Odešel Albert Murray, černý zastánce multirasovosti v americké kultuře

V požehnaných 97 letech letos 18. srpna ve svém domě v Harlemu zemřel významný černý intelektuál, esejista, literární kritik, spisovatel a jazzový znalec Albert (Lee) Murray (1916–2013). Posledních více než 50 let se vě­noval mnohotvaré elaboraci své celoživotní teze, že americká kultura je rasově neoddělitelně propojeným synergetickým fenoménem.
albert_murrayAlbert Murray byl jedním z posled­ních intelektuálních spojnic ve­doucích k období na přelomu 50. a 60. let, kdy naplno propukla kreati-vita, ale současně též společenský neklid až zloba mezi černošskou inteligencí v poválečné Americe. Vzrůstající síla tehdejšího hnutí za občanská práva černochů vyzývala k nově vnímanému významu pojmů jako byla černá identita, černá poli­tická moc a boj za rasovou rovnoce­nost v sociálně-kulturním systému, který se historicky vyvinul z rasistic­kých kořenů.
Zatímco na ulicích probíhaly čas­to krvavé fyzické střety mezi protes­tujícími černochy a bílou policií, mezi černošskými intelektuály docházelo k neméně zuřivým byť jen slovním akademickým „duelům“ na strán­kách knih a časopiseckých esejů, a to mezi táborem volajícím po mezi­rasové integraci s bělochy a toto zar-putile odmítajícími černými nacio­nalisty. Albert Murray byl v samém středu tohoto intelektuálně-spole­čenského kvasu. A spolu s ním další autoři, esejisté a umělci jako James Baldwin (1924–1987), autor románu Go Tell It on the Mountain (1953), bojových esejů The Fire Next Time (1963) či divadelní inscenace Blues for Mr. Charlie (1964), Richard Wright (1908–1960), autor romá­nu Native Son (1940) či Murrayův blízký duchovní souzněnec a přítel, další skvělý spisovatel Ralph Ellison (1914–1994), autor hořkého, bojov­ně laděného románu The Invisible Man, (1952, česky jako Neviditel­ný), esejistických sborníků Shadow and Act (1964) či Going to the Terri­tory (1986) a nedokončeného romá­nu Juneteenth (torzo vyšlo 1999). Všichni výše jmenovaní patřili spíše k umírněnému názorovému proudu. O těch militantnějších se případný zájemce může dočíst v jiném mém článku pro tento časopis: Teď po­slouchej, bělouši! Obrazem a zvu­kem dějinami Black Power, 1967–1974 (UNI 7/2012).
albert_murray2A právě proti těmto svým mili­tantním soukmenovcům Murray namířil své uvažování a elokventní pero. Proti nově se rodícímu černé­mu nacionalistickému hnutí, které na sklonku 60. let kulminovalo za bojo­vé podpory militantních ultra radiká­lů z Černých panterů (Black Panther Party for Self-defense) či zase jinak ujetého spolku The Nation of Is­lam, který tehdy dokázal přitáhnout i některé špičky černého free jazzu a avantgardy. Černý nacionalismus našel své zastánce také mezi studenty na univerzitách, ale též mezi frustro­vanou pouliční černou mládeží, jeli­kož jen pramálo z nich věřilo, že kdy bude lze v USA pro černochy získat skutečnou společenskou rovnost.
Albert Murray konzistentně prosa­zoval tezi, že rasová integrace v USA je nezbytností, nevyhnutelnou a jedi­nou cestou pro celý národ. A těm, černým nebo bílým, kteří chtěli izo­lovat „černou kulturu“ od americ­kého mainstreamového kulturní­ho zeitgeistu, dával najevo, že je to zhola nemožné. Podle něj se odvě­ké proudy vědomí černošské zkuše­nosti, s kořeny vzniklými již kdysi v dobách otrokářsví a vernakulárně vyjadřované a šířené jak jazykem, tak i hudbou, neodlučitelně prolnu­ly se celospolečensky akceptovaný­mi hodnotami „meta“ americké kul­tury. Navíc do celého mixu přidavší se tradice kultury evropské a původ­ní indiánské, takže černošská zkuše­nost spoluutvářela duchovní „roz­měr“ a zvuk kultury celoamerické. Byl přesvědčen, že černí jsou částeč­ně bílí, a naopak, a že obě rasy, na­vzdory otrokářství a rasismu, si vzá­jemně „vypůjčovaly“ své kulturní impulsy a podněty, na kterých dále stavěly veškerý další tvůrčí progres. Ve všech svých textech Murray staví jazz, odvozený od černošského blue-sového idiomu, do role soundtrac­kového centra celoamerické kultury, a od tohoto postulátu odvíjí veškeré své umělecko-estetické koncepce, vývody a závěry.
Pro Murraye, který pocházel z Ala­bamy, kde též vystudoval pověstný Tuskegee Institute, byl jazz „ztěles­něním americké zkušenosti, ame­rického ducha, amerického ideálu“, jak uvedl v knize doprovázející své­ho času pověstný dokumentární se­riál PBS TV s názvem Jazz: A History of America’s Music (2000), v němž vystupoval jako průvodce a umě­lecký konzultant. Podle něj je jazz výtvorem „sépiového“ panoramatu lidí černé, hnědé a béžové barvy ple­ti (všimněte si nápadné proximity to­hoto pojetí s názorem jeho blízkého přítele Dukea Ellingtona, jehož jed­na ze slavných, bigbandem nahra­ných suit nese dokonce stejný název – Black, Brown and Beige Suite), kte­rý částečně vznikl v Africe, ale svým celkovým charakterem, aspiracemi a aurálním vyzněním je plně euro­-americký. „Pouze Omni-Američané jsou opravdovými Američany. Moje koncepce Američany identifikuje se všemi jejich předky,“ uvedl Murray v interview pro čtvrtletník American Heritage v září 1996.
Abychom plně pochopili Murrayo­vu jazzovou estetiku, jež je vitální součástí jeho komplexního světoná­zoru, jemuž říkal Cosmos Murray, je nutno se nejprve seznámit s jeho vů­bec první teoretickou prací, jež nese název The Omni-Americans: New Perspectives on Black Experience and American Culture (1970). „Spo­jené státy nejsou národem černých a bílých lidí. Každý trouba vidí, že bě­loši nejsou opravdu bílí a že černo­ši zase nejsou zcela černí.“ „Ameri­ka,“ napsal Murray, „a to dokonce i ve svých nejpřísněji segregovaných zapadlých koutech, byla národem mnohobarevných lidí, oněch mých Omni-Američanů, zčásti yankeeů, zčásti zálesáků a Indiánů a zčás­ti černochů.“
Ve svých Omni-Americans Murray nemilosrdně kritizoval černé autory Richarda Wrighta, Jamese Baldwina, ale i bílého Daniela Patricka Moyni­hana za to, že ve svých dílech vy­tvářeli klišovitý pohled na život čer­nochů. Podle jeho názoru zmínění autoři přeháněním hrubě zkreslili rasové a etnické rozdíly svými pos­tuláty o patologii černošského živo­ta. Tvrdil, že „jednoduše kontrovali folkloru bělošské nadřazenosti fa­lešným faleš-lorem (fakelore) černé patologie…“
Významný spisovatel Walker Per­cy o knize The Omni-Americans na­psal, že to „může být pravděpodobně nejzásadnější práce o vztazích mezi bílými a černými v Americe, ano, asi v celé americké kultuře, pokud jde o tuto dotyčnou generaci.“ Kniha však měla i řadu zuřivých odpůr­ců. Ve svém článku v New York Ti­mes například významný akademik v oblasti black studies a spisovatel J. Saunders Redding nazval Mur­rayovy eseje za plné kontradikcí, jeho teorie za nesmysl a jeho réto­riku posměšně označil za „hustou směs pseudovědeckého akademic­kého žargonu, kampusového idiomu a pustou verbální hru se slovy.“
Albert Murray se po dlouhá léta přátelil s romanopiscem Ralphem Ellisonem, jak jsem již uvedl výše. Znali se už z „vejšky“ doma v Alabamě. V profilu Alberta Murraye, který pod názvem King of Cats vyšel v roce 1996 v týdeníku The New Yorker, autor Henry Louis Gates Jr. toto přátelství hodnotí výrazem „ústřední bod černošské literární kultury jejich doby.“ A doslova říká: „Oba dva byli militantní integracionalisté a sdíleli téměř mesiášský pohled na význam a roli umění. Ve své přímo posedlé víře v to, že černošská kultura je konstituční součástí celoamerické kultury, oba popírali zažitý literárně-intelektuálský mainstream, který preferoval nahlížet na černou kulturu jako na nějakou exotiku, možná zábavnou, ale každopádně zanedbatelnou. A teď se dostali do bodu, kdy popírají i nově se rodící černou avantgardu, která nahlíží na autentickou černou kulturu jako na subjekt separovaný od tradičně akceptované kultury celoamerické, tedy jako něco, co je vytvořeno a může být oceňováno a vychutnáváno v dokonalé, byť opačně prosazované rasové izolaci.“
Ellison i Murray razili svoji vlastní teorii o existenci fenoménu tzv. Amerického černocha (American Negro). Murray nesnášel termín „black“, ale i pozdější a dodnes používaný politicky korektní paskvil Afro-American („nejsem Afričan, já jsem Američan“, napsal jednou naštvaně). Dle jeho názoru je základním poutem mezi americkou kulturou a tím co on nazýval „Negro culture“ vzájemně sdílená „bluesová estetika“, jež v jeho slovech doslova prostupuje tvorbu černých muzikantů, spisovatelů a ostatních umělců a která byla postupně a v rostoucí míře adoptována bělochy. Laura Ciolkowski, profesorka literatury na Columbia University v článku otištěném v The New York Times Book Review (2002) napsala: „Pro něj byla bluesová hudba se svými náročnými požadavky kladenými na schopnost improvizace, resilienci a kreativitu přímo srdcem americké totožnosti.“
Albert Murray promoval na Tuskegee University v roce 1939 a o rok později tam začal učit literaturu a hudební kompozici. V roce 1943 se dal k vojákům. Po válce se přestěhoval do New York City, kde využil výhod zákona o veteránech (G. I. Bill) a na vojenské stipendium získal doktorát na New York University. S odbornými stážemi na dalších univerzitách nebo v souvisejících vojenských programech (učil třeba v kursech geopolitiky pro rezervní důstojníky Air Force v záloze) Murray odsloužil v armádě řadu let a v roce 1962 odešel do civilní výslužby s hodností majora Air Force. Tehdy se natrvalo přestěhoval do New Yorku a začal přispívat svými eseji do předních literálních žurnálů. Později se stal studenty oblíbeným akademikem na univerzitních kampusech v roli hostujícího profesora na školách jako University of Massachusetts, Barnard, Columbia, Emory, Colgate a dalších.
Od roku 1970 do poloviny 90. let Murray publikoval devět knih. Jeho druhá s názvem South to a Very Old Place (1971) je vzpomínkou na jeho návrat do rodné Dixie a později se stala součástí prestižní ediční řady americké klasiky Modern Library. Další kniha, The Hero and the Blues (1973), je sbírkou esejů čerpajících z jeho univerzitních přednášek. Autor v nich mimo jiné kritizuje naturalismus a žánr tzv. protest fiction, které podle jeho názoru podřizují konání jedince záměrům sociálních okolností. Zájem o bluesový idiom jej nikdy neopustil. V této knize oslavuje bluesmana coby epického hrdinu, který svým tragikomickým lyricismem konfrontuje strasti života tvorbou resilientního umění.
V roce 1976 následovala kniha Stomping the Blues, na tehdejší nakladatelské zvyklosti neobvykle bohatě vybavená dobovými fotkami, kopiemi obalů stylotvorných elpíček a katalogovými vinětami největších černých jazzových ikon. Murray zde oslavuje jazz coby nejpokročilejší a nejkomplexnější uměleckou formu odvozenou z blues. O Dukeu Ellingtonovi, Jimmiem Rushingovi, Elle Fitzgerald či Johnnym Hodgesovi a Lesteru Youngovi píše jako o odvážných bluesových stomperech, jejichž jedinečné umění je „syntézou afrických a evropských prvků, produktem africké senzibility a americké reality.“
Poté Albert Murray začal léta spolupracovat s Countem Basiem na kapelníkově biografii Good Morning Blues, která vyšla v roce 1985, tedy rok po Basieho smrti. Spolu s jazzovým teoretikem a kritikem Stanley Crouchem a trumpetistou Wyntonem Marsalisem se Murray též významně angažoval při vzniku new-yorského hudebního střediska Jazz at the Lincoln Center.
Murray se léta nedočkal ocenění svého přínosu americké kultuře od středoproudých intelektuálů. Teprve v roce 1997 mu National Book Critics Circle udělil svoji cenu za celoživotní dílo. O rok později obdržel inaugurační cenu Harper Lee Award jakožto nejvýznamnější píšící autor státu Alabama.
V roce 2000 Murray editoval spolu s Johnem F. Callahanem sborník Trading Twelves: The Selected Letters of Ralph Ellison and Albert Murray. V témže roce se podílel na zmíněné mnohadílné TV sérii pro PBS s názvem Jazz: A History of America’s Music.
Murrayovu intelektuální roli v americké kultuře asi nejlépe popsal kritik Tony Scherman ve sborníku American Heritage, když uvedl: „Jeho názory přispěly ke kohezivnímu, elegantnímu diskurznímu celku, což z něj v dnešním myšlenkově zředěném intelektuálském světě činí raritu: byl budovatelem systému, vizionářem v grandiózním stylu.“

Přidat komentář