Lydia a Josef Petráňovi aneb copak je dnes u nás doma

Vesnice Ouběnice leží asi deset kilometrů na jih od Benešova u Prahy. Jak se patří na českou ves, mají zde pěkný kostelík, který mohl klidně stát Ladovi modelem jako tradiční vesnický svatostánek. Kousek odtud je docela velký Podhrázský rybník, odkud by se při dobré vůli mohlo podél Konopišťského potoka dojít až ke známému sídlu Ferdinanda d’Este. „Sedm kulí jako v Sarajevu“ patří k tomuto kraji. Jak píše Josef Topol, celá ta krajina je krásná, plná pahorků, kde bydlí duše zemřelých předků. Ostatně vězte, že „naši pohanští předkové nebyli tak padlí na hlavu, když uctívali prameny, studánky, vrchy a stromy – byla to úcta k tomu, v čem po staletí žijeme a co je naší nedílnou součástí“. Tak děl v roce 2001 básník! V dnešní rozjitřené době to je pohlazení po duši. Původně mistni osadu obyvali lide Albinovi, tedy Albinici, z toho posleze vzniklo jmeno visky Alběnice: stačila mala hovorova změna v mistnim dialektu a jsme u dnešniho nazvu. Šťastnou shodou okolnosti se ve vsi jednoho srpnoveho dne roku 1930 narodil česky historik Josef Petraň. A protože se zabyval velkou čast sve vědecke kariery hmotnou kulturou a osudy českeho lidu,měly Ouběnice na rozdil od stovek jinych vsi a visek obrovske štěsti, že se na ně, dokud budou lide čist česky, nezapomene. Roku 2001 napsal naš autor prvni hold svemu rodišti Příběh Ouběnic, ale protože tato mistni saga končila rokem 1918, přidal tamni rodak o osm let později ještě Dvacate stoleti v Ouběnicich. A aby to nevypadalo jako „hrničku, vař!“, v roce 2011 spatřila světlo světa epopej Dějiny českeho venkova v přiběhu Ouběnic. A to už byla pocta nejen rodišti, ale celemu tomu dějinnemu kolotoči osudů, postav a osob v dile jmenovanych i bezejmennych, kteři žili a přebyvali nejen v tomto kraji pod Blanikem. A protože neradno byti člověku samotnemu, v tomto usili ho podpořila i jeho vědecka a lidska souputnice Lydia Petraňova, jejiž cenne prace spojuji historii a etnologii v jedno dilo, což vede opět k sepěti hmotne kultury a lidskeho myšleni v jejich symbolickych projevech. Proto se take na poslednim jmenovanem dile sešli, aby oba spojili sily při praci na deviti stech devadesati strankach textu. Poslechněme si, o čem se můžeme dočist!
juston

VENKOV NA POČÁTKU VĚKŮ
Dozvime se, že na uplnem počatku se lide ve společnosti dělili na svobodne a nesvobodne a tehdy u nas nebyl ani jasny pojem vlastnictvi. Jedine, co bylo zřejme, byl užitek, ktery venkovane přinašeli knižeti panu a ten z toho živil svou družinu. Proto když chtěl kniže někoho podarovat, nedaval mu půdu (te bylo tehdy ještě všude dost), ale rolniky, kteři ho potom živili. Ale to bylo ještě v dobach, kdy na mistě Ouběnic byl klid a mir, nikde ani živačka. Můžeme sice přemitat o tom, proč lide kopečku, kde stoji kostelik, kdysi v minulosti řikali „Na chramech“, ale moc nam to neřekne. Původni kostel byl zasvěceny svatemu Linhartovi, a protože to nebyl žadny česky světec, rysuje se domněnka, že ves byla založena až nějakym lokatorem v době kolonizace. Podle hmotnych znaků původně romanskeho zdiva lze uvažovat o době vystavby kolem roku 1180. Tehdy kostel, zvonice a hřbitov staly obvykle na nějakem vyvyšenem mistě v krajině, tak jak je tomu i v Ouběnicich. Pak ale přišel čas, kdy se hodnoty vlastnictvi prohodily: hodnotu statků pozemskych jako zdroj užitku už nepředstavovali usedli lide, ale půda. Tu už neobhospodařoval svobodny rolnik se svou čeledi, ale poddany sedlak, ktery ze sve urody musel odvadět sve vrchnosti rentu z usedlosti a půdy. Nicmeně pravě kolonizačni usili dalo teto krajině podobu, jak ji kolem Ouběnic zname dodnes. Pravděpodobnym zakladatelem vsi byl někdo z velmožskeho rodu Hroznatovců, kteři byli aktivni při kolonizaci středniho Povltavi.

ŽOLDNÉŘI, LAPKOVÉ, FARÁŘI
Prvni Hroznata nechal postavit romansky kostelik, ale take kamennou tvrz, jejiž zdivo posloužilo v 18. stoleti na opravu hraze Podhrazskeho rybnika. Je tedy zřejme, že zdejši vlastnik nepatřil mezi vyšši šlechtu, ale že šlo spiše o vrchnost nižši, zemanskou. Zřejmě to byla cela přibuzenskou siť zemanskych rodin, ktere se v teto nepřiliš plodne krajině těžko uživily, takže si tito pani nejspiše přivydělavali jako žoldneři, neřku-li jako lapkove, ale take mohl opak byt pravdou a stali se z nich faraři s jistou platbou. Tehdy bylo ještě zvykem, že měli boži pastyři ženy či konkubiny a take hromadu děti. Diky tomuto živobyti mame k dispozici poměrně dost jmen, ktera se v ouběnickem kostele střidala. Jak vidno, tento pohled „zdola“, ktery Petraňovi maji v krvi, ukazuje, že dějinne modely dost často neodpovidaji toku „žite doby“. Pohled do pisemnych dokumentů navic řika, že se v kraji ještě michala osobni jmena z pohanske doby se jmeny světců. A to ještě v čase, ktery kvapil k největšimu střetu českych dějin: k husitske revoluci. Tento uděl zastihl v Ouběnicich a okoli už jen jednoho pana. Morova epidemie, evropsky postrach 14. stoleti, zasahla poddane, ale hlavně i členy vrchnostenskych rodin. Ač zemane nechudli, protože chudi byli už dostatečně, husitske hnuti jim nabidlo v zastupech bojovniků nebyvalou šanci na uplatněni. Ostatně měli již bojovou průpravu v čele oddilů lapků, kteři kradli všechno, co se dalo v nedaleke Bystřici prodat. Drobne regionalni valky a nasilne přepady byly užasnou předzvěsti toho, čemu dnes řikame revoluce.

A NA VENKOV PŘIŠLY PENÍZE
Byť kraj pod Blanikem nebyl nijak urodny, měly Ouběnice v době husitske smůlu. Byly zhruba na půl cesty mezi Prahou a Taborem. Navic jejich vlastnikem byl tehdy Vaclav z Dubečlen vyznamneho a rozvětveneho českeho rodu, ktery se stal odpůrcem husitů. Ale tvrz i vesnice už byly vypaleny dřive, takže se mistni rolnici mohli už jen modlit, aby nebylo hůře. Protože za valek se neschazi zemsky soud, takova bezpravi neměl kdo rozhodovat. Z těchto zmatků pak pouze vyplynulo, že ves Ouběnice se stala současti leštenskeho panstvi, odkud byl původně i Vaclav z Dube. Po obdobi nejistot a potiži skončilo v roce 1478 leštenske panstvi v rukach Petra Holickeho ze Šternberka. Ale to už se dostavame k 16. stoleti a novověk je Petraňova paradni disciplina. Nova vrchnost proměnila i svobodne dvory v poddanske usedlosti a jeji jedinou starosti bylo placeni peněžni renty z pronajate půdy. A aristokrate začali podnikat: podOuběnicemi na mistnim potoce postavili Šternberkove největši rybnik na panstvi (již zminěny Podhrazsky). Ovšem postupne prorůstani peněžnich vztahů do života venkovanů znamenalo rozvolněni vztahů na vesnici. Finančnim střediskem panstvi se stala blizka Bystřice, ač panstvo sidlilo na zamku Lišno, kde se objevila i prvni mistni kalvinska modlitebna. Ostatně nejvyhodnějšim podnikanim se tehdy stalo pravě rybnikařstvi. Sedmdesat dva rybniků přinašelo majitelům značny zisk, protože většina ryb se prodala do nepřiliš vzdalene Prahy. Pak přibyl pivovar v Bystřici, tři cihelny, ovšem take celnice, kde se vybiralo clo na silnici do Rakous. Podle odhadu z roku 1642 dvě třetiny přijmů však pochazelo pořad z podnikani velkostatku, pod ktery spadalo i tři sta usedlosti poddanych.

KONEC LÍŠENSKÉHO PANSTVÍ
Posledni majitelka lišenskeho panstvi Dorota rozena ze Šternberka nebyla katolička, což po roce 1620 nebylo dobre znameni a hrozilo ji, že se bude muset z Čech odstěhovat. Majetek sice zachranila diky zeťovi, ktery byl vojakem Albrechta z Valdštejna, ale sama zemřela na mor v letě 1633. Když spolu s generalissimem zabili o rok později v Chebu i zetě, začala rodinna rvačka o majetek lišenskeho panstvi, v niž se použily všechny možne rodinne rozepře jak osobni, tak naboženske. Ale v bouřlive době třicetilete valky se podobne přiběhy najdou i v rodinach jine česke aristokracie. Nakonec panstvi ziskala dcera Doroty, jež si opět vzala důstojnika, tentokrat francouzskeho z benešovske posadky, ktery se postaral, aby se na jejich statcich neusadila cisařska armada. Nicmeně co se uchranilo před cisařskymi, bylo rozkradeno švedskymi vojsky, ktera v kraji zůstala až do zaři 1649. Opakujici se mor, neuroda a drancujici armady způsobily obrovsky ubytek obyvatel, poničily polnosti, klesala cena půdy, rostly dluhy a hodnota dobytka. Na lišenskem panstvi rostl počet zničenych a opuštěnych domů. Zadlužene panstvi i přes houževnatost Dorotiny dcery se neudrželo pohromadě: Ouběnice připadly jednomu z jejich zeťů diky jeho sňatku s dcerou onoho francouzskeho důstojnika. Rozpad velkostatku ukazuje, jak nestabilni byla hospodařska situace te doby. Ovšem nejhorši bylo, že udalosti třicetilete valky zcela změnily původni vlastnickou strukturu, což v oblasti, kam patřily i Ouběnice, postihlo vic než třetinu panstvi. Největši čast majetku rodiny nakonec ziskal Vaclav Michna z Vacinova. A co nezkonfiskoval, to dokoupil. Nas zajima ale osud Jana Jiřiho z Radce, noveho pana nad Ouběnicemi.

VZHŮRU DOLŮ ČI NAOPAK
Neshody dědiců a dluhy z rozmařilosti manželů Dorotinych dcer, většinou vojenskych důstojniků, byly nadobro zapomenuty, když Radečti pani povyšili do panskeho stavu a stali se hejtman Vltavskeho kraje. Skoupili celou řadu zpustlych usedlosti v okoli. A měli dalši apetit, takže jejich statky se nakonec zachovaly až do konce rodove spravy v roce 1850. Protože na jejich panstvi byl jediny kostel pravě v Ouběnicich, vystavěli si tady Radečtí svou rodinnou kryptu a v nedalekych Tvoršovicich zameček, ktery zkrašlili baroknimi sochami. Pro nesvobodne sedlaky se tim ale nic podstatneho neměnilo. žili stale ve velkych domacnostech, kam patřily všechny osoby žijici na usedlosti, ktere usedaly ke společnemu jidlu. Ti všichni se museli podrobit autoritě hospodaře, ať už to byli vlastni potomci, bližši či vzdaleni přibuzni, čeledini a děvečky. Jistou miru svobody měli jen usedlici, kteři vykonavali vojenskou službu nebo provozovali specificka povolani. Šlo obvykle o některa specializovana řemesla (kovaři, mlynaři, hospodšti), ale take to byli třeba brtnici, kteři vybirali divokym včelam med, nebo uhliři, kteři palili v miliřich dřevěne uhli. Podnikani na tak malem panstvi bylo ovšem lopotne: znamenalo to žit jen z pozemkove renty a roboty na velkostatku. Poddani sedlaci i vrchnost sice hospodařili takřka na tisici hektarech poli a lesů, ale ke třem dvorům (Tvoršovice, Hůrka a Ouběnice) patřily už jen tři rybniky, dvě vinopalny, pivovar a ovčin. Pravě vystav piva tvořil vice než polovinu zisku z panstvi. Jak Ouběnice v te době skutečně vypadaly, se da přibližně určit jen z vojenske mapy z roku 1767. Podle popisnych čisel je možne dodnes dohledat poslednich deset usedlosti, ktere jsou znamy z gruntovni knihy z roku 1780.

NA VENKOV VTRHLI MĚŠŤANÉ
Jakoby to byl konec! No, byl to konec šlechtickych majitelů v Ouběnicich. Posledni Radecky prodal sice velkostatek jiste šlechtičně, ale ta ho obratem přeprodala jednomu pražskemu pravnikovi. Problem byl, že drobni šlechtici již neměli finančni silu přizpůsobit se novemu stylu podnikani a tak většinou zadluženy majetek prodavali měšťanům. Ti samozřejmě neuměli hospodařit na venkově, ale takto nabyte majetky jim posloužily ke zvyšeni společenske prestiže, což jim v městske konkurenci pomahalo. Ostatně novi majitele žili dal v Praze a za ně se o hospodařstvi starali uředni spravci. Skončila tak doba venkovskeho pravidla „život bez peněz“: nova vrchnost si nechala platit rentu i od domkařů, ale činže z provozu mlynů přinašely mnohonasobně vic než stale peněžni renty. Ubytek přijmů si měšťane nahrazovali dražbou malo vynosnych podniků: v okoli Ouběnic prodali hospody, zrušili ovčin, dvě vinopalny předali židovskym obchodnikům. A přes osvicenske nalady zvyšili robotu o žnich: pro lidi i potahy. A to ještě ouběnicky farař zachranil sedlakům lesy, ktere si chtěla městska vrchnost přisvojit. Sedm let před zrušenim roboty v roce 1848! A tak hlavnim osvicenskym opatřenim bylo, že podle zakona z roku 1775 byla o čtyři roky později založena při ouběnickem kostele „trivialni“ škola „ve snaze o povzneseni obecneho vzdělani obyvatel“. Opravila se zchatrala obecni chalupa u hřbitovni zdi a tam se usidlil prvni učitel, ktery již předtim deset let kantořil na Rakovnicku. Za školu se platilo, ne mnoho, ale nadšenych venkovanů bylo pramalo a školne se muselo mnohdy vymahat exekučně. Farař a učitel tak rozhodovali o urovni gramotnosti obyvatelstva v každe vsi. Ještě v roce 1848 se však třetina kmotrů při křtu podepisovala třemi křižky.

CHUDÝ KRAJ, CHUDÍ LIDÉ
Životni uroveň na tehdejšim venkově se da posoudit podle běžneho jidla, ktere se v selskych domacnostech připravovalo. Jedly se hlavně polevky, brambory a žitny chleb, potom četna moučna jidla, kaše krupične i jahlove, z luštěnin hrach a čočka, ze zeleniny vodnice a zeli, mleko a měkke syry, ovoce ze sadu. Maso se jedlo jen k nedělnimu obědu a to ještě hlavně drůbež. Sladka jidla byla o svatcich: vanočky a mazance, o pouti a posviceni kolače. Pila se voda; v neděli, o svatcich a po cirkevnich obřadech se pilo pivo a kořalka. Nadenici a řemeslnici jedli vice brambor než chleba. Po roce 1848 sice došlo k jiste zemědělske revoluci, ale to nezměnilo nic na tom, že v okoli Bystřice šlo vždy o region s malou urodnosti půdy a protože se tam nerozvinula ani řemeslna vyroba, nedalo se pomyšlet na vznik nějakeho mistniho průmyslu. Sedlaci si v te době ponechali většinou jen jednoho čeledina a jednu či dvě děvečky. Přitom to byl jediny způsob zaměstnani v kraji pro mlade lidi z chudšich rodin, než se osamostatnili, sami začali hospodařit a založili si vlastni rodinu. Hmotnou kulturu 19. stoleti mame docela dobře zachycenou diky narodopisu, ktery byl zakladem vlastenecke politiky, ktera zaměňovala venkovskou kulturu s kulturou narodni. Obzvlaště se to tykalo nošeni mistnich krojů. Což bylo dano tim, že pro tehdejši oděvy, ale i vybaveni domacnosti použivaly hlavně textil (pradlo, peřiny, cejchy, ubrusy) z mistnich zdrojů. Zpracovaval se zde len jako hlavni textilni plodina. Pod Blanikem se v mnoha stavenich předlo a tkalo. Tato vyroba byla v cele oblasti jednim z mala zdrojů obživy mimo zemědělstvi.

POLITICKÁ OBEC OUBĚNICE
V roce 1872 koupil lišensky velkostatek jisty Daněk, k tomu pakještě sousedni v Tloskově, což dalo dohromady pět tisic hektarů půdy. Chtěl tam pry stravit klidne staři. Tento pan inženyr byl selskeho rodu, ale jako podnikavy technik se proslavil založenim strojirny v Karlině, jež průběhem doby potom přerostla v koncern ČKD. K podnikani si však ponechal jen polovinu z koupene půdy: to byly lesy a rybniky; zbytek půdy pronajimal i s dvory. A ouběnicky dvůr si po roce 1908 koupil mlekař Počepicky od vdovy po velkoobchodnikovi Novakovi z Vodičkovy ulice a udajně ho zvelebil. Že by take hobby ve staři? Na těchto novodobych transakcich je vidět, jak do vesnickeho prostředi začaly proudit penize z průmyslu a obchodu. Uspěšni podnikatele vstupovali do šlechtickeho stavu za sve zasluhy o rozvoj hospodařstvi a na znameni takoveho povyšeni si pořidili statky na venkově. Vysledkem tohoto posunu v majetkove sfeře byl zanik patrimonialni spravy, kdy veřejne zaležitosti spravovali původně feudalni pani. Oddělila se soudni a statni sprava a zakladem administrace se stala politicka obec. Tento proces začal roku 1850 a jeho vysledek platil takřka dodnes. Politicka obec Ouběnice vznikla sloučenim deseti osad, ale demograficky se to neprojevilo: v roce 1850 žilo ve vsi 264 obyvatel ve 38 domech a o šedesat let později 270 obyvatel ve 41 domech. Na jedne straně přežilo uvnitř obce soupeřeni osad při tradičnich potyčkach, ale take vědomi přeci jenom jiste solidarity všech Ouběňaků. S pojetim obce bylo od roku 1859 spojeno take domovske pravo, ktere si uchovala i pozdějši prvni republika. Ale volebni pravo měli pouze muži starši 24 let, kteři žili v obci alespoň jeden rok a platili obci přimou daň.

TOTÁLNÍ PROMĚNA SVĚTA
Ouběnicka obec přestala existovat už v roce 1919, když se rozdělila na tři samostatne vsi Ouběnice, Tomice a Kobyli. Sedlaci si za valky přišli diky přidělovemu systemu a černemu trhu s potravinami na sve, domkaři a chalupnici se domahali půdy z velkostatků a vysledkem byla nezměrna vesnicka řevnivost, ktera už ze vsi nezmizela. Přenesla se ze sousedskych rozepři do politickeho zapoleni a do vesnice přibyli čtyři četnici, aby jistili pořadek. Politicky se venkovane orientovali spiše podle mistnich autorit a ženy, ziskavše volebni pravo, oplyvaly „nezajmem o politiku až napadnym“, jak piše kronikař. Statkař Počepicky, posledni velka autorita, odešel na odpočinek v roce 1935 a život obce se propadl do malichernych osobnich půtek. Jedine obdobi svornosti tak nastalo pouze v době Mnichova. Když přišli němečti vojaci, vyměnily se portrety statniku ve škole vedle tabule a z knihovny musely zmizet některe svazky. Vojaci chodili v neděli do ouběnickeho kostela a chovali se i v hospodě slušně. Měli radi řizky a vejce. Každy rolnik si mohl nechat stanovenou čast potravin a zbytek měl prodat do vykupu; děti povinně nosily do školy dvě kila sběru za měsic: železo, hadry, kosti, papir. Když skončila valka, lidi podlehli emocim a zbožňovali statni symboly: když se z rozhlasu na četnicke stanici poprve linuly zvuky hymny, stali na navsi všichni v pozoru. Nastala „narodni očista“: pět rodin z Ouběnic se odstěhovalo za lepšim do pohraniči. Přidělovy system přešel z valky do miru, uspořene penize se převedly na vazane vklady. Jedinou možnosti, jak je investovat bylo v družstevnim sektoru. Jakekoliv podnikani se omezilo na projekty planovane statem. V akci boje proti vesnickym bohačům připadla v Ouběnicich všechna půda většich sedlaků statnim statkům. Od te doby už nebylo nic jako dřiv!

VYHRNEM SI RUKÁVY…
JZD se podařilo v Ouběnicich založit až v roce 1958 a dvě třetiny z jeho 58 členů byli lide starši vice jak padesat let. Každy člen si mohl ponechat zahumenek 50 arů pro svou potřebu a take určity počet zviřat. Družstvo dostalo plan, kolik čeho ma vyrobit: obilniny, brambory, maso, s tim, že si členove zajisti sve živobyti ze zahumenku a penize, co za praci dostanou, budou vlastně jaksi navic. Hospodařeni nebylo uspěšne, život sama hadka, všude nezodpovědnost. A tak se začala družstva slučovat: s Ouběnickymi se musely sloučit ještě dalši obce a v roce 1961 vzniklo JZD Nastup. To byl nazev Řezačova romanu o vesnicke kolektivizaci. O čtyři roky později už v družstvu bylo pouhych 31 ouběnickych členů, podnik se zaměřil převažně na „živočišnou vyrobu“. Ale „chovny dobytek v důsledku špatneho ošetřovani a krmeni zklamal uplně,“ napsal kronikař. I když zmizely majetkove rozdily na vsi, lidi to nestmelilo. Sice si byli všichni vědomi, že vlastně nic nemaji, zavist, řevnivost, ba i msta ale přetrvavaly. Lide odchazeli do města a na venkově „zůstali jen blbci“. Nedostatek pracovniků a investic potřeboval nove řešeni: v roce 1975 se JZD se sidlem v Ouběnicich sloučilo s bystřickym. Tehdy se mistni kronikař po šestnacti letech dočkal, když dostal konečně vyplaceno „vše žive a mrtve“, co původně do družstva vložil. Během třiceti let se ale počet obyvatel v Ouběnicich, kteři se tam dožili roku 1991, snižil o polovinu. Když se tam někdo z rodaků přijel podivat, dostal odpověď: „Co vam chybi, žijete si ve městě a my se tady dřeme na polich!“ Zakon o restitucich sice některy majetek vratil dědicům, ale potomci selskych rodin už měli jinou identitu a vztahy s davnym domovem se přetrhaly. Nejen družstva, ale i vsi se slučovaly: Ouběnice připadly pod střediskovou obec Bystřice.

SVOBODĚNKA, SVOBODA…
Obnova politickeho života „po listopadu“ už šla mimo Ouběnice: vše se soustředilo do Bystřice, ktera dostala v roce 1997 statut města, aby se tak formalně vyjadřilo, že kraj prošel procesem urbanizace. Ouběnice se staly „sidelni jednotkou“: neměly školu, fara nebyla znovu obsazena, zrušila se pošta. Na přelomu tisicileti pouze dvanact usedliků se živilo zemědělstvim; ostatnich 47 dospělych a deset školaků a učňů rano vyrazilo z domova a odpoledne se zase vratilo domů. Večery travili lide u televize a kronikař mohl zapsat: „lide žiji vic sami pro sebe“. Zanik stareho světa na venkově byl nevyhnutelny, prošly jim od valky všechny země. U nas to byl vysledek kolektivizace zemědělstvi. Z družstev se staly agrokombinaty. V roce 1800 uživil jeden rolnik tři lidi, o sto let později pět lidi, když se zakladala prvni družstva deset lidi a dnes je to šestkrat tolik. Venkovske usedlosti, jež měly obytnou i vyrobni funkci včetně chlevů, stodol a kůlen, se přeměnily v moderně vybavena obydli. Z 39 zbyvajicich domů v Ouběnicich zůstalo trvale obydlenych 28 a šest patři chalupařům. S vyjimkou jedineho statku už žadne obydli nepřipomina rolnickou ves, „žije se jako ve městě“.

Josef (*1930) a Lydia (*1941) Petráňovi
Znami češti historikove, zabyvajici se dějinami hmotne kultury, autoři četnych vědeckych i popularnich praci a dějepisnych učebnic.

■Společné práce:
1997 Dějiny hmotné kultury II, Karolinum
2000 Rolník v evropské tradiční kultuře, Set Out
2011 Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic, NLN
2015 Filozofové dělají revoluci, Karolinum

Vesnice Ouběnice leží asi deset kilometrů na jih od . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář