Velkoryse pojatým festiválkem v pražském Divadle Archa, oslaví 5. listopadu lounská značka Guerilla Records patnácté narozeniny. Od počátku je hybatelem všeho s ní spojeného Vladimír „Lábus“ Drápal, dnes už jedna z nejdůležitějších postav tuzemské undergroundové scény.
Slovo „guerilla“ znamená „drobná zákopová válka“. Jsou nějaké dílčí bitvy, u kterých už máš pocit, že se je za těch patnáct let podařilo vyhrát?
To největší vítězství je, že jsem to ještě nevzdal. A že se ještě pořád objevují tituly – jak z hluboké minulosti, tak zcela současné –, které mě zaujmou natolik, že stojí za to věnovat tomu energii, čas a peníze a vydat další nahrávku. Ale on každý koncert, i ten nejmenší, je vlastně takovou malou zákopovou válkou s mainstreamem, a těch mám za sebou požehnaně.
Kolik vlastně pod značkou Guerilla vyšlo titulů?
Mám to spočítáno do posledního kusu! A tím bylo dvojalbum Mirka Vodrážky s pořadovým číslem 128.
To je docela úctyhodné číslo. Pociťuješ vůbec něco, jako je ta všeobecně deklarovaná krize hudebního průmyslu?
Samozřejmě, protože prodej je minimální, někdy jde jen o desítky kusů. Ale u mě je mimo jiné svoboda i v tom, že na jakémsi zisku nejsem závislý. Chodím do práce a vydavatelství beru nikoli jako „podnikání“, ale jako jeden z možných způsobů uchování vzpomínky na lidi, kteří mě ovlivnili v mládí, na jejich přátelství. A samozřejmě i umění, které mi umožnilo žít život smysluplněji a veseleji. Což vlastně platí i pro současnost. Že to, co vydávám, zároveň obohacuje mě a několika lidem přinese třeba radost. Což je pro mě prostě důležité. Navíc si myslím, že věci, které vydávám, nepodléhají zubu času, u některých textů dokonce s hrůzou zjišťuji, že po dvaceti, třiceti letech nabývají opět na platnosti. Takže mě vlastně ten „hudební průmysl“ nějak moc nezajímá…
Logicky se nabízí dotaz, jak je na tom Guerilla ekonomicky? Je vydávání potřeba hodně dotovat?
Vydavatelství už nedotuji, jednak při tom objemu titulů se vygeneruje nějaká částka, kterou lze do vydávání opět vložit, a jednak na téměř každém titulu – výjimky potvrzují pravidlo – se podílejí i jednotlivé soubory, které pak za to dostanou část nákladu. A taky se kupodivu i v dnešní době najde pár osvícených jedinců, kteří jsou ochotni výrobu některého titulu podpořit sponzorsky. Na druhou stranu je potřeba říci, že žádné peníze si neberu „pro vlastní potřebu“, ale slouží k dalšímu chodu vydavatelství, nebo jako rezerva na případné neúspěchy. Zatím „nejmezinárodnější“ koncert, který Guerilla pořádala, vystoupení německých zakladatelů krautrocku, legendárních Guru Guru, skončil ztrátou 2000 eur. Ale těch pár návštěvníků si koncert v Akropoli velice pochvalovalo (smích). Naopak nejfamóznější a nejnezapomenutelnější byl dvoudenní festival Pocta českému undergroundu, kterým jsem oslavil 10 let vydavatelství. Dva vyprodané večery v Arše dají člověku přeci jen pocit jakési satisfakce, jak by řekl Mick Jagger.
A když bys měl vypíchnout po všech směrech nejúspěšnější titul?
Asi Maska za maskou od Plastiků, studiovka z roku 2009. Tam mě potěšilo, že se kapela odhodlala do studia vůbec vyrazit, už jenom to byl úspěch – a navíc! – přimkl jsem se k legendě legend. Jinak jsem rád, že mám ve vydavatelství i sérii DG 307, plus několik „sólovek“ Pavla Zajíčka, kde je každá věc unikátní. A že se mi povedlo natočit s Magorem kompletně jeho Labutí písně. Ale jak o tom přemýšlím, každý titul pro mě je něčím „úspěšný“, protože za ním není „jen“ hudba, ale také nějaký příběh, nějaký výsledek… A za úspěch považuju třeba i to, že se ke mně kapely vrací i k natočení dalších alb, že ta důvěra a pocit sounáležitosti je oboustranný.
Pořád ještě jde o „label jednoho muže“?
Bohužel ano, ale ono to má spíš výhody: nemusím dělat žádné kompromisy – ať už „umělecké“, anebo finanční – a vydávám tedy jenom to, co se líbí mně a názory okolí pro mě nejsou nijak směrodatné. Samozřejmě je kolem vydavatelství okruh spřízněných spolupracovníků, ať už zvukařů, grafiků, fotografů, z nichž většina pracuje za ceny více než symbolické… A to by byl už docela dlouhý seznam jmen.
u toho ale nebezpečí zacyklení se ve svém světě? Setkal jsem se s tím, že – například v souvislosti s rozkladem Plastiků nebo Čuňasovou politickou angažovaností – se tu stále víc hovoří o konci toho, čemu se říkávalo „underground“ i mezi jeho protagonisty. Nebojíš se, že to celé může skončit jen jako uzavřená komunita pamětníků?
Ono to svým způsobem už tak dneska je, to je prostě fakt. Pokud mluvíme o tom historickém undergroundu, tak jak ho lze vnímat v souvislosti s politickou situací v Československu 70.–80. let. Ovšem v současné době mi přijde, že společnost je natolik otupena konzumem, politici omámeni svou mocí a vstávají nám noví „domovní důvěrníci“, že se pomalu ustavuje nový, současný underground. Z lidí, kteří si budou chtít dělat – a dělají si – svoje umění. Že opět vznikají „druhé kultury“. Ale abych se vrátil k tvé otázce, pokud bych měl mluvit za sebe, tak mně to celkem vyhovuje, scházet se s přáteli, s kterými – jak často říkám – můžeme „mlčet o stejné věci“. Totalitní zkušenost je stejně nepřenosná, takže nemá smysl tehdejší dobu příliš vysvětlovat, anebo tak dokonce činit způsobem, jakým v televizi proběhla sága Fenomén underground. Určitá část mladých lidí se vůči tomu prastarému undergroundu generačně vymezuje, jelikož jim přijde zkostnatělý a glorifikovaný, ostatně kolik subkultur mělo svého vlastního prezidenta, že? Ale je to i jejich právo, a kdybychom jim ho nedopřáli, byli bychom stejní blbci, jako naši fotrové.
Seriál Fenomén underground se ti nelíbil proč? Čekal bych, že zrovna pro tebe to bude jedna velká galerie kamarádů?
Podle mě se velice lišily jednotlivé díly svou úrovní, zasvěceností nebo naopak povrchností, kdy některé – a nebál bych se říci většina – díly zůstaly za mým očekáváním a jejich možnostmi. Také vím něco ze zákulisí přípravy, resp. nepřípravy toho seriálu, no a to není také zrovna košer. A do třetice: Čuňasova kandidatura do senátu mi nevadí ani za mák, na rozdíl od jeho mentorování a bodrého průvodcovství televizní obrazovkou. Ale vím o řadě lidí, kterým naopak až tento seriál odhalil vášeň a post-romantiku, kterou v sobě underground navzdory všem příkořím také nesl. Ovšem vím také o lidech, kterým to celé prostě „smrdělo“.
Při pohledu na katalog Guerilla Records se nelze zbavit dojmu, že z těch archivů už asi moc zbývat nemůže. Pak ale třeba nedávno vydané Zajíčkovo zpracování Eliotovy Pustiny z toho dojmu rychle probere. Víš o nějakých dalších nahrávkách, které bys moc rád „vytáhl na světlo“, ale zatím se to z nějakých příčin nepovedlo?
Těch věcí není zase tak málo, ale jsou už natolik marginální, že nemá smysl je vydávat. Jedná se zejména o undergroundové kapely z osmdesátých let z venkova, v podstatě zcela zapomenuté. Ale tehdy byly jedním z mála osvěžení – namátkou můžu jmenovat třeba Hudební hluch z Hradce Králové anebo Smutní potápěči z Teplic. Avšak není vše ztraceno, brněnští Ears & Wind Records se občas statečně chopí i takové nabídky. Podobný případ byla vsetínská Posádková hudba Marného Slávy, ale tam jsem byl kvalitou jejich produkce už za „komančů“ natolik zasažen, že jsem jim vydal dvě dvojalba, na kterých jsem zachytil přes čtyři hodiny jejich hudby.
Ve vydávání podzemních a nekomerčních archivů jsi vlastně nahradil Black Point, který v tomto směru u nás dominoval v minulém desetiletí. A to tak razantně, že Guerilla má dnes pověst undergroundového vydavatelství, které se ohlíží hlavně do minulosti. Hledat nové mladé kapely tě neláká?
Mně dělá obtíž najít si čas i na to, co už znám anebo s čím se rád potkám. Rozhodně nic cíleně nevyhledávám, protože z Guerilly nechci dělat nikterak rozkročené vydavatelství. Dokonce většinu nabídek „nové krve“ s díky odmítnu. Myslím, že tuhle úlohu vyhledávání nových jmen dobře zvládá Pepa Jindrák na svém labelu Polí5. A upřímně: řada věcí z jeho katalogu, jakkoli třeba kritikou vzývaných, mě prostě neoslovuje, nerozumím jim.
Pamatuju si ovšem dobu, kdy Guerilla vydávala i lokální, a mimo underground se pohybující klubové kapely, jako byli indie-popoví Bez peří nebo šansonoví Schwarze Aussig. Případně divadelní hudbu Vladimíra Franze. Tyhle vydavatelské chutě už tě opustily?
Pořád se ale jednalo o hudbu loserů. Bez peří a Schwarze Aussig byly kapely nejen z mého kraje, ale zejména z okruhu kolem Houpacích koní, jejichž příběh „nejlepší kapely z našeho paneláku“ mě stále fascinuje i po letech. Tak výjimečná, pracovitá, skromná – a v podstatě kvalitní „popová“ kapela – a neprorazí! A Vladimír Franz, navzdory všem svým úspěchům a neskonalé inteligenci se dá rovněž zařadit k dobrovolným outsiderům. A to mě zajímá! Že lidi odmítnou podat ruku ďáblu komerce, i když by mohli. Že můžeš, ale nechceš! Ale to je vlastně také underground, že? Nebo vlastně: právě tohle je underground! Underground rozhodně není to, že bys uspět chtěl, ale nikoho to nezajímá – a tak se sám definuješ jako „nezávislý“.
Olda Šíma z Black Pointu kdysi vyhrožoval svými paměťmi, ze kterých i zveřejnil úryvky, Mikoláš Chadima se konečně dokopal dopsat pokračování své Alternativy až k současnosti, nedávno vyšly moc pěkné vzpomínky J. J. Neduhy… Co ty, kdy už něco sepíšeš?
Mám v hlavě dokonce dvě varianty něčeho takového, mimochodem téma mojí diplomky znělo Underground jako prostor svobody a svobodného umění. A už docela dlouho se snažím spíš dělat rozhovory či psát o lidech, kteří se mi zdají opravdu zajímaví a okruh undergroundu mnohdy přesahují. Převážně jde o výtvarníky či muzikanty, kteří stojí na okraji zájmu veřejnosti, často i té odborné. To mi přijde momentálně důležitější, než nějaké moje osobní příběhy, ty zatím odkládám do temnoty paměti. Setkání s těmito lidmi – z nichž mnozí Guerillu znají – je další přidanou hodnotou mé vydavatelské činnosti.
To bys ovšem právě mohl udělat v té knize. Lidí, kteří pamatují třeba Mejlu Hlavsu nebo Magora, a znali je osobně tak dobře jako ty, už bude jen ubývat. Což mi připomíná: ty sám nejen pořádáš koncerty a „Lábusovky“ jsou už pověstné, ale na rozdíl od mnoha svých vrstevníků pořád poměrně často býváš k vidění i na ostatních podobných akcích jako divák. Jaký je tvůj pohled na ně? Bereš to spíš jako setkání přátel nebo jako možnost ukázat mladším tenhle svět?
Takhle o tom nepřemýšlím, na tyhle koncerty jezdím – eventuálně je pořádám – protože se na nich cítím dobře. A myslím, že tenhle pocit je společný všem návštěvníkům, rozhodně to neberu jako nějaké otvírání dveří, ale jako možnost vidět řadu přátel, s nimiž máme nejednou vazby silnější, než jsou mnohé pokrevní svazky. A trochu to souvisí i s úvodem téhle otázky, řada z mně blízkých lidí se blíží tzv. „stáří“ a člověk nikdy neví, zda to setkání s nimi nebude náhodou posledním, takže si to chceme ještě pořádně užít.
Jak jsi mimochodem vnímal letošní Trutnoff, nejen s celou tou jakešovskou kauzou, ale i třeba pozváním Václava Hybše?
Ať si každý dělá, co chce, každý je sám svého osudu strojvůdcem. Já tohle v sobě řeším tak, že věcí, s kterými vnitřně nesouhlasím, se neúčastním. A tak, jako jsem před rokem 1989 nechodil k volbám, tak poslední roky nejezdím ani do Trutnova.
Kromě pozice šéfa Guerilly jsi už docela dlouho i ředitelem lounského divadla. Jak moc se Guerilla do jeho programu odráží?
Já si myslím, že co nejmíň. Obecně se snažím pro divadlo – a i Galerii města Loun a kulturák, které mám také na starosti – objednávat zajímavé věci, z nichž některé součástí Guerilly a jejího světa jsou, ale daleko více programů se odehrává vně jejího záběru a v podstatně rozmanitější míře.
Jaký je vůbec vztah lounských obyvatel k tomu, že tu funkci zastáváš? A mění se nějak to vnímání v průběhu času?
To by ses měl asi zeptat spíše jich. Ale podle mě se ten vzorec příliš nezměnil. Lidi, kteří chtějí poznávat nové věci, a třeba i v umění, kteří jsou otevření životu a nemyslí jen na sebe, mi vyjadřují podporu, protože tuší, co je za tím práce. O divadle se ví i mimo region, máme dobrou návštěvnost, v galerii vystavujeme spoustu zajímavých věcí, takže mi fandí a přejí úspěch, protože jsou rádi, že něco takového – třináctým rokem – v Lounech vůbec funguje. No a jejich protipól, lidé, kteří do divadla nezabloudí ani náhodou, jsou ve svých názorech naopak už roky konzistentní. Tedy: „zavřít, ostříhat a do dolů!“. Navíc jsou přesvědčeni, že by to – vlastně cokoli – dělali líp. A nikdy mi neodpustí, že jsem nenechal Miloše Zemana, při jeho prezidentské návštěvě Loun, si v divadle zakouřit a ještě jsem na něj byl drzý.
V době, kdy se bavíme, jsi zrovna v plné přípravě opět spíš minifestivalu než jen výročního koncertu. Co tě jako vydavatele čeká potom?
Ano, oslava v Arše byla naplánována jako festival deseti kapel s výstavou tří výtvarníků a dvěma křty nových titulů. Teď se vrhám na dokončení DVD filmové úpravy divadelní hry Mirka Bambuška Pustina, v hlavní roli s Pavlem Zajíčkem. A na jaře by měla vyjít tři další cédéčka ortodoxního androše: Old Minka Band, Sibérija a Špinavé spodní prádlo – tedy Česká Lípa, Rýmařov, Olomouc. Takže je názorně vidět, jak je ten underground reziduálně rozlezlý po celé republice. Co bude dál se uvidí, hlavně aby to zdraví sloužilo…
Přemýšlím, jestli jsem vlastně někdy slyšel historku o tom, proč se ti říká Lábus. Má to něco společného s legendárním dílem Majora Zemana Mimikry? A bavili jste se o tom někdy i přímo s Jiřím Lábusem?
Ano, uhodil jsi hřebíček na hlavičku. Když šly v televizi Mimikry, bylo mi nějakých sedmnáct, a vypadal jsem jako ten Jirka ve své roli: delší vlasy, lenonky, nos – a bylo to. Jen na okraj k těm častým přezdívkám v undergroundu, které ho také charakterizují: ono to bylo částečně i proto, že u výslechu jsi mohl říkat, že nevíš co je to za člověka a odkud, znals jen jeho přezdívku. Ale co jsem slyšel, občas měl kvůli mně problémy trutnovský Pepa Lábus.
S „opravdovým“ Lábusem, tedy Jiřím, jsme se už setkali mnohokrát. Dokonce mi podepsal DVD s tím dílem, a s věnováním: „Lábusovi Jirka, taky Lábus“. Jeden čas měl i tendenci se za Mimikry pořád omlouvat: „Když mě oslovili, říkali, že budu hrát únosce letadla – a pak z toho bylo tohle.“ Jinak je to vzdělaný, příjemný a velice slušný chlápek, který má úctu třeba k Mejlovi, Jirousovi i Zajíčkovi. A já vím, že to bylo oboustranné.
Ať se Ti stále daří, Lábusi.