Televize? S tou je svízel. Pitterman a Mathé byli šarmanté. Ti po nich jen melou pantem. Mathého, vzpomeňme si na něho, jsem vychoval já. V obráceném gardu zas, a to vůbec není špás, Pitterman vychoval mne. S tím bylo vše jak tvůrčí mše. Pro mne za mne omamné.
Post illa verba dodávám, že při svém chlebovém mysteriu ve visutých zahradách Semiramidiných pod Pražským hradem jsem odstartoval kariéru hned několika budoucích kulturních machrů. Tehdy mladistvá Milena Skalická se díky happeningové inspiraci rozhodla pro studia dějin umění. A co se nestalo? Stala se naší přední kunsthistoričkou. „Obětí“ chlebového Díkůvzdání nebyla sama. Ještě mladistvější Ivo Mathé, nepletu-li se čtrnáctiletý, při zatýkání účastníků utekl, ale to jen proto, aby později mohl coby ředitel televize kulturně vést celý národ. A vskutku, kromě jiného, o pár let později, věru pěkný pár, opožděné finále toho, z čeho prchl, úspěšně přenášel. Zabavené bochníky chleba se v přímém přenosu ze samotného nebe vrátily. Jak jinak než s pomocí padesáti mistrů světa v parašutismu. Salvador Dalí hlásal parašutismus početí. V Kolowratské zahradě se jednalo o neoparašutismus zralého návratu.
Je to holt mathématika, jež se týká nejen mne. Počty, ne-li letopočty, jsou to houfně vzájemné. Mathématika. Trumf rozumu, střecha umu, nad ní atika. Ať si na ni lidstvo zvyká. I Bůh kouká, z lokte souká nápovědu, proč by z toho dělal vědu, když vědu, tak z publika. Toho mathéckého, jež touží potěšit Jeho. Všichni jsou napjati, nejen ti najatí. Je dvojí napětí, jak počet do pěti. Jedno nás nabíjí a druhé zabíjí. To jedno ono je, vyňato z orloje. To druhé je v Malši, namoč štětec, Alši. Na řadě jsou šarmanté. Nežli publikum se vznese, brána nebes otevře se ve všech pantech.
A z konce
zní anonce.
Sice vedle
jak ta jedle
ale jenom lehounce.