízlivě všímá hlavně toho třetího v řadě: Jirásek byl za první republiky národnědemokratický senátor a autor předmluvy k pamětem fašisty Radoly Gajdy. Asi nelze podezírat české komunisty z toho, že byli tak naivní, aby brali Jiráska s jeho extrémně pravicovými názory za svého koně, ale co se dalo dělat, když většina národa ho brala bez rozpaků. Takže ho jako národovce vzali nakonec za svého, protože ho mohli celkem bez obav přiřadit i k Fučíkovi či Haškovi.

Nešlo tedy jen o libůstku Zdeňka Nejedlého, který se za to komunistům po válce odměnil svým dílem Komunisté – dědicové velkých tradic českého národa. Na což Jehlička opět odpověděl velice sarkasticky: „Komunisté jsou skutečně dědici jedněch určitých tradic českého národa, …můžeme je pokládat za veliké, prostřední nebo docela malinkaté, …ale tradice to jsou. Prostě proto, že linie historického povědomí, daná jmény Palacký – Jirásek – Nejedlý, se ve vědomí většiny příslušníků českého národa ujala.“

A to bohužel platí dodnes. Jen tatíček Masaryk z toho pořadí vypadl. Proč? Jeho figura byla nepodstatná: Stalin dostal Československo jako dárek od Beneše. Obětí za tento dar byl syn prezidenta Osvoboditele a je jedno, zda jeho smrt byla sebevražda, nebo třetí defenestrace českých dějin. My Češi máme rádi defenestrace… A když už se nekonají, tak si je rádi živě připomínáme, je to takový český folklor.

 

Mají tedy dějiny nějaký smysl? Když dav nemohl v neděli 3. listopadu 1918 dlouho strhnout mariánský sloup, postavili k němu hasiči žebřík, po kterém se vyšplhala mladičká Milada Králová a pověsila Panně Marii na krk smyčku. Až poté za huronského řevu přítomných se podařilo sochu rozkývat a strhnout. To jistě nikdo z účastníků nemohl tušit, že stejný osud potká tuto Miladu (již jako Horákovou) na pankráckém popravišti o 32 let později. Sám Masaryk jako prezident Osvoboditel po činu prohlásil: „Socha byla politickou potupou pro nás!“ Byl v tom nějaký smysl?

Ostatně pád jeho syna Jana na nádvoří Černínského paláce 10. března 1948 byl poslední pražskou defenestrací, nebo to byla sebevražda? Záhada. Ale dává to nějaký smysl? Jehlička k tomu říká, že sice můžeme minulost brát v potaz, ale nějaké poučení z ní je pro budoucnost velice vágní, „protože se lidé v kritických chvílích obyčejně rozhodují právě podle okamžité situace.“ A poučení pro nás? Dějiny jsou velký nesmysl. Napadlo by někoho, že celé dílo TGM bylo vlastně přípravou pro příchod Klementa Gottwalda? Pro mě je to Jehličkův český dějinný teorém.

 

 

Ladislav Jehlička (19191996)

Český publicista, dlouholetý redaktor novin, časopisů a nakladatelství, překladatel francouzských, německých a anglických autorů (mj. Simenon, Dumas, Picard, Zweig, Twain), ale též bývalý politický vězeň (14 let vězení Mírov, Leopoldov, Jáchymov, Bytíz, Vojna).

Souhrnné dílo:

2000 Na ztracené vartě Západu, Prostor (výbor z publicistiky sestavil Milan Drápal)

2010 Křik Koruny svatováclavské, Torst (výbor z díla uspořádali Zuzana Jürgesová, Bohdan Chlíbec, Adéla Petruželková)

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *