Jeden z nejslavnějších okamžiků moderní doby zažilo francouzské Národní shromáždění 11. srpna 1789. Jeho dekret suše a jednoduše oznamoval: „Národní shromáždění ruší feudální režim.“ Ještě dnes tato věta jakoby dávala smysl. Ale doopravdy: víme, co vlastně bylo toho dne zrušeno? Pátrejme po tom. První, co člověka nad tou větou napadne, je otázka, kde všude se onen feudální režim vlastně zrušil. Jistě, ve Francii. Ale kde všude tento feudální režim existoval? Matně si jistě vzpomeneme, že po pádu římské říše nahradil tento režim starý antický svět, ale týkalo se to celého tohoto světa, nebo její části, případně kde ještě mimo něj? Platon si ve své době posteskl: „Z celé země obýváme jen tu část, jež se táhne od řeky Fasis až po Herkulovy sloupy. Mačkáme se kolem moře jako mravenci či žáby kolem rybníka.“ Jinými slovy, římská říše ovládala svět, který se rozprostíral mezi Kavkazem a Gibraltarem.
Abychom se v tom vyznali, využijeme myšlenek člověka, který se celý život feudálním režimem zabýval: jmenoval se Marc Bloch a patřil ke slavné francouzské historické škole, která vznikla kolem dějepisné revue Annales. Tento muž říká, že evropská civilizace, která se rozšířila po celé planetě, vznikla a rozvinula se mezi lidmi, kteří obývali území nepravidelného kosočtverce, jenž se rozprostíral mezi Tyrhénským mořem, Jadranem, Labem a Atlantikem. Počátky této civilizace se kryjí právě s feudálním režimem, který zmiňuje dekret Národního shromáždění. Znamená to, že se tento režim týkal především té části světa, již dnes tak rádi nazýváme Západ. Tedy přesněji ta Evropa, která již v době od 9. do 13. století měla svůj lidský rozměr, nikoliv geografi cký ve smyslu „pěti částí světa“. Bloch tvrdí, že to, co nazýváme feudální režim, byly vlastně dva odlišné feudální věky. Popišme si tyto dva věky, abychom si vytvořili nějakou představu o světě, jenž je nám již tak vzdálený, že působí stejně exoticky jako poslední přírodní národy na této planetě.
PRVNÍ FEUDÁLNÍ VĚK
Začátky jsou vždycky těžké. Na troskách bývalé římské říše se na západě vytvářela nová společnost, která leccos zdědila po své latinské předchůdkyni, ale ve všem vládl podivný chaos. Tento svět měl menší populaci než v době římské a nesrovnatelně méně lidí než v 18. století, kdy byl ohlášen konec režimu, jenž před tisíci lety vznikal. I největší města měla tehdy několik tisíc lidí, domy stály uprostřed zahrad, polí i pastvin. Osídlení bylo navíc nerovnoměrné, i když neklidné doby lidem velely se sdružovat. V roztroušené krajině měla příroda neustále převahu, pole byla špatně obdělávaná s nevalnou sklizní. Všude nekonečná divočina, kde bylo místo pro uhlíře, pastýře, poustevníky i psance. Chátraly i staré římské cesty. Způsob komunikace mezi různými skupinami obyvatel západní Evropy byl díky pomalé dopravě obtížný, navíc všude byli při cestách lapkové. Proto se hlavní dopravní tepny nacházely u moře, kde loď mohla urazit až 150 kilometrů za den, což bylo až pětkrát více než po souši, protože se soumary nebo koňmo či pěšky se dalo ujít nejvýše 30 až 40 kilometrů. Vycvičený chodec byl mnohdy rychlejší než kůň či povoz, takže kupříkladu přes Alpy zajišťovali spojení běžci. Osobní kontakt tehdy nemohla nahradit žádná technika ani instituce, takže bylo nezbytné stále cestovat, chudí většinou pěšky, páni potom na koních.
Pozoruhodné je, že cesty byly přes všechny nesnáze plné i prostých lidí: ti většinou prchali před válkou či hladem, sedláci a bezzemci hledali půdu, všude bylo plno různých dobrodruhů, ale také mezi nimi byli nemajetní poutníci. Každá cesta byla proto výpravou, ba přímo dobrodružstvím. Ale nenechme se mýlit výčtem poutníků, protože většina lidí žila usedlým životem a nikdy se nedostala dál než za humna vlastní vsi.
Takže zde byl jistý paradox: přes vládnoucí chaos byla tehdejší společnost univerzální, do značné míry vědomá si své identity díky stykům, jež spojovaly na velkou vzdálenost různé oblasti západní Evropy, na druhé straně byla rozdrobená, segmentovaná na malé, oddělené populace, protože styky i mezi blízkými sídlišti byly mnohem vzácnější, než si dovedeme dnes představit. A pak je zde ještě jedna zajímavost: všechny informace se v této společnosti šířily pouze ústně. Jediná, dá se říci pravidelná, výměna písemností po celou feudální dobu existovala mezi Benátkami a Cařihradem, až do chvíle, kdy se dostalo hlavní město byzantské říše v roce 1453 do rukou Turků. Západ nic takového neznal. Neexistovaly přepřahací stanice, známé z římských dob, kdy se měnili koně pro rychlé povozy, protože zanikly už v éře Karla Velikého. Takže spojení, nezbytné pro správu rozsáhlých území, obstarávali zvláštní poslové. Výsledek byl ten, že i ti nejzběhlejší lidé měli o tehdejším světě jen kusé informace, takže některé klášterní anály, jediná písemná svědectví té doby, nám připadají jako spisy lovců novinek, jež se spíše tušily, než aby se zpovídali jejich přímí účastníci.
SVĚT BEZ PENĚZ
V této době se tudíž nedařilo ani obchodu. Známe sice dálkový výměnný obchod, který spojoval vzdálené kouty Evropy, kdy se židovští obchodníci až z daleké Andalusie trmáceli do různých krajů a oblastí a udržovali tak povědomí velkého světa, ale to bylo tak vše. Několik menších obchodních sítí pouze živořilo a jediné, co měli feudální vladaři toužící po orientálním zboží na výměnu, byli otroci. Tento obchod také vedl k odlivu stříbra a zlata do Levanty, takže byť několik obchodníků mohlo z této výměny zbohatnout, obecně převládal problém nedostatku hotovosti. Peníze u venkovských vrstev byly asi zcela mimo hru, mohlo by se mluvit i o naturálním hospodářství, ale Bloch to charakterizuje tak, že šlo spíše o „peněžní hladomor“. Je pravdou, že každý významný trh měl svou vlastní mincovnu, jinak by hrozil úplný nedostatek hotovosti, ale měna hrála úlohu peněz spíše jen v daném lokálním místě. Zlato bylo takřka neznámé, neboť zlatá měna byla v oběhu jen v arabském či byzantském provedení. Mince byly tedy vzácné, nepraktické, měnily často hodnotu, emise byly nestálé. O soběstačnosti usedlostí nešlo mluvit, protože každý někdy potřeboval koupit sůl či železo, a větší panství by se tak bez obchodu musela obejít beze zbraní, šperků či vína. K udržování jistého stupně obchodování proto paradoxně přispívaly sociální nepokoje i nepřízeň počasí.
Takové pohromy byly už tehdy příležitostí pro spekulaci. Výměna zboží však nebyla jediným způsobem změny majitele produktů, dokonce byla jejím menším případem oproti povinným odvodům. Zpomalení obchodu vždy vedlo k tomu, že zpeněžení nějaké části majetku nebylo snadné, ani nemuselo přinést zisk. To vše snižovalo úlohu mzdy jakožto ceny za práci, neboť ta předpokládala hotovost u zadavatele práce a jistotu, že za utrženou měnu může vykonavatel práce něco pořídit podle své potřeby.
Odměna za práci se tedy realizovala ve formě ryze naturální, kdy zadavatel práce si vzal družiníka či čeleď na byt a stravu, včetně ošacení, nebo mu dal za službu půdu, která by ho živila buď z vlastní úrody, nebo z pronájmu. Tak na druhé straně tento způsob zadávání práce napomáhal vytvářet mezilidské vztahy mezi zúčastněnými, jež byly něco jiného než to, co známe jako pracovní poměr. Vidíme tedy, že celé toto hospodaření mohlo fungovat jedině díky úzkým vazbám mezi jednotlivci, ale také – a to je ve feudální éře pozoruhodné – díky volnému vztahu, jenž se utvářel při držení pozemků.
DRUHÝ FEUDÁLNÍ VĚK
Příroda byla ve feudální době divočejší a lidé k ní měli blíže. Činnosti jako lov, sběr divokých plodů a medu navázaly na starší doby. Noci byly temnější a zimy drsnější. Řekli jsme, že na počátku feudální éry, bylo lidí v Evropě pomálu. Ale to se mělo změnit. Díky novým vynálezům v zemědělské technice, přechodem na trojpolní systém (ozim, jařina, úhor) se pozvolna naplňovaly sýpky tehdejších sedláků a došlo k pomalému růstu obyvatel. A čím více lidí, tím větší hlad po půdě. Byl to jistý paradox. Dokud bylo lidí v Evropě málo, postačovala jim nejúrodnější půda a zbytek byl ponechán ladem. Takže Evropa byla plná lesů a jak se ukázalo, právě lesy se staly novým zdrojem rozmachu západní části kontinentu.
Můžeme tedy říci, že druhý feudální věk začal osídlováním Evropy, jež změnilo její tvářnost v letech 1050 až 1250, kdy lidé kolonizovali iberské plošiny za Pyrenejemi a poté také rovinu mezi Labem a Odrou. Když k tomu přidáme ještě údolí na obou stranách Alp, bylo kde zakládat nové polnosti. Díky klučení lesa se ve starém osídlení rozrostly nové vesnice, čímž došlo ke zkrácení vzdáleností mezi lokálními komunitami.
Růst populace přinesl novou mocenskou strukturu: měšťané, ale i knížata a králové, měli všichni zájem na obchodu, kdy vládnoucí třída mohla dojít k penězům už nikoliv výboji, ale výběrem daní a mýt. Růst populace se dal měřit počty mostů, jež se v Evropě postavily: nejvíce mostů vzniklo ve 12. století; každý most totiž znamenal rozšíření komunikace mezi lidmi.
Ale nebyli to jenom sedláci, kteří se začali stěhovat za půdou do odlehlých krajin, daleko od jejich původní domoviny. Začala se s růstem populace stavět města, ve městech se usidlovali řemeslníci a jednotlivé části Evropy začali pravidelně navštěvovat obchodníci. Lidi bylo třeba vedle jídla také ošatit, obléci. A tak hlavní úlohu v obchodní expanzi podle Blocha hrála textilní výroba, jež zaměstnávala spoustu tkalců, barvířů a postřihovačů. Od 11. století se prodává v Novgorodu fl anderské sukno a ve 12. století německý obchod připojí Balt k západní Evropě.Na druhou stranu je dobré si připomenout, že být soběstačný bylo dlouhá staletí ideálem venkovanů. Jak říká Bloch, feudalita se „zrodila z velmi řídkých spojovacích vláken, kde doprava byla nepodstatná a peníze vzácné“, ale to se změnilo, když se „tato osnova zahustila a oběh majetku a peněz získal na intenzitě“. A ještě jedna věc, na níž nelze zapomenout. Vysoká dětská úmrtnost vedla k jistému otupení bolesti, věk dospělých byl krátký, dokonce i vladařové umírali mladí: francouzský král Jindřich I. zemřel v 52 letech, Filip I. a Ludvík VI. v 56 letech. Tehdejší svět řídili vlastně mladí lidé.
K tomu každodenní násilí a epidemie dávaly životu pachuť nejistoty. Podvýživa a špatná hygiena byla metlou chudých, nestřídmé jídlo a pití metlou bohatých. Žádný psychoanalytik se nevěnoval tak horlivě znamením, snům a halucinacím jako tehdejší mniši, kteří se mimosmyslovým vnímáním odborně živili. Slzy a mdloby patřily k emotivnímu životu tohoto věku.
ČÍSLA NEBYLA ŽÁDNÁ KOUZLA
Feudální svět měl své zvláštní černé díry, kde mizely věci, jež jsou pro nás běžné, a nedovedeme si představit, že nějaká civilizace se bez nich klidně obešla. Tak kupříkladu čas. Ten se měřil špatně a jeho plynutí unikalo kontrole až do 16. století, kdy se objevily hodiny se závažím a začaly mechanicky měřit hodiny a minuty. Byly sluneční hodiny, ale jejich nepřesnost byla zřejmá jako odhadování času podle slunce. Ve skutečnosti šlo o všeobecný nezájem o čas a dokonce celou oblast čísel obestíraly tíživé mlhy. Zájem o přesnost a hra čísel byla lidem cizí.
Nepřesné datové údaje v psaných kronikách nemají nic společného s mírou pravděpodobnosti, kdy se která událost stala, důležité bylo jen ji zaregistrovat bez ohledu na časovou souslednost. Ta doba měla samozřejmě své matematiky, ale nepraktické římské číslice způsobovaly až do konce středověku zarážející chyby v účtech. A to nemluvíme o zlomcích, na ty měly tehdejší účetní zvláštní početní tabulky zvané abakus. Vést účetnictví znamenalo pro obchodníky tvrdý oříšek a přesto se v té době rozvíjel nejen obchod, ale od 12. století díky Italům, kteří obchodovali s Východem, vznikl způsob placení, který dnes označujeme jako „bezhotovostní platební styk“. To byly už počty, jež vyžadovaly alespoň jistou garantovanou přesnost.
Čísla se tedy obecně mohla zaměňovat se slovy. Slovo bylo faktorem změny stejně jako nějaké číslo, ale písmo to bylo něco jiného. To představovalo neměnnost: co bylo psáno, to bylo dáno. Problém tedy byl nejen co psát, ale také jak psát. Negramotnost tehdejších lidí byla téměř stoprocentní. Navíc všude existoval dualismus místních jazyků, kterými lidé v místě mluvili, a latiny, jež byla sice univerzálním jazykem, ale mluvila jím jen nepatrná část vzdělané populace.
SLOVO A PÍSMO
Latina tak nesloužila jen jako písmo, ale také jako živý jazyk, do něhož se promítaly zejména náboženské výrazy, které v něm dříve chyběly. Toto jazykové schisma mělo za následek rozdělení tehdejší společnosti na nevzdělance, kteří mluvili pouze krajovým nářečím a na dvoujazyčné vzdělance, kteří se pohybovali mezi nářečím a latinou. Ti první uměli pouze ústně tradované říkánky v latině či jiném jazyce, případně nábožné kantilény v lidovém jazyce. Ti druzí psali jak literární díla, tak obchodní dokumenty v latině i v místním dialektu. Umět číst ovšem znamenalo mluvit latinsky.
Z toho potom plynulo, že důvěřivost lidí měla tehdy jiné hranice. Všechny spory se vedly v lidovém jazyce a bylo na notáři, aby vše zapsal do listin samozřejmě latinsky. To ovšem mělo svá úskalí, protože klasifi kování právních vztahů mezi jednotlivci muselo vykazovat četné nepřesnosti. A to se netýkalo jen prostého lidu, ale i feudálních pánů. Většina z nich, co žili na sever od Pyrenejí a Alp, pán – nepán, byli analfabeti jako jejich prostý lid. V případě, že dožité stáří prožívali v klášteře, byli takoví mniši považováni za idioty.
Právě klerikům nedostatek vzdělání ve světské oblasti dával jednu velice důležitou roli: tito vzdělaní mniši působili v roli tlumočníků. Bloch k tomu poznamenává, že ve Francii to bylo natolik běžné, že když král Filip Sličný v roce 1298 předal pečeť rytíři Petru Flottovi, aby vyřizoval jeho písemnosti, bylo to bráno jako velká událost. Byl to první laik, jenž dostal úlohu, která až posud patřila jedině vysvěceným. Znamenalo to, že všichni pisatelé politických aktů, ba dokonce i kronik, vycházeli ze svého přesvědčení, které mělo v západní Evropě univerzální charakter, jenž byl ovšem opředen závojem církevní morálky.
PÍSMO VERSUS SMYSLY
To samozřejmě neznamenalo, že všichni laici byli hloupí. Někteří vycházeli ze zkušeností a myšlenek textů, které byly přeloženy do lidového jazyka. Což bylo pochopitelné, protože pro většinu lidí ve vůdčím postavení byl tehdejší politický jazyk zcela nesrozumitelný. Takže se stávaly i přehmaty. Když Ota Veliký získal v roce 962 císařskou korunu, přiznával papežům „až do konce věků“ právo na většinu Itálie a k tomu ještě kontrolu nad alpskými cestami. Prostě ne proto, že by byl smyslů zbavený, ale protože jazyku smlouvy vůbec nerozuměl.
A nebyl to jen výklad právních smluv, který se mohl různě interpretovat. Prostí farní duchovní nebyli ve středověku na rozdíl od mnichů a vyššího kléru žádní intelektuálové, takže výklad mystérií písma bible býval svévolný a záleželo na fantazii kazatele, co bude vykládat. Ostatně kostelní fresky a sochy znamenaly pro ty, kteří neuměli číst, písmo svaté, výklad svébytný a smyslový, takže řada věr a praktik z dob starých mýtů ovlivňovala náboženský život uprostřed katolické civilizace. Konec konců už také proto, že přírodní obřady žily v lidové poezii až v podstatě do moderní doby. Bloch říká, že smyslový svět byl jen jakousi maskou, neboť skutečné věci se odehrávaly skryty za ní. Proto se dávala větší pozornost výkladu než pozorování. Lidé si představovali, že za vládou jediného boha existuje zástup bytostí, světců, andělů a ďáblů, kteří působili na věci přírodní i sociální a to v podobě katastrofy stejně jako dobra na zemi. Svět byl chápán jako přechodný, za nímž stála představa konečné katastrofy. Lidé ve středověku říkali: „My, co stojíme na konci časů…“ Zbožné duše všude viděli antikrista, předcházejícího příchod božího království. Proto měla úspěch různá chiliastická hnutí, jakými byli v počátcích třeba i naši husité.
SVĚT LIDOVÝCH VYPRAVĚČŮ
Lidé byli tehdy vnímaví střídání ročních dob a běhu liturgického kalendáře, ale postrádali jakýkoliv chronologický sled. Jejich svět se pohyboval v ročních cyklech, a jak jsme již naznačili, kupředu směřující čas nebyl jejich pánem. Svět spějící k zániku měl příchuť popela. Proto se tento věk zálibně obracel k minulosti, i když líčení dávných dějů bylo spíše hojné než pravdivé. Narativní umění dbalo o rétorický účinek a o líčení hrdinských skutků. Proto výklad minulosti ovládala všelijaká falza a konec konců i Písmo svaté bylo chápáno jako líčení dějin.
Epická vyprávění byla v lidovém jazyce brána jako historie pro lidi, kteří neuměli číst, ale o to více rádi poslouchali. Reálné děje se proto skrývaly za ornamenty fabule a vycházely spíše z folkloru než ze skutečných dějů, jež se udály. Proto i epická gesta byla určena nikoliv ke čtení, ale pro vyprávění, takže to byla doba vyprávěčů, kteří táhli od hradu k hradu, aby historky opakovali s novými gesty a odbočkami. Tito lidoví vyprávěči si samozřejmě nemohli sami příběhy někde přečíst, ale přišli k nim nepřímo díky klerikům, od nichž se mnohé naučili. To svědčí o tom, že mezi „učenou“ a „lidovou“ kulturou nebyla žádná propast.Slavná Píseň o Rolandovi zřejmě vznikla na poutní cestě do Compostely a přitom v ní není ani zmínka o svatém Jakubovi. Ale příběh o věrném rytíři se vyprávěl poutníkům bez ohledu na vlastní důvod pouti. Prostě jen proto, aby se na cestě lépe trávily večery. Všichni ti žakéři a truvéři, jak se lidovým vyprávěčům říkalo, vycházeli tedy z jednotlivých prvků kronik či archivních materiálů, kam se zapisovaly všechny novinky, které se po Evropě trousily díky pohybu poutníků na cestách. Tak se také formálně vytvářela jistá osnova, dá se říci forma vyprávění, ale základy příběhů pocházely většinou ze starší tradice.
RENESANCE 12. STOLETÍ
Oblíbenými místy, kde se vše míchalo dohromady, byla všechna ta místa, kde se setkávali lidé na cestách. To byla nejen poutní místa, ale i obchodní stezky a tržiště, tedy trasy poutníků a obchodníků. Ale mimořádným místem byly především kláštery, nikoliv proto, že to byla místa vyprávění legend, ale hlavně proto, že tam putující lidé nacházeli na svých toulkách útočiště a s ním i inspiraci. Je to s podivem, ale tato v podstatě lidová zábava podnítila vznik velkých epických básní, jež vznikaly již v 11. století. A právě tato středověká veledíla ohlašují to, co Bloch nazývá „renesancí 12. století“.
Těsně před rokem 1100 se rodí na škole v Chartres ve Francii studium matematiky. Už nikoliv pro obchodní účely, ale protože začíná doba výstavby monumentálních gotických katedrál. Toto nové období, druhý feudální věk podle Blocha, má již nové intelektuální rysy. Nové obchodní vztahy přispěly k navázání styků s Východem, což se projevilo velkým zájmem o překlady řeckých a arabských děl. Byly to především italské kupecké kolonie v Cařihradu, kterým se podařilo zprostředkovat výsledky helénské kultury evropskému Západu. Boloňa, Chartres a Paříž se stávají coby „Jakubův žebřík šplhající k nebi“ středisky vědy.
Staré románské umění vyjadřovalo jednotu přes nesčetné krajové odlišnosti, ale gotické umění je nová expanze estetických forem přicházející z jednoho centra, jež se rozprostíralo mezi řekami Seinou a Aisnou a také z cister ciáckého Burgundska. Člověk žijící kolem roku 1200 má ale stále stejnou povahu: zdědil násilnickou náturu, trpí změnami nálad, je znepokojen díky nadpřirozenu, je posedlý existencí ďábla. Ale liší se tím, že je vzdělanější a uvědomělejší. A to pro zbytek feudální doby bylo rozhodující, protože lidé se stávali čím dál více lidmi tvořícími než bortícími. A odtud vedla cesta k druhé renesanci 15. století, která spolu se zámořskými objevy rozmetala původní feudální svět. Od 16. století šel evropský Západ již jinými cestami.
Co tedy vlastně francouzské Národní shromáždění zrušilo?
Hlavní významové spojení pro feudalismus bylo následující: každý člověk patří jinému člověku. Hrabě byl člověkem krále, nevolník člověkem vesnického pána. Formy tohoto vztahu byly jednotvárné od nejvýše postavených osob až k těm nejprostším. Bloch tvrdí, že proti sobě stáli vždy dva lidé: ten, kdo přijímá roli vůdce, a ten, kdo mu chce sloužit. Jde o jasný status podřízenosti, který symbolicky vyjadřoval akt pokleknutí jednoho před druhým. Právě vztahy nadřazenosti a podřízenosti chtěli revolucionáři roku 1789 zrušit. Ale šlechta na Západě vznikla až relativně pozdě, jako sociální třída se ustálila až ve 13. století, když vazalita byla na sklonku své existence. To, co skutečně revoluce zrušila, byla privilegia šlechty a imunita kněží.
Nicméně výlet s Blochem do feudální éry byl jistě zajímavým osvěžením paměti, jak to vypadalo na Západě, kam patřili i naši předkové, celé půl tisíciletí od 9. do 14. století. To vše se zrušit nedalo.
Marc Bloch (1886–1944) Francouzský historik zabývající se feudální dobou, zakladatel slavné historické školy Annales, popravený na konci války Němci.
Hlavní díla:
1924 Les rois thaumaturges, česky Králové divotvůrci, Argo 2004
1939–1940 La société féodale, česky Feudální společnost, Argo 2010
1967 Apologie pour l’histoire ou Métier d´historien, česky Obrana historie aneb Historik a jeho řemeslo, Svoboda 1967, Argo 2011