Mischa Titiev – Věčný boj indiánských Hopiů

Když padlo sovětské impérium, prohlásil americký politolog Fukuyama, že nastal konec dějin. Lidé byli nadšení: konečně se mohou bezstarostně věnovat nekonečnému konzumu. Ale netrvalo dlouho a bezstarostný svět začal dostávat drobné trhliny. Objevila se nová, neznámá, dosud netušená strašidla. Ženy si vzpomněly, že byly v mládí zneužívány svými příbuznými, začalo se odhalovat domácí násilí a nakonec se zjistilo, že katolická církev je pouhou organizací pedofilů. Naše multi-kulti společnost začala hledat všechna bezpráví, kterých se dopustila na svých minoritách – etnických, náboženských i sexuálních. Evropou létaly zprávy, kdo všechno se komu omluvil za způsobená příkoří. Intelektuálové odsuzovali státotvorné mýty a pustili se do revize národních dějin. A nad vším se vznášel přízrak zvěrstev spojených s válečnými léty. Čas dějinného bezčasí definitivně rozvrátily pohřbené dějiny. Jaký paradox! A tak je logické se zeptat: Jsme v tom sami, nebo si to zažívají i jiné kultury? Pátrejme po tom!
2_mischa_1Dnes si ukážeme, že nejen v Evropě mají nová strašidla starou historii. Přesuneme se vizuálně z podmračené Evropy do slunné Arizony. Tento stát vstoupil v roce 1912 do americké federace jako poslední z hlavního korpusu USA: byl čtyřicátý osmý. A zdědil docela zajímavou etnickou skladbu i bohaté dějiny trvající dva tisíce let. Nechme se tedy vést jedním ze znalců indiánských národů, žijících v této zemi, jež je čtyřikrát větší než Česko a která se chlubí koexistencí původních etnik. Naším průvodcem bude Mischa Titiev, emeritní profesor Michiganské univerzity, který se věnoval terénnímu výzkumu Indiánů z amerického jihozápadu ve 30. letech minulého století. Jeho rodina utekla z Ruska už v roce 1907, když mu bylo šest let. Jako většina amerických zakladatelů antropologické vědy byl tedy i on cizinec, emigrant. Snad právě tito jazykově, kulturně a sociálně vykořenění Evropané našli v sobě dostatek empatie, vcítění, aby mohli bez předsudků vést společný dialog s původními národy Ameriky.

STAŘÍ PUEBLANÉ JAKO OZVĚNA AZTÉCKÉ CIVILIZACE

Titiev získal svou proslulost především jako znalec života Hopiů, dá se říci ústředního arizonského etnika. Kdo to byli Hopiové? Z archeologického záznamu víme, že na počátku našeho letopočtu žily na severovýchodě Arizony etnické skupiny, jejichž živobytí záviselo na kukuřici a dýních, které rostly ve velkém množství na dně tamních údolí, ale tehdy je Indiáni ještě nepěstovali, ale získávali sběrem. A ukazuje se, že těmto sběračům byli tělesně velmi podobní dnešní Hopiové, kteří tehdy mluvili podobným numickým jazykem jako jiné velké etnikum žijící ve Velké pánvi, což jsou dnešní Šošoni. Zdá se tedy, že dávní předci Hopiů prožili zhruba před 14 stoletími historický přechod mezi sběrem a pěstováním plodin.A z mytologie také víme, že odtud odněkud se vydali předci Aztéků za letícím orlem, který je zavedl až do bažinaté země uprostřed mexické náhorní plošiny, kde se usídlili a začali na odvodňovacích kanálech budovat novou velkou kulturu, která je přivedla do historie a do střetu s evropskými dobyvateli. Po mnoha stoletích se potom na opačnou cestu vydávali dávní zemědělci údolím řeky Rio Grande, aby po cestě stavěli své kamenné vesnice, kterým se později začalo říkat španělsky „puebla“. V těchto vsích postavených nedaleko vesnických polí se rozvíjela svébytná kultura, v níž se mísily prvky aztécké a původní, sběračské, až z toho vznikl celý kulturní areál sahající od Mexického zálivu až po náhorní plošinu nad řekou Colorado. Tito obyvatelé vesnic, dnes nazývaní Pueblané, zvládali skvěle košíkářství, ale také tkaní látek, a rovněž vyráběli nádhernou keramiku, což bylo řemeslo většiny zemědělských kultur. Kolem roku 600 žili Pueblané na celém americkém jihozápadě a Hopiové představovali nejzápadnější větev této kultury. Pěstování plodin „svaté trojice“: kukuřice, fazole a dýně nabízelo poměrně stabilní, i když ne vždy postačující nabídku potravin, kamenné vesnice se plnili novými osadníky a lidé z puebel rozšiřovali svá pole až po hranice únosnosti, neboť zdejší suché klima a horské masivy neumožňovaly pěstovat uměle plodiny na celé rozloze této části planety. A tak přes jistou nepřízeň přírody zažívali Indiáni z puebel kolem roku 1000 svůj „zlatý věk“.

NEPŘÁTELÉ NA OBZORU, ANEB VZHŮRU DO HOR

Nedlouho poté se však objevili v oblasti kříže dnešních států Arizona, Utah, Colorado, Nové Mexiko kočovní nájezdníci, mluvící athapaskanským jazykem: byli to předkové dnešních Navahů a Apačů, jejichž původní vlast byla daleko na sever odtud, až tam, kde se táhne dnešní kanadská hranice. Jejich soustavné nájezdy nejprve donutily Pueblany opevnit své vesnice, ale posléze opustit nejen je, ale i celou oblast. Kolem roku 1250 byla největší puebla rozvrácena a jejich bývalí obyvatelé našli útočiště v údolí řeky Rio Grande. Jediné, co se zachovalo z původní kultury, bylo pojmenování předchůdců moderních Pueblanů: Navahové jim říkali anasazi, „staří nepřátelé“. To ostatně říká o jejich vzájemných vztazích všechno. Ano, byli to záhadní Anasaziové, kteří v horách, často na krkolomných místech, budovali nedobytná puebla, aby nakonec stejně záhadně zmizeli.
Hopiové zůstali. Ale nikdy se nespřátelili se sousedy Navahy, neboť museli soustavně čelit jejich útokům. O 500 let později se však objevili noví nájezdníci, tentokrát až z Evropy, ze Španělska: v roce 1598 začala formálně nová kolonizace této oblasti, jejímž výsledkem byla úplná etnocida kultur v údolí řeky Rio Grande. Hopiové se z údolí odstěhovali nahoru na stolové hory vymodelované v pískovci, kde mohli lépe čelit jak navažským nájezdům, tak se uchránit před španělským vlivem. Nicméně v roce 1680 se ze strachu ze španělské nadvlády přidali k ozbrojené revoltě východních Pueblanů. Byl to nerovný boj a často museli Hopiové vyhledat dočasný azyl u spřízněných etnik Havasupaiů a Zuniů, aby jim nakonec zůstalo pouhých sedm vesnic.Celá náhorní plošina zvaná Black Mesa je široká asi 100 kilometrů a nachází se mezi dvěma řekami Little Colorado a San Juan. Průměrná výška této planiny je kolem 2000 metrů a mírně se svažuje na jihovýchod; je odvodňována čtyřmi říčkami, z nichž tři spadají do údolí Colorada. Původně stály hopijské vesnice na jižních výběžcích této planiny, jež byly pojmenovány pořadovými čísly směrem od východu na západ: První Mesa, Druhá Mesa a Třetí Mesa. Na každém z těchto ostrohů stály kdysi tři vesnice. Od kamenných domů bylo vidět daleko do kraje a jejich obyvatelé se v té výšce mohli účinně bránit proti vetřelcům. Neboť jiný důvod pro toto umístění lidských sídel neexistoval. Klimatické podmínky v oblasti mesy nebyly pro zemědělství příliš příznivé. Roční úhrn srážek byl asi stejný jako u nás na Žatecku, ale pouze třetina jich spadla ve vegetačním období. Přesto Hopiové uspěli. Jejich hlavní plodinou byla kukuřice, na ní ležela hlavní část obživy, ale pěstovaly se zde ještě fazole, melouny, dýně, tykve, cukrová kukuřice. Zdejší způsob pěstování kulturních plodin měl dvě zásadní omezení: čas a prostor. Jinými slovy šlo o to „kdy“ zasít a „kde“ pěstovat. Především časové omezení „kdy“ hrálo důležitou roli. Zima zde trvala od pozdního listopadu do časného března: mráz a sníh v této nadmořské výšce vládly takřka čtyři měsíce v roce. Během této doby bylo citelné chladno a napadla spousta sněhu.

ŽIVOT NA STOLOVÝCH HORÁCH

2_mischa_2Všichni Pueblané se hrozbě sucha bránili stejně jako šošonští sběrači ve Velké pánvi: našli řešení v zavodňovacím systému, který sváděl vodu z celého území na vybraná pole. Tato technika měla i své domorodé poetické pojmenování: „ozdobená ústa“. Voda se z vyšších pozemků sváděla níže, kde měla políčka dvě vrstvy půdy, jež se lišily svou bonitou. Na povrchu se nacházela písčitá, porézní zem, pod ní potom méně propustná jílovitá hlína. Na vypěstování úrody kukuřice potřebovali Hopiové 120 až 130 dní. Aby byli pěstitelé úspěšní, nesmělo tedy zhruba od poloviny května do konce září mrznout. Takže byl veledůležitý i výběr místa pro zakládání polí, čili ono „kde“ bylo stejně významné rozhodnutí jako „kdy“. Zemědělci z mesy proto vyhledávali pro pěstování kukuřice chráněné rokle na úpatí planiny, kde se drželo přes noc teplo naakumulované během dne ve skalních stěnách. I když Hopiové považovali celou oblast plošiny mesy za svou zemi, neposkytovala jim všechno, co potřebovali jednak pro svou obživu a jednak pro své další kulturní potřeby. A proto museli cestovat, když chtěli lovit, sbírat rostliny nebo minerály. Do kaňonu pod planinou chodili lovit divoké ovce pro maso; ale také kácet duby, jejichž dřevo potřebovali pro výrobu nářadí, nebo smrky, neboť jejich dřevo sloužilo na zhotovení rituálních masek, ale také jenom pro topení; do Velkého kaňonu cestovali pro sůl, žlutý okr a měděnou rudu, potřebnou pro získání zeleného pigmentu; do pohoří San Francisco se vypravovali na lov jelenů a divokých krocanů; k řece Colorado putovali lovit želvy a získat kořeny bavlníku, jež byly vhodné pro řezbářství; v rovinách kolem řeky Colorado lovili antilopy, těžili bílý kaolin a kořeny yucca na mytí vlasů; v okolí vybírali orlí hnízda, sbírali bavlnu a v roklích divoký tabák a jiné rostliny.
V srpnu začala sklizeň, nejprve sladká kukuřice: pekla se na polích v pecích zahloubených do země. V září se sklízely dýně a melouny, které se odnášely do vesnice, ale také fazole, jež se však ponechávaly na polích, aby se na podzimním slunci jejich lusky usušily; poté se naházely na plachty a klacky se z nich vymlátila semena. Na konci srpna začala hlavní sklizeň kukuřice: té se účastnily skupiny příbuzných, hlavně mužů, neboť bylo třeba klasy dopravit na zádech nahoru do vesnice buď v plachtách, nebo v nůších. Ženy potom vyloupaly klasy z šustí a rozprostřely je na plochých střechách domů, aby se na slunci usušily. Suché klasy se ukládaly na špejcharu v řadách podle své barvy. Zemědělská polovina roku končila s prvním sněhem, což bývalo na počátku listopadu.
Po zbytek roku mlely indiánské ženy kukuřici: touto činností strávili až tři hodiny denně. Většina jídel se dělala z kukuřice a byla to práce žen. Ráno ženy přinesly kukuřičné klasy ze špejcharu, vydrolily na podnos z juky zrna z klasů, které na mlecím kamenu umlely. Každá domácnost měla dva mlecí kameny v rohu obývací místnosti: jeden na hrubé, druhý potom na jemné mletí. Bílé a modré zrno se mlelo společně se sladkou kukuřicí; vymleté zrno se nechalo na podnosu a plevy se odstranily. Mouka z kukuřice tvořila základ všech jídel. Ke kukuřičným pokrmům se přidávala buď masová omáčka, nebo zelenina, což byly fazole, dýně, čili, cibule, nebo divoké rostliny ze sběru. Jídlo se vařilo, peklo v peci, nebo smažilo. Ostatně, aby náš pohled do kuchyně Hopiů byl věrohodný, stačí navštívit některou mexickou restauraci, kde je kukuřičná tortilla přítomná takřka u každého jídla.

VÁLEČNÉ ŘEMESLO NAVAHŮ

Odvěkými nepřáteli Hopiů byli Navahové. Víme už, že přišli z kanadského severozápadu někdy před tisíci lety a jejich společní předkové s příbuznými Apači rozvrátili jednotnou kulturu Pueblanů. Kolem roku 1250 většina původních zemědělců opustila své kamenné vesnice a odstěhovala se z dosahu nových nájezdníků. Tito lidé si říkali vlastním jménem diné, což znamenalo jako u mnoha jiných přírodních národů jednoduše „lidé“, protože tuto vlastnost přisuzovali pouze sobě a odpírali ji jiným. Když přišli na jihozápad do Arizony, byly to malé skupiny sběračů a lovců, kteří se o sebe dokázali dobře postarat nejen tímto nejstarším řemeslem, ale také nájezdy na zemědělské vesnice, kde bylo vždy něco vhodného k upotřebení.
Ale Navahové byli učenliví: od Pueblanů se naučili tkaní látek, pěstování plodin, malování do písku, převzali jejich slavnosti a rituály i jejich sociální systém postavený na matrilineárních klanech. A tak jim sousední Tewové začali říkat navaho čili „ti, co kultivují půdu“. Díky kulturním návykům, jež přejímali od Pueblanů, to vypadalo, že se Navahové stanou jedněmi z mnoha dalších vesničanů. Ale když se někdy v roce 1626 objevili Španělé, začal se jejich život měnit. Podobně jako se radikálně změnila kultura Indiánů z Velkých plání s introdukcí koní, život Navahů se obrátil vzhůru nohama tím, že získali od Španělů kozy a ovce: Navahové přestali „kultivovat půdu“ a stali se z nich pastevci. A koně jim umožnili získat oproti usedlým zemědělcům nové využití prostoru.Nejen pro pastvu svého dobytka, ale pro vedení soustavných nájezdů proti zbývajícím pueblům. A Navahové brali vše, co pro ně mělo nějakou cenu: jídlo, ženy, otroky. Na rozdíl od Pueblanů neměli Navahové problémy se Španěly: neustálá španělská potřeba otroků jim umožňovala rychle se adaptovat na nový způsob existence. Stálé ohrožování ostatních indiánských sousedů, hospodářství založené na válečné kořisti a únosy lidí za účelem jejich prodeje do otroctví, to vše způsobilo, že Navahy začaly okolní indiánské národy považovat za své úhlavní nepřátele. A nejvíc se to týkalo právě Hopiů, protože s Navahy sdíleli společnou zem.

ŽIVOT JAKO CESTA K MÍRU

2_mischa_3Jméno hopi znamená v jejich jazyce „mírumilovný lid“. Hopiové považovali celou oblast Black Mesa za svou zemi a mimo ni cestovali pouze tehdy, když potřebovali něco, co se na jejich území buď vůbec nevyskytovalo, nebo toho bylo málo: divocí králíci a ovce, dřevo na stavby domů i na topení, sůl. Ostatní si vyrobili sami. To byl zcela odlišný postoj k životu, než tomu bylo u Navahů. Není proto divu, že se Hopiové považovali za lidi, jež si přejí mír. Neboť právě tak pojímali lidský život. Ten byl pro ně od narození až po smrt nazýván „cestou hopi“, čili cestou míru a úcty ke všemu živému. Jak tato cesta vypadala? Ho piové věděli, že dítě se počne při souloži a sledovali proto zdravotní stav budoucí rodičky po otěhotnění s velkou starostí. Tehdy jí příbuzné ženy pomáhaly s mletím zrní, aby nemusela trávit půl dne touto těžkou prací.
Dvacet dní po narození dostalo dítě jméno a to ráno bylo ukázáno poprvé Slunci, což bylo božské těleso, kterému Hopiové za všechen život vděčili. Druhý den ráno ženy dítěti rituálně umyly hlavu a daly mu jméno. Výchově dětí byla věnována velká péče a všichni příbuzní přitom rodině pomáhali. Neboť už od dětských let se prosazovala zřejmá dělba práce podle pohlaví a chlapci i děvčata se učili různým dovednostem pod vedením dospělých. Chlapci začali doprovázet otce na pole už v šesti, sedmi letech. Učili se, jak pečovat o půdu, jak ji připravit na sklizeň, jak se starat o ovocné stromy a jak provádět rituály zajišťující její úrodnost.
Ale nebyl to jen chlapcův otec, ale i jiní „otcové“, kteří byli specialisty na jistá povolání: tak jeden z nich trénoval mladíka v loveckých dovednostech, jiný ho uváděl do tajů mužských řemesel: jak příst bavlněnou přízi, jak tkát vlněné látky, jak vyrábět mokasíny a dokonce jak tancovat, neboť k hlavním úkolům mužů patřily také rituální tance. Každé zvládnutí řemesla musel chlapec předvést. K důležité iniciaci patřil první společný lov s muži, kdy chlapec poprvé zabil svého králíka. Všechny rituály spojené s lovem pocházely z obřadů spojených s válkou. Být dobrým lovcem, znamenalo totéž, jako být dobrým bojovníkem.
Dívky se naproti tomu učily od žen svého mateřského rodu domácím pracím a péči o děti. A bylo toho také dost: děvčata musela zvládnout, jak připravovat pokrmy, jak rozeznávat kukuřičné zrní podle barvy, jak poznat a užívat byliny a divoké rostliny. Ale především musely umět mlít zrní a péci placky; bez znalosti tohoto umění se dívka nemohla provdat. Iniciace dívek byla poměrně dlouhá: už v deseti letech odešla dívka ke své tetě, kde celý den mlela mouku, aby jí teta jako důkaz iniciace stočila poprvé vlasy jako dospělé ženě. Další složitý rituál podstoupila dívka u své tety ve čtrnácti letech, kdy po čtyři dny mlela mouku z různých druhů kukuřice. Na konci iniciace dostala nové jméno, upekla chlebové placky a uvařila sladké buchty. To byla její maturita.

VÝPRAVY ZA SOLÍ, SMRT A POHŘEB

Sůl Hopiové spojovali se smrtí. Získávali ji na dně Velkého kaňonu přes sto kilometrů daleko od jejich vesnic. Protože zásoby soli ležely nedaleko „domova smrti“, kde žili duchové zemřelých, tedy na „nebezpečném“ území, mohli se výpravy za solí účastnit pouze zvlášť iniciovaní muži a museli být nejméně tři: vůdce expedice, jeden, který již výpravu podnikl v minulosti a jeden novic. Výprava se konala obvykle ihned po sklizni kukuřice. Cesta trvala šest až sedm dní. A po návratu byli muži přivítáni jako hrdinové. Sůl patřila ženám z rodiny, za kterou člen expedice dostal jako reciproční dar slavnostní jídlo. V myšlení Hopiů existovala podobnost mezi výpravou za solí a očekáváním porodu: obě období byla považována za „nebezpečná“, obě se považovala za důležitá pro celou komunitu. Všechny obřady přechodu jako narození, iniciace a smrt měly dvě věci shodné. Rituální mytí hlavy jako princip očisty a posvátnou číslovku čtyři, protože čtyři byly hlavní pozice Slunce na obloze. Proto měl každý obřad čtyři rituální činnosti a ty trvaly čtyři dny. Nejdůležitější obřad přechodu byl pohřeb. Věřilo se, že smrt nastala tehdy, když tělo člověka opustil „dech“. Na břicho mrtvého se dávalo trochu jídla, dvě nebo tři svinuté kukuřičné placky, sladký koláč, sušené maso, aby nebožtík při cestě do zásvětí neztratil sílu.
Řekli jsme si, že pojetí sociálního života jako „cesty hopi“ bylo základem myšlení Hopiů. Toto pojetí vyjadřovalo totiž obecně sdílenou morálku a strach z veřejného mínění byl pojistkou pro dobré chování, neboť špatné chování bývalo spojováno s čarodějnictvím. Jediné oprávněné zabíjení, které tito Indiáni tolerovali, bylo tedy spojováno s obranou komunity. Své bojové akce museli plánovat dopředu, neboť pořádali rituály už dva dny před bojem. Věnovali je bohům, z nichž jeden byl „bohem dvojčat“ a druhý „pavoučí ženou“; první symbolizoval zmnožení bojovníků, druhý nadpřirozené vlastnosti. Bojovníci během obřadů vyrobili „léčivou vodu“, kterou pokropili mladé bojovníky, aby byli stateční a „aby země zamrzla“, čili aby během výpravy nepršelo. Těsně před odchodem do boje proběhl poslední stanovený rituál, kdy bojovníci vzývali duchy zemřelých válečníků a modlili se k bohovi války.Ať byl výsledek válečné výpravy jakýkoliv, při návratu muži nikdy nemluvili o svých hrdinských činech, neboť se považovali pouze za vykonavatele vůle duchů, jimiž disponovaly jednotlivé klany. Zabití každého nepřítele přisuzovali Hopiové jejich síle a odvaze. Jinak to byl stále stejný styl boje: pokud možno překvapit soupeře a získat početní převahu. K tomu měli Hopiům pomoci i duchové mrtvých válečníků. Zatímco s Navahy mohli Hopiové bojovat více či méně jako rovní s rovnými, a to jak co do výzbroje, tak co do ideologie, proti soustavnému tlaku početných Evropanů neměli příliš velkou šanci. Ale to už je úplně jiný příběh.
A co Navahové? Dnes už nepřepadávají vesnice Hopiů, neboť obě etnika skončila v indiánských rezervacích. Ale svůj vzájemný boj nevzdávají, jen ho řídí s pomocí právníků, nikoliv s primitivní zbraní v ruce. A o co bojují? Naneštěstí se zjistilo, že pod jejich územím leží největší zásoby černého uhlí v USA. A tak dnes bojují za svá práva na co největší podíl ze zisku z budoucí těžby. Nová strašidla, nové zbraně, ale staří nepřátelé. Anasazi

Mischa Titiev (1901–1978)
Americký antropolog ruského původu, dlouholetý profesor na michiganské univerzitě, působil v Chile, Peru, Japonsku, ale hlavně vydal souhrnné zpravodajství o světě arizonských Hopiů.

Hlavní práce:
1944 Old Oraibi
1972 The Hopi Indians of Old Oraibi: change and continuity

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *