Postila

Po předání Seifertovy ceny mne objali mnozí. Jako jeden z prvních Sváťa Karásek, přítel a zpívající kazatel na slovo Boží vzatý. Post illa verba dodávám, že Sváťovi vděčím nejen za zmíněné objetí. Před lety jsem se ocitl na zahradní slavnosti v jedné dolnorakouské vinařské obci. Když si místní farář nepřestával libovat, jak se jeho svěřenci pilně zúčastňují církevního života, už jsem tu chválu víry nevydržel a pravil: „Poslyšte, Důstojnosti, měli byste se více než o Boha starat o své chudé.“ Nato farář: „My nemáme žádné chudé.“ Poněkud uzemněn jsem se zmohl jen na citát z Bible: „Chudé budete mít vždy mezi sebou.“ Tím jsem mu chtěl naznačit, že nemají-li chudé, nemají ani Boha; že ale nemohou nemít své chudé, přinejmenším chudé duchem, a že údělem bohatých duchem je o takové se starat. Sváťa Karásek, povoláním evangelický kněz, se jako bohatý duchem vždy o své bližní staral. Nejhorší je, když skutek utek. Sváťovi neutek. Jsou skutky neokázalé a okázalé. Z těch okázalých mě v životě nejvíc zaujaly tři: Armstrong s trumpetou v Lucerně, Armstrong na Měsíci, Armstrong na kole – ať už dopoval či nikoli, ostatně dopují všichni.
Jsou ale i skutky méně okázalé, o to však účinnější. Nyní opěvuji skutky evangelického Armstronga – šampiona milosrdného počínání. Sváťa nelétá na Měsíc, i když Rostandův Cyrano nám sděluje řadu způsobů, jak se tam dostat. Na kole sice jezdí, dopuje však výhradně láskou, a to nikoli opičí. Otvírá bližním sebe i svůj dům. Sám bych o tom mohl písně zpívat: Nejen že mi otevřel svůj pohostinný dům, ale spolu s Dášou Eisnerovou, vnučkou Pavla Eisnera, mi sehnal i stipendium na dokončení filozofických studií v Londýně. Odvděčil jsem se jim svou dizertační verzí ontologického důkazu existence Boží.
„Chudé budete mít vždy mezi sebou.“ Kéž bychom měli mezi sebou i bohaté, hlavně duchem, jako je Sváťa Karásek. Gilbert Kaplan se naučil dirigovat Mahlerovu Druhou symfonii. Jiná díla dirigovat neumí. Zato milovanou Druhou diriguje stále a všude. Nikdo to neumí lépe. Poradit si od něj nechal i sám Bernstein. Čím to asi je? No, prostě, pan Kaplan má Druhou rád.
Když jsem příběh muže jednoho díla vyprávěl Sváťovi, muži mnoha děl, pravil zakaboněně: „To se na to teda vykarasím.“ Já však pravím nezakaboněně: „Na nás ses, drahý Sváťo, naštěstí nikdy nevykarasil.“

Po předání Seifertovy ceny mne objali mnozí. Jako . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář