Petr Pokorný: Co nám řekne pylová analýza

Do úvah o minulém světě lidí se čím dál více zapojují vědy, které původně s historií neměly vůbec nic společného. Dnes budeme o jedné takové disciplině hovořit. PYLOVÁ ANALÝZA se zrodila takřka před sto lety, takže je to už slovutná disciplina. Tehdy se ještě nedalo zjistit, jaký dopad na naše znalosti o dávném životě lidí to může mít. Ale vezměme si jeden takový příklad. Těsně nad soutokem Cidliny s Labem leželo známé raně středověké hradiště Libice. Tady se narodil český patron sv.Vojtěch a tady byli v roce 995 vyvražděni Slavníkovci, což bylo nejspíše dílo jejich sousedů. K hradišti přiléhalo také pohřebiště, kde se z jednoho hrobu vyhrabala spousta zajímavých předmětů: krásný meč, železné ostruhy, okované vědro a neporušená keramická nádoba. A nyní to nejzajímavější: na jejím dně zůstala okrově zabarvená sraženina. Vzorek této hmoty prošel pylovou analýzou a díky tomu se před očima badatelů začal zjevovat svět, o jehož podrobnostech pochopitelně neměli vůbec ani ponětí.

8_petr_pokornýPozoruhodné bylo, že většina pylového vzorku pocházela z rostlin opylovaných hmyzem, zatímco zbytků rostlin, které se opylují větrem, bylo ve vědru pramálo. Z dřevin převažovala lípa, jejíž pyl je důležitým zdrojem potravy zejména pro včely. Dalo se tedy usuzovat, že vzorek přesvědčivě dokazuje přítomnost medu v dané nádobě. Ale vedle toho byla ve vzorku hojná pylová zrnka ovsa: ten se ale opyluje větrem a je hmyzu nepřístupný. Znamená to tedy, že v nádobě byla potravina vyrobená z ovsa a oslazená medem. Zbytky řas potom říkají, že k její přípravě se použila voda z otevřeného pramene, nebo z nádrže. Víme, že med byl v té době hlavním sladidlem a právě středověká hradiště byla místem, kde se med shromažďoval ze širokého okolí a odtud se redistribuoval. Proč? Z medu se totiž vyrábělo „medové pivo“, snad dnešní medovina, takže v nálezu nemuselo jít nutně o kaši slazenou medem, ale o kvašený alkoholický nápoj vařený z medu a ovsa. Ostatně o středověkém včelařství máme doklady z cestopisů 10. století, kde je zmiňován chov včel. Až potud tedy všechno sedí.

JAK TO BYLO NA OHŘI
Mužem, který historku s medem vyprávěl a který se mezi mnoha jinými badateli zabývá pylovou analýzou, je český biolog Petr Pokorný. Ten vypráví i další poučnou zkazku, co vše může poskytnout pylová analýza. Šlo o výzkum jedné lokality nazývané Zahájí na dně údolí potoka, jenž se vlévá do Ohře. Aniž možná tušíme, dolní tok řeky Ohře patří k nejsušším, nejteplejším, nejúrodnějším oblastem v Čechách. Výsledkem je, že tamní krajina byla dlouhodobě nejhustěji osídlená lidmi, kteří se zde usazovali, aby se věnovali zemědělství. Přitom ještě před 6 tisíci lety byl tento kraj zalesněný, takže eroze půdy byla minimální. Na dně potoků a tam, kde vyvěrala podzemní voda, se vyskytovala bažinatá místa, kde se usazovala organická hmota.
Ale již v pravěku sem přišli zemědělci, začali s odlesňováním, aby získali půdu na pěstování kulturních rostlin, a s tím se objevila plošná eroze půdy. Ve středověku toto tempo eroze zrychlilo, údolní bažiny překryla mocná, několikametrová vrstva jílů ze spraše na polích. Usazené pylové vrstvy poskytly „přírodní archiv“, který ukazoval, jak vypadal tento kraj před zemědělstvím a v době, kdy místní půda byla rozoraná a pole se táhla od obzoru k obzoru. A ukázalo se, že po celých posledních 6 tisíc let zůstal vývoj kulturní krajiny zcela nepřerušený. Po celou tu dobu zde přetrvávala bezlesá území s převažující vegetací, jež měla ráda sucho a teplo. Šlo ve své podstatě o step vytvořenou lidskou činností. Dva nezávislé obrazy historie: archeologický a paleobotanický výzkum se tak zajímavým způsobem doplňují.

VSTUP DO PRAVĚKU
Pozoruhodné je, že o tom, jak vypadala krajina v českých zemích v ledových dobách čtvrtohor, toho příliš nevíme. Víme toho více o jiných oblastech Eurasie, ale jak vypadala krajina u nás, tam už je to horší, protože většina čtvrtohorních informací pochází z poměrně vzdálených oblastí a ze zcela jiného prostředí. Nicméně víme už ze Skrytých zkušeností, že poslední doba ledová (glaciál) vyvrcholila u nás před 27 až 22 tisíciletími. Teprve tehdy se objevily ve střední Evropě klimatické podmínky nejen velice odlišné od pozdější doby, ale takové, které nastavily takříkajíc středoevropskou krajinu a přírodu do „bodu nula“. Proč? Víme sice, že lidé u nás žili už před zhruba 40 tisíci lety, ale právě před poslední dobou ledovou se od nás museli odstěhovat, takže Čechy se staly liduprázdnou krajinou.
České země byly tehdy v podstatě pásmo široké asi 400 kilometrů, které bylo z obou stran sevřeno ledovci, což mělo samozřejmě vliv na živou i neživou přírodu. Tehdejší ráz krajiny byl spíše podobný dnešní jižní Sibiři a Mongolsku. Sprašová krajina byla vesměs otevřená s menšími lesíky na severních svazích a v údolích řek. K tomu krátká vegetační doba s extrémními zimními holomrazy a trvalým ostrým větrem. Ze zvířat zde žil sob, pižmoň, sprašový kůň podobný Przewalskému, antilopa saiga, rosomák. Z archeologického bohatství nic moc, drsné klima učinilo střední Evropu neobyvatelnou a tak se lidé odtud stáhli do příznivějších oblastí na východě a západě evropského kontinentu. Takže skutečně „bod nula“.

KONEČNĚ ZASE LIDÉ
První lidé, magdalénská migrační vlna, se dostavili až později, po výrazném oteplení, tedy někdy před 14,5 tisíci lety. Ale začátek současného teplého období, jemuž říkáme holocén, se nyní datuje dobou před 11,6 tisíci lety, i když skutečně první výrazné oteplení nastalo o více než tisíc let později. Ve srovnání s vrcholnou dobou ledovou nabyla tehdejší krajina neobyčejné pestrosti. Všude převládala parková lesostep s travnatou stepí, křovinami i mokřady; země se prosvětlila a umožňovala život velkým stádním zvířatům, jako byli losi, sobi, koně. Proč předchozí ledová fauna vymřela, nevíme, především je nejistá úloha člověka v tomto procesu.
Lovci s magdalénskou kulturní tradicí přišli pravděpodobně ze západu někdy před patnácti tisíci lety. Byli to kočovníci, vyhledávali skalní převisy a vchody do jeskyní a hlavně to byli lovci sobů. Při pohledu z velké výšky můžeme hledět na holocén jako na jednu meziledovou dobu. Ale je zde jedna výjimka: v tomto období došlo k neobyčejnému rozvoji lidské civilizace, kdy se člověk stal dominantním činitelem nejen v místních poměrech, ale na celém světě. Polovinu holocénu pokrývala střední doba kamenná, čili mezolit, což v Čechách představuje dobu před 11,5 až 7,5 tisíci lety, tedy celá čtyři tisíciletí. Byla to vlastně poslední doba čistokrevných lovců a sběračů u nás. Těžko se ubránit romantické představě, že tehdejší lidé byli nadáni jakousi lesní moudrostí a trvale udržitelným vztahem k přírodě. Navíc nám byla příjemná myšlenka jejich rovnostářské společnosti. Jakoby to byli naši poslední Indiáni.

POSLEDNÍ INDIÁNI V EVROPĚ
Bohužel máme po nich pramálo pozůstatků, jen několik trvanlivých artefaktů, málo stop po jejich sídlištích a téměř žádné kosterní nálezy. Jakoby se ti lidé propadli do země. A přesto odjinud víme, že tito lidé kolonizovali doslova celou Evropu a hlavně moře bylo jejich zdrojem obživy. Mimo moře a velké řeky museli tito lidé žít na poměrně velkém prostoru, aby se vůbec uživili, museli být velice pohybliví, takže se po nich nenašla žádná sídliště, ale stopy po nich jsou takřka všude. Věděli, kde zrají maliny, kde se dají nalézt lískové oříšky, kudy táhnou lososi.
Suma sumárum pestrá, mozaiková krajina té doby poskytovala tehdejším lidem docela slušné zdroje obživy. Víme, že vyráběli drobné kamenné nástroje, které lepili pryskyřicí na dřevěné rukojeti. Ukazuje se, že uměli vypalovat lesní porosty, aby se krajina prosvětlila a oni mohli proniknout do otevřených ploch. Navíc tak napomáhali růstu takových rostlin, jež byly užitečné, jako líska, maliník, ostružiník. Dokázali ale i zpevňovat dřevěnými kůly břehy jezer, aby je mohli využívat k rybolovu. Jak vidno nebyli to jenom pasivní příjemci toho, co příroda dávala, ale dokázali jí napomáhat, aby její zdroje rozhojnili ke svému prospěchu.

NEJPRVE LESY A PAK POLE
Z hlediska klimatických podmínek můžeme říci, že k tomuto vývoji došlo v nejpříznivějších možných podmínkách. Tato doba byla teplotně i vlhkostně velice stabilní, což umožnilo vznik nových hospodářských praktik, jež vyústily ve vznik zemědělství. To vzniklo na několika místech na světě a do Evropy se dostalo z Předního východu jako „balíček“ technologických inovací a životního stylu.
Oteplování mělo za následek zahušťování dosud přerušovaných lesních porostů, takže uvnitř České kotliny mizely otevřené plochy stepního rázu. Rychle postupující zalesnění mělo neblahý vliv na lidské populace závislé na loveckém způsobu života, takže si lidé museli hledat v novém ekosystému svůj způsob života. Vždyť krajina v nížinách těsně před zavedením zemědělství byla převážně zalesněná s izolovanými místy otevřenými světlomilné vegetaci. Ale v zásadě to nebyl temný romantický hvozd, ale spíše ve střední Evropě převládala otevřená lesostep, příhodná pro budoucí zemědělskou kolonizaci. Proto se další vývoj už dal obtížně pochopit bez stále se zvětšujících vlivů lidí na svět kolem sebe. Prosvětlení porostu a obdělávání půdy vedlo k rychlému šíření druhů cizího původu, které byly vázané na půdu polí a pastvin. Šířil se navíc nový typ lesa, kde byl dominantní buk a jedle.
Zavedení zemědělství znamenalo počátek procesu, kdy se původní „přírodní“ krajina začala proměňovat v krajinu „kulturní“. Nejprve se trvale a intenzivně obdělávala malá políčka s pomocí menšího náčiní a spíše zahradnickým způsobem. Pak se začaly osévat větší plochy s pomocí dřevěného rádla, i když prototyp takového zařízení v archeologii chybí. Určitě se už pravidelně vypalovaly lesy, křoviny i bylinný podrost, aby byl takový žďár po několika letech opuštěn a lidé postoupili jinam. Zdá se, že hlavním zdrojem obživy byl chov dobytka a pěstování obilí bylo pouze doplňkovým zdrojem obživy. Pole se nakonec stěhovala z místa na místo a s nimi pochopitelně i vesnice, aby se celý tento koloběh vracel pravidelně na původní místo, než tam mohl vyrůst nový les.

PRVNÍ ZEMĚDĚLCI JAKO ZAHRADNÍCI
8_petr_pokorný_2Ze všech těchto možností se ukázalo jako nejživotaschopnější pěstování obilí zahradnickým způsobem. Půda se rozrývala rycími holemi, takže lidé nemohli obdělávat těžké půdy, jílovité nebo kamenité, ale snadno se tak dala obdělávat sprašová půda. Rozlohou malá pole zůstávala dlouhodobě na stejných místech, půda se ryla, plela, hnojila a zalévala. K hnojení mohly sloužit přenosné ohrady, kdy výkaly dobytka smíchané s popelem z domácích ohnišť byly vhodným substrátem pro zkvalitňování půdy. Nic na tom nemění, že původní založení polnosti muselo předcházet počáteční vypálení porostu. Jen v nejsušších částech České kotliny mohlo nejstarší zemědělské osídlení nalézt zbytky původní stepi na hlubokých půdách.
Obdělávání půdy bylo běžně spojováno s chovem dobytka, pasoucího se na ladem ležících polích, nebo v pastevním lese. V zimě se zvířata pásla venku a přikrmovala uschlým listím; seno byl vynález až počátku doby železné (zhruba 500 př.n.l.). Podoba pravěké krajiny vychází z teorie sídelních areálů, která je založena na výpočtu potřeb zemědělské komunity, založené na lokální ekonomice a principu dlouhodobé udržitelnosti. Z takových výpočtů vyplývá, že pravěká vesnice o dvaceti osobách potřebovala k obživě 20 až 25 hektarů polí a pastvin, k tomu ale 60 hektarů lesa a to vše v nejbližším sousedství obydlí. Z pylových analýz lze vyčíst, že lidský vliv na krajinu se ve střední Evropě v neolitu projevoval jen slabě, neboť lidé byli celkově „šetrní“ při obdělávání nevelkých ploch polí s extenzivní pastvou dobytka. Pole bývala ohrazena větvemi nebo jednoduchými živými ploty. Pěstovaly se hlavně ozimy, aniž se měnil reliéf polí. Nedocházelo ani k nějaké větší erozi půdy, to vše se změnilo až později v době bronzové.

KONEC DOBY KAMENNÉ
V době bronzové přetrvával podobný styl zemědělství jako v neolitu, ovšem měnil se rozsah pěstebních plodin. Přibyly oblininy špalda a proso, mnohem více se pěstovaly olejniny jako mák, len a lněnička, významnější roli začaly hrát luštěniny: čočka, hrách, bob. Právě jejich větší využití mohlo nahradit nedostatek živočišných bílkovin, takže se snížil jejich podíl a tudíž vůbec množství živočišné stravy. Ale nevíme, zda šlo o změnu v kulinářských zvyklostech, nebo šlo o přírodní příčinu. Mohlo jít také jen o jisté přesměrování do nového stabilního stavu, když ten předchozí už neudržel trvalý tlak na přírodní prostředí. Právě v průběhu bronzové doby se množí doklady eroze, odlesnění a pokročilého kulturního vlivu na krajinu.
Nový zlom nastal v následujícím období. Koncem doby železné došlo ke všeobecné dostupnosti železa a s tím spojených nových technologií. Pomocí železné radlice bylo možné obdělávat i méně kvalitní půdy, lidé mohli jít za půdou nejen do horších půdních podmínek, ale také do vyšších poloh. Taková technologická příčina mohla hrát při osidlování země důležitější roli než vlastní klimatické podmínky. Jinak mohlo zůstat vše při starém, šlo jen o intenzivnější hospodaření na půdě spojené s chovatelstvím dobytka. Z výzkumů víme, že pole byla malá, obdélníkového nebo čtvercového tvaru, ohraničená kamennými zídkami, ploty či vystupujícími mezemi, které mohly zároveň sloužit jako cesty. Velikost polí byla malá, nejvýše půl hektaru, ale byla uspořádána do celků několika desítek hektarů. V té době se už pěstovaly všechny obilniny známé z antického Středomoří, takže bylo možné rozdělit sklizeň do různých období roku. Tehdy již byly také položeny základy trojpolní soustavy: ozim, jařina, úhor, jak to známe třeba ze středověku.

CO PRAVĚK PŘINESL
Co měla tato pravěká hospodářství společná? Byla všechna v podstatě soběstačná, což znamená, že všechny potravinové zdroje byly v blízkosti každého sídliště. Tyto sídelní areály byly od sebe odděleny lesními porosty, které ale sloužily jako zdroj stavebního dříví, paliva, sběru lesních plodů a pastvy. Les byl tedy významným prostředkem pro získání spousty materiálů, jež byly v hospodářství každé vsi velice důležité. Lesní pastva, klestění větví na otop a hrabání steliva měly za následek vznik parkové lesní krajiny, která neměla nic společného s naší představou panenského lesa. Zcela novým biotopem se staly louky a to díky železným kosám, které umožnily kosit trávu na vlhkých půdách a v nivách. Vznik luk měl zásadní význam pro vývoj vegetace a šíření řady kdysi vzácných druhů rostlin. Pylové diagramy ukazují, že krajina v železné době byla volně prostupná, bez velkých celků hustého přirozeného lesa. Znamená to, že už v pravěku byla většina země různým způsobem obdělávaná a využívaná a nelze tedy na ni hledět dnešníma očima. Ostatně již produkce železa přinesla zvýšené nároky na výrobu dřevěného uhlí, neboť při jeho tavení je nutná vyšší teplota v pecích, což nelze dosáhnout pálením čerstvého dřeva. Odhaduje se, že v takové vesnici bylo asi 44 kilogramů železných předmětů, na opravu a náhradu bylo třeba asi 2 kilogramy železa a na jeho výrobu asi 4 m3 dřeva. Již tehdy byly středisky výroby, řemesel a obchodu velké sídelní aglomerace, obvykle stojící na kopci a také dobře opevněné, což prozrazují dodnes půdy obohacené živinami z pravěkých odpadků. Zajímavé je, že dnes budí takové regiony zdání zachovalé původní krajiny, jako třeba Český kras, který byl přitom hustě osídlen už v době bronzové.

POSLEDNÍ BYLI SLOVANÉ
V údolních nížinách se postupně vystřídala celá řada lidských kultur, než konečně došlo na Slovany: ti jako mnozí jejich předchůdci rádi sídlili u řek, často na jejich dně. Nejstarší slovanská sídliště z 6. a 7. století jsou ještě malá a jednoduchá. Pozoruhodné je, že ze 160 známých míst v Čechách nebylo nalezeno více než deset domů, výjimkou je sídliště v Roztokách u Prahy. Až o několik století později se objevila sídla, jež mluví sama za sebe: Mikulčice, Libice nad Cidlinou, Stará Boleslav, tedy místa již plná rané historie. Jak postupně vypadal tehdejší svět, ukazují podle Pokorného archeologické mapy Čech. Ty postupně zachycují prostý vývoj lidského osídlení od počátku neolitu před 7600 lety až po závěr raného středověku kolem roku 1200.
Kolonizace prvními zemědělci proběhla velmi rychle v celé České kotlině, především byla ihned obsazena stará sídelní oblast, což jsou ploché terény do výšky 350 metrů. Zde byl dostatek vody, hodnotná půda, lehce zpracovatelné sprašové podloží. Následující vrstva s tzv. vypíchanou keramikou v podstatě kopíruje předchozí stav. Až později se obydlený prostor měnil: osídlení se zahušťovalo v nejúrodnějších nížinách, lidé v té době opustili jihočeský prostor, což byl jev trvající poměrně dlouho. Ale až v době bronzové vrcholila expanze kulturní krajiny, což svědčí o tom, že se lidé začali konečně cítit všude doma.

8_petr_pokorný_3ARCHEOLOGICKÉ MAPY
Druhý z těchto vrcholů už spadá do doby železné, kdy bylo osídleno i několik území mimo tradiční oblasti a toto období končí v již zmíněné době stěhování národů, kdy počet obyvatel v prostorovém rozsahu řídne. Proto raný středověk představuje začátek prudkého zlomu, který známe jako „středověkou kolonizaci“. Botanici spolu s Pokorným si dělali speciální mapy osídlení Čech. Při pohledu na tyto archeologické mapy vidíme, že jádro každého historického osídlení představovalo okolí Prahy, střední Polabí, Žatecko, Mostecko, Kutnohorsko a Kolínsko, dolní Poohří a Slánsko. Pro tuto oblast je známá dlouhodobá stabilita osídlení a nepřetržitý vývoj kulturní krajiny.
Druhotnou civilizační oblastí byla území ve východních Čechách, dolní tok Litávky, Plzeňsko a Klatovsko. Pokorný těmto částem země říká „ekumena“. Naproti tomu pravěká divočina se týkala horských a podhorských poloh, kde typickým prvkem byla nepřítomnost lidského osídlení a nepřerušovaný vývoj přírodních ekosystémů. Tato prázdná místa ale nemusela být bez jakékoliv lidské činnosti: určitě jimi procházely cesty, dálkové komunikace a snad se sem v jistých dobách dostávali i pastevci se svými stády. Ale v žádném případě nešlo o celoplošné využití krajiny. Mezi kulturní krajinou a přírodní divočinou stála neklidná kontaktní zóna, jejíž dynamiku Pokorný nazývá „kolapsovou“, která mohla být alternativně využívána.

KULTURNÍ KRAJINA
V každém případě lze o kulturní krajině v Čechách sotva mluvit před zavedením zemědělství. Vliv lovců a sběračů byl dosti omezený, i když jejich působení je v tehdejší přírodě nepopiratelné. Ještě v mezolitu se tento vliv omezoval zejména na okolí lidských sídel, jednalo se o drobné, lidmi ovlivňované enklávy uprostřed přírodní, předkulturní krajiny. Od počátku neolitu se ovšem lidský vliv stále zvětšoval, byť si transformace krajiny vyžádala poměrně dlouhý čas. Nicméně pohyb těchto lidí a jejich činnost se v průběhu času již kumulovaly, aniž měla příroda možnost toto vše korigovat. Ve starší době bronzové už pylová analýza zachycuje spolehlivě kulturní ráz krajiny, která už byla i náchylná k jistému kolapsu. Sídliště byla navlečena na vodních tocích, cesta ze vsi do vsi vedla podle potoka, krajinu tvořila pestrá mozaika políček, luk, remízků, křovisek a lesíků. Mezi dvěma údolími ležela převážně lesnatá krajina, která se rozprostírala až k hranicím divočiny. Právě tato oblast byla později ve středověku místem kolonizačního úsilí.
Pokorný říká, že po celou mladší část zemědělského pravěku ukazují pylové analýzy výraznou, jakoby kolapsovou dynamiku. O čemž svědčí, že někdy byla krajina lidmi opuštěna, zarostla lesem a snížilo se její druhové bohatství. Naproti tomu existovala území, která představovala pravý opak, kde ke kolapsu nikdy nedocházelo a osídlení tam bylo po staletí nepřerušené. Nicméně je zřejmé, že docházelo k pravidelným kulturním fl uktuacím, jež se odehrávaly na poměrně jemné prostorové škále. Znamená to, že mezi „ekumenou“ a divočinou existoval vždy dynamický typ krajiny, která byla či nebyla až do středověké kolonizace využívána k různým účelům tehdejších populací. Na této „oscilující periférii“ skutečně docházelo pravidelně ke kulturním kolapsům, kdy po odlivu osídlení les rychle pohlcoval opuštěná pole a zbytky osad.
Ale člověk je tvor vrtošivý a ne vždy si váží toho, co má. Proces úpadku kulturní krajiny nastal v době stěhování národů, kdy původní pole mohla zarůst během třiceti let do nového lesa. Zcela nový vztah ke krajině přinesl až středověk. Minule jsme zde hovořili o německém historikovi Seibtovi, který se právě středověkou kolonizací zabýval. Tehdy se krajina poprvé stala předmětem vlastnictví a její využívání začalo být plánovité a dá se říci zcela totální. Řízení hospodářství bylo celoplošné a zcela intenzivní, takže se měnily i nejzákladnější krajinné struktury, na velkých plochách se začaly objevovat biotopy zcela vytvořené člověkem, z čehož nevybočují ani lesy.
Za zlomový okamžik ve vývoji kulturní krajiny Čech je možné skutečně pokládat počátek vrcholného středověku, kdy mezi 11. a 13. stoletím došlo ke kulturní expanzi za dosud nepřekročitelnou hranici. Výsledkem bylo skutečně první masivní odlesňování a prakticky úplné pokrytí všech území kulturní lesostepí. Člověk tak vstoupil nejen do „oscilující periférie“, ale i do vlastní divočiny. Z hlediska vývoje kulturní krajiny šlo o skutečnou revoluci. A to přesto, že k vrcholu plošného využití kulturní krajiny došlo u nás podle všeho mezi 18. stoletím a polovinou 20. století. Zato posledních padesát let zažíváme opačný trend, kdy dochází na mnoha místech Čech ke kolapsu venkovské zemědělské krajiny.

Petr Pokorný (1972) se zabývá kvartérní paleoekologií, zejména potom pylovou analýzou, řadu let pracoval s archeo logy nad společnými dějinami přírody a lidí, je autorem celé řady vědeckých prací a několika populárně vědeckých knih.
Nejznámější kniha:

Neklidné časy. Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí
, Praha: Dokořán, 2011

Přidat komentář