Markéta Křížová – Multietnická společnost aneb projekty, které selhaly

Kdyby Haiti nebyla země, ale osoba, byl by její příběh ideálním tématem pro nadmíru vzrušující román,jenž by nevymyslel ani Gabriel Márquez, ani Salman Rushdie. 8_Multietnicka1Neuvěřitelná země i bez jakékoliv fabulace. Evropská stopa na ostrově začala jeho objevem a nebyl to nikdo jiný než Krištof Kolumbus, kdo sem připlul na své vůbec první plavbě do Indie: nazval jej La Espaňola, něco jako zdrobnělina země, odkud cestu podnikal. A protože to bylo na počátku prosince 1492, nazval osadu, kterou zde založil, poeticky Vánoce. Pro indiánské domorodce to bylo skutečně nadělení, takže osadu za rok zničili. Španělé nelenili a posledního Indiána na ostrově zabili roku 1533. Aby nebyla o dobrodružství nouze, usadili se na severovýchodě ostrova francouzští piráti. Z nich se časem stali podnikatelé, dovezli z Afriky otroky a zbohatli na pěstování cukrové třtiny. Začala koloniální éra ostrova.

Právě koloniální dějiny Ameriky jsou badatelským osudem české antropoložky Markéty Křížové. Ještě jako studentka odjela do Ameriky, aby zažila svůj etnografický terénní křest v rezervaci White Earth v Minnesotě. Tam žili již v třetí generaci indiánští Odžibvejové, což byli kdysi sousedé nám známých Čipevájů, o nichž jsme psali v UNI 6/2011. Pro nás Čechy to mělo o to větší půvab, protože v této oblasti se na počátku 20. století usídlilo hodně našich krajanů, kteří uzavírali s místními Indiány manželství. Ovšem pro mladou studentku pobyt mezi Indiány byl dost velkou deziluzí: místní lidé v rezervaci žili pouze ze sociálních dávek a přes všechnu podporu ze strany amerických úřadů a nevládních organizací se nedařilo je zapojit do běžného života. Peníze určené pro Indiány končily v rukách místních indiánských šéfů a jejich adresáti končili většinou na alkoholu a drogách.
Svým způsobem to byl podobný obrázek, jaký humanitární pracovníci zažívají při terénní práci se sociálně vyloučenými skupinami i u nás. Jak sama badatelka říká, po této zkušenosti poznala, že pro terénní výzkum nemá povahu a odolnost, protože potřebuje někam patřit a etnograf vždy bojuje s jistým vykořeněním sebe sama. Etnografický záznam tedy vyměnila za historické prameny a začala se zabývat především stýkáním civilizací v americkém prostoru. Přes změnu orientace na jiná etnografická data zůstávaly otázky stále stejné. Ostatně pro Evropany tak tomu bylo již od prvních setkání s Indiány: jak půjde svět dál, když se našli tvorové, kteří vykazovali novou, dosud neznámou tvář lidství? A je vůbec možné soužití dvou zcela odlišných civilizací na jednom kontinentu, v jedné zemi?

OD UTOPIE K MISII

Když hledali evropští intelektuálové v 16. století odpovědi na tyto dotazy, začali někteří z nich snít o ideálním uspořádání světa, který by byl konstruován z nedotčeného lidství amerických divochů a z reformního úsilí evropské společnosti. Každá strana tohoto partnerství měla přinést svůj vklad do tohoto podniku: domorodci svou šlechetnost a pracovní sílu, Evropané svou ideologii a schopnost organizace. Zatímco intelektuálové spřádali vize, jejich uskutečnění se chopili misionáři. Ve jménu křesťanské ideologie. Křížová se chopila své badatelské příležitosti a zkoumala, jak se tento pokus o sblížení dvou odlišných vidění světa podařil.
Ve své skvělé práci popisuje dva takové misijní projekty, které uskutečnily dvě odlišné konfese: jezuitský řád, 8_Multietnicka2působící od 16. do 18. století ve španělských a portugalských državách, a Jednota bratrská, obnovená na Moravě a žijící ve vyhnanství v Horní Lužici, která vyvíjela v 18. století svou misijní činnost v severní Americe. První projekt realizovali jezuité v polovině 18. století na obrovském prostoru, ležícím na území dnešního Mexika mezi řekou Rio Grande a Tichým oceánem, včetně poloostrova Kalifornie. Jezuité byli oproti moravským bratřím v jisté výhodě, protože měli za sebou již dřívější misijní zkušenosti v jižní Americe a měli tudíž na co navazovat.
Jednota bratrská působila v témže století na území britských kolonií mezi řekou Svatého Vavřince a Velkými jezery, ale svou misijní činnost prováděla rovněž v Karibiku mezi černými otroky. Pro jezuitské intelektuály, kteří prošli různými stupni univerzitního vzdělání, byli Indiáni nazí doslova i obrazně: nemohli se s nimi domluvit, nechápali jejich zvyky a mravy, pochybovali, zda vůbec budou Indiáni rozumět křesťanskému učení. Proto se nesoustřeďovali pouze na hlásání víry, ale snažili se indiánské konvertity naučit různým evropským dovednostem: pro domorodce neznámým řemeslům, novým zemědělským technikám, způsobům odívání a bydlení.
Postupně, jak se měnil obraz Indiánů, kteří pod vedením jezuitů proměňovali misijní osady v místa „prvotní církve“, tak se měnil také obraz misionáře: z původní představy mučedníka se stával učitel, jehož úkolem bylo vštípit domorodcům vedle křesťanské víry nové civilizační návyky a dovednosti. Výsledkem této výuky mělo být pozdvižení duchovního i hmotného bohatství svěřených žáků. Tomu odpovídalo i vzájemné oslovování, jež se ustálilo na katolických výrazech „otec“ a „syn“, což zároveň odráželo skutečnost, že si jezuité vždy udržovali pocit nadřazenosti, i když od původní přezíravosti nakonec došli k jisté idealizaci nejen domorodců v misiích, ale také výsledků svého snažení.
Pro bratrské misionáře, kteří se na rozdíl od jezuitů záměrně vzdávali jakéhokoliv vzdělání, byli Indiáni natolik nezkažení, že jejich život jim připomínal prostotu „starých křesťanů“. Tím, že se sami považovali za „prosťáčky 8_Multietnicka3boží“, byli přesvědčení o tom, že také pohanští domorodci díky své prostotě pochopí, co obnáší láska ke Kristovi: proto Indiánům líčili především jeho utrpení a smrt. Požadovanými vlastnostmi, kterým chtěli své žáky naučit, byly poslušnost, pracovitost a čistota. Tím, že bratři domorodce považovali za děti a sebe za učitele, dostávali se Indiáni do jisté podřízené role vůči svým chráněncům a to přesto, že se navzájem oslovovali protestantským výrazem „bratři“ a „sestry“. Což především z počátku vedlo k tomu, že se zdůrazňovala rovnost všech před bohem, aby se ale nakonec vztah bratrů k domorodcům změnil na přezíravost.

MĚSTO JAKO ŘÁD SVĚTA
Výhodou misionářů v Kalifornii, kde působili jezuité, a v Pensylvánii a Ohiu, kde žili moravští bratří, bylo, že tamní in diánské kmeny byly už v té době většinou usedlé a obývaly kalifornské vesnice a pevná usídlení v oblasti Velkých jezer. Ale misionáři vnesli do tohoto usedlého života nové prvky: sestěhovali domorodce do „měst“, jež se vyznačovala příkrým oddělením od okolního světa a to jak od „divočiny“, tak od evropských kolonistů. Toto oddělení v podstatě symbolizovalo sepětí misijních projektů s tradicí Starého světa, i když právě ten misionáři kritizovali a chtěli mu dát jiný smysl v nových křesťanských komunitách.
Právě idea města jako řádu světa stála v základech budování těchto nových komunit. Už v počátcích kolonizace Ameriky si Španělé uvědomovali, že město, které má náměstí s kostelem a pravoúhlé ulice představuje řád, který je třeba nastolit a který nahradí chaos, v němž žili potulní domorodci. Aby se však rasy nemíchaly, neměli původně Indiáni přístup do španělských měst, takže se indiánská města stavěla mimo evropská sídliště. Na tuto tradici v podstatě navázali jezuité, kteří k postavení takového misijního města potřebovali souhlas místokrále.
Důležitými podmínkami pro založení města byly přírodní a demografické podmínky: dostatek orné půdy, protože tato osídlení musela být soběstačná, dále vhodné zdroje pitné vody a v neposlední řadě početnost domorodého obyvatelstva. Jak uvádí Křížová, indiánští obyvatelé 80 vesnic kmene Yaqui byli přestěhováni do osmi jezuitských měst. Takže jejich zakládání se neobešlo bez velkých demografických přesunů, bylo nejen velkým zásahem do života Indiánů, ale také vyvolalo obrovskou zátěž pro ekologii dané oblasti. Kostel byl ústředním místem každého města, byl postaven vždy jako první, i když mnohdy jen velice prostě z nepálených cihel a s doškovou střechou; v jeho blízkosti se vymezilo místo pro hřbitov.
Vedle kostela byla většinou škola: obě tyto instituce byly důležité pro domorodou výuku. Před kostelem bylo prostranství pro větší shromáždění, tedy jakési náměstí, stranou pak zůstávaly ostatní světské budovy jako řemeslné dílny a skladiště. Množství lidí, kteří v městě bydleli, značně kolísalo: od 30 až po 300 rodin; nebylo to dáno jen prostým počtem konvertitů, ale také úbytky, jež způsobily epidemie nemocí, nebo apačské útoky na misie. Kalifornská „města“ se ale lišila od slavnějších paraguayských měst tím, že indiánské chatrče byly kolem kostela rozsety zcela nepravidelně, nikoliv do stroze naplánovaných ulic ve stylu evropských měst. Proto také misijní města v Kalifornii působila dojmem chudoby a ošklivosti.
Misionáři se však úzkostlivě snažili, aby jejich misie měly „městský“ vzhled, a jejich obyvatelé, aby ztratili všechny rysy pohanského života, jakými byly délka vlasů, tetování a malování těla. Někdy však připouštěli, aby Indiáni navazovali i na americké tradice, jako třeba v případě zavádění aztéckých krojů. Důležitou záležitostí v misijních městech byla symbolika udělení jeho jména. Aby byla hned na první pohled zřejmá souvztažnost s křesťanským světem, byla tato „města“ většinou pojmenována po některém svatém patronovi, který byl původně členem Tovaryšstva Ježíšova, nebo se k němu jezuité hlásili: proto bylo mnoho z těchto měst pojmenováno po panně Marii. Těmto světcům se pak připisovaly úspěchy, jichž bylo dosaženo při christianizaci původních obyvatel.

PRÁCE ČINÍ ČLOVĚKA SVOBODNÝM
Základem hospodaření misijních měst bylo zemědělství: to bylo v souladu se španělskou hospodářskou politikou, aby tato města byla nejen soběstačná ve výrobě potravin, ale aby je ještě dodávala do hornických osad v severním pohraničí tehdejší Kalifornie. A tak se pěstovaly takové rostliny jako kukuřice a pšenice, ale také fazole, tykve, papriky, ovoce a zelenina; z technických plodin zejména bavlna a cukrová třtina. Ačkoliv tamní Indiáni už znali zemědělskou výrobu před příchodem Španělů, přesto jejich zapojení do polních prací bylo pro ně zcela nové. V indiánské kultuře se totiž mužové věnovali lovu a válce, zatímco ženy pracovaly na zahradách, kde se pěstovaly místní plodiny.
Jezuité však jejich způsob života zásadně změnili: muže nutili, aby pracovali na polích a v řemeslech, a ženy aby se staraly o domácnost, případně aby dělaly některé “ženské” práce jako třeba tkaní látek. Co však představovalo zcela novou činnost, a to ve smyslu výrobním i ekologickém, bylo pěstování dobytka. Ačkoliv některá misijní města byla stěží soběstačná, o což jezuité marně usilovali, jinde se dařilo zapojit je do tržního hospodářství. A tak své přebytky misie vyměňovaly za stříbro, za které nakupovaly oděvy, nářadí a sakrální předměty do kostelů. Lépe hospodařící města také dotovala ta města, jimž se ekonomicky nedařilo.
Právě pravidelná fyzická práce byla považována za jedinečný pedagogický prostředek sloužící k převýchově 8_Multietnicka4domorodců. Naopak nečinnost, ba lenost, spolu s nezájmem o cílevědomé úsilí byla považována v očích jezuitů za znak divošství. Ale Indiáni za svou činnost nedostávali žádnou mzdu: důvodem bylo, aby u nich nepřevládla touha po světském úspěchu či hmotném zisku. Konvertité v misijních městech dostávali pouze potraviny a oděv v míře potřebné pro každou domácnost. Prosperita měst proto byla důležitá nikoliv pro dosažení bezprostředního zisku, ale hlavně pro to, aby se vytvářely zásoby pro období nedostatku. Protože právě tehdy utíkali Indiáni zpět do přírody nebo do španělských měst, aby sehnali něco k snědku.
Nedostatečné zásoby, ztráta dobytka při apačských výbojích, epidemie nemocí nebo zničení polí představovalo pro Indiány v misijních městech mnohem větší hrozbu, než když žili rozptýleně v přírodě jako lovci a sběrači, pro něž zemědělství bylo pouhým doplňkem v pořizování potravin. Ve městech byla půda a vodní zdroje majetkem španělského krále a indiánským komunitám byla pouze propůjčena; jezuité zde hráli oficiálně pouze úlohu duchovních otců, ačkoliv právě oni rozdělovali půdu jednotlivým rodinám a rozhodovali o rozdělování přebytků a použití zisků. Ve vlastnictví jezuitů tak zůstával pouze dobytek. Indiáni pracovali polovinu týdne na půdě, jež jim byla přidělena k užívání, a zbytek týdne na misijních pozemcích s tím, že v neděli se nepracovalo.
Řemeslníci nebo ti, co pracovali na misijních pracích, dostávali nejen oděvy, ale také potraviny ke své obživě. Čím se však misijní města zásadně lišila od evropských měst bylo to, že nebyla místem obchodu a směny. Takže když chtěli jezuité něco prodat anebo nakoupit, museli za těmito činnostmi vyjíždět mimo misijní města, neboť samotným Indiánům byly zakázány. Byl to projev jezuitské nedůvěry nikoliv vůči Indiánům, ale vůči obchodu jakožto zdroji nežádoucích zisků, před nimiž chtěli domorodce uchránit. Misijní projekt ukončilo opatření španělského krále, který v roce 1767 jezuitský řád zrušil.

BIBLICKÁ MĚSTA V DIVOČINĚ
Postup zakládání bratrských misií byl poněkud odlišný. Členové Jednoty bratrské se snažili vždy nejprve dohodnout s kmeny, na jejichž území chtěli misijní město zřídit. Výsledkem bývala smlouva o zakoupení pozemku, který se tak stal majetkem Jednoty a Indiáni pak dostávali půdu pouze do užívání. Křížová uvádí, že takto postupovali bratři i v roce 1740, kdy uzavřeli nejprve smlouvu s kmenem Delawarů a poté na jejich území založili nejznámější misijní město Bethlehem. Toto podnikání bylo však ryze soukromou záležitostí bratrů, neboť na rozdíl od španělské koruny britská správa nijak misie nepodporovala, což bylo někdy výhodné, protože obyvatelé bratrských měst tak nebyli nijak závislí na správních předpisech a nařízeních.
Bratrská města vznikala podobně jako jezuitská vždy mimo dosah evropských osad i domorodých vesnic. Pro jejich umístění byl důležitý zdroj vody, proto byla zakládána obvykle poblíž řeky. S počáteční výstavbou běžně pomáhali indiánští konvertité, kteří postavili nejprve dočasnou stavbu sloužící jako modlitebna a škola a kolem potom chýše pro obyvatele. Stavělo se z kůry, což byl obvyklý stavební materiál domorodců. Bratři většinou nepospíchali s definitivními stavbami, protože na ně měli poměrně přísná estetická a technická pravidla.
Misijní města svou konfigurací napodobovala bratrská sídla v Evropě: jedinou výjimkou bylo, že se v Americe nestavěly domy pro svobodné bratry a sestry, protože zde zůstávali mladí lidé u rodičů až do chvíle vlastního sňatku. Ústřední budovou ve městě byla modlitebna, která sloužila nejen k rituál ním shromážděním, ale také ke světským účelům; z náměstí před ní se rozebíhaly ulice, kde stály buď domy nebo chýše domorodců, jež však byly číslovány. Půdorys ulic kopíroval znak kříže nebo písmena T. V případě, že se ve městě usídlilo více etnik, každé z nich mělo svou vlastní čtvrť.
Počítalo se i s ubytováním starých či nemocných lidí, aby nebyli osamělí a komunita se mohla o ně postarat. 8_Multietnicka5Hřbitov byl poněkud stranou a byl druhým místem, kde se pořádaly společné rituály. Založení misijního města bylo vždy doprovázeno náboženskými obřady a úkony, které se případně opakovaly, když se misie odstěhovala jinam. Jména měst vycházela obvykle z biblických názvů, nebo připomínala bratrské symboly. Při opuštění města se zbourala budova modlitebny, aby nebyla zneuctěna pohany.
Chaty z kůry obývali obvykle nově příchozí Indiáni; když se potom stěhovali do nově postavených domů v evropském stylu, bylo to považováno za symbolický akt zrození nového života. Z hospodářských budov doplňovaly strukturu města udírny, stáje, skladiště, ale také kurníky a chlívky. Zvláštností těchto měst byly jakési sauny: chýše, kde se lila voda na rozžhavené kameny a lidé se tam mohli prohřát a vypotit. Šlo o indiánský vynález, který bratrští misionáři tolerovali jako ozdravné lázně, jež stály obvykle na okraji města.
Bratři neustále zdůrazňovali, že důležitým posláním misijních měst je dodržovat v nich řádný životní styl, jehož evropský obraz roubovali na americká „města“. Což se jim zřejmě dařilo, protože je rádi navštěvovali cizí návštěvníci, kteří o nich přinášeli pochvalná svědectví pro jejich čistotu, úpravnost a bezpečnost. Počty osob, které žily v misijních městech, se pohybovaly v průměru kolem 200 jedinců, jež konvertovali k bratrské církvi. Města byla většinou etnicky jednolitá: v Ohiu je obývali buď Mohykáni nebo Delawarové, ale nebylo to pravidlem; mezi konvertity byly dokonce i bílé ženy, které původně žily mezi Indiány, protože byly v dětství uneseny.
Hlavním hospodářským odvětvím, kterému bratři dávali přednost, bylo zemědělství; a to přesto, že domorodcům umožňovali pokračovat v některých jejich tradičních činnostech, jakým byl například lov. Po pravdě řečeno se styl hospodářství v misijních městech tolik nelišil od původních indiánských osad, protože Mohykáni i Delawarové přišli do styku s Evropany již v 16. století, takže znali jejich technologii i hospodářská zvířata, dříve v Americe neznámá. Bratrští misionáři se však soustředili na pěstování dobytka na mléko a na výrobky z něho a nikoliv na maso.

SVOU PRACÍ BÝT PRO DIVOCHY VZOREM
Lov byl potom zaměřen na zvěř, jež dávala kožešiny, což byl dobrý směnný artikl. Přestože byli Indiáni vedeni k tomu, aby vyráběli přebytky, jež by se daly využít v obchodu, neměli obchodníci do misijních měst přístup. Veškerá směna byla zcela v rukou misionářů a zisk z ní byl potom svěřen domácnostem, jež z toho platily část do společné pokladny. Podstatný rozdíl oproti jezuitským městům spočíval v tom, že bratrští misionáři si sami zcela samozřejmě vydělávali na živobytí, aniž by od církve nebo z městské pokladny něco dostávali.
To byl také důvod, proč byli původně misionáři především zruční řemeslníci: měli na Indiány působit dobrým příkladem, nikoliv vynucováním povinností. Jestliže zemědělství mohlo spoléhat na starší místní tradici, pak řemeslná výroba byla pro Indiány něco zcela nového. Řemesla se přitom vybírala tak, aby města byla co nejvíce soběstačná. Dělba práce podle pohlaví podléhala evropským zvyklostem: muži pracovali na polích a učili se takovým řemeslům, jako bylo kovářství a tesařství, ženy se potom staraly o dobytek a tkaly látky či šily oděvy.
Konvertité pracovali na přidělených polích a v řemeslných dílnách celý týden s výjimkou neděle, na jaře Indiáni vařili javorový cukr a na podzim zase připravovali kysané zelí; vedle toho pracovali na pozemcích, jež patřily komunitě. Stálé rozepře s britskou koloniální správou a evropskými osadníky vedly k tomu, že se celý misijní projekt bratří neustále posouval dále na západ, až na počátku 19. století nakonec zcela zanikl.

PROČ MISIE NEUSPĚLY
Vidíme tedy, že společným znakem jezuitského a bratrského úsilí bylo usídlit indiánské obyvatele v osadách městského typu. Idea města tak zdůrazňovala vůdčí úlohu kultury, kdy se i příroda měla podřídit člověku. Vzhled misijních měst se měl co nejvíce blížit nebeskému Jeruzalému, jak ho připomínala symbolika Apokalypsy. Záměr, který byl z počátku podporován, nebo alespoň tolerován, se stal podle Křížové nepohodlný právě v okamžiku, kdy dospěl až k misijním městům, jež byla trnem v oku španělské i britské koloniální správy.
Byl to tedy pokus racionální, nebo idealistický? Po pravdě řečeno nakonec převážilo spíše to první. Misionáři zřejmě podcenili odlišnost evropské a indián ské kultury. A tak místo, aby reformní projekt napravil evropskou civilizaci, začali jezuité i bratři učit své Indiány právě jejím základům. Ukázalo se, že komunikace dvou odlišných kultur je velice složitá a někdy nepřekonatelná. To také vysvětluje, proč se názory jezuitů i bratří na domorodé obyvatele začaly v průběhu doby měnit k horšímu. Návrat k prvotnímu stavu křesťanstva se nekonal.
Vraťme se zpět na Haiti. V době, kdy misionáři zakládali svá „města“, nové Jeruzalémy, se dováželo z Afriky na ostrov 100 tisíc otroků ročně. V době, kdy misionářské vize vzaly za své, vzali černí otroci na Haiti osud do svých rukou. Francie zmožená napoleonským dobrodružstvím podlehla Haiťanům a bývalí otroci vyhlásili republiku. Třetí na světě – po americké a francouzské. Ale štěstí to tamním obyvatelům nepřineslo. Plantáže cukrové třtiny odlesnily zemi, orná půda časem odtekla do moře, přišly dvě americké okupace, přelidnění. Ač nakonec svobodní, nedokázali Haiťané účinně vzdorovat světu, jemuž vládli bílí Evropané a Američané; jediní, kdo se přizpůsobili světu bílých, byli místní vládci, kteří podle jejich vzoru zemi vykradli. Dnes země žije jen z humanitární pomoci, o kterou bojují místní gangy.
Vidíme, že cenná svědectví Křížové o setkáních civilizací nejsou radostná: misijní „města“, Indiáni v rezervacích, „svobodné“ Haiti, samé neúspěchy…

Markéta Křížová (*1974) Česká antropoložka a historička, která se zabývá indiánskými kulturami, koloniálními dějinami Ameriky a vztahy původních obyvatel a Evropanů.

Hlavní díla:
2005 Aztékové
2006 Inkové
2007 Ideální město v divočině
2009 Haiti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *