Každý z nás si ještě pamatuje, alespoň rámcově, o co jde v řeckém mýtu o pěvci Orfeovi a krásné Euridiké. Než se pustíme do dalšího výkladu, zopakujme si alespoň stručně jeho děj. Orfeus byl jedním ze slavných Argonautů a jeho jméno pochází od slova orfné, „temnota“. Proč? O tom právě ten mýtus vypráví. Náš Argonaut se zamiloval do Euridiké, která byla novomanželkou Aristaia, božského včelaře. Když tato krásná žena prchala od manžela k milenci, upadla a uštknul ji had. Dříve než k ní přiběhl Orfeus, zmocnil se jí Hádes, pán podsvětí. Orfeus se rozhodl podstoupit za ní temnou cestu do světa mrtvých. Díky svému zpěvu a hře na lyru, rozplakal v podsvětí dav duší. Ale Euridiké tam ještě nebyla, zdržela se mezi nově příchozími stíny. Hádova žena Persefona, obměkčená Orfeovým zpěvem, přivolala Euridiké, aby s ním odešla zpět na zem. Jediné, co Orfeus během obtížné pouti od smrti k životu nesměl, bylo podívat se na ni. Přesto se pěvec ohlédl, když ji chtěl políbit. Euridiké však zmizela zpět do zásvětí.
Dále víme, že se Orfeus už marně snažil pro ni navrátit. Celý zoufalý se potom připletl do slavnosti bakchantek, které ho zřejmě poznaly a rozsápaly. Tak nedobře skončil jeden z řeckých hrdinů. Nejvyšší bůh antického panteonu Zeus na jeho památku umístil na nebeskou klenbu souhvězdí Lyry. Nyní přeskočíme v čase i prostoru – na konec 60. let minulého století na americký kontinent. Francouzský novopečený etnograf jménem Michel Perrin na poloostrově Guajira, vybíhajícím z jihoamerického subkontinentu do Karibského moře, studoval mýty a rituály tamního indiánského kmene Goahiro (španělsky Goajiro, Guajiro či nyní Wayúu). Po ročním bádání dospěl k překvapivému výsledku: veškerý duchovní svět těchto lidí, který se dochoval do doby zhruba před 40 lety, osciloval kolem jednoho zachovalého mýtu, jenž náramně připomínal právě mýtus o Orfeovi a Euridiké. A to nás nyní zajímá.
KDO TO BYLI INDIÁNŠTÍ GOAHIROVÉ
Kmen Goahiro odvozoval svůj původ od Indiánů Arawaků a jak jsme si již řekli, obýval v Karibském moři pustý poloostrov Guajira, který byl v 19. století rozdělen mezi Kolumbii a Venezuelu. Tito lidé žili v sousedství s naší civilizací, ale tento kontakt nebyl ani násilný, ani nečekaný. Proces akulturace Goahirů sice začal už před 400 lety, kdy se zde objevili Španělé, ale rozhodující okamžik nastal s postupným přechodem od sběru a lovu k chovu dobytka, který nakonec zcela převažoval v hospodaření kmene. Vše se začalo urychlovat, když došlo k vynucenému kontaktu, kterým bylo založení katolické misie řádu kapucínů v roce 1887. A tak měli Indiáni dvě možnosti volby: buď se rozplynout mezi chudinou v dnešních velkoměstech, nebo se s nadějí na lepší život zapojit do mechanizovaného zemědělství.
V současné době žije Goahirů asi 320 tisíc, z toho velká většina na venezuelské straně poloostrova s tím, že mnoho Indiánů si našlo nový domov na předměstích Maracaiba, a necelá třetina jich pak žije v 10 rezervacích na území Kolumbie. Převážně se jednalo o pastevce, kteří si nejvíce vážili hovězího dobytka, ale vzhledem k suchu, jež v jejich domovině vládlo, měli hlavně méně náročné ovce a kozy. Spolu s koňmi a mulami tvořila zvířata veškeré jejich bohatství a Indiáni s ním zacházeli jako většina pastevců: dobytek byl významná součást věna nevěsty a hlavně sloužil ke všem platbám. Na týdenních trzích totiž za peníze získané prodejem dobytka (ale také některých výrobků, jako byly překrásné závěsné sítě a pytle) si nakupovali některé potraviny jako cukr, sůl, kávu a banány, ale také kovové nástroje, zbraně, zápalky apod.
Goahirské domácnosti měly však i své zahrady, kde sázely v době dešťů kukuřici, maniok, mnoho druhů fazolí, běžně i vodní melouny. Ale vzhledem k místnímu klimatu mělo toto zahradničení svá časová omezení, takže pouze dva tři měsíce v roce se tato činnost podílela na přírůstku zdrojů potravin. Ovšem i Goahirové ještě sbírali divoce rostoucí plodiny: především chudina nebo lidé žijící daleko od tržišť se v období sucha věnovali tomuto řemeslu. Vhodným doplňkem zdrojů obživy byl lov, ale také rybolov, ovšem tím se zabývali jen někteří Goahirové. Hlavní lovnou zvěří bývali jeleni, pekari, králíci, někteří ptáci, lovila se však i některá jiná zvířata, ale jen pro náboženské a léčitelské důvody. Přesto se lov těšil velké vážnosti jako u všech nedávných přírodních národů, neboť zvířata pro ně měla hlavně velký symbolický význam.
MUŽI VLÁDLI, ALE ŽENY BYLY SOCIÁLNÍM TMELEM
Goahirská společnost se skládala z matrilineárních klanů, kde však neplatilo pravidlo exogamie, čili příslušnost ke klanu se dědila po matce a členové jednoho klanu se mohli ženit a vdávat i mezi sebou. Každý klan měl své totemové zvíře (koroptev, jaguár, liška, ale i kůň či mula apod.), klanů bylo asi třicet, ale lišily se počty svých členů, což byl zřejmě důsledek rozptýlení jejich příslušníků po celém obrovském území kmene. V jejich jazyce měla tato sociální skupina označení „maso“, „tělo“. Šlo v jejich pojetí o sociální korpus téměř pokrevního či chcete-li genetického charakteru. Ovšem mezi klany existovaly jak sociální, tak politické rozdíly: některé z nich se považovaly za chudé, jiné zase dávaly najevo svůj význam a vliv. Takže příslušnost ke klanu byla zároveň i součástí sociální identifi kace každého jedince.
Jak se však goahirská společnost měnila pod tlakem naší civilizace, převzaly roli klanů spíše matrilinie, čili jakési „mateřské rody“: ty větší z nich povstaly původně z místně soustředěných fragmentů klanů, menší potom převzaly svůj původ od společného „předka“. Všichni členové těchto totemických skupin dědili svou příslušnost k „rodu“ v mateřské linii. Přitom také platilo, že po svatbě se manželé usadili v domě matky nevěsty až do doby, než si postavili v místě vlastní usedlost. Podstatným rysem goahirské společnosti však byla polygynie: muž mohl mít více žen. Ale v tomto případě byl manžel psanec, neboť jeho manželky mohly žít daleko od sebe, takže muž byl stále na cestách. Důvodem bylo v prostoru velice roztroušené osídlení. Mít více žen ovšem bylo známkou prestiže a majetku. Muž se v takovém případě ženil postupně, jak rostlo jeho sociální sebevědomí.
Ale takových manželství byla asi jenom pětina. Každá domácnost vlastnila pozemky vymezené oplocením z kaktusů nebo ze suchých větví, jež sloužily také jako topivo. Nedaleko potom byla jedna či dvě ohrady pro ovce a kozy. Vlastní obydlí vzhledem k horkému klimatu tvořil přístřešek, což byla rovná střecha podepíraná kůly, kde se prováděly všechny domácí činnosti, a potom domek, kam se věšely závěsné sítě hamaky, kde se spalo. Domácnost tvořily vždy žena a děti, případně monogamní muž, neboť manžel s několika ženami musel pendlovat mezi jejich domácnostmi. Uskupení několika usedlostí mohlo zaujímat až několik desítek hektarů, ale těžko bylo možné mluvit o vesnici. Jak vidno ženy byly tmelem všech důležitých indiánských komunit – domácnosti, rodu i klanu.
MÁLO RITUÁLŮ, ALE BOHATÉ SLOVESNÉ UMĚNÍ
Když se Perrin u těchto Indiánů objevil, už jejich kultuře zvonila hrana. Byla to tedy poslední možná záchrana jejich kulturních statků. Tamní krajinu tvoří dodnes vyprahlá rovina zarámovaná do stejně vyprahlých hor, jejíž bezvýchodnost ruší pouze suchomilné keře a vysoké sloupovité kaktusy a kde neustále vane spalující východní vítr. V období dešťů, trvajícím dva měsíce, kdy oblohu pokryjí temné a mohutné mraky a poloostrov ovládnou nespoutané bouře, se krajina promění do netypické podoby. V záplavě rostlinných vůní se objeví v nazelenalých kalužích obojživelníci a měkkýši a noc ovládnou mračna moskytů. Dříve v této době sily manželské páry slavnostními pohyby kulturní plodiny na svých zahradách.
Tito Indiáni měli nevýrazné obličeje, které si snad proto malovali až po oči červenou, černou a okrovou barvou. Ženy nosily dlouhé šaty s vlečkou, což prodlužovalo s jistým půvabem jejich těla. Večer muži i ženy, napůl ležící v zavěšených sítích, pátrali v paměti a se zápalem vzpomínali na vyprávění předků, jejichž odkaz s nimi pomalu zanikal. Ty příběhy vznikaly celá staletí, vracely obraz světa myšlenek, jenž měl své symboly a hodnoty. Právě na takové chvíle Perrin čekal, naslouchal a zapisoval. Tak dospěl k velice zajímavé defi nici své práce: „Etnolog poslouchá, zapisuje a conejlépe překládá slova svých dalekých hostitelů. Potom se pokouší říci naším jazykem a v souladu s námi vytvořenými teoriemi, co si podle něho myslí oni. Neustále lavíruje mezi vědou a uměním…“
Goahirové měli příliš nenápadnou a chudou rituální činnost. Proto se Perrin zaměřil na jejich orální slovesnost. Ovšem zjistil, že v tomto případě, a snad hlavně díky vysokému stupni akulturace, jejich mytické příběhy byly nesouvislé a fragmentární. Takže se pomalu smiřoval s tím, že zaznamenané mýty byly pouze pozůstatky něčeho, co vlastně už zaniklo. Přesto jim však vypravěči i jejich posluchači upřímně věřili a dodávali jim tak jejich důležitost. Oni ale své mýty a legendy nevyprávěli, leč zpívali. Velké množství slok někdy znamenalo, že zpívali i několik hodin v jednom kuse. Nejčastějším tématem bylo, že prahli po nějaké ženě, nebo chválili svou sestru či manželku, případně pěli o padlém muži – bojovníkovi nebo o dávných válkách mezi klany atd.
Takže se nakonec Perrin rozhodl pouze pro zkoumání příběhů vyprávěných. A zde se začalo rýsovat několik témat: mluvilo se často o stvořiteli jménem Maléiwa; tento typ vyprávění měl své podoby v jiných indiánských etnikách: u Waraů, Tukanů i Munduruků, ale podivné bylo, že jim Goahirové nepřikládali velký význam, neboť je znalo jen několik jedinců.
Naproti tomu byly známé příběhy, kde šlo o nadpřirozené bytosti, které prý skutečně existovaly a byly příčinou mnohých trápení; vyprávělo se v nich o nemoci, smrti, zásvětí. Indiáni si je povídali neradi, vždy s ostychem až strachem, a poslouchalo je důvěrně jen málo osob. Nakonec nejdůležitější vyprávění nepocházela od lidí z míst co nejvzdálenějších od civilizace, ale od těch, co žili v pohraničí či v předměstí Maracaiba. Což lze vysvětlit jen tím, že aktivnější Indiáni odešli z původní domoviny jako první a byli to také oni, kdo ještě více dbal o tradici.
VYPRÁVĚNÍ O NADPŘIROZENÝCH BYTOSTECH
Perrin byl původně fyzik a při zpracování slovesného umění Goahirů vycházel z neortodoxně braného strukturalismu. Ostatně patronem jeho terénního výzkumu se stal otec strukturální antropologie Lévi-Strauss, s nímž své postupy konzultoval. Úkol jeho žáka byl však těžký: vyslechl asi 50 vypravěčů, kteří byli ochotni se ujmout své funkce při jakékoliv příležitosti, kdy se mohli muži společně napít. Často se vyprávění líbilo i dětem, které byly z toho nadšené. Obvykle taková vyprávění končila důrazem na smrtelná nebezpečí, před nimiž není úniku a jež na lidi sesílají nadpřirozené bytosti. To doprovázeli dospělí svými životními zkušenostmi a vyprávěli, co se jim v životě stalo. Jako by tím chtěli stvrdit, že jejich náboženské představy mají pořád jistou platnost.
Klíčovými postavami goahirské mytologie jsou nadpřirozená žena Pulówi a její manžel Juyá. Když se shromáždí příběhy, jež jsou nějakým způsobem spojeny s jádrem mýtů o těchto postavách, dostaneme asi 200 příběhů. Takový soubor už má jistou vypovídací hodnotu, obzvláště když zjistíme, že hlavní postavy vytvářejí duální opozice, neboť jsou-li nějaké vlastnosti přisuzovány manželce Pulówi, potom jejich opak platí pro jejího muže Juyá. Lze tedy říci, že se v těchto dualitách pohybuje mytické myšlení Goahirů. Ukažme si, jak to funguje, neboť když se na tuto mytickou hádanku už přijde, je to poměrně jednoduché.
Slovo juyá jako podstatné jméno ženského rodu znamená „déšť“ v meteorologickém smyslu. V klimatickém smyslu znamená „velké období dešťů“, jež začíná v říjnu, ovšem ještě užší vymezení je ve spojení těchto dešťů s hvězdou Arcturus ze souhvězdí Pastýře, která mizí na počátku tohoto období se západem slunce. A tak je pouze z kontextu řeči zřejmé, jaký význam mluvčí pro toto slovo vybral. Ale Juyá je také jméno mužské mytické bytosti, jíž tito Indiáni uznávají jako Pána deště, s čímž souvisejí ještě jiné příznačné vlastnosti. A protože déšť je v pustině obývané Goahiry vítaným pomocníkem Indiánů, protože díky němu má dobytek píci a rostliny vláhu, je mytický manžel Juyá symbolem života.
Naproti tomu slovo pulówi slouží k označení nebezpečných míst, kde může člověk zmizet, nebo těžce onemocnět. Věří se, že tam může zmizet nejen člověk, ale i dobytek. Proto jsou tato místa spojena s nadpřirozenými bytostmi, vyskytují se především na menších kopcích nebo tam, kde je hustý porost, ale mohou to být také stojaté vody nebo díry ve skálách. Zvláštní je, že tato místa nejsou v divokých horách, ale v přístupných oblastech, kam se lidé i dobytek snadno dostanou. Ale pulówi může v běžné mluvě znamenat také padající hvězdu, nebo se tak označují i všechny osoby, které mají v sobě zvěda tohoto jména. A protože slovo pulówi je odvozeno od slovesa pilá, které lze přeložit „mít nadpřirozenou moc“, „být nebezpečný, zakázaný, tabu“, tak pro mytickou manželku Pulówi to znamená, že je symbolem smrti, zániku.
GOAHIRSKÝ MÝTUS O CESTĚ DO ZÁSVĚTÍ
Nakonec se ukázalo, že nejznámějším goahirským vyprávěním byl právě mýtus o cestě do zásvětí, neboť Perrin zaznamenal jeho 12 verzí z různých domorodých oblastí. Tento počet variací tak umožnil odstranit veškeré pochyby o tom, jak původní, dějově nejrozvinutější mýtus vypadal. Poslechněme si ve stručnosti jeho vyprávění.
Jeden Indián, náš hrdina, tak dlouho oplakával svou mrtvou ženu, až se mu zjevila ve snu. Měla svou lidskou podobu, jako by byla živá, ale neodpovídala na jeho prosby, aby ho neopouštěla. Následující den ho však vyslechla a vzala ho s sebou na dlouhou pouť. Až za úsvitu dospěli k jakési hoře ve středu moře. Byla to země mrtvých Goahirů, kterou Indiáni pojmenovali Jepíra. Tam mrtvá žena bydlela. Byl to zvláštní svět, všude plno jídla, které nikdo nepřipravoval, v noci všichni mrtví tančili, milovali se, jen jeho žena s ním nechtěla do hamaky. Až jednou uviděl, že se s ní objímají její dávní milenci, jeden z nich se s ní dokonce spojil a ostatní potom také do ní pronikali všemi jejími otvory. Když to náš hrdina uviděl, rozhořčil se a za úsvitu ze světa mrtvých odešel.
Avšak cestu, kterou se ženou přišli, si popletl a dal se směrem, kde bydlel mytický manžel Juyá. Každé ráno potkával jeho dojnice, až se jednou chytil za ocas té nejpomalejší a došel tak až k jeho příbytku. Juyá ho přijal jako svého vnuka a vyslal ho na lov. Ale vždy když na zvíře zamířil lukem, proměnilo se v člověka; když ho poslal pro melouny a on je chtěl utrhnout, změnily se před ním plody v děti. Zalekl se toho, ale Juyá mu řekl, že se musí naučit zabíjet bez ohledu na to, koho vidí. Navíc si náš hrdina všimnul, že mytický manžel nosil své manželce Pulówi lidskou krev, kterou se ona živila. Jednou, když Juyá odešel, přes jeho varování se šel podívat, kde Pulówi sídlí. Našel její obydlí, podíval se oknem a viděl Pulówi nahou s roztaženýma nohama. Jakmile na ni pohlédl, ona zařvala a zabila ho. Juyá ho však s výčitkami nechal obživnout.
K hrdinovi se přitočila stařenka, která byla pavouk. Zeptala se ho, zda by chtěl odnést na zem, kde bydlela jeho matka a sestra. Když na její otázku kývnul, vzala ho na záda a vynesla ho na zem. Ale řekla mu, že ho nesmí jeho matka a dcera oplakávat, jinak zemře. A také nesmí nikomu vyprávět, co se mu v zásvětí přihodilo. Když přišel domů, ženy se na něho vrhly s dotazem, kde byl. Ale bránil se, že jim nesmí nic vyprávět, okřikoval dceru, aby neplakala, že jinak umře. Ale časem sám nakonec slib porušil a vyprávěl jim, co zažil. Když domluvil, v tu ránu umřel. Odešel rovnou do Jepíry.
MÝTUS VYPRÁVÍ, CO SI INDIÁNI MYSLÍ
Nejprve si řekněme, proč Perrin tento mýtus přirovnává k onomu řeckému, s nímž jsme naše povídání začali. Především z mýtu je zřejmé, že také Goahirové měli své podsvětí: do indiánského „světa mrtvých“ přivedla našeho hrdinu jeho mrtvá žena. Muž ovšem namísto toho, aby se dostal odtud na zem, omylem odchází do druhého zásvětí, kterým je „svět stínů“, kde vládne mytický pár Juyá a Pulówi. Odtamtud se sice dostane zpět mezi živé, ale také nesplní poslední podmínku svého návratu a sám umírá. Vidíme, že zde máme v obou mýtech dvě milenecké či manželské dvojice. Hlavní postavy goahirského mýtu muž a žena a Juyá a Pulówi se chovají podobně jako lidský pár Orfeus a Euridiké a božský pár Hádes a Persefona.
Nevíme, co konkrétně ovlivnilo náš dávný řecký mýtus. Ale víme, že orální slovesnost Goahirů utvářelo místo jejich usídlení a způsob života, který zde vedli. Proto musíme vycházet jen ze vztahu mezi mýtem a životem těchto Indiánů, kteří si ho vyprávěli. Mýtus proto nemusí být homogenním textem, ale je nutné znát etnografi cká fakta v jeho pozadí. Pro Indiány nebylo žádné překvapení, že se mrtvá manželka vrátila na zem, protože to je možné jednak ve snu, tak s přispěním duší mrtvých Indiánů, které žijí v Jepíře. Pro živé byl svět mrtvých neviditelný, proto také mnozí Indiáni připouštěli, že mýtus je prožitý sen. A tak, aby náš hrdina mohl vidět svou mrtvou ženu, potřel si oči mazem z očí psa a tak ji bez obtíží mohl následovat. Neboť psi mohou vidět mrtvé a lidé nikoliv.
Ovšem v Jepíře jsou odlišné sexuální i kulinářské zvyklosti než na zemi: jídla je tam požehnaně, ani se nemusí vařit; ale nejhorší je, že žena má ve světě mrtvých několik manželů – to je opak polygynie a Indiáni polyandrii považují za cizoložství. Navíc je tam žena aktivní, má iniciativu i v pohlavním životě. Náš hrdina viděl, jak dívky roztahují nohy a tak se s jednou spojil, ale rozkoš nepocítil. Logické poučení z mýtu pro domorodce bylo, že je marné, ale i nebezpečné žít s mrtvými; mrtvým se v Jepíře žije vesele, aniž by jim živí scházeli. Proto pro vdovce Goahira platilo jediné: najít si rychle novou ženu. Mytický cyklus hrdiny nám tedy může napovědět, co si myslí Goahirové o osudu těch, kteří zemřou. Ostatně Indiáni se domnívali, že lidé umírají dvakrát: jednou na zemi, podruhé v Jepíře, aby potom zmizeli navždy.
POHŘEBNÍ ZVYKLOSTI GOAHIRŮ
Goahirové měli jasno v tom, že člověk přijde s duší již na svět. Jejich mytická tradice říká, že každý je dítětem matky a Měsíce: ona se stává tělem a on dává duši dítěti po početí. Měsíc způsobuje, že ženy mají menstruaci, ta však na počátku těhotenství přestane, neboť žena plod živí vlastní krví a Měsíc už předal plodu duši. Proto když zemřel Indián, ponechalo se tělo zesnulého jistý čas v klidu, aby se duše mohla odstěhovat do Jepíry. Mrtvého oblékli, včetně jeho oblíbených ozdob a šperků, zabalili ho do látky a pověsili do hamaky. Následovalo bdění u mrtvého, než se sešli všichni pozůstalí z různých krajů. Tento první pohřeb doprovázelo množství jídla a pití, včetně alkoholu.
Za hlasitého nářku se posléze tělo uložilo do hrobky nebo do jámy. Dříve se dávaly vedle těla také zásoby na „cestu do Jepíry“. Po tomto pohřbu bylo zakázáno vyslovit jméno mrtvého, ani jej dát narozenému dítěti. Druhý pohřeb se potom konal asi za tři roky, ale v menším obsazení, byť opět s rituálním naříkáním, bděním, jídlem a pitím. Otevřel se hrob, vyjmuly se pozůstatky a blízká příbuzná zesnulého roztřídila a očistila kosti; jiná žena je vložila do schrány z pálené hlíny nebo do pletené síťky. Tyto kosterní pozůstatky se vystavovaly před obydlím příbuzných. Pak se vložily do velké nádoby, kam se ukládaly kosti mrtvých členů stejného matrilineárního klanu či rodu. Po druhém pohřbu vše končilo: zesnulý zmizel navždy. Vidíme, že ke dvěma zásvětím, kterými prošel hrdina mýtu, tak patřily ve skutečnosti dva pohřby: při prvním odešla duše do Jepíry, při druhém do zapomnění.
Víme, že nedávno zesnulé mohli Indiáni vidět ve snu, nebo když se vraceli na zem; aby se vyhnuli jejich opětovnému návratu, nesměli však vyslovovat jejich jméno. Když potom duše mrtvých odešly z Jepíry do skutečného zásvětí, stával se z nich déšť nebo duchové wanili; kteří přinášejí nemoci a smrt. Co se z nich stane, za tím stojí vždy Juyá a Pulówi. První z nich je „ten, který prší“ a víme, že je symbolem deště, života; naopak Pulówi přináší smrt, zabíjí lidi buď přímo, nebo nepozorovaně, ale má i své pomocníky, z nichž nejaktivnější jsou právě wanili. Touto proměnou tak mrtví ztráceli navždy svou identitu a jejich kosti se smíchaly s kosterními ostatky dalších mrtvých. Stávala se z nich fyzicky, sociálně i symbolicky neurčitá masa předků.
BOŽŠTÍ MANŽELÉ
Smrt hrdiny má na starosti Pulówi: obvykle lidi usmrcuje tím, že je pohltí, což je metafora pro jejich zmizení. Podobné je to s obživnutím hrdiny. Mýtus praví, že dříve nosili Goahirové u pasu tykev s vodou, takže se mohli kdykoliv napít. Voda je život. To je také příčina nového života hrdiny. Když se však dostane na zem mezi živé, nemůže svému osudu uniknout. Posláním mýtu tedy není vyprávět nějaký neuvěřitelný závěr, ale předávat jisté poučení vycházející ze zkoumání světa, který si Goahirové ve svých hlavách vytvořili. Mytický pár Juyá a Pulówi jsou manželé jako řecká božská dvojice Hádes a Persefona. Ovšem s tím rozdílem, jak zdůrazňovali Goahirové, že Juyá má všechny Pulówi za manželky, aby tím odůvodnili polygynní a matrilokální manželství, kde jediný a pohyblivý manžel musí rozdělit svůj čas mezi četné rezidentní manželky, žijící na rozsáhlém území.
Vztah bájných manželů se tak mění z jejich protichůdnosti spíše na jejich vzájemné doplňování, jež nabývá vzezření stálého boje, na jehož výsledku závisel život Goahirů. Na jedné straně tak máme přírodní protiklady: den a noc, déšť a sucho, na druhé straně muž a žena, jejichž příbuzenské skupiny mohou však mít různé zájmy, které se mnohdy dostanou do konfl iktu. Tak se v mýtech Juyá a Pulówi často střetávají, i když v nich vždy vítězí mužská bytost. To je výraz mužské nadřazenosti u těchto Indiánů. V žádném případě však soužití těchto mytických bytostí není vztahem dobra a zla. Perrin říká, že v dnešní Americe, když zemře stařec, je to jako když shoří knihovna. Tak jako nám po antickém Řecku zůstává vzpomínka v podobě jejich psané mytologie, tak máme v knihovnách záznamy mýtů přírodních národů, jež etnografům vyprávěli poslední starci, kteří si je ještě pamatovali.
Michel Perrin (*1941) Původně francouzský fyzik, který v roce 1969 přesedlal na kulturní antropologii a začal studovat indiánské slovesné umění a šamanismus; dnes působí v tomto oboru na několika francouzských a švýcarských univerzitách.
Nejznámější díla:
1976 Le Chemin des Indiens morts, česky Cesta mrtvých Indiánů, Praha, Argo, 2000
1992 Les Practiciens du reve. Un exemple de chamanisme
1995 Le Chamanisme
1998 Tableaux kuna. Les molas, un art d’Amérique
2007 Voir les yeux fermés. Arts, chamanismes et thérapies