Negativní dopad brexitu na britský hudební průmysl

Nejistota ohledně finální (jestliže vůbec nějaké) formy odchodu Británie z EU přináší starosti každému byznysovému odvětví. Nejinak tomu je i v případě po celé generace světově proslulého britského hudebního průmyslu.

Nervozita pramenící z obav například ohledně celních orgánů na obou stranách byrokraticky zdržujících přeshraniční obchodní pohyb CD a vinylových objednávek mezi firmami a distributory ze zahraničí až po záležitosti, jako jsou možné komplikace s cestovními vízy pro samotné muzikanty, ale třeba i pro jejich bedňáky z/do Británie tranzitujících hudebních skupin, začíná nabírat na obrátkách. Dovolte mi předložit zde kompilát shrnující tuto velice aktuální tématiku na základě rešerší v odborném britském tisku z hudební branže na přelomu letošního března a dubna, kdy se blížilo původní datum brexitu (12. dubna).

Na samém konci března proběhla v Londýně panelová diskuze World Heavy Metal Congress, zaobírající se světovou scénou hudebního heavy metalu. Když se hovory dotkly brexitu, šéfka každoročně pořádaného HM festivalu v Bloodstocku Vicky Hungerford zmínila, že dostává spoustu telefonátů od zahraničních kapel, které letos žádají o laskavost: mohly by dostat co nejpozdější termíny svých vystoupení na letní sérii každoročních britských hudebních festivalů pod širým nebem? Jejich management se totiž obává byrokracie a dlouhých čekacích front na letištích a v přístavech.

 

 

To zřejmě ještě letos nebude problémem tak ožehavým, neboť současné tranzitní předpisy pro Británii zůstávají v platnosti až do konce roku 2020, přičemž jak víme z novin, konečná podoba britského odchodu z EU se stále a dost chaoticky teprve vyjednává. Poté však to problém bude a navíc, nikdo dnes neví, jak odchod UK dopadne, pokud jde o jeho právní a politickou úpravu. Tom Gray z kulturní neziskovky Gomez, kterého požádal výbor pro digitalizaci, kulturu, média a sport britské Dolní sněmovny o podání rozboru situace, uvedl ve svém slyšení mimo jiné toto: „Bude-li to něco jako že musíme opustit celní unii nebo že budou zavedeny tarify, anebo že budeme muset používat systém tranzitních karnetů, tak potom jsme, abych tak řekl, totálně v prdeli…

Británie se těší pověstnému statutu svého hudebního průmyslu, který se pyšní řadou nejtalentovanějších a nejvlivnějších světových legend. A naopak, muzikanti a performeři z celého světa míří do Anglie na proslulé festivaly jako je Glastonbury, Isle of Wight nebo BBC‘s Music Biggest Weekend Festival, aby potěšili ohromné davy diváků ročně. Není překvapující, že britská hudební scéna přispěla například v roce 2017 do státní kasy a tudíž ekonomice sumou 4,4 mld liber, z čehož samotné živé koncerty se na tom podílely částkou 1 mld liber šterlinků.

Ono tápání a nejistota se však již dotkly i dalších souvisejících segmentů britského hudebního průmyslu, například prodejní sítě hudebních nosičů, jimiž prodávaná cédéčka či vinyly jsou lisovány v kontinentální Evropě nebo v USA. „Než dostanu várku objednaných desek z Ameriky, trvá celou věčnost, než se ta zásilka proklestí celní byrokracií,“ říká třeba Jon Tolley z obchodu Banquet Records, jenž se podílel na jednáních mezi zájmovou oborovou organizací Entertainment Retailers Association a jednotlivými prodejci ohledně dopadu brexitu. „A bude-li se to týkat každého jednoho objednaného titulu, pak opravdu nevím, co budeme dělat,“ zoufale dodává.

Některým britským prodejcům hudebních nosičů oznámil americký superlabel Warner Music, který skladuje své produkty pro prodej v Evropě ve francouzských skladištích, aby své objednávky zaslali nejpozději ráno dne 25. března, aby tak bylo možno zajistit expedici a doručení nejnovějších produktů Warnerů, jejichž vydání bylo ohlášeno na datum 12. –19. dubna, přičemž 12. dubna měl být den, kterým měl nastat odchod Británie z EU. „Nebudou měnit své byznysové modely kvůli nám,“ dodává Tolley, „Warneři přece nebudou kvůli nám opouštět svá skladiště ve Francii. Myslím si, že řada maloobchodních prodejců hudebních nosičů ještě ani netuší, jak bude toto celé zničující. Bude to boj o přežití a oni přitom nemají tušení ani o tom, kde bude celý byznys za nějakých pět let, a to i bez brexitu.“

Propagační kampaně titulů nově uváděných na trh bude nutno prodloužit, aby se tak zboží včas dostalo do obchodů k datu fanoušky dychtivě sledovaného oficiálního oznámení o jejich vydání, a berouc přitom v úvahu už tak dost rostoucí provozní náklady v Anglii, vzhledem ke klesajícímu kursu tamní libry, plánovanému zvýšení daňových a celních nákladů, a samotné již tak nízké retailové ziskové marži plynoucí z prodeje fyzických hudebních nosičů v obchodech, celkový efekt bude devastující. Jinými slovy, hudba na CD a vinylu podstatně podraží.

Největší dopad brexitu na hudební sféru se dle očekávání pravděpodobně odehraje v sektoru živých koncertních vystoupení. A to oboustranně – jde-li o britské hudebníky cestující do zahraničí, tak i v případě přijíždějících zahraničních umělců či koncertůchtivých fanoušků. Umožnění vzájemné spolupráce tvůrčích talentů velmi závisí na svobodném pohybu mezi UK a EU, což je oblast, která bude nejvíce zasažena post-brexitovými plány migrační politiky premiérky Mayové. Tzv. Bílá listina o pohybu osob (The Immigration White Paper) vydaná v prosinci 2018 nově požaduje na přijíždějících umělcích a bavičích z EU splnění vízových povinností a regulace výdělečné činnosti v zemi jednorázově vždy na dobu šesti měsíců.

Lidé z branže v Anglii už dlouho žádají na vládě zřízení speciálních hudebnických víz, ale marně, odpověď žádná. A to přesto, že anglický hudební průmysl představuje objemem multimiliardový byznys v librách (sama britská vláda se v loni veřejně pyšnila tím, že tzv. kreativní průmyslová odvětví na Albionu mají hodnotu 101,5 miliardy liber).

Otázka nutnosti cestovních víz pro britské muzikanty a jejich „pozemní“ personál bude mít ohromný negativní dopad, varuje v jiném britském listě Sammy Andrews, zakladatelka oborové zájmové organizace Music4EU. „Utrpíme velké škody ztrátou pracovních příležitosti pro naše anglické technické štáby, které koncerty zajišťují – osvětlovače, zvukaře, bedňáky a manažery turné. To, že budou muset mít vlastní víza, znamená, že mnoho britských kapel začne raději využívat v zahraničí služeb personálu té které země, kde se koncerty budou konat. Spousta lidí tak přijde o práci. Víme to jistě, protože se tomu tak děje z týchž důvodů mimo území EU,“ dodává Andrews.

To představuje ránu i pro muzikanty z EU, jejichž možnost pracovat v Británii je z velké části umožněna prioritizací na straně EU volně překračovat UK-EU hranice. Výsledkem je, že kolem 1000 v EU domicilovaných kapel a umělců již dnes říká, že velmi pravděpodobně po brexitu přestanou Anglii navštěvovat. A co je ještě horší, zpráva CBI vydaná v loňském roce konstatuje, že až 131 000 rezidentů EU dnes pracuje v tvůrčích odvětvích v UK a že dalších 10 % z celkem 47 445 míst v odvětví hudební turistiky zastávají osoby ze zemí EU. Toto dosavadní „spoléhání“ se na tzv. pozemní (pomocný) personál showbyznysu rekrutující se ze zemí mimo Británii, se jeví problematickým za situace, kdy šance na brexit bez dohody vzrůstá.

Až 70 % lidí pracujících v odvětví hudby a scénických umění v ne-performerských rolích je ekvivalentem našeho OSVČ, osoby samostatně výdělečně činné. Ti, kteří pocházejí z EU a doposud nejsou v Anglii, podle Bílé listiny nebudou moci požádat o Pracovní vízum kategorie 2 (Tier 2 Work Visa). Kromě toho, i když byl dodatečně zvednut stanovený limit na tato víza, původně se stropem 20 700 jednotek, které bylo lze udělit, minimální požadovaný roční příjem žadatelů o tato víza, tedy, alespoň ve výši 20 000 liber, je nedosažitelný pro mnoho z méně kvalifikovaných, nicméně v branži showbyznysu nepostradatelných profesí.

Zdraží se ale i samotná hudební turné kapel. Zahraniční pracovníci (tedy i umělci a jejich doprovodný personál) budou vystaveni požadavku finančních bariér představovaných nejenom vízovými požadavky, ale i tzv. karnety a bezpečnostními prověrkami, dnes požadovanými na osobách ze zemí mimo EU. Jedním z hlavních důvodů udávaných americkými performery pro jejich váhavost jezdit koncertovat do Velké Británie jsou právě ony karnety, nákladné právní dokumenty – jinak jednorázová převozní povolení. Umožňují lidem na služebních cestách (tedy i koncertních šňůrách) převážet zboží z jedné země do jiné, na níž se tzv. prioritizovaný EU volný pohyb osob a zboží nevztahuje – tak, jak to může být v Británii po brexitu. Dnes stojí jeden takový dokument potenciálně obnovitelný 500 liber pro jednotlivce a 2000 liber pro kapelu, když vám je zařídí manažerská firma, v jejíž péči jedete na zahraniční turné. Vystavení karnetu pro soukromou osobu přijde na 320 liber. Ale tím to nekončí. Při jeho vyplňování musí držitel uvést veškeré předměty, které se spolu s ním do jiné země dostanou. Je-li takovou osobou cestující hudební performer, musí tudíž do papíru napsat každou kytarovou strunu, každou paličku na bicí, každé reklamní tričko či placku se svým emblémem, které budou na jeho koncertech prodávány. Předměty a zboží musí fyzicky zkontrolovat celníci, a to jak na vstupu, tak i později při odjezdu z dané země. A nejde tady jenom o peníze, jde hlavně o čas – který na turné kapel nebo jednotlivců s napjatým rozpočtem znamená další zvýšení nákladů s tím spojených. Navíc, změní-li se nějak plánovaná data vašeho turné nebo soupis vašeho vybavení, musíte si zažádat o nový dokument.

Proslulé kapely na to samozřejmě prostředky mají. „Bude to opruz, jasně, ale nakonec se s tím nějak vypořádáme,“ říká Jamie Osborne, manažer kapely 1975. Pro umělce menšího statutu to však může představovat velký problém. Kytarista a písničkář John Smith odhaduje, že polovina jeho zisku pochází z koncertování po zemích EU. „Dvanáct let buduji svoji pověst koncertováním po Kontinentu, jen tak, s kytarou a kufrem v ruce, bez větších úředních obstrukcí. Ztratíme-li tuto výhodu, dalším logickým krokem budou hraniční kontroly, karnetové formuláře, pracovní povolení a zvýšená bezpečnostní opatření. Tohle všechno musím podstupovat mimo Evropu, nebo když vystupuju v USA. Je to drahé a nekonečně se to vleče. Řeknu vám, bez toho bych se milerád obešel,“ řekl Smith listu The Guardian.

Již shora zmíněný Tom Gray z neziskovky Gomez uvedl pro Michaela Hanna z deníku The Guardian, že to vidí tak, že Británie naráz utrpí tajfunem hudebních krizí z několika stran najednou: 1) prudkým poklesem výnosů z nahrané hudby, 2) pokračujícím uzavíráním menších koncertních prostor a obchodů s hudebními nosiči, a 3) zánikem hudebně-vzdělávacích programů na školách.Mladí prostě nebudou sami schopni vstoupit do hudebního světa, aniž by za nimi stála banka jejich rodičů.“

Problémy přitom nebudou omezeny pouze na britské hudebníky samotné. Organizace UK Music lobbující za koncertní a nahrávací hudební odvětví odhaduje, že v roce 2017 Velká Británie do země přilákala 810 000 „hudebních turistů“ z ciziny. S vyhlídkou na obtížnější cestovní a vstupní podmínky do země, se toto číslo dozajista smrskne.

A to jsme doposud nemluvili o žánru hudby vážné. Pořadatelé a agentury předprodeje vstupenek pro velké koncertní haly a sály v Anglii již hlásí, že koncertní umělci začínají požadovat své honoráře v eurech, což celý koncertní byznys prodražuje s tím, jak upadá kurz britské libry.

John Summers, nejvyšší šéf The Hallé Orchestra tvrdí, že konec volného pohybu s sebou přinese velmi negativní efekt na celý koncertní život v Británii. Už teď britské orchestry platí svým hráčům méně než jejich evropské protějšky, jež jsou navíc dotovány státem.“ Tato disparita, říká Summers, se dále prohloubí dalšími náklady spojenými s příjezdem do Anglie s cílem studia na tamních konzervatořích. Varuje před strmým propadem evropských hudebníků přijíždějících do Anglie učit nebo sami studovat a dodává, že důvody tohoto stavu nejsou pouze ekonomického rázu. Někteří mi sami řekli, že se už necítí v této zemi vítaní.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *