Postila

Bratři Grimmové by měli být dětským čtenářům nepřístupní. Ale co takhle Ondřej Sekora. V poslední ze série knížek o Ferdovi Mravencovi nechá svého hrdinu zázračně se rozmnožit a dětskému čtenáři zbývají oči pro pláč. Jedinečný Ferda je zmultiplikován, eo ipso zbaven své identity. Čtenáři, i ti dospělí, se prostě nemohou ztotožnit s konce nemající množinou kopií pravého Ferdy. Post illa verba dodávám, že v ruce třímám tužku, nikoli onu knížku. Tu jsem naposledy pročítal před dobrými sedmdesáti roky. Jelikož teď vycházím z tak staré vzpomínky, mohu leccos nezachovávat v původní podobě. Jádro pudla však zůstává nezkresleno. A propos „jádro pudla“. Ten výraz se sice v postmoderní společnosti nesmí používat, avšak „podstatu věci“ zatím nikdo nezakázal. Ergo sub specie substantiae si na každý pád nezkresleně pamatuji svůj šok po přečtení výroku jednoho z kolemjdoucích ženichů vedoucích si nevěstu Berušku: „Já jsem taky Ferda, my jsme všichni Ferdové.“

Tato multiplikace Ferdy uspíšila konec mého dětství a stala se mou věčnou noční můrou. Osudná četba se odehrála v sobotu, kdy pro mne a bratra přicházel děda, aby si nás odvedl do Rajské zahrady na Žižkově, kde býval správcem. Tam jsme radostně trávili víkendy. Idyla dostala trhliny, bohužel ne ty, které si vysnil básník Miloslav Topinka. Jeho trhliny odkrývají „nic“, tedy nicotu. Trhliny na mé idyle odkryly „něco“, tedy něcotu. Ono něco bylo na rozdíl od Mílova nic veskrz naskrz nebásnické.

Když Conan Doyle nechal umřít Sherlocka Holmese, vyvolalo to takové pobouření, že svého detektiva musel bryskně oživit. Kdybychom oživili Ondřeje Sekoru a nutili ho, aby oživil jedinečného Ferdu, marně by ho hledal v davu dvojníků. Toho pravého by mu možná ukázala nevěsta Beruška, ale pro ni jsou všichni Ferdové praví, hlavně že jsou její. Navíc je rovněž zkvantifikovaná. Pošramocenou pověst Ondřeje Sekory nezachrání ani jeho zásluha o české ragby.

Ferda přivezl z Anglie šišku,

tedy ragbyový míč.

Avšak nyní

jak v Zálivu sviní

míč je pryč.

Přidat komentář