Mary Heimannova: Tady někdo selhal

Byla, nebyla jedna anglicky píšící historička, kterou by pravděpodobně nikdo v Česku neznal, snad jen některý specialista na dějiny náboženství, což byl obor, jemuž se tato historička předtím věnovala. Nevím už, kdo příhodně napsal, že tato žena se dopustila fatální chyby: psala o Československu. Přitom je pozoruhodné, že její kniha Československo: stát, který selhal vyšla v Londýně už v roce 2009 a česky dosud nikoliv. Dokonce i v Národní knihovně mají pro čtenáře jen dva výtisky: jeden původní z roku 2009, druhý paperback z roku 2011, ale oba půjčují jen do studovny. Přitom je možné přes internet tuto knihu koupit za pouhých 411 Kč. Kdyby tato dáma ve středních letech nebyla letos pozvána a nepřijela do Prahy na 23. Mezinárodní festival spisovatelů, pravděpodobně by její inovativní přístup k dějinám střední Evropy ve 20. století zase zapadl.
mary_heimannTakto došlo k očekávanému výbuchu. Exhumovat událostmi napěchovaných čtyřiasedmdesát let, v nichž se míchá demokracie, fašismus, nacionalismus, heroismus i zbabělství, diktatura nacistická i komunistická, německá i sovětská invaze, pády států a jejich obnovování a to všechno se navíc týká celé řady národů, které se staly aktivními účastníky těchto dějů, znamená dát dohromady obrovské množství materiálu a z něho poskládat jako puzzle nový obraz toho všeho, co se událo. Už to samo je práce pro rozsáhlý tým badatelů či pro několik historických ústavů. O to se pokusila Mary Heimannová z glasgowské univerzity. Začala se učit česky a odjela na dva roky do Prahy, kde se ponořila do archivů, aby z nich díky svému neutuchajícímu zájmu o dané téma získala potřebný materiál pro svou analýzu. Ovšem její zájem o Československo byl skutečně hluboký a dá se říci i osudový. Mary Heimannová se narodila v roce 1962 v nizozemském Haagu, ale vyrůstala v sousední zemi – v Belgii, což je svým způsobem symbolické z hlediska jejích sudiček, protože celá ta oblast zažila různé národnostní spory jako bývalé Československo. Její otec byl americký diplomat židovského původu a snad i toto způsobilo, že jí sudičky nadělily jistou genetickou citlivost pro národnostní otázky, kterých evropské 20. století navršilo víc než bohatě.
Škola hrou na české téma
A aby toho internacionálního vlivu nebylo dost, když studovala na prestižní Vassar College ve státě New York, setkala se tam s člověkem, který se zabýval dlouhá léta českou a německou historií. Tento muž jménem Hsi Huey Liang byl synem čínského velvyslance, jenž původně působil v Berlíně a ve třicátých a čtyřicátých letech potom v Praze. Ostatně o tom napsal velice půvabnou knihu – vzpomínky z mládí na tyto dvě evropské metropole (Mezi Berlínem a Prahou, Prostor 2006). Setkání s tímto historikem bylo pro Heimannovou jistě natolik důležité, že se snažila svým způsobem jít po jeho stopách. Když se později ocitla v průběhu svých studií v Oxfordu, začala koketovat s českým jazykem, až našla v sobě odvahu pustit se do výzkumů v Česku, aby zdokonalila svou znalost místního jazyka, nadechla se zdejšího klimatu a poznala „folklorní“ reálie českého prostředí. I zde zasáhly znova sudičky a přikovaly zvídavou Mary k této zemi skutečně osudově: nejenže se zde seznámila s řadou nových přátel, ale našla zde i svého manžela. Na konci devadesátých let totiž přemítala nad tím, co bude učit studenty na Strathclyde University v Glasgow v kurzu moderních dějin. Nechtělo se jí opakovat to, co už znali: dějiny imperiální Anglie a co z toho všechno vzešlo. A tak se pro mnohé žáky překvapivě rozhodla pro Československo. Důvod byl svým způsobem docela logický: tato země ve středu evropského kon­tinentu byla jakýmsi mikrokosmem, v němž se uskutečnily všechny děje, na nichž se dala ukázat hlavní témata průběhu dvacátého století v Evropě. Sama o tom říká, že se snažila, aby se její studenti pokusili naučit samo­statně myslet. Měli hrát občany této pro ně vzdálené země a předstírat, že znají pouze to, co bylo známo v době před válkou. A pak byl jeden jakoby vyslán do Berlína, druhý do Ženevy a tak dále; odtud měli potom zasílat, co se tam dověděli. Hra končila vše­obecnou diskusí o tom, co si myslí: jestli Mnichovská dohoda měla být podepsána nebo nikoliv.
mary_heimann2„Národ“ anebo stát – kdo selhal?
Výsledek byl pro ni zajímavý: všich­ni její studenti zaujali stejný pohled na toto drama jako Čechoslováci. Heimannová se přiznává, že původ­ně měla v případě Československa také představu, že jde o výjimečný, liberální a demokratický stát, jenž vznikl v duchu nejlepších západních tradic, ale poněkud nešťastnou ná­hodou se vždy ocitnul ve špatný čas osamělý a neschopný obrany. V kaž­dém případě byl československý stát původně založený jako stát demokra­tický podle vzoru francouzské ústavy. Ale v čem autorka šokuje, je její tvr­zení, že „během pouhé jedné genera­ce se ocitl daleko na cestě k totalitní­mu státu, jímž pak byl po většinu své existence“.
Přitom si ovšem dává moc veliký pozor, aby nezaměnila dvě slova: stát a národ. Proto zdůrazňuje, že to byl československý stát nikoliv český ná­rod, který neuspěl, byť to stále zní, ja­koby šlo o nějaký vědecký experiment. Ale ani toto přirovnání není od skuteč­nosti příliš daleko, protože na stejném území a pod různými ideologiemi se zde dva různé politické experimenty vyzkoušely: fašismus a socialismus. Ale protože vyrůstala jako dítě diplo­matů, kdy střídala každé tři roky země, jazyky, zvyky, obličeje, neměla žádnou potřebu identifikovat se s pojmem ná­rod: neměla žádnou vazbu k nějaké­mu místu, cítila se doma všude, kde žila se svými rodiči. Ale vždy trochu v Anglii, v Belgii, v Americe a nako­nec i v Česku. Svým způsobem mu­sela být vykořeněná.
Avšak v každém případě jí to vedlo k jinému, asi neobvyklému úhlu po­hledu, jakým se dívala na otázku ná­rodnosti a na sounáležitost s místem pobytu. Proto u ní zaujme čtenáře ona zvláštnost: často dává slovo „národ“ do uvozovek. Problém je, že uživate­lé každého jazyka chápou toto slovo poněkud jinak. Pro nás v češtině je národ totéž co lid: ale nejsme v tom sami, prostě to tak chápou i naši sou­sedé. Ale v angličtině je národ totéž co stát. A tady je problém: když Ang­ličané mluví o národu myslí tím vlast nebo stát. A tak se Heimannová roz­hodla tento rozdíl – kdy myslí stát a kdy „národ“ – zvýraznit úvozovkami, neboť je-li její postižení dějinných sou­vislostí ve střední Evropě ve dvacátém století o něčem podstatném, pak je to právě středoevropský nacionalismus, který vyplývá už z jazyka.
Nic než národ!
Historička sama přiznává, že rozli­šuje mezi láskou k vlasti a projevy na­cionalismu. Ten sice sám o sobě není ožehavým problémem, alespoň pokud jde o vědomí, k jaké etnické skupině člověk patří, ale můžou se v něm skrý­vat spodní proudy, zárodky agrese a dominance. Bohužel nejen Němci, jak jsme se vždy domnívali, ale i Češi a Slováci byli v jistých dobách v situa-ci, kdy se ty spodní proudy provalily na povrch. Vždyť Masaryk předkládal návrh na založení československého státu jako možnost jak bránit střed­ní Evropu proti germánské expanzi a soustředil se na to, aby jej předsta­vil jako zárodek demokracie západní­ho střihu v této národnostně proble­matické oblasti.
A Beneš ve Versailles soustavně dokládal, že tento stát bude dozajista liberální vůči národům, jež s „česko­slovenským národem“ sídlily na stej­ném území. Proto Heimannovou za­jímalo nejen, do jaké míry je nutné brát vážně českou perspektivu nové­ho státu vznikajícího v roce 1918 na troskách rakouského Předlitavska, ale pokoušela se také zjistit, co tomu říka­li Němci, Maďaři, Poláci, Židé a Rusíni, neboť jejich hlas je podle ní rovnocen­ný s tím českým, i když v dějinných materiálech samozřejmě ten český hlas je nejlépe slyšitelný. Dokonce bylo třeba poslouchat i Slováky, pro­tože se ukázalo, že udělat z nich dru­hou nohu téhož národa nebyl zrovna šťastný nápad.
Bohužel se ukázalo, že stát se druhým Švýcarskem ausgerechnet ve střední Evropě nebylo to nejsnad­nější řešení, ale navíc se potvrdilo, že to bylo zhola nemožné. A to přesto, že v čele takového státu stála osobnost jako Masaryk. Mary sama říká, že „byl úchvatný a něčím přitažlivý, každý to cítil“. Byl to skvělý diplomat a hlavně vyjednávač. Když si něco předsevzal, tak to dokázal získat. Nejen lidé, kteří ho obklopovali, ale i on sám si budoval velkolepý obraz prezidenta-osvoboditele. Ale nebyl žádným ideálem všech ctností, sice si zachoval až do abdikace demokratický étos, ale ve svých skutcích již takový demokrat prý nebyl.
Romantismus a národní vášně
Heimannová mu přiznává, že kdyby nebyl taková osobnost, tak by se mohl z něho vyklubat diktátor. Odolal prý dokonce i pokušení stát se císařem, jak bylo v případě českého státu tradicí od dob Karla IV. Ovšem za jeho vlády docházelo ke státem nejen tolerované, ale i řízené perzekuci jazykových, kulturních i etnických menšin. Masaryk však uměl využít „případ Hilsner“, aby poukázal na národnostní útlak habsburské říše. Do jisté míry měl pravdu, protože už v roce 1848 občané císařství, místo aby během revoluce otřásající Evropou využili synergického efektu a vydobyli si alespoň demokratické svobody, jež byly už běžné v západní Evropě, pustili se do My argument against this software program being a data recovery hard drive program is that it never once copies a single sector from the failing drive to a known healthy drive. realizace svých národních snů, pro které však Bachův absolutismus neměl pochopení. Češi tehdy vytáhli Palackého ideologii založenou na dějinné české volbě vysvléci se z německého kabátu, ve kterém vězeli půl tisíciletí. V této ideologii hrála důležitou roli husitská rebelie trvající ani ne dvacet let, která byla pojímána jako první národní odboj. Vytvořením celé české mytologie se však našinci pouze přiblížili německému pangermánskému hnutí, které postavilo německý jazyk do role mystického sjednotitele. Německý romantismus z přelomu osmnáctého a devatenáctého století tak paradoxně stál i u zrodu českého snu o vlastním státě, kde se bude mluvit pouze česky. A tento sen dokázal realizovat právě Masaryk, „tatíček národa“. Heimannová k tomu říká, že je to „typicky habsburský způsob zrodu národní identity“. Ač si správně autorka všimla, že české obrození a další jeho vývoj vedoucí ke konsolidaci národního uvědomění byl bohužel doprovázen tolik oblíbeným antisemitismem devatenáctého století, ten kuriózně dopomohl Masarykovi k získání svých podporovatelů v Americe. Byli to tamní Židé, kteří si pamatovali jeho postoj v „případu Hilsner“, čímž ho přiřadili k francouzskému spisovateli Zolovi, jenž se v podobné antisemitské aféře ve Francii zastal důstojníka Dreyfuse. Vznik Československa tedy doprovázejí dodnes zvláštní pocity a názory, ale skutečností zůstává, že díky šikovnosti Masaryka se tehdy nikdo nezeptal Němců, Maďarů, Poláků, Rusínů, co si myslí o novém státě oni.
t.g.m.Etnologický přístup autorky
Jako vždy u nás i autorčini odpůrci psali hlavně o tom, co v knize není. Nejvíce jim vadilo, že odbyla vysněnou první republiku tím, že o událostech vedoucích k jejímu konci napsala pouhých osm stránek. Ale z dnešního pohledu je vyvážení knihy dobré: zhruba polovina knihy je věnována předkomunistické době, jež trvala rovných třicet let včetně německé okupace a druhá polovina době, kdy vládla v československém státě komunistická doktrína plus následné postkomunistické období. Ačkoliv toto rozdělení knihy spíš nahrává pohledu politickému, musíme přiznat, že autorčino hledání v prvotních historických materiálech spíše navozuje dojem, jakoby to bádání podnikala spíše antropoložka než historička. Heimannová odmítá podsunout čtenáři, jenž se příliš nevyzná v peripetiích československých dějin (a jemu byla kniha hlavně určena) naši známou tezi o tisíciletém boji Čechů a Slováků o vlastní stát či naši představu, že jsme vždy byli nevinnými oběťmi bezohledných a věrolomných vnějších sil. Proto se rozhodla vyprávět ten příběh jinýma očima, než jak byl prezentován po celou dobu studené války. A začala líčit věci neuvěřitelné: že náš společný stát sice byl před válkou do jisté míry ostrůvkem demokracie ve střední Evropě, ale že to mělo své trhliny. Neboť zde existoval politický kartel několika politických stran, který nedodržoval dohody týkající se větší autonomie Slováků. A který také dělal vše pro zmrazení vztahů s německou menšinou, což byla ve skutečnosti druhá největší etnická skupina v zemi (o milion osob byla početnější než slovenská). Právě nevyřešené vztahy s českými Němci vyvrcholily v roce 1938 v kauze Mnichovské dohody. Heimannová si všímá i let 1938–1939: tehdy už přestalo být nově založené Česko-Slovensko útočištěm německy mlu-vících Židů a demokratů, jako tomu bylo před Mnichovem, a zanedlouho se česko-slovenský stát zhroutil úplně. Po druhé světové válce, ještě před příchodem komunistů k moci, došlo nejen k transferu většiny německého obyvatelstva, ale také k potrestání a vyvlastnění majetku všech kolaborantů s Němci, jež proběhlo v mnohem větší míře než v hůře postižených zemích Evropy. Podle autorky nebylo divu, že poté rostl počet a vliv stalinistů ve státě.
dubcekEtnické čistky v letech 1938 až 1953
Heimannová správně poukazuje na to, že v září 1938 se nové Česko-Slovensko vydalo samo bez vnějšího tlaku na cestu totality. Na Slovensku se to i formálně potvrdilo vznikem fašistického státu, zatímco Čechy a Morava byly něčeho takového ušetřeny šestiletou okupací. Podivuhodné je, že ještě těsně před příchodem německé okupační moci, se zákonem z 2. března 1939 založily shromažďovací tábory pro Cikány v Letech a v Hodoníně. Můžeme se proto divit, když i v dnešních dnech slyšíme v českých městech volání svobodných občanů „Cikáni do plynu!“ jen proto, že státní správa nedokázala dodnes řešit sociální a kulturní problémy jedné etnické skupiny? A na Slovensku se tamní státní orgány během války vypořádaly s početnou židovskou komunitou ještě tragičtěji. Není bez zajímavosti, že ani nová vláda připravovaná od roku 1943 nepočítala se zapojením národnostních menšin. Tím, že Beneš dosáhl toho, aby zaniklý československý stát byl považován za vítěze války, podařilo se tento státní útvar resuscitovat takřka za stejných podmínek, jak vznikl v roce 1918. Výjimkou bylo především národnostní složení třetí republiky: Rusíni se dostali do Stalinova područí, většina Němců a část Maďarů byla vysídlena, Židé a Cikáni byli za války téměř vyhubeni. Beneš osobně měl na této situaci svůj podíl, protože se potřeboval pomstít Němcům za „Mnichovskou zradu“. To vše provázelo velké posilování mocenského aparátu, takže stát byl připraven na komunistický puč. Heimannová je přesvědčena, že komunisté mohli v zemi snadno zvítězit díky národnostnímu šovinismu v poválečných letech a oportunistické pošetilosti nekomunistických lídrů. Komunistický režim nepotřeboval ke svému vzniku žádný zásah zevně (sovětská armáda ze země po válce odešla), protože Češi, ale i Slováci, považovali za vítězství především etnicky čistý stát, aniž by k tomu potřebovali demokracii. Imitace socialistické revoluce podle sovětského vzoru, která proběhla v letech 1948 až 1953, měla mezi poraženými nejen nekomunistické odpůrce, ale i členy komunistické strany, stejně jako třeba katolickou církev. Ale co je pro nás nejzajímavější: také národnostní menšiny; předseda komunistické strany Gottwald podle autorky ochránil před honem na nepřátele jen české soudruhy. Tak byl monstrproces nejen se Židy ve vedení strany (kauza Slánský a spol.), ale i řada procesů se slovenskými nacionalisty (v jejich rámci byl odsouzen i pozdější prezident Husák).
Zrod a zánik dvou států
Nevím, z jakých důvodů Heimannovou zaujal Dubček, kterému věnuje možná největší pozornost jako osobě a jednateli politických událostí. Pravdou je, že poslední etnický problém, který v Československu po roce 1953 zůstal nevyřešen, bylo vyrovnání Če-chů a Slováků. Svým způsobem to evokuje podobnou historickou událost, kdy došlo k vyrovnání vztahů Rakouska a Uherska v rámci habsburské říše. Jestliže tehdejší rozpad jednoho z nejstarších státních útvarů v Evropě (jakými říše tohoto rodu bezesporu byla) zachránila císařovna Sisi díky své zaujaté náklonnosti k Maďarům, pak mi tato historka připomíná, jestli autorka takovou podobnou rolí nepověřila právě Dubčeka. V každém případě o roce 1968 v Československu došlo k tomu, že si Češi pod socialismem s lidskou tváří představovali jistou míru demokracie v rámci vlády jedné strany, zatímco Slováci pod demokracií vnímali spíše rovnocenné postavení Slovenska v rámci společného státu. Proto Heimannová tvrdí, že s Dubčekem přišlo „bratislavské jaro“ do Prahy ze Slovenska a nikoliv „pražské jaro“ do Bratislavy. Že „túžba po svrchovanosti“ byla na Slovensku větší a realističtější než česká touha po demokracii se ukázalo brzy po sovětské okupaci v témže roce. Jestli invaze vojsk „rozbila spojení mezi socialismem a českým nacionalismem“, potom posílila politické postavení Slováků ve státě vznikem československé federace.
Celý tento vývoj od roku 1968 až po politickou změnu režimu v roce 1989 spěchal už jen k jedinému: k druhému rozpadu Československa. Heimanno­vou sice mrzí, že k tomu došlo z ne­vratného rozhodnutí politiků bez ja­kékoliv vůle občanů obou národů. Ale pro slovenskou stranu to bylo vyvr­cholení národního úsilí o sebeurčení. Český stát tak nějak v té střední Ev­ropě vybyl, i když silné etnické nároky se ozvaly v devadesátých letech také na Moravě. Historička říká, že rčení v názvu její knihy „Stát, který selhal“ odkazuje na její hlavní tezi: zatímco oba „státotvorné národy“ českoslo­venského státu byly nakonec úspěšné a založily si své vlastní státy, mnoho­národnostní stát z roku 1918 úspěšný nebyl, protože dvakrát přestal existo­vat: v roce 1939 a 1993.
Skryté temné stránky
Československo „byl natolik ne­stabilní stát, že se dvakrát za sedm­desát čtyři let rozpadl“. Srovnáme-li to se dvěma jinými modely – švýcar­ským a belgickým – ty snad fungova­ly lépe. Alespoň do té míry, že se ale­spoň nerozpadly. Češi si však tento stát přivlastnili do té míry, že coko­liv špatného se o tomto státu řekne, tak to považují za urážku sebe sama. Příběh knihy Heimannové začíná a končí se vznikem a zánikem státu, „není o Češích jakožto mystické en­titě“. Přestože kniha v Česku vzbu­dila bouři nevole mezi historiky (do povědomí intelektuálů se dostala jen částečně) a tyto reakce autorku, jak sama přiznává, trochu zklamaly, vy­brala si prý pro glasgowské studenty Československo, protože k němu cí­tila sympatie.
Netají se tím, že těžko mohla stu­dovat nacistické Německo, protože by prostě nemohla být v takovém případě objektivní a stranila by druhé straně. Ostatně, že naši zemi má ráda, stvrdila už tím, že je vdaná do české rodiny, zbožňuje český jazyk, a tudíž nemá k Čechům žádnou zášť. Někte­ré věci, které našla v archivech, ji ale šokovaly: narazila na temnou strán­ku československé historie. Ale tako­vou věc lze najít v každém státě, takže to v žádném případě v ní nevzbudilo vůči Čechům „ani v nejmenším opo­vržení, spíše empatie“. Snad jen re­akcí na tuto temnou stránku mohl být výsledný tón knihy – nepříjemný pro našince. Ale osobně si myslím, že Češi takové knihy potřebují, aby prozřeli. I když je dnes už řada českých auto­rů, kteří jsou do té míry „investiga­tivní“, že tyto temné stránky pozvol­na odkrývají.
Přesto hlas odjinud je cenný. Au­torka přiznává, že jistou roli hrálo i to, že původní text byl příliš dlouhý, pro­tože chtěla neinformované čtenáře ší­řeji seznámit s historickými událost­mi, jež jsou pro Čechy známé, takže zkrátila původní rukopis na polovinu a nechala v něm pouze věci, které se jí zdály něčím nové. Přestože se snažila zůstat objektivní, může se zdát, že je něco z textu cítit víc, něco méně. Ob­zvláště proto, že se rozhodla soustře­dit takřka výhradně na primární histo­rické zdroje a to hlavně na ty, které se dají srovnávat mezi různými regiony a z hlediska různých etnických sku­pin. Často se jí vytýká, že se ne do­statečně věnovala druhotným zdro­jům, tedy tomu, co už o tématech bylo napsáno.
Něco z toho je v druhotných zdro­jích popsáno dostatečně (mnichov­ská krize, události roku 1968), ale něco méně a tomu se Heimannová věnovala více (dohra první světové války a dru­há republika září 1938 – březen 1969), v domnění, že právě tady lze odhalit, co dosud nevíme, nebo před čím utíkáme. A víme i ze zkušenosti jiných (viz Ju­goslávie v devadesátých letech), že et­nické problémy mnohonárodnostních zemí jsou nejhouževnatější a dědí se po generace. Právě přednost, kterou tyto národy dávaly národnímu sjedno­cení, na druhé straně vytvářelo z jejich sousedů vnější nepřátele pod heslem „my nebo oni“. U nás to skončilo dvo­jím vytvořením a dvojím zničením stá­tu zvaného Československo. Heiman­nová uznává, že u zrodu tohoto státu stály demokratické ambice, ale ty se podle ní nenaplnily jednak z vnějších důvodů a jednak kvůli českému na­cionalismu.
Co bude Heimannová se studen­ty dále probírat? Už to nebude nic, co by Čechy mohlo tak rozčílit (po­kud do té doby nevyjde český pře­klad její knihy o Československu), neboť její nový experiment se bude zabývat filozofií. Studenti budou pře­mýšlet nad základními filozofickými problémy, aniž by něco znali z litera­tury. Poté co si sami vytvoří nějaký osobní názor, začnou číst filozofické spisy. Pak se ukáže, k čemu po této konfrontaci – vlastní názor versus fi­lozofové – došli. Ale ke střední Evro­pě se prý vrátí: chce se zabývat ideo­logiemi, které v tomto regionu hrály svou úlohu a srovnat je v nějakém šir­ším kontextu. Tak uvidíme…


Mary Heimannová
(*1962)
Americká badatelka přednáší moderní dějiny na Strathclyde University v Glasgowě a je členkou Královské historické společnosti.

Vybraná díla:
1995 Catholic devotion in Victorian England
1999 Christianity in Western Europe from the enlightenment to the present Day
2006 Catholic revivalism in worship and devotion
2009 Czechoslovakia: the state that failed

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *