PIERRE MABILLE ANEB JAK ODHALIT BYTÍ

Náš dnešní pábitel se narodil deset let před Velkou válkou, která poznamenala celé evropské dějiny 20. století. Pierre Mabille byl ve své době skutečný pábitel, ostatně svědčí o tom pár citací z jeho CéVéčka, za které by se dnes nestyděl žádný adept zaměstnání u soudobého iluzionisty Muska. Posuďme sami: pocházel z Remeše, ano z města, kde byli kdysi v tamní katedrále korunováni francouzští králové. Aby se to však nepletlo, Michel Rémy, jeden z autorů slovníku francouzských surrealistů, mu raději rovnou přidělil pařížský původ, byť je na druhé straně známo, že tam Mabille celý svůj život neprožil. Pravdou je, že jeho povolání mělo k surrealismu trochu dál, ale ostatně co na tom záleží: byl totiž původně lékařem, internistou, a posléze se již jako sedmadvacetiletý mladík stal dokonce vedoucím celé kliniky.

 

 

V dnešní době už asi na něm není to nejzajímavější, jak se stal lékař internista zaníceným „nadrealistou“, ale starším čtenářům možná neuniklo, že léčil jistou Germaine Massenetovou, která si nechala v mládí říkat Manʼha Garreau-Dombasle, a tato spisovatelka, básnířka a překladatelka z angličtiny byla babičkou známé americké zpěvačky Arielle Dombasle. Ale vraťme se zpět na surrealistickou stezku, ta je pro nás zajímavější. Víme, že už v roce 1934 Mabille spolupracoval s časopisem Minotaure (Minotaurus) a stal se také členem surrealistické skupiny.

 

Lʼhomme fatal

V té době nepotkal žádnou femme fatale, ale svého „fatálního muže“: tehdy totiž začalo jeho přátelství s André Bretonem, vedoucí osobností francouzských surrealistů. Ale nejen s ním i s jeho tehdejší manželkou, malířkou Jacqueline Lambovou, té dokonce asistoval u porodu jejich dcery Aube. Do jejich společného osudu nešťastně zasáhla válka: v červenci 1940 Mabille přivítal demobilizovaného Bretona i s jeho rodinou na jihu Francie, kde krátkou dobu společně žili v půvabném městečku Salon-de-Provence (kdysi po roce 1547 tam přebýval i lékař a astrolog Nostradamus, slavný to též prorok).

Bohužel pak se jejich cesty opět rozešly, když se Bretonovi podařilo odplout na poslední lodi směřující do Ameriky. Breton považoval Mabille za obdivuhodného muže s velkou představivostí. Vážil si ho pro jeho znalosti hermetismu a hovořil o něm jako o homme de grand conseil, my bychom asi řekli: jako o „člověku s velkým rozhledem“. Opět se ti dva setkali až po dlouhých pěti letech: v prosinci 1945 Breton dostihne Mabille na Haiti, kde jeho přítel působil jako kulturní poradce francouzského velvyslanectví v Port-au-Prince.

Říká se, že to byla právě Bretonova návštěva, která tehdy přispěla k revoluci na ostrově, díky které byl Mabille v únoru 1946 osvobozen od svých diplomatických povinností a oba se mohli navrátit zpět do Francie. Mabille se po návratu přidružil v roce 1948 ke členům surrealistické revue Néon. Ten název časopisu byl vlastně kryptogram: Nʼêtre rien, Être tout, Ouvrir lʼêtre aneb „Nebýt nic, Být vše, Odhalit bytí (takže v češtině by to vycházelo spíše jako Nebo). Ostatně v redakci této revue pracoval také český surrealista Jindřich Heisler, který odešel po válce do Paříže s malířkou Toyen.

Vesnický test

Vedle literární činnosti se Mabille nepřestal věnovat své profesi: lékařství; ale také psychologii, což je obor, který se stal dvojčetem medicíny, byť nikoliv jednovaječným. O Mabilleovi je známé, že vynalezl jeden osobnostní test, který opatřil názvem Test du village, tedy něco jako Vesnický test. Jde ve své podstatě o neverbální projektivní techniku, o níž belgický malíř a režisér Jean Raine dokonce natočil dokumentární film. Scénář tohoto testu je docela jednoduchý: vyšetřovaná osoba má k dispozici jakousi stavebnici (dnes bychom řekli: něco jako lego), která měla 125 různých stavebních a krajinných prvků.

K této výbavě patřily domy, obchody, stromy, lidské postavy, silnice, cesty, dokonce i řeka či potok. Úkolem sledované osoby bylo postavit z tohoto „lega“ vesnici podle své představy a testovaný člověk se tak musel rozhodnout, kam umístit radnici, kde bude stát kostel, jak bude vypadat jeho vlastní dům, co sousedé atd. A to vše na omezené čtvercové ploše malého čtverhranného stolu. Posláním této hry bylo zjistit, jak podle tohoto amatérského architekta měla vypadat jeho vesnice, ve které by případně chtěl žít, z čehož bylo možné zjistit, jakým způsobem ten člověk vnímal společnost a hierarchii hodnot uvnitř ní.

Samozřejmě po vlastní hře následoval dlouhý sled otázek, které se týkaly nejprve popisu této vesnice, tedy proč postavil právě tuto prostorovou konfiguraci. Následně musel odpovídat na alarmující dotazy typu: co se stane, když vypukne někde požár, nebo co dělat, když vtrhnou do vsi cizí vojáci, případně jak by to vypadalo, kdyby přijel na návštěvu prezident či jiný potentát. Celá tato hra pro dospělé měla tedy za úkol říci něco podstatného o tom, jak si daný jedinec představuje nejen fyzický svět kolem sebe, ale především jak on sám hodnotí své sociální postavení uvnitř kolektivu lidí, kteří s ním sdílejí blízký prostor.

Plán stavby vesnice

Psycholog stavebníka samozřejmě pozoroval během jeho činnosti: jak rychle pracuje, kdy váhá, jak pokračovat, jaké má k tomu verbální poznámky, proč a v jakých situacích používá některá gesta. A když je vše zodpovězeno, následuje řada otázek směřující k vlastnímu popisu prací: měl na začátku v hlavě nějaký imaginární plán, pracoval snad podle nějakého reálného vzoru, který je mu blízký, případně co by změnil na již hotovém díle, ale hlavně: zda je s dílem spokojen či naopak roztrpčen. Tak se pozvolna psychologovi odhalovala osobnost člověka, který se mu svěřil do péče a souhlasil s touto v podstatě dětskou hrou. Ale pojďme si nyní tuto „vesnickou hru“ zahrát s Mabillem!

Na začátku naší hry by si Mabille určitě položil otázku: není to podobné, jako bych měl popsat dům, v němž jsem zavřen a přitom dělat, že si ho prohlížím z venku? Vždyť je to podobné, jako když poprvé slyšíme svůj hlas, ale přitom se vůbec nepoznáváme… A nejsme v podobné situaci, když chceme porozumět událostem, které se udály v hloubi času, nebo když chceme posuzovat lidské společenství žijící ve vzdálené zemi, nepodobající se však pranic naší domovině? Vlastně jen tehdy, když si položíme podobné otázky, můžeme dojít k nějakému poznání sebe sama.

Aby se Mabille při této hře neutopil v otázkách, rozdělil si svět do tří oblastí: v první se zabývá přírodními jevy, které mají (v podobě kosmického dění) vliv na věci i živé bytosti na naší planetě; ve druhé se věnuje kolektivním jevům tvarujícím venkovské společenství; a ve třetí pozoruje chování jedinců uprostřed přírody a společnosti. Ano, všechny tyto tři oblasti jsou vzájemně oddělitelné, neboť se řídí odlišnými zákonitostmi! Ovšem zároveň přece musí platit, že jedinec to vše nemůže pochopit, nevezme-li v úvahu i vliv ostatních osob, s nimiž bude žít ve vesnickém kolektivu.

Sen o vzorové civilizaci

Při úvahách „nad svou vesnicí“ měl Mabille jistě na paměti, že slova jako „civilizace, spravedlnost, právo“, které jsou hojně citovány v předvolebních projevech, zaručeně vyvolávají nadšení politických přívrženců té které strany či kandidáta. Podobně jako se všechny válčící strany dnešního světa dovolávají záchrany „civilizace“, podobně jako se dříve nemohli obejít bez „boží pomoci“. Takže i dnes je dobré se nejprve zeptat, jak vzácný je statek zvaný civilizace, který nám „ti druzí“ chtějí vzít a my jej urputně bráníme. Ale tady se musel určitě zarazit: vždyť pak by byl pro nás celý svět jen matoucí hra odehrávající se v obrovském zrcadle!

Ano, jistě v průběhu historie lidského rodu došlo k mnoha proměnám pojmu civilizace: Mabille to vidí především ve velké škále různých materiálních vymožeností. Na tom se dnes jistě lidé dokážou shodnout. Ale horší už je to s otázkou mravních hodnot. Mabille byl vždy muž věřící v pokrok, takže i jeho „imaginární vesnice“ bude v budoucnu určitě patřit k tomu jedinému lidskému společenství, do něhož v budoucnu vkročí celé lidské plémě. Ostatně to samé si mysleli starověcí křesťané skrývající se v římských katakombách, stejně jako pravověrní komunisté nebo nedávno Fukujama tvrdící, že po pádu komunismu skončily dějiny.

Ti všichni jistě též věřili, že četné sociální odchylky od jejich ideálu jsou nutně cestou do pekel. Chvíli muselo toto téma našeho „vesnického stavebníka“ určitě zaujmout: kéž by jeho plán měl univerzální platnost! Aby se zbavil případné hereze, pokusil se o jisté nevědecké srovnání: začal různým systémům řízení výroby přiřazovat podobná sociální uspořádání, která se už kdysi v historii vyskytla. Přesto v něm hlodala nejistota: „Po Marxovi se tvrdí, že tkalcovský stav a vodní mlýn stvořily buržoazii, ale zdá se mi to přece jenom dost nepřesné.“ Ani on nemohl předjímat nové výsledky vědeckého bádání!

Materiální změny prostředí

Vzpomíná si, jak archeologové i historici určili na základě různých výrobních technologií několik orientačních bodů, podle nichž se dal sledovat dlouhodobý společenský vývoj. Mabille takové dělení rychle zavrhl! A když se zamýšlí nad svými budoucími spoluobčany, přijde mu na mysl, že „jeho“ vesnice bude určitě plná hlavně lidí živících se námezdní pracovní silou… A tito lidé bývají většinou spojováni se stávkami a četnými revoltami: vzpomeňme si na nedávné hnutí „žlutých vest“! Ale k tomu mohlo dojít už ve starém Egyptě, kde byly veřejné stavby (včetně proslulých pyramid) přísně organizovány stejně jako naše pásová výroba.

Také starověký Řím zažil pokusy o znárodnění či snahy zavést kolektivní hospodaření; za vlády Gaia Maria se tam dokonce objevily nečekané prvky fašismu a řízeného hospodářství. Za císaře Konstantina se dokonce římský stát zmítal v hospodářské krizi z nadprodukce, takže se pálilo obilí, plundrovaly vinice, svobodná povolání se upravovala zvláštními předpisy. Z toho lze tedy vidět, že různé výrobní způsoby můžeme nalézt v různých společnostech, které od sebe dělila staletí, ne-li tisíciletí. Ostatně porovnáme-li dnes Čínu a Evropu, vidíme na obou místech stejná výrobní zařízení, ale dvě odlišné civilizace a dva různé politické systémy.

Navíc si Mabille uvědomí, že minulost a současnost odlišuje hlavně rytmus, rychlost a dosah našeho pohybu po zemi. Můžeme říci, že dějinné příběhy Napoleona před zhruba dvěma sty lety a Alexandra Makedonského staré dvacet tři staletí se odehrávaly ve stejném rytmu: ten určovaly krok, cval a trysk koně. Takže bude-li uvažovat, kam svou ves postavit dnes, pak by to nemělo být daleko od dálnice, není-li v dohledu ona, pak přemýšlet o dostupnosti železnice, aby nebylo daleko do práce, do nemocnice, za zábavou. Ale také jaké jsou možnosti připojení k rychlému internetu a dostupnost signálu pro mobilní telefony!

Člověk, společnost, jazyk

Ovšem tak je tu nová pochybnost: jsou nové možnosti cestování, přenosu myšlenek a dopravy zboží tím nejdůležitějším v životě dnešních lidí? Musí to brát v úvahu, když přemítá nad svou budoucí vesnicí Rezolutně ovšem odmítá myšlenku, že by materiální vymoženosti mohly definovat moderní společnost či dokonce že by přispěly k vytvoření nového člověka. Dokonce ani žádné etnické rozdíly v tom podle něho nemohou hrát rozhodující roli. Vždyť všechny velké státní útvary v historii, byly multietnické, kde různé národnostní entity zastávaly odlišné sociální funkce.

Proto státní uspořádání považuje za jednu z mnoha kolektivních entit. Republika, království či jiné formy vlády, centralizované či federální, to jsou v jeho očích jen odlišné etapy, kterými mohou projít různé civilizace. Ale jako životní optimista v nich vidí koherentní systémy, jejichž hlavním úkolem bylo a je uspořádat konkrétní lidské hodnoty. Domnívá se, že různé národy se mohou po neurčitou dobu (třeba i po několik staletí) sdružovat na vymezeném geografickém prostoru. A ani tolik nezáleží, zda k tomu dojde mírovou cestou nebo sérií válečných konfliktů. Důležité je, aby se shodly na společném pojetí člověka, společnosti a přírody.

Přes rozdílné psychologické povahy a ekonomické zájmy se „jeho“ vesničané budou snad řídit podle nějakého společného či aspoň srovnatelného ideálu. Vždyť osobní i sociální život každého člověka má vždy přibližně stejný smysl a míří k podobnému cíli. Ovšem co každá civilizace potřebuje je společný jazyk, aby se všichni navzájem nějak domluvili a mohli tak zajistit soudržnost vesnického kolektivu. „Slovní zásoba, mluvnice, syntax sice modelují myšlení,“ ale přetrvání lidských kolektivů musí zajistit nějaká společná víra. Důvod? Aby každá trochu radikálnější změna vnějších podmínek neměla za následek zničení celku.

Událost plná vášně

Řekl bych, že „výstavba vesnice“, tato psychologická schovávaná, pomocí níž chtěl Mabille zjistit laboratorními prostředky osobnost jednotlivce, jej přivedla k tématu, jímž se nakonec proslavil: jak velký krok je od studia lidské osobnosti k poznávání lidské společnosti, zvláště když každá skupina lidí je přitom odlišná od součtu osobností, které ji tvoří. A tak mu přišlo na mysl jedno staré slovo, které kdysi používali hermetici: egregor! To slovo pochází z řeckého termínu ἐγρήγοροι (egrḗgoroi), což znamená „pozorovatel“, ale v širším slova smyslu to vyjadřuje něco jako „kolektivní skupinová mysl“.

Sám Mabille tvrdí: „Říkám-li egregor, vím, že studie na toto téma byly vždy poněkud zmatené nebo tajuplné, ale myslím, že je nutné znát okolnosti nezbytné pro jejich utváření. Ale okamžitě při té příležitosti upozorňuji, že nepostradatelný stav k jejich odhalení spočívá v silném emočním šoku…“ Zvláštní věc… Můžeme se domnívat, že v jeho případě tím šokem, který zažil a vedl dál cesty jeho myšlení, byla revoluce ve Španělsku v roce 1936 a po ní následující občanská válka, které se Mabille aktivně účastnil na straně republiky. Zážitky z té hrůzy způsobily, že se chtěl, jak sám říká, „zbavit reality staré evropské scenérie a nakreslit její nové kontury“.

Aby čtenáři usnadnil tento nový poznatek, napoví mu, že nejjednodušší egregor vzniká mezi mužem a ženou, jehož zrod probíhá pod emočním šokem zvaným láska. Ale ihned specifikuje svůj hlavní cíl: největší a nejtrvanlivější egregory jsou ovšem lidské civilizace. Egregor je podle něho tedy kolektiv, který přesahuje v lidské pospolitosti všechny její dílčí části. Aby však tento celek přetrval, potřebuje nutně na počátku silný emocionální impuls včetně splnění některých příznivých podmínek, aby tato událost plná vášně (jakou je v případě muže a ženy láska) měla šanci proběhnout úspěšně.

Vznik kolektivní mysli

Na úrovni civilizací hrají v tomto procesu hlavní roli: geografické území, etnické poměry a hospodářské zdroje. A nelze pochybovat o tom, že i v jejich případě hrají při jejich vytváření velkou roli vášně, takže úlohu lidského rozumu nechává Mabille stranou. Stejně tak jako anatomie či fyziologie samy o sobě nevyčerpávají realitu člověka (o tom náš pábitel coby lékař věděl své), tak nemohou podle něho ani sociologické rozbory přinést nějaký uspokojivý výsledek. Tím, že Mabille viděl svět prizmatem bojů občanské války, nelze se divit, že vnímal civilizace jako živé bytosti a nikoliv jako roztříděné sociální kohorty.

Právě svou španělskou odyseu diagnostikuje jako konec křesťanské civilizace. A to ještě nevěděl, že po ní přijdou další hrůznější události! Snaží se tedy na základě této své osobní zkušenosti, získané uvnitř mezinárodních interbrigád, odhalit zárodky civilizace, která po této nové katastrofě vznikne. Pro něho byl španělský pobyt nejen bolavý, až drásající zážitek, ale též duchovní událost, která mu posléze poslouží jako testovací materiál pro hodnocení úlohy různých prvků lidské mysli, které se časem stávají součástí kolektivního vědomí. Pro lékaře, surrealistu, psychologa a nakonec i bojovníka to musel být silný podnět.

Jedinečná hodnota španělské zkušenosti se u Mabille projevuje s téměř symbolickou jasností. Pro budoucnost lidí, kteří byli až doposud uchráněni před mnohými novými znalostmi a moderní technikou, vidí už jen možnost vzpoury: sjednotit se proti mezinárodnímu útlaku všech evropských a světových mocností a zaujmout k nim homérský postoj, v němž lze cítit zrod nového mýtu. Tak se egregor, slovo, které kdysi používali hermetici, pro něho stává „kolektivní myslí“, vybavenou vlastní osobností, jež se odlišuje od součtu osobností všech jejích členů, které ji tvoří.

Tajemství evoluce

Tato syntéza všech jedinců do jednoho kolektivu ovšem vyžaduje velký zásah přírodní energie. Sám k tomu říká: „Z toho důvodu věřím v realitu hvězd: nejen proto, že je každý může na nebi vidět a pozorovat, ale také proto, že předpovědi jejich chování jsou pravdivé, neboť se tato tělesa skutečně objevují na obloze v čase, který můžeme předem vypočíst. Nicméně to, co nám v tomto případě zcela uniká, je, „že vlastně nevíme, jakou hodnotu tato skutečnost pro nás vlastně má.“ Už jenom proto, že skutečnost je pro nás jedinečné slovo, proti němuž nestojí žádný protiklad, žádná protiváha…

Chceme-li tedy posoudit, co pro Mabille skutečně představovalo slovo egregor, pak mu je asi nejblíže pojetí jakési fyzikální či psychofyzické síly, která však nepřichází z nadpřirozeného světa, ale má formu a obsah živé kolektivní bytosti. Můžeme v tom hledat cosi z jeho pábitelství, kterým ohromoval i Bretona a co stojí za to i dnes připomenout, když se náš svět čím dál víc vyprazdňuje, protože slova dříve lidmi sdílená, ztrácí postupně svůj původní obsah. Pro našeho pábitele již výše zmíněná slova jako „vlast, republika, spravedlnost, válka a podobně“ nejsou ničím jiným než egregorickými obrazy.

Egregor se rodí, roste, vyvíjí se, chřadne a nakonec umírá. Nejde tedy o nekonečně rostoucí evoluci, ale o pomalou a neustálou proměnu. Mabille pro svou sociální teorii nachází podporu v přírodě: jde o opozici neměnnosti chemické matérie (prvku nebo sloučeniny) a pružné proměnlivosti fyzikálních sil. Proto také každá civilizace nemůže být do nekonečna vystavována násilné mutaci, ale musí si najít svou novou formu. Smrt a zrození, dva postupy vývoje na světě. Mabille přiznává, že jde vždy o velmi tajemné okamžiky, neboť tato proměna uniká v přírodě všem našim smyslům. A v případě civilizací jde o ještě větší tajemství.

Konec křesťanského světa

Mabille si vzal za metodický příklad zánik křesťanství a vznik světa, v němž žijeme. Na počátku byl boj o moc mezi lokální světskou mocí a nadnárodním společenstvím církve. Vládnoucí místní feudálové byli nuceni platit čím dál vyšší náklady na držení své moci a s nelibostí sledovali, jak se velká část jmění přesouvala do vlastnictví církve. Anglický král Jindřich VIII. to vyřešil založením své vlastní církve. Nešlo ovšem jen o prestiž, ale především o peníze. Proto česká šlechta podporovala husitství, aby se na konci občanské války v českých zemích mohla zmocnit církevního majetku.

Pak do hry o trůny a peníze zasáhne rodivší se buržoazie, jejíž vzrůstající majetek a postavení vznikají nikoliv díky feudálním rodovým výsadám, ale zvyšováním znalostí a produktivní prací. Křesťanství měšťanům pomáhá tím, že hovoří o rovnosti lidí, a city a vášně odkazuje na onen svět. Proto je buržoazie příznivě nakloněna reformám křesťanství, které potvrdí principy soukromého vlastnictví a podpoří mechanismy směny. Vůle vladařů získat co největší nezávislost na církvi a vznik národní buržoazie tak přinesly úspěch Lutherovým a Kalvínovým reformám.

Mabille zdůrazňuje vznik laického křesťanství, které upouští od spojení víry s kosmem a prosazuje plně vnitřní citový život. Tak dochází ke zrušení jednoty křesťanství a od vnitřní víry je už jen krůček k filozofům. Mizí znepokojení z blízkého konce světa a po oslabení této mystické naděje se filozofický duch obrací k průzkumu vesmíru vnějšího i vnitřního: ke kosmickým tělesům a ke schopnostem lidského rozumu. Nešlo ani tak o vědomé nepřátelství vůči náboženství, neboť lidé si tak původně vysvětlovali, že lze tímto způsobem vzdát větší poctu stvořiteli a jeho dílu.

Každá podrobnost dříve obsažená ve mši jako rituálu, který pro ni vždy nalezl oporu v křesťanském mýtu, se tak stala předmětem vědeckého pozorování. A jednotlivé vědy, nyní nezávislé na teologii, hledaly předmět bádání, svou techniku a vědecký slovník. „Byla to odluka mezi mozkem a srdcem, mezi objektivním rozumem a subjektivními smysly. Tento rozchod byl závažný, neboť ohlašoval zkázu západní civilizace.“ Ale jeho počátek můžeme najít ve starých tajných bratrstvech, která se už ve středověku duchovně vracela do východního Středomoří do předkřesťanských dob.

Tak se pod rouškou okultismu stala z astrologie astronomie, z kabalistické geometrie se zrodila fyzika, z alchymie chemie. Mabille po celou dobu, kdy nad tím vším bádal, měl pocit, že je účastníkem obecné kosmické reality a jeho cílem prý bylo přinést svědectví o objektech a myšlenkách skrytých v předmětech, jež nás obklopují. Byl to pokus o globální myšlení, které není na rozdíl od vědeckého bádání zcela odstřiženo od života. Jeho pábení vyrůstalo ze všech jeho životních aktivit, každá činnost se pro něho stala aplikovaným výzkumem a vlastní literární díla byla spíše poznámkovým aparátem jeho mysli.

 

 

Pierre Mabille (1904 –1952)

Francouzský lékař, psycholog, spisovatel, člen pařížské surrealistické skupiny vedené André Bretonem.

Literární dílo:

1936 La Construction de lʼhomme

1937 Thérèse de Lisieux

1938 Égrégores ou la Vie des civilisations

1940 Le Miroir du merveilleux (literární revue)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *