Na pole on chodíval aneb Za vším hledej Tháma!

Roku 1813 rozšiřovalo se po Čechách následující prorocké epigramma o pádu nového císaře Francouzů, kteréž se, než rok minul, uskutečnilo: „Na pole on chodíval a bil se a vyhrál. Přes rok vyhráti nepůjde na pole on.

Hříčky se slovy „Na pole on“ a „Napoleon“ – ale v smyslu Napoleonu příznivém – použil ponejprv r. 1809 Václav Thám, který tenkráte ve Vídni byl a se ucházel o jakousi professuru, když Francouzové Vídně se zmocnili. Thámova básnička odevzdána Napoleonovi, který českého básníka odměnil hrstí dukátův, avšak báseň ta stala se pro Václava Tháma osudnou, nebo pro ni odmrštěna žádost jeho o professuru a sděleno mu, že veřejného úřadu již nedosáhne v rakouském mocnářství.

(Lumír, 19. června 1862)

 

Osud českého buditele Jana Šimona Václava Tháma (1765–1816) patří k nejtajemnějším v dějinách celé naší literatury. Nebýt Aloise Jiráska a jeho románu F. L. Věk, v němž hraje Václav Thám zásadní roli (v televizním zpracování jej ztvárnil Radovan Lukavský), nevěděla by širší veřejnost o tomto velkém vlastenci asi vůbec nic. A přece jen málokdo prospěl českému národu tolik jako onen problematický a rozporuplný syn Valdštejnových dvořanů, narozený v přepychu pražského Vladštejnského paláce.

Thám byl tím, kdo si jako první uvědomil, že má-li se domácí kultura pozvednout na úroveň ostatních zemí, musí mít nejen stálé divadlo hrající v českém jazyce, ale především nosný repertoár. Vystudovaný filozof – a jednu dobu úředník pražské policie – napsal téměř padesát her (částečně ztracených), včetně dramat o Břetislavovi a Jitce, dívčí válce nebo o vpádu Švédů do Prahy. Některé z nich uvedlo Královské-císařské vlastenecké divadlo v dolní části Václavského náměstí, v takzvaných Kotcích. Dřevěná budova divadla byla všeobecně známa jako Bouda. Podle Josefa Jiřího Stankovského, autora románu Vlastencové z Boudy, stála „uprostřed koňského trhu naproti hospodě U Císařských, zadním průčelím proti kašně, na níž nalézala se socha knížete Václava později více do předu pošinutá“. Roku 1789, po pouhých třech letech existence, divadlo zaniklo, což se tehdy vykládalo jako útok na českou identitu, jenže skutečnost je taková, že si na sebe Bouda jednoduše nedokázala vydělat.

 

Deset roků nato Václav Thám, mladý muž v Kristových letech, definitivně opouští pražskou divadelní scénu. Dalších sedmnáct let prožije jako kočovný herec, načež záhadně zemře v cizině. Víc nic. Tečka. Ten, kdo má rád Jiráskova F. L. Věka, jistě ví, že „cherchez le femme“, tedy za vším byla žena. O Thámově soukromí se v minulosti vedly spory. Novější výzkum ukázal, že Thám měl dvě manželky: poprvé se oženil v září 1793 s Josefou, dcerou herce L. Heima, která záhy zemřela. Podruhé si vzal německou herečku J. Groisingerovou, a právě s ní – a s dalšími deseti herci – založil divadelní společnost, jež potom obrážela venkov s německými, nikoliv česky psanými kusy.

Jirásek ve svém románu spletl všechno dohromady: Thámovu ženu, která podle legendy měla být až do porodu němá a později Václavovi utekla s jiným (v televizním seriálu ji ztělesnila Jana Brejchová), označil za dceru Jaquese Butteaua (ve skutečnosti to byl Jean Butteau, tanečník působící ve Vídni a Praze) a dal jí jméno Paula. Jenže pověst o němé manželce, která teprve po narození dítěte zázračně promluvila, se vztahuje k Thámově první choti Josefě, kdežto parohy Thámovi nasadila až jeho druhá žena – a ani ta se nejmenovala Paula. To kvůli ní se Václav na sklonku svého bídného žití vydal do Haliče, kam se svým milencem odešla a kde posléze zemřela. Traduje se, že Thám její hrob v haličském Tarnówě nalezl a vzápětí nato tam skonal také. Údajně byl pochován vedle své nevěrné paní. A později – snad – byly jeho ostatky převezeny do Prahy na Olšanské hřbitovy a uloženy do hrobu jeho staršího bratra, učitele a překladatele Karla Ignáce Tháma. Bohužel, nic z toho nelze doložit. Těch posledních sedmnáct let je pro Thámovy nečetné biografy noční můrou. Mha před nimi, mha za nimi… Nezbývá než si domýšlet. Třeba jako Jiří Šotola v básni Na smrt Václava Tháma:

 

Tento muž – to už je dávno – na jedné štaci

se nedobře opil,

nedohrál představení, vracelo se vstupné a on šel,

šel do noci a šel ji hledat, svou ženu,

utekla mu před lety s milencem, svalnatým, krásným,

říkalo se, že pak mizerně umřela někde v Haliči,

on tedy nedohrál představení a šel

tím směrem.

 

Thám našel smrt v Haliči (dnes součást Polska) v zimě na přelomu let 1816 a 1817. Jeho pád byl ale pozvolný a dlouhý. Po odchodu z Prahy působil v Liberci a Olomouci, kde jeho stopa mizí. „Byl prý již tenkráte oddán pití a životu nepořádnému,“ potvrzuje Šotolova slova článek v Národních listech z 3. května 1889, „a proto spokojil se s místem u některého ředitele kočovného.“ podle pisatele, snažícího se rekonstruovat osudy prvních českých herců, „Thám chytil se potulné káry Thespidovy, ale při tom klesal mravně i jako herec od stupně ke stupni. Z něho nyní se stal herec prostřední, hrával úlohy komické, a potom i frašky a bezpochyby i hry kašpárkové, zastávaje mimo jiné i úlohu šatníka.“

Když přemýšlíme o tom, zda mohl Thám roku 1809 ve Vídni dostat hrst dukátů od Napoleona, a vůbec se zde ucházet „o jakousi professuru“, jeví se nám tato informace – zveřejněná ponejprve 19. června 1862 v časopise Lumír a později převzatá Národní politikou (7. dubna 1885) – jako značně nevěrohodná. I když nemožné to není. Podle fejetonu v Národních listech vystupoval Václav roku 1809 s kočovnou společností v Rábu, což je český název Győru, města v severozápadním Maďarsku, ležícím 110 km západně od Budapešti, 80 km od Bratislavy a 120 km od Vídně. Teoreticky mohl Vídní projet a jistě jí opakovaně projížděl. Zbytek však bude dílem lidové tvořivosti.

Rozhodně neobstojí domněnka, že Thám kvůli pochvalné říkance o Napoleonovi, ve Vídni a v Praze nedobře přijaté, musel z obou metropolí zmizet – a proto zvolil dráhu světoběžníka. To už spíš můžeme věřit Vladimíru Müllerovi, jenž 27. října 1940 v Národních listech v článku k Thámově 175. výročí poznamenal: „Dluhy se množily, a když Thám chtěl se svou ženou odjeti z Prahy se společností Stenzscheovou, požádal jeden z věřitelů městskou radu, aby byl dlužník zadržen a nepropuštěn dřív, dokud nezaplatí. Přesto však se Thám za brány Prahy dostal, ne-li hned, tedy později.“

„V letech 1812–1813 byl u slezské společnosti Kronesovy,“ stojí ve fejetonu z roku 1889, „a pobyl občas v některých městech moravských a českých.“ Miroslav Kačer v životopisné studii z roku 1965 dodává: „V Polsku byly sice nedávno nalezeny další nové a velmi cenné památky na Václava Tháma (…), avšak ani tyto nálezy nevnesly bohužel do temné historie Thámova hereckého kočování nové světlo.“ Víme jen to, že i v pozdějších letech se Thám občas objevoval v Praze a vešel do styku se svými pokračovateli, zejména s Janem Nepomukem Štěpánkem. Jinak ale dožil všemi nepozorován.

 

Zatímco historie

šumí nad jeho hlavou,

okolo Waterloo jsou ještě v křoví lidské nohy,

to město, kudy předevčírem prošel, byla Osvětim,

a země plná hrobů, trávy, okounů a uhlí

se tiše otřásá, jak někde v podsklepí má nový,

moderní, lesklý, naolejovaný

parní stroj.

Muž prostě umírá.

 

Slovní hříčku „na pole on“ možná vymyslel, možná nevymyslel. Kdo ví. Ale nabídnu vám jinou malou záhadu, která je s Václavem Thámem spojená a o níž – troufám si říci – skoro nikdo neví. Máme velkou naději, že ji rozřešíme. Na chvilku však musíme zabrousit do zcela jiných vod.

Znáte Jaroslava Foglara? Znáte. Duchovní otec Rychlých šípů měl ve skautském oddíle, který vedl (druhý oddíl skautů Praha, zvaný pražská Dvojka), přezdívku Jestřáb. Zatímco jeho zástupce Jarmil Burghauser slyšel na jméno Jumbo. Díky Burghauserově vkladu (v civilním životě byl uznávaným skladatelem, sbormistrem Národního divadla a znalcem díla Antonína Dvořáka) se Dvojka do dějin skautingu zapsala i po hudební stránce. Burghauserův český text k písni John Brown’s Body z občanské války v USA zlidověl. Ano, je to ten o černém muži, jenž pod bičem otrokáře žil. A vžily se i jiné hymny „dvojkařů“ – zejména ta, která v padesátých letech paradoxně posloužila jako leitmotiv budovatelského filmu Plavecký mariáš. Zde zazněla v instrumentální podobě, hraná Emanem Fialou. Tou dobou už byla známa pod názvem Vorařská. Pražská Dvojka jí však ve třicátých letech na táborech ve Sluneční zátoce u Ledče nad Sázavou, kde má svůj původ Foglarův příběh Hoši od Bobří řeky, říkala podle prvních veršů: My pluli dál a dál.

 

My pluli dál a dál v zelené lesy,

kde vlnka s vlnkou slaví své plesy,

my pluli dál a dál v zelený háj,

my pluli dál a dál v zelený háj.

Člun pluje v proudu a vlají šátky,

nechceme, chlapci, vrátit se zpátky.

Chceme plout dál a dál v zelený háj,

chceme plout dál a dál v zelený háj.

My pluli dál a dál v rákosí husté,

kde voda šeptá: „Štěstí své zkuste!“

My pluli dál a dál v zelený háj,

my pluli dál a dál v zelený háj.

 

Přemýšleli jste někdy, odkud se ten notoricky známý popěvek vzal? Kdo ho vlastně složil a jak zní skutečný titul, pod nímž byl vydán? Popravdě řečeno, jde o jeden z největších zádrhelů české hudební archeologie. Neexistuje žádná nápověda. Známe jen výše řečené. A o další genezi písně netušíme absolutně nic.

Anebo snad přece něco? Co kdybych vám řekl, že ten lehoulinký text se nevylíhl v hlavě Rychlonožky ani Červenáčka, nýbrž pod parukou dávno zapomenutého obrozence z 18. století? Je něco takového možné? Upřímně, sám nevím. Jen se domnívám. Ve druhém vydání Básní v řeči vázané, dvoudílného almanachu, který jeho editor Václav Thám sestavil proto, „aby pozůstalé ještě zlomky našich českých zpěvořečníků v známost uvedl“, nacházíme báseň Plavba. A v ní nás hned praští do očí povědomá slůvka: „My plouli skrz zelené lesy, kde slavíci drželi plesy; my plouli skrz rozkošný háj, kde chládek se s javorů leje i větříček volšemi chvěje, kde spanilý přebývá Máj.“

Náhoda? Těžko. Konečně, proč by v prostředí, v němž se obyčejní kluci potkávali u táborového ohně s profesory a pány skladateli, nemohla najít uplatnění básnička, o níž se možná někdo z nich učil ve škole? Když mohli skauti zpívat Burnsův Valčík na rozloučenou (Auld Lang Syne) v archaickém – a jimi notně upraveném – překladu Josefa Václava Sládka z roku 1893…

Naneštěstí i z tohoto autorství nám nepolapitelný Thám zřejmě vyklouzne. V antologii Počátky novočeského básnictví je totiž u podezřelé básně malá, leč o to významnější poznámka:

Plavba, otištěna až v přídavku druhého vydání Básní v řeči vázané (1812) bez podpisu; značí svěže rokokovou touhu po blaženosti pozemské, vyjadřovanou tak často watteauovskými plavbami na ostrov štěstí a lásky (Plavba na Cytheru). Obráží ještě zde dobře původního ducha Thámova, a proto je spojena se jménem Thámovým, až lze tentokrát opravdu důvodně pochybovat o Thámově autorství.

 

Václav Thám

PLAVBA

O dnové! O radostná chvíle,

když houpala lodička mile

mou dívčinku tichou a mne.

O, poplyň na vodičku jemnou,

zakolíbej dívčinku se mnou

od břehu až na konec země.

My plouli po hlubině jistý,

přes písek i oblátek čistý,

kde rybičky žbloukaly ven;

zde tvořila hlubiny vesla

a vodička studená nesla

nás okolo stříbrných pěn.

My plouli skrz zelené lesy,

kde slavíci drželi plesy;

my plouli skrz rozkošný háj,

kde chládek se s javorů leje

i větříček volšemi chvěje,

kde spanilý přebývá Máj.

My plouli skrz palouky krásné,

kde kvítečko skvělo se jasné,

zde pásl se bučící skot;

tu ovčičky tiché jak pěny,

tam beránci bílí bez změny

i rohatých kozlíků rod.

My plouli skrz rákosí tmavé

a radosti cítili pravé,

kde skřivanů veselý zvuk

tam v oblaku nebeském hučel;

sbor brouků nám nad hlavou bručel;

byl v povětří radostný hluk.

My plouli po hlubinách velkých,

po hlubině, po vodách mělkých,

kde hrdliček sbor sobě hrál;

kde potůček bublavý tekl,

kde pramen jak stříbro se vlekl

i líbezný větříček vál.

My hráli a hnali lodičku,

rozháněli veselou vodičku

i tvořili veselý smích;

my počali radostně zpívat,

já hubinku dívčinky líbat

i čelíčko bílé co sníh.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *