Pierre Beck, Paul Huard: život na saharské křižovatce

Z hlubin koloniální doby se vynořila jedna vědní disciplína, která  dnes bojuje zuby nehty o přežití. Je to etnologie. Jejím úkolem  bylo napomáhat koloniální správě ve věcech veřejných, což bylo  v zemích plných podivných domorodců, téma poněkud delikátní.  Na čí stranu se postavit? Budou se domorodá etnika studovat proto,  aby jejich kultura byla v dobách budoucích zpřístupněna jako  vzdálená historická fosilie, nebo proto, aby jejich přechod do industriální  společnosti byl co nejsnazší? V každém případě si etnologie  přisoudila již od dob Durkheima jako předmět svého studia  člověka a to v jeho nejrůznějších projevech.

Díky této zřejmé nejasnosti se původně  považovalo za poznání pořádat lovy beze  i se zbraní na všechny artefakty, které  domorodci vyrobili, protože všechny  ty domácí potřeby, zbraně, oděvy, masky  byly natolik odlišné od evropských,  že splňovaly nejen žádanou potřebu bizarnosti  ve srovnání s obdobnými výrobky  v Evropě, ale navíc se této produkci  začala přisuzovat jistá estetická  úroveň, což moderním umělcům ukazovalo  nový směr, kam by se mělo ubírat  i evropské umění.
Tak se stalo, že hlavním úkolem etnologie  nakonec bylo vybírat a izolovat  z domorodých kultur především očividné  odlišnosti oproti naší civilizaci a zdůrazňovat  jejich nezpochybnitelné zvláštnosti.  Co je ovšem ještě podivuhodnější:  této činnosti se vedle etnologů, kteří to  měli tak říkajíc v popisu své práce, věnovali  i misionáři všech možných vyznání,  četní cestovatelé a dobrodruzi, ale  také armádní činitelé, zvláště pak v oblastech,  jež vyžadovaly vojenskou přítomnost  pro neklidné chování místních  obyvatel, kteří dávali najevo svou nevůli  spolupracovat s evropskými mocnostmi.
pierre_beck
JSEM STARÝ GENERÁL A HRDINA
V některých případech to dokonce dospělo  do takové podoby, že se z citlivějších  vojáků stávali skuteční badatelé  a vraceli se pak často na místo svého  působení i v době, kdy již pro armádu  dávno nepracovali. A o jednom z těchto  mužů bych chtěl tentokrát vyprávět.  Jmenoval se Paul Huard a dosáhl ve  službě hodnosti generála. Jeho jméno  prozrazuje, že jde o bývalého francouzského  vojáka a nebýt jeho vášně, mohl  by o něm Jacques Brel napsat svou píseň  Zangra, která pojednává o kariéře  vojáka a končí slovy: „Jmenuji se Zangra,  je ze mě starý generál, ale už nikdy  nebudu hrdina…
Nutno připomenout, že takových vojáků  jako Huard bylo ve francouzské koloniální  armádě více a mohlo za to školství  této země, jež vybavila své občany  již na lyceu slušnými vědomostmi nejen  geografickými, ale též humanitními. Bez  účasti vzdělaných vojáků by francouzská  etnologie nebyla tím, čím se stala,  neboť oproti precizní, avšak především  popisné britské etnologii, vynikala duchem  a hýřila nápady. Tito vojáci často pracovali sami, ale mnohdy spojili své  síly s vyškolenými druhy, což přinášelo  zjevné výhody zejména z důvodů metodiky  práce, což byla pro vojáka vydatná  pomoc.
Mužem, který se připojil k našemu  generálovi, byl vědec jménem Pierre  Beck. A místem, kde se oba potkali,  bylo neklidné místo Afriky uprostřed  Sahary, které se jmenuje Tibesti. Když  se podíváme na mapu černého kontinentu,  jeví se tato oblast jako izolovaný  vysoký ostrov uprostřed oceánu písku,  který jinak v okolí pokrývá centrální Libyi  a rozsáhlý Fezzan a dále kraje Borku  a Ennedi na východě Čadu. Dodnes  jsou to všechno oblasti, kam je neradno  Evropanovi cestovat, natož provádět nějaký  etnický výzkum. Nutno říci, že náš  generál v Čadu pracoval už od čtyřicátých  let minulého století.

ÚDOLÍ ĎÁBLŮ
Vulkanické pohoří Tibesti leží převážně  na území Čadu a spadá svými výběžky  ke svým severním sousedům. Celé oblasti  kraluje gigantický kráter Emi Kusi,  vysoký 3415 metrů, což z něho činí  nejvyšší vrchol Sahary. Tento masiv  má v průměru 80 kilometrů, v jeho středu  je kaldera s čedičovými varhanami  a natronovým jezerem na dně; ve všude  přítomném sopečném tufu, jenž se dá  snadno opracovat, si lidé udělali skalní  příbytky, aby zde mohli přečkat nepřízeň  osudu, když v jejich domovech  probíhaly vražedné boje, naposledy během  vleklé občanské války, jež rozdělila  Čad na muslimský sever a křesťanský  či animistický jih.
Díky nepřetržité vulkanické činnosti  se zde nacházejí různé termální prameny,  např. v oáze Aozu je využívaný vývěr  vody teplé 31 oC, ale jinak je zde voda  jako všude na Sahaře velmi vzácná,  obvykle skrytá v hlubších jámách mezi  stěnami horského masivu: těm se říká  guelta. Ve výši 2400 metrů se v místě  Soborom nachází „pekelné údolí“ s vývěry  par a gejzíry a s teplými jezírky siřičité  vody; jádrem tohoto magického kraje  je údolí Džennunů čili ďáblů, kde se  rozlévá celá řada vařících se louží, bahenních  gejzírů a erupčních stěn. Celý  kraj má tvář neobydlené planety, již oživuje  pouze podzemní dunění a výbuchy.
V horách Tibesti nalezl Huard v údolí  Gonoa v roce 1950 úžasnou sbírku  skalních rytin, kde dávní obyvatelé této  zakleté země nalezli prostor, aby tu  znázornili svět, který kdysi na Sahaře  k našemu údivu panoval: na stěnách  jsou znázorněna tehdy v těchto končinách  běžná zvířata jako gazely, žirafy,  sloni, nosorožci, různé druhy antilop.  A na vrcholu jedné stěny potom dominuje  slavný „muž z Gonoa“, nadživotní  postava s kápí jako maskou na  hlavě a podivným nástrojem připomínajícím  kyj v ruce. Tato díla lidských rukou  a imaginace dávných obyvatel Tibesti  upozorňují, že byly doby, kdy celá  Sahara byla zelená země se spoustou  zvěře, něco jako dávný lidský ráj.

ZÁHADNÝ NÁROD ZE SAHARY
V porovnání s kdysi zelenými nížinami  kolem Čadského jezera a s nekonečnými,  monotónními písky sousedního Borku,  vypadá Tibesti jako obrovský hrad,  jehož nádvoří tvoří vulkanické planiny  zvané tarso, jejichž lávový povrch připomíná  zkamenělé mořské vlny, a okolní  kužele vulkánů potom strážní věže.  Zatímco cesty k němu vytváří síť enneri,  vodou vyhloubených údolí vyřezaných  do černé krajiny jakoby žiletkou. Tato  přírodní pevnost byla rodištěm endemického  etnika Tedů, jejichž původ je  snad ještě záhadnější, než je tomu v případě  známých Tuaregů z jiného saharského  pohoří Hoggar, ležícího dále na  západ odtud.
Podle sčítání lidu ze 60. let minulého  století v Tibesti žilo něco přes deset  tisíc osob na rozloze o něco větší  než Česko. Tedové patří do širší etnické  skupiny Tubu (Toubou), kam patří ještě  původní obyvatelé Ennedi, Borku a libyjské  Kufry. Svým fyzickým vzezřením  připomínají nilotské kmeny: jsou velcí,  štíhlí, s dlouhými končetinami, někteří  jsou antracitově černí, ale většina má  pleť světlejší, široké rty, kudrnaté (nikoliv  krepové) vlasy. Jejich těla působí  jakoby křehce, neboť nemají žádnou  muskulaturu, ani tělesný tuk, ale jejich  fyzické dispozice jim dodávají úžasnou  vytrvalost a odolnost.
Jejich fyziologické přizpůsobení  na saharské prostředí je obdivuhodné:  vzdorují žízni, mnohdy jim stačí pít  jednou za tři dny, pomalu dýchají, v porovnání  s námi se takřka nepotí, málo  spí. V létě musí vydržet teploty na  slunci až 60 oC, v zimě mrazivé a větrné  počasí s průměrnými -2 oC, ale nad  2000 metrů až -15 oC. Výsledkem tradičního  tréninku mladých lidí a dědičných  predispozic, které jim dovolí spokojit  se s nerovnoměrnými a skromnými  zásobami potravin ve svízelném biotopu,  je jejich sveřepá odolnost vůči všem  životním nezdarům. Tedským ideálem je člověk fyzicky i morálně silný, který  se umí ovládat a vzbuzuje spíše strach  než obdiv.
pierre_beck2
TEDOVÉ ANEB LIDŠTÍ ENDEMITÉ
Vypadá to, že osud Tedů byl tedy podobný  jako u místní zvěře, jež se na tento  saharský ostrov dostala jak ze severu,  tak z jihu a která zde vytvořila různé  odolné zoologické subspecie. Pro některé  to byl úkryt před pouští, pro jiné  poslední refugium po příznivější minulosti.  V horách se objevují a mizí mufloni  (a snad proto jim Tedové říkají „ďáblové“),  ale také zdivočelí osli, které ale  místní lidé neloví, protože jejich maso  mají zakázané. Ve skalách je domov paviánů,  o nichž Tedové tvrdí, že byli kdysi  lidmi, ale pro svou zbabělost se proměnili  v komické, byť bojovné opice.
V okolí guelt lze po ránu spatřit mokré  stopy hyen a po východu slunce se  mihne v prostoru stín geparda. Za nocí  potom musí velbloudáři stavět stráže  proti šakalům, jejichž známé vytí provází  mezi stěnami hrůzostrašná ozvěna.  A lidé se chovají také jako zvěř: kdo se  nechce sociálně prosadit, snaží si zachovat  alespoň svou individualitu a nezávislost.  Být svým pánem vede Tedy až  k životní krajnosti, kdy putují se svými  velbloudy zcela sami napříč Saharou,  jen z důvodů samoty a pro pocit svobody.  Ostatní jim říkají batol – rebel, což  je lichotivé a jim to jako sociální satisfakce  vyhovuje.
Ostatně jejich život je spojen pouze  se zvířaty: jejich živobytím je pastva velbloudů,  každodenním chlebem veterinární  praxe a vrcholem umu chirurgie  praktikovaná na zvířatech stejně jako  na lidech. To vše je udivující u lidí, kteří  nemají žádné řemeslné vlohy. Ačkoliv  jim nechybí přirozený intelekt a nesporné  nadání, nemají vlastní písmo a ani se  v minulosti nesnažili žádnému naučit.  Vše jim nahrazovala úžasná paměť: ať  šlo o vyjmenování celé genealogie jednotlivých  klanů nebo o zapamatování  si krajiny, kterou jednou prošli, do nejmenších  podrobností.

ESTETICKÉ VLOHY A PŘEDLOHY
Pokud šlo o umělecké sklony, těžko  mohli konkurovat svým úhlavním nepřátelům  Tuaregům: sice obě etnika se  vyznačovala úžasným uměním rétoriky,  které bylo součástí prestiže každého  muže, ale smysl Tedů pro poezii byl zcela  minimální. Zpěvy jejich průvodců karavan  byly primitivní, šlo hlavně o vyvolání  válečných vzpomínek, pocitů osobní  fyzické síly nebo obhroublých prožitků  z lásky. Jedinou krásou pro ně byl zážitek  fyzického dostatku. Proto milovali  i svá zvířata: velbloudi si v období hojnosti  vytvářeli ve svém hrbu tukové zásoby,  které mohli spolu se 40 litry vody  spotřebovat, když bylo zle.
Jejich estetické cítění je vidno nejen  z jejich fyzického zjevu, ale hlavně  z jejich oblečení. Dnes už nenosí farto,  typický mužský oděv, který spočíval  z kožené tuniky bez rukávů (něco  jako známá indiánská T-shirt šitá rovněž  ze zvířecích kůží) a čepice se srstí  dovnitř. V podstatě se tak zbavili své určité  módní originality a přizpůsobili se  západoafrickému oblečení, které je typické  pro celý region: bílé bubu, široké,  bílé, dlouhé košile s plandavými rukávy,  na hlavě debi, dlouhý kus bílého plátna  stočený do jakéhosi turbanu a vzadu  se spuštěným koncem, kterým lze  zahalit obličej.
Ženy jsou přeci jenom větší parádnice:  potřebují k tomu pět metrů dlouhý  a jeden a půl metru široký pruh plátna,  který si obtočí kolem těla (něco podobného  jako indické sárí), ale vystačí jim  to i na zakrytí hlavy. Vlasy si rozdělují do  mnoha spletených pramínků, impregnují  je máslem a vzadu je spojí stříbrnou  broží nebo jehlicí. Účes si obnovují  každý měsíc, ale pro sváteční příležitosti  ho vylepšují tím, že si vlasy odbarví  velbloudí močí a opudrují žlutým práškem.  A protože jsou skutečné parádnice,  potrpí si na šperky, jimiž se vybaví  od hlavy až k patě. Největší ozdobou  obou pohlaví jsou však zbraně: přednost  má dýka, ale i vrhací nůž muzri budí oprávněný respekt.

EKONOMIE  ANEB PRAVIDLA DOMÁCNOSTI
I když existují u Tedů silná pouta k žijícím  předkům, sourozencům i dospívajícím  dětem, místní domácnosti se  omezují pouze na členy nukleární rodiny:  otec, matka a jejich malé děti.  A to i tehdy má-li muž více žen, což jim  umožňuje muslimské vyznání. Pak ovšem  nezbývá nic jiného, než aby manžel  putoval od domácnosti jedné ženy  k druhé. Tato rodinná fragmentace je  důsledkem vzácných zdrojů potravin,  což vede k hospodaření malých rodinných  skupin. Proto má také každá taková  domácnost své vlastní symboly:  účes, znamení, slovní výrazy.
V domácnosti funguje dělba práce  podle pohlaví: je-li muž doma, vyrábí kožené měchy z kozí kůže, provazy  z palmových vláken a postroje na velbloudy.  Další zvláštní povinností mužů je  šití; Tedové netkají látky, ty kupují v Libyi:  ale dříve, kdy se oděvy šily z kůže,  které více chránily lidi před chladem  v zimním Tibesti, jaksi toto řemeslo přešlo  na muže. Dále pak zakládají oheň  a připravují zelený čaj (což je zvyk přejatý  od Arabů). Je to svým způsobem rituál,  čaj muži připravují nejen v domácnosti,  ale i na cestách, když se v poušti  setkají s jinými velbloudáři.
Ženy Tedů mají na starosti obvykle  pouze chod domácnosti a pletení slaměných  předmětů. Domácnosti vládne  muž a v případě úmrtí přecházejí jeho  práva na jeho bratra nebo bratrance.  Vdova se tedy obvykle provdá za mladšího  bratra či jiného příbuzného zesnulého  manžela. Ale častá a dlouhá nepřítomnost  muže ji vede k vlastní autoritě  a iniciativě. Je-li chudá, musí se navíc  starat o datlovníky, zavlažuje zahradu  a chodí na sběr divoce rostoucích plodů  a semen. Je-li bohatá, má pro tyto  práce jednoho či více sluhů pocházejících  z kasty Kamadža.

TŘI ZNAMENAJÍ KOLEKTIV
Tím se dostáváme k sociálnímu uspořádání  této svérázné společnosti. Tedové  nemají vyšší sociální jednotku, než  kterou je klan; ten seskupuje všechny  osoby z otcovské (patrilineární) linie. Díky  nomádskému způsobu života těchto  lidí, je každý klan rozprášen v prostoru;  snad díky tomu uvnitř klanu neexistuje  žádná hierarchie, všichni členové jsou  si rovni a považují se za příbuzné. V Tibesti  existovalo asi 40 klanů, které se  ovšem výrazně lišily: nomádi žijící převážně  ve stanech v poušti byli postaveni  nejníže oproti klanům, které opatrovaly  datlové háje a žily usazeny na místě,  kde si stavěly kamenné chýše bez  oken, které připomínaly letní sídla pastevců  na Korsice.
Do sociální struktury Tedů patřili také  kováři z etnika Dudi, kteří přišli před  dávnými dobami do Tibesti z nedalekého  kraje Ennedi. Žili celý ten čas na  okraji společnosti, protože pro muslimy  bylo jejich řemeslo (zpracování železa)  spojeno s ďábelskými praktikami.  Tedové si o nich mysleli, že když pracují  s ohněm, musí být obdařeni magickými  silami, které v neznalých tohoto  umění vyvolávají představy pekla.  Dudi přesto byli pro místní lidi důležití:  dolovali potřebné nerosty, zpracovávali  železnou, měděnou i stříbrnou rudu.  Navíc byli mezi nimi hudebníci a zpěváci  a jejich ženy vyráběly keramiku.
Do třetice žili s Tedy již zmínění Kamadžové.  Ale nešlo ani tak o jiné etnikum  jako o potomky zajatců, kterých byl  při věčných rozbrojích mezi saharskými  národy vždy dostatek. Tedové ze zajatců  dělali své otroky, ale zatímco Tuaregové,  šlechta Sahary, považovali otroky  za členy domácnosti; v Tibesti se s nimi  zacházelo krutě. Aby jim zabránili  v útěku, přeřezávali jim šlachy v podkolení,  takže se z nich stali napůl mrzáci.  Viděli jsme už, že úloha jejich potomků  byla napomáhat ženám v jejich  povinnostech. Tím, že jejich rozdělení  mezi domácnostmi bylo nerovnoměrné,  jejich počty se pozvolna snižovaly.

SVĚT MORÁLKY A NÁBOŽENSTVÍ
Duchovní život Tedů začíná u klanů. Až  donedávna bylo vše živé a být vyloučen  z otcovského klanu se v pouštních  podmínkách takřka rovnalo smrti. Snad  proto se tato klanová pravidla udržela  i po islamizaci tedské kultury. Každý  klan měl své jméno, obvykle se označoval  podle nějakého zvláště ceněného  předmětu: třeba „vrhací nůž“, což byla  běžná mužská výbava, nebo se označení  klanu spojovalo s totemickým původem,  takže se klan jmenoval „kopyto  osla“, „pařát havrana“, „noha gazely“.  Vzhledem k tomu, že se systém klanů  ve své totemické organizaci dostal  nyní do agonie, slouží dnes toto označení  jako grafický znak ke značkování  velbloudů.
Morální řád společnosti je hlídán právě  klany, počínaje sňatkovými zákazy,  které tak definují, koho si muž či žena  může vzít a koho nikoliv. Aby byla celá  kultura homogenní, dávají Tedové přednost  exogamním sňatkům, což znamená,  že jen velmi málo z nich se uskuteční  uvnitř klanu. A to přesto, že žena  vždy patří až do smrti ke svému klanu,  zatímco její děti ke klanu svého otce. To  vše je potom ještě kombinováno různými  potravinovými tabu, jež se vztahují  k totemickým označením: některé platí  pro všechny klany, např. všichni Tedové  nesmí jíst oslí maso, ale jednotlivé  klany mají zákaz pojídat různé části  zvířecích těl, např. ledviny, srdce, játra,  plec apod.
Odtud už je potom jenom krůček  k představám o světě. Tedové oddělují  od sebe to, co vnímáme jako fyzický  vesmír, od světa svých nadpřirozených  představ a jsou si této dichotomie vědomi.  Jejich myšlení bylo dlouho ovlivňováno  vírou v duchy dobré i zlé, jak to  známe u většiny přírodních národů. Kolem  nich se točila celá mytologie, z níž  přežila až do doby před půl stoletím jen  zanedbatelná část. Nicméně její vliv se  stále udržuje v rovině rituální, kde se již  však mísí s islámem. Tak nejznámější  rituální obětí je zabití kozla, jehož smrtí  se smývají hříchy přítomných. Rovněž  vyvolávání deště se neobejde bez oběti,  tentokráte té nejvyšší: zabíjel se velbloud  coby nejcennější zvíře.

DÁVNOVĚK A SOUČASNOST
Praví se, že Tedové jsou spíše pozitivisticky  než nábožensky založení. Islám byl  do Tibesti pomalu zaváděn, počínaje až  17. stoletím, ale trvalo dlouho, než zde  skutečně zapustil hlubší kořeny. Sice  se tito obyvatelé horských oblastí cítili  jako věřící, ale jejich víra se původně  omezila pouze na ritus při vzývání jediného  boha Alláha a na pohřební zvyklosti,  zatímco znalost doktríny a koránu  byla slabá. To vše se radikálně změnilo  za posledních padesát let, což vedlo  nejen ke změně postojů většiny saharského  obyvatelstva, ale rovněž k větší  nevraživosti vůči nevěřícím.
Tento proces postihl nejen Tedy, ale  i jejich odvěké nepřátele Tuaregy. Přitom  celá tato ohromná oblast má za  sebou slavnou minulost, kterou už popsal  v antické době Herodotos. Ten se  o ní dozvěděl v africké Kyreně od Řeků,  kteří se dostali až do těchto končin daleko  od moře, neboť měli za úkol prozkoumat  libyjskou poušť. Zjistili, že za  pásmem divé zvěře, na niž byla tato země  bohatá, už byl jen písek, krajina bez  vody, zcela opuštěná od lidí. Když prošli  písečnou zemí, spatřili zase stromy  a začali z nich trhat plody.
Ale přitom je zajali mužové malé postavy  a odvedli je do města, kde byli  všichni stejného vzrůstu a měli černou  pleť. V blízkosti města tekla velká řeka  plná krokodýlů a je docela pravděpodobné,  že to byl Nil, protože ten přece  teče z Libye, jak se tito Řekové domnívali.  O malých lidech, kteří tam všude  žili, si mysleli, že to byli všechno čarodějové.  Nebylo tedy náhodou, že filantropický  voják Huard se začal po takovém  národě na Sahaře pídit. A to jej  zavedlo do Tibesti, kde se svou ženou  posléze našel, co hledal: podivný národ  sporých Tedů a skály pokryté různými  rytinami.

ZELENÁ MINULOST SAHARY
Zatímco jeho partner etnolog Beck se  vetřel do přízně domorodců a začal sbírat  materiál o jejich životě, generál procházel  všechna zákoutí bizarních velehor,  aby zde našel dávný dech historie.  Zjistil, že kolébka lidstva alokovaná v jeho  době v savanách východní Afriky se  táhla až do Čadu, kde skalní umění v Tibesti  doplňovalo to, co jsme už znali  z vykopávek v Horním Egyptě a Nubii.  Ačkoliv egyptská ikonografie (rytiny  a kresby na kamenných stěnách podobně  jako na Sahaře) nedávaly příliš přesně  podklady pro časový horizont těchto  událostí, v Tibesti našel Huard relativní  časovou osu.
Díky němu tedy víme, že v době klimatického  optima po posledním zalednění  Tibesti obývali pastevci skotu, ale  své řemeslo určitě doplňovali ještě lovem  zvěře a sběrem divoce rostoucích  plodin a ovoce. Tak se pastevci, lovci  a sběrači dokonale přizpůsobili přírodnímu  prostředí tohoto horstva. Zatímco do  okolí Čadského jezera přišli první neolitici  se zemědělstvím a výrobou keramiky  snad už před sedmi tisíci lety, život  v Tibesti se příliš neměnil. V horách  i okolí bylo plno lovné zvěře, zelená savana  přála pastvě dobytka a ženy a děti  sklízely četné divoké obilniny, ořechy,  fíky, léčivé rostliny.
Huard našel v Tibesti třicet čtyři míst  s kresbami a rytinami zvířat. Nejznámější  naleziště bylo v již zmíněném místě  zvaném Gonoa, v úzkém enneri ve  výši 1200 metrů, které čítá celou zoologickou  zahradu: desítky slonů, nosorožců,  žiraf, četné antilopy, pštrosi i archaický  skot. Při pohledu na všechna  tato dokumentovaná díla se člověk nemůže  zbavit dojmu, že nešlo jen o nějakou  tehdejší kratochvíli, ale o cílenou  estetickou formu, jejíž koncepce vedla  nejen k zobrazení všech anatomických  detailů, ale i k určité personifikaci jednotlivých  kusů zvěře.
Jak postupně Sahara vysychala, stávala  se pohoří jako Tibesti jedinými ostrovy,  kde se uchovaly poslední známky  slavných faraonských dob největší  pouště na světě. Přírodní prostředí se  změnilo, zmizeli velcí savci a mohutné  řeky, o nichž psal téměř před 2500 lety  Herodotos, dobytek nahradili velbloudi,  kozy a ovce, ale jinak svět obyvatel  Tibesti jakoby zůstal zaklet po tisíciletí  ve své dávné formě. Beck a Huard byli  možná poslední, kteří měli ještě dostatek  času a pohodu na to zachytit tyto  zbytky afrického ráje, než ho pohltily  válečné běsy náboženských válek v posledních  čtyřiceti letech.

Pierre Beck – francouzský etnolog,  člen výzkumné expedice do oblasti Čadu  v 60. letech minulého století.
Paul Huard – francouzský generál, jeden  z největších znalců skalního umění  pravěké Sahary, v Čadu toto umění  objevil už před rokem 1950.
Společné dílo:  1969 Tibesti – carrefour de la préhistoire  saharienne

Přidat komentář