Postila

Hitem ruské literatury 19. století byl „líšnij čelavěk“, nejčastěji aristokrat oddávající se spleenu, „jenž rusky chandra říká se“. Tuto rozkoš mu kazila představa, že je zbytečný. Někdy byl ovšem tak rafinovaný, že tou zbytečností netrpěl, naopak si na ni potrpěl. Zmíněné literární postavy, o jejich autorech nemluvě, netušily, že začátkem 21. století se zbytečný člověk vrátí, a to v reálu. Karel Marx si myslel, že k slíbené revoluci dojde v Anglii. Šeredně se mýlil, došlo k ní v Rusku. Návrat původně ruského zbytečného člověka se ale v Rusku neodehrál. Stalo se v českých zemích.

Post illa verba dodávám, že dnes je zde líšnij každý druhý, ovšem aniž by měl kvality literární postavy. Novodobí hrdinové, tedy nynější „hrdinové naší doby“, nejsou výluční. Vyskytují se masově a jsou mezi nimi i bývalí přátelé, bohužel notně zfanatizovaní. Ale přátelé sem, nepřátelé tam, oni jsou pravým opakem šlechtice. Jejich trudná činnost spočívá v bojkotu a kádrování těch nikoli zbytečných. Jako by připravovali puč. Vrcholem jsou porady, jak svrhnout demokraticky dosazeného premiéra. Nejsou ani trochu líní, avšak naprosto zbyteční. Oněgin a Oblomov si na svou zbytečnost vlastně hráli, novodobí Pečorinové zbyteční fakticky jsou. Pokračují v tradici kádrováků, jenže v obráceném gardu. Nejsou to literární postavy, leda snad z nepovedeného braku. Chybí jim elegance.

Padla zmínka o mém jmenovci Oněginovi. Pokračuji tedy ve verších. Mottem je Sartrovo „Peklo, to jsou ti druzí.“

Samodruzí soudruzi

nejsou peklo jak u Sartra.

Jejich limbo

není pouze

platný symbol

z krajní nouze.

„Kde máš, Kaine, svého bratra?“

Na otázku Hospodina

odpoví kádrovák spatra:

„To je, Bože, zkazka jiná“.

Nejsmutnější je, že k protivládní, vlastně protistátní činnosti dochází v zemi s fungující, demokraticky zvolenou a instalovanou vládou. Nezbývá než s Heideggerem konstatovat: „Teď už nám může pomoci jen nějaký Bůh“.

 

Hitem ruské literatury 19. století byl „l . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář