Magdalena Beranová – naši Slované byli jedlíci kaší

Je až neuvěřitelné, jak byla čeština v posledních letech zaplevelena novými podivnými slovy. A tak vysíláme signály, když chceme na něco upozornit, hledáme konotace, abychom nalezli významy či příznaky nějakého jevu, vedeme diskurs, když o něčem chceme hovořit či diskutovat, mluvíme o klišé, abychom upozornili, že jde o stereotypní obrat či úsloví. Dnes bych chtěl představit jednu dámu, která celý svůj badatelský život zasvětila starým Slovanům, jejich původní kultuře a jejich chování na našem území. Jmenuje Magdalena Beranová a bude naší průvodkyní po vesnicích, hradištích, domech a domácnostech našich slovanských kolonizátorů. Jinými slovy povedu zde diskurs o tom, že úsloví o naší holubičí povaze je jen staré klišé, pro něž budeme hledat v archeologii nové konotace, což bude signál, abychom se na staré Slovany dívali jinak než dříve. Vítám vás na exkurzi po Čechách doby slovanské!

BOJOVNÍCI Z VÝCHODU

Ve 4. století byli již Slované poměrně početným etnikem, ale protože žili na periférii Římské říše a nijak ji neohrožovali, nebyl o ně zájem. Až když na počátku 6. století překročili Dunaj a nechovali se tam zrovna mírumilovně, zaznamenali Římané jejich přítomnost nedaleko svých hranic. Tito noví kolonizátoři Evropy tak kromě velké části Balkánského poloostrova osídlili ohromné území mezi Volhou a Sprévou, ale také celé Podunají. Zatímco na jihu nově kolonizovaného území našli hustě osídlenou krajinu s vyspělým obilnářstvím, kde nezbývalo nic jiného než se tam prosadit silou, pro což našli vhodné spojence Avary, na severu postupovali na území plné lesů, které Germáni předčasně opustili, a zbylí místní lidé se s nimi proto smířili a sami nakonec přijali jejich jazyk a kulturu.
Slovany určitě nelze označit za kočovníky, ale byli to kolonizátoři pohybliví, kteří se často stěhovali, aby našli novou půdu a nové ochotné ruce. Přestože se vydali na cesty po obrovském území, zřejmě mluvili kdysi jednotným jazykem, ale jak se v nových zemích mísili a sžívali s jinými etnickými skupinami, rodila se bez možnosti vzájemného, pravidelného styku nová slovanská etnika. U nás se Slované usadili v místech, jež byla co do přírodních poměrů nejvýhodnější: od 150 do 455 metrů nadmořské výšky, kde se pohybovaly průměrné roční teploty mezi 8,2 a 9,2°C a roční průměr srážek byl mezi 360 a 700 mm.
Tomu odpovídaly oblasti Polabí a povodí Ohře, dále střední Čechy s pražskou pánví a Podkrušnohoří. Styl raně slovanské kultury byl podivuhodně jednotný a významně odlišný od kultur předchozího období, což se projevilo jak ve formě sídel, tak třeba v pohřebních zvyklostech. Nově příchozí se rychle usadili, takže v 7. století se už považovali za dědičné pány české země. Svá sídla stavěli především u vodních toků, nebo tam, kde potoky ústily do řek. Tak můžeme nalézt jejich stopy při Botiči, Rokytce, v Hlubočepích či v Šáreckém údolí. Vesnice nebo osady opisovaly kruh, po němž se jejich obyvatelé pohybovali tak, že se po určité době vrátili vždy na původní místo.

VE ZNAMENÍ MEČE A PLUHU

Slované byli především zemědělci, kteří pěstovali hlavně obilí, ale chovali také hovězí dobytek, milovali med, sbírali divoké ovoce a rostliny, rybařili a nepohrdli ani zvěřinou. Ve svých počátcích bylo jejich hospodaření velmi extenzivní: to bylo v dobách jejich rozchodu a stěhování, které si zřejmě vynutil jejich způsob práce s půdou. Pole obhospodařovali obvykle několik let po sobě, aniž by se o ně nějak pečlivě starali. Poté je nechali několik let ležet ladem, pouze někdy je využívali k pastvě skotu. Tam, kde převažovaly lesy, pokáceli v létě stromy, nechali je vyschnout a na jaře dřevo spálili. Do popela zaseli obilí a půdu větvemi povláčeli. Z počátku byla úroda na žďárové půdě vysoká, ale výnosy s léty klesaly a vzrůstalo množství plevele, až pole opustili a nechali znovu zarůst vysokým listnatým lesem.
Slované orali pouze dřevěnými rádly, která byla v celé Evropě rozšířena před naším letopočtem. Rádla byla v podstatě samorosty, jež nebylo třeba příliš přizpůsobovat, a navíc měla dostatečnou odolnost. Do rádel se zapřahoval jen pár dobytka, aby se rádlo nezlomilo. Přes různé vlivy římské říše dávali Slované přednost mělké orbě. Teprve až ve středověku se začala používat železná radlice, která však nebyla pro mělké, 5 až 10 cm hluboké orání, zapotřebí. Oralo se jednou za rok. Pole se nehnojila, pěstovalo se pouze odolné a nenáročné obilí. Půda se nechávala dvacet a více let ležet ladem. Mezi rozmanitými druhy obilí převažovalo proso, pěstovala se pšenice dvouzrnka, málo náročná obilnina, která se však hůře drtila a mlela, v menším rozsahu se uplatňovalo žito. Sklizená úroda se uchovávala na hromadách nebo ukrývala před nepohodou a krádežemi v jámách, které byly 1,5 metrů hluboké, okrouhlé a vymazané hlínou. Umísťovaly se u chat ve vesnici, nebo na jednom ústředním místě či dokonce z bezpečnostních důvodů mimo vesnici. Pěstování obilí bylo poměrně výnosné, takže s ním Slované i obchodovali. Úroda byla samozřejmě nesrovnatelná s dnešní dobou (asi 1/10 současných výnosů), ale stačila na poměrně slušné živobytí.

KDO ŠETŘIL, MĚL ZA TŘI

Na základě historických zpráv víme, že Slované měli hodně zásob. Beranová uvádí, že při archeologických výkopech v Březně se našlo 8 skutečných obilnic o obsahu od 4 do 7 hektolitrů, v Roztokách 25 obilnic, ale objem jam byl větší: od 6 do 22 hektolitrů. Na slavníkovské Libici nad Cidlinou se dochovaly obilní jámy, které měly 1 až 2 metry v průměru a hloubku až 3 metry. Původně byly zásobní jámy obilnicemi, až postupně se začaly používat i pro skladování jiných plodin, takže v raném středověku se do jam dávaly veškeré zásoby potravy. O tom, že to byl dobrý vynález, svědčí to, že na Slovensku se tzv. žitnice dochovaly do nedávné doby. Obilí se mlelo mezi dvěma kulatými kameny, takový mlýnek stál na zemi nebo na lavici. Sešrotované obilí sloužilo na vaření kaše, jemně umleté potom na chleba nebo na slanou kaši. Mouka nebo šrot se používaly také na polévky. Z experimentální archeologie víme, že semlít kilo obilí nahrubo trvalo asi sedm minut, najemno potom podstatně déle, až čtyřicet minut. Ve stoupách, dřevěných hmoždířích, se tloukly z obilí kroupy a z prosa potom jáhly. Sel se také hrách a čočka, i když jsou z archeologických nálezů méně patrné. Poblíž domů se pěstovala zelenina: řepa, zelí, kapusta, cibule, česnek, kořenová zelenina, z koření kmín a majoránka. Ovocné stromy patřily do přirozené krajiny, takže se jejich ovoce sbíralo v době zralosti. Víme už také, že staří Slované se je pokoušeli pěstovat a šlechtit; alespoň v případě u nás nepůvodních plodin, jako byly broskvoně, ořešáky, pravé švestky. Na jihozápadě Slovenska, kde se střetával slovanský a avarský živel, se pěstovala vinná réva, která se dále na Moravu a do Čech šířila až s křesťanstvím. Ale starým Slovanům bylo bližší pivo, medovina a kvas.
Chov dobytka byl mnohem výraznější v počátcích slovanského osídlení než třeba ve středověku a v novověku, což bylo dáno většími možnostmi pastvy. Skot se pěstoval hlavně pro maso, případně pro orbu: šlo o dobytek malého vzrůstu s výškou kolem 100–120 cm; běžná byla kastrace, protože voli byli větší a silnější. Krávy se dojily na pastvě a pastýři dodávali mléko a mléčné výrobky do vesnice, ale mléko nebylo celoroční potravinou. Vedle hojného skotu se chovali také koně, vepři, kozy nebo ovce. Dobytek nebyl ustájen, ale choval se volně, pouze na zimu se pro něj vyhledávala chráněná místa s menší sněhovou pokrývkou. V zimě se dobytek přikrmoval větvemi a listím, pro prasata se schovávaly bukvice a žaludy. Prasata byla typickým dobytkem tam, kde byly lesy smíšené nebo dubové. Slované je pásli, a tak byla podobná spíše divokým kancům než dnešnímu bravu.

KOVÁŘI A HRNČÍŘI

Ale staří Slované byli nejen úspěšnými zemědělci, ale také zručnými řemeslníky. Především uměli vyrábět surové železo v podzemních pecích s žáruvzdornými výmazy a vybavených dmýchacími měchy. Stavěli je v místech výskytu rudy, nebo tam kde byl dostatek paliva; na tuto práci se specializovaly celé vesnice, jež dodávaly železo v těstovité konzistenci. Kováři sídlící na vesnicích museli nejprve kov vyčistit od strusky, dřevěného uhlí a nečistot a pak teprve s ním mohli pracovat. Kovárny byly zapuštěné chaty, výheň měly v zemi, kovadlinu na špalku, dále k vybavení patřil měch a koryto na vodu. Ale nejen železo Slovany proslavilo. V Čechách se nacházelo také asi 700 míst, kde se rýžovalo zlato. Až do 10. století se odtud vyvážel také cín a stříbro. Výroba šperků spíše svědčila o vznikající sociální diferenciaci obyvatel než o slovanské invenci, protože šperkařství kopírovalo hlavně byzantské vzory. Pro zemědělce byla důležitá keramika používaná v domácnosti: nádoby na vodu, na vaření, na úschovu medu, piva, medoviny. Hrnčířství si zachovávalo jednotný slovanský charakter, místní odlišnosti byly z počátku zanedbatelné. Proto díky hrnčířským výrobkům máme dobré znalosti o expanzi Slovanů na základě jejích stop v archeologickém záznamu. Ve střední Evropě vyráběli typickou keramiku, která se zde rozšířila a podle svého prvního objevu byla nazvána „pražská“. Od 8. století začali hrnčíři používat na dně hrnců různé značky: dělená kola, loukotě, svastiky a podobně, takže každá hrnčířská huť byla dobře identifikovatelná.
Potřebným materiálem bylo dřevo. Především proto, že se jím topilo, což bylo v tehdejších klimatických podmínkách veledůležité. Dřevo se zpracovávalo jen v době mimo zemědělskou sezónu a typické bylo jednoduché zpracování celých kmenů, silných větví a samorostů. A hlavně: byl to významný stavební materiál, neboť Slované žili v malých vesnicích, které tvořilo 6 až 10 čtvercových chat, uvnitř s kamennou nebo hliněnou pecí, popřípadě s ohništěm v jednom koutě. Chaty byly asi půl metru zapuštěny do země a stavěly se obvykle z jasanu, buku nebo dubu, trámy se spojovaly mokrými houžvemi, stěny se zhotovovaly z vrbového a jasanového proutí, které se proplétalo mezi kůly a vymazávalo hlínou s plevami. Střecha byla z rákosových došek pokrytých mazanicí a sahala až na zem, stavení nemělo strop a podlaha byla udusána z hlíny. Jak si Beranová ověřila na experimentální stavbě, postavit takové stavení nebylo tak těžké: tři lidé to zvládli za tři až čtyři týdny.

SLOVANSKÁ DOMÁCNOST

Domácnost se skládala z muže, ženy a dětí, existovalo ale i mnohoženství, případně i spolužití jedné ženy se dvěma bratry. Pohlavní styk začínal mezi mladými lidmi již před sňatkem během mladistvých her nebo při pohanských slavnostech. Pozoruhodné je, že se ani později křesťanství nepodařilo tyto zvyklosti vymýtit. Panenství dívek bylo spíše pro sňatek nežádoucí, ale násilí na dívkách a ženách bylo přísně trestáno. Později se ženili i křesťanští kněží, neboť život v domácnosti byl ekonomickou nutností. Věno u Slovanů neexistovalo, naopak muž za ženu musel platit snubní dar. Každá domácnost měla svou chatu; ženy tam prováděly domácí práce, šily, tkaly, předly a zpracovávaly kůže; muži se věnovali řemeslným pracím. Uvnitř se spalo, vařilo, jedlo, žilo. V chatě se sedělo, lidé se tam pohybovali sklonění. Nejdůležitější částí nemovitosti bylo ohniště a prostor na spaní. Spalo se na zemi, která mohla být pokrytá listím, slámou nebo kožešinami. V chatě se skladoval veškerý majetek: sekery, motyky, dláta, přeslice, tkalcovský stav, příze, oděvy, obutí, kůže. Pokud to šlo, lidé se zdržovali a pracovali raději venku.
Ženy spřádaly len, konopí, ba i vlákna z kopřiv, tkaly jemné i hrubé látky a barvily je přírodními barvivy nebo je jen bílily. Převažovaly vzory z pruhů a kostek, z barev šedá, červená, černá, zelená a žlutá. Slovanské oblečení se navzájem odlišilo svými kroji, opasek nosili muži i ženy, zvláštností byly látkové pruhy, které nosily ženy na hlavách spolu se záušnicemi. Ve střední Evropě se muži oblékali do rubášů, které byly krátké a volné, říkalo se jim „sraka“; ženy měly košile, vrchní oděv tvořily zástěry, plachetky, pleny na hlavu, případně vrchní sukně. Obuv se vyráběla z kůže, buď vysoká až ke kolenům, nebo nižší ke kotníkům, ale nechyběly ani boty vyrobené z lýka; jako ochrana proti mrazu se nosily kožené holenice. Na hlavě se nosily čepice a klobouky: v zimě kožešinové, v létě látkové.
V 6. století, kdy nastala všeobecná slovanská expanze, byly vesnice malé: počet stavení nepřevyšoval deset. Víme už, že se vesnice zakládaly podél řek, a když se půda v okolí vyčerpala, lidé se odstěhovali o kus dál, pole i vesnice zarostly původní vegetací. Zapuštěné chaty se stavěly v období 6. až 9. století a byly rozšířeny po celém areálu slovanské expanze; někde se dochovaly až do 13. století, třeba na Slovensku. Na starších hradištích ze 7. až 8. století byla stejná obydlí jako ve vesnicích, ale od 9. století se to začalo měnit: stavení na hradištích byla honosnější, o více místnostech. Známe stovky slovanských sídlišť, která byla archeologicky prozkoumána: byla opevněná i neopevněná, ale už před přijetím křesťanství se začala proměňovat podle sociálního rozvrstvení, jak o tom svědčí větší nároky na jídlo, oděv i bydlení.

JEDLÍCI KAŠÍ

Řekli jsme, že důležitou součástí každého obydlí bylo místo pro oheň: nejen pro otop, ale také na vaření. Buď šlo o jednoduché ohniště, nebo o pec postavenou z kamenů. Jako palivo se užívalo dřevo, nejlépe vyschlé, bukové dříví. Ve dne se topilo víc, v noci se oheň pouze udržoval. Oheň se rozdělával ocilkou nebo křesadlem, jiskry se chytaly do suchého troudu. Teplota v chatě byla stálá, za mrazu 13 °C, jinak kolem 18 °C. Pece se stavěli ,nasucho‘, kladením kamenů na sebe, topeniště se vymazávalo hlínou, vkládaly se tam kameny, oblázky, střepy pro udržení teploty. K odvodu kouře sloužil dýmník, proutěný válec omazaný hlínou, vystrčený ze střechy. Slované byli jedlíci kaší. Zrní zbavené nečistot se vařilo ve vodě buď celé, nebo rozdrcené. Z části drceného obilí se také pekly placky. Aby byla kaše rozmanitá, mohla se vařit i v mléce, nebo se do ní mléko přidávalo, případně se mastila, nebo dělala sladká: sladilo se medem, nebo sušeným ovocem či lesními plody. Kaše se vařily z prosa, z pšenice, ale i z ovoce nebo ječmene; a jedly se jako samostatná jídla, nebo jako příloha k masu nebo rybám. Ostatně známé je ruské přísloví, které platilo i u nás: „Šči i kaše, jelo naše“.
Základní potravinou byl také pšeničný chléb, pouze na severu se pekl ze žita. Kvásek se vyráběl ze zbytků chleba, které zůstaly na stěnách díže: uschlá střídka se seškrábala a rozmělnila teplou vodou. Do díže se nasypala mouka, nechala vykynout a posléze se těsto v horkém popelu upeklo. Takto vyrobený chléb z mouky semleté na mlýnku měl charakter dnešního celozrnného chleba. Jinak se z rostlinné potravy jedlo všechno, co se vypěstovalo, nebo našlo v okolí, zvláště potom na jaře, kdy byl nedostatek vitamínů. Mastilo se máslem i jedlým olejem, který se lisoval ze semene lnu a konopí. Vedle obilnin bylo důležitým zdrojem výživy maso. To patřilo až do vrcholného středověku k základním slovanským potravinám. Jedlo se hlavně mladé hovězí, nebo vepřové do dvou let, ve východní Evropě se jedli koně jako v pravěku. Maso bylo prakticky jen libové, vařilo se v hrncích na ohni, rožnilo se na v ohništích i mimo obydlí, nebo se peklo v popelu. Tvaroh, sýry a máslo se skladovaly na zimu: tvaroh se jedl s cibulí a kmínem, bylo to běžné jídlo. Pili se kvašené nápoje jako pivo, kvas a medovina, voda z potoků a řek se považovala za kvalitnější než ta studniční.

ČESKÉ POHANSTVÍ

O náboženských představách starých Slovanů máme jen povšechné informace z historických pramenů, nebo z pozdější lidové kultury. Kosmas měl ještě živou zkušenost, když říkal, že se vesničané modlí k hluchým a němým idolům. Beranová upřesňuje: zřejmě šlo o archeologicky doložené figurky domácích bůžků, jejichž prostřednictvím se uctívala voda, oheň, háje, stromy, kameny, hory a pohoří. České pohanství neznalo žádný kult, jenž by byl spojen s kněžskou kastou. Vzácné a spíše nepřímé jsou doklady o obětování. Beranová při této příležitosti jmenuje nepravidelný zahloubený prstenec na výšině nedaleko Hradska u Mělníka z přelomu 8. a 9. století, kde se v jámách našly kosti domácího zvířectva, ale jiné stopy po obřadech tam nebyly. Zatímco obřadní sídla na kopcích byla zřejmě překryta křesťanskými stavbami, pravděpodobně existovala místa, kde venkovský lid provozoval magii a přírodní kulty. V misionářských zákazech se objevovalo slovo fana, což byly dřevěné svatyňky, které ukrývaly sošky, obětní jámy nebo oltáře, kde již pokřtění lidé prováděli obřady na ochranu úrody, plodnosti a zdraví. A tak jediné místo, kde lze hledat duchovní život Slovanů, byly zvyklosti spojené s ukládáním mrtvých. Slované na rozdíl od původních obyvatel nebožtíky spalovali. Snad proto je odkrytých hrobů málo, většinou jde o ojedinělé hroby. Z historických pramenů víme, že spalování mrtvých bylo ústředním znakem všech Slovanů v době jejich expanze. Spálené pozůstatky se ukládaly do popelnic stejného tvaru, jako byla kuchyňská keramika. Hroby pražského typu byly chudé, protože hrobová výbava byla zřejmě spálena i s mrtvým. Jistý magický význam snad měly vzácné nálezy jantaru nebo hrudky pryskyřice. V Roztokách se našlo zasypávání některých chat i s nádobami s popelem, když bylo obydlí opuštěno. Vršení mohyl nad těmito urnami, zvyk rozšířený hlavně ve východní Evropě, spadalo až do 8. století. Přesto bylo dokladů o plochých žárových hrobech nalezeno poměrně málo. Pohřebiště jsou známa prakticky pouze dvě: v Hořanech 11 hrobů a v Nebovidech poblíž Kolína 14 hrobů. Podle Beranové je docela možné, že se vedle mohylových hrobů pohřbívali mrtví na dřevěných konstrukcích nad zemí. Na Moravě tvořily žárové hroby skupiny, kde se neupravené jámy označovaly malými rovy nebo kůly. Mrtví byli v žárových hrobech většinou bez milodarů, pouze někde se objevily celé nebo zbytky nožů, nůžek a hřebenů. Pomalé pronikání křesťanství mělo za následek nástup kostrových hrobů; tato pohřebiště se rozšířila ve druhé polovině 9. a v 10. století. Tradice a začleňování kulturního dědictví do nové ideologie způsobily, že se až do středověku udržely některé pohanské prvky, především v lidovém léčitelství, které mělo indoevropské kořeny. Tak lze vysledovat přímou závislost slovanského obřadu na původním germánském ritu. Pohanské základy se staly trvalou součástí lidové kultury až do novověku a dodnes se uchovaly v některých jazykových formách jako v příslovích nebo pranostikách.

KULTURA HRADIŠŤ A ČESKÝ STÁT

V roce 805 vpadlo do Čech vojsko vedené synem Karla Velikého. Výprava příliš úspěšná nebyla, z písemných památek víme o smrti slovanského vůdce jménem Lech a to, že franská vojska zpustošila zem. To je důležitá zmínka o jakémsi slovanském útvaru ve střední Evropě. Počátek raného středověku byl především spojen se stavbou chráněných sídel, označovaných jako hradiště, jejichž jméno dalo celé době od konce 7. až do 12. století název: doba hradištní. Toto období charakterizovala zvláštní keramika z hrubé zeminy, promísené pískem a slídou, a ozdobená hřebenovým ornamentem. Beranová se domnívá, že budování těchto opevněných středisek si snad vyžádal demografický růst.
V každém případě pocházela nejstarší skupina hradišť z poříčí potoka Šembery: Klučov, Doubravčice, Přistoupim a Tismice, ležící blízko u sebe v kruhu o průměru 4,5 km, z jejichž zázemí známe jedenáct sídlišť. Tehdy ale šlo spíše o opevněné vesnice s kovářskou výrobou než o nějaké zárodky hradů. Časně středověká hradiště měla dřevěnou konstrukci, do níž se na sucho kladly kameny: tak vypadal původně i Pražský hrad. Ona šemberská sídliště během 9. století zanikla, asi i násilně, a střediskem se stala Stará Kouřim, což mohl být výsledek rané expanze českého kmene. Skutečností je, že na tomto hradišti sídlila nobilita: opevnily se dvě další plochy dřevěno-hlinitou hradbou a střed areálu se proměnil v akropoli, kde 90 metrů dlouhá halová stavba sloužila ke shromáždění družiny zdejšího vládce. Se svými 44 hektary plochy šlo o největší české hradiště.
Tato opevněná sídla měla chránit obyvatelstvo, ale spíše to byla místa, kam se shromažďovaly zásoby pro knížete a jeho družinu a kde se platily kupecké poplatky. Vše šlo tehdy pomalu a těžce: na neudržovaných cestách se případné volské povozy mohly pohybovat jen s obtížemi, takže zásobování větší oblasti bylo prakticky nemožné. Jádro budoucího českého státu se tak zřejmě nacházelo ve středočeské oblasti, čemuž odpovídá i rozložení archeologických sídlišť tvořící přirozený celek se zřetelnými hranicemi. Pravděpodobná moc kmene Čechů, který dal zemi první vládnoucí dynastii, se opírala o opevněná střediska, jakými byly Budeč, Šárka, Levý Hradec, Bohnice, Butovice a Pražský hrad. Jejich území sahalo od Řípu na západě po Průhonice na východě a proti toku Vltavy od jejího soutoku s Labem po soutok se Sázavou.
To už je ale práce pro historiky. A tak pro dnešek poděkujme Magdaleně Beranové za průvodcovství po světě starých Slovanů. Vždyť se k nim hlásíme, mluvíme jejich jazykem a přizpůsobili jsme se kdysi dávno jejich zvyklostem, ale jejich genů v sobě příliš nenosíme. Ale to už bude příště jiné povídání.

Přidat komentář