Postila

„Mor a cholera na ty vaše rody,“ proklíná Romeův přítel Merkucio Monteky i Kapulety, když ho synovec lady Kapuletové zvaný Tybald smrtonosně propíchne. Chtěl jsem mermomocí využít překlad Zdeňka Matěje Kuděje, ale to bych se nahledal. Výše uvedený výrok pochází spíš od Saudka než od Sládka. V úvahu přicházejí i Hilský či Hodek. Měl jsem dobrou příležitost osobně se jich zeptat, ale v obou případech jsem ji propásl. Přitom Hilskému jsem v hradčanské Jízdárně předával cenu Nadace Český literární fond za překlad. Svou řeč jsem začal: „William Shakespeare, ať už to byl skutečný Shakespeare nebo Francis Bacon, ten filozof, nikoli stejnojmenný malíř, anebo kolektiv…“ Z první řady, kde seděli shakespearologové, se ozvalo: „Jakýpak kolektiv?“ Někteří znalci se začali zdvíhat ze židlí. Před lynčem mě zachránil mnou dekorovaný laureát.

Post illa verba dodávám, že se mi o moru obšírně psát nechce. Ani ve smyslu nepřeneseném – a vůbec už ne přeneseném. Lépe než Albert Camus bych to stejně nesvedl. Je to ošidný fenomén. Ostatně i mor přenesený je přenosný. Kdykoli se panstvo začalo nudit a všelijací Jankové začali chodit s pány na led, nemluvě o tom, že se zázračně rozmnožili „zbyteční lidé“, přišly morové rány. Led je pro všechny stejně tenký, i pro kudějovské “protekční blbečky (viz Ve dvou se to lépe táhne). Trvalé, a přesto bezpříčinné následnosti se říká historie, jakémukoli zobecnění včetně onoho mravního statistika.

V roce 1967 se mi překvapivě podařilo odjet do Londýna, abych tam vystoupil na tiskové konferenci. Tématem bylo mé nedávné odsouzení, naštěstí podmíněné, za chlebové Díkůvzdání ve visutých zahradách pod Pražským hradem. Druhý den se o události dočetl v Guardianu slavný kunsthistorik a pozval mě do svého sídla na břehu Temže. Vystoupil jsem z undergroundu ve stanici Richmond a bylo to, jako bych se ocitl v kulisách románu Tři muži ve člunu. To nejlepší však teprve přišlo. Hostitel mi nabídl červené víno z Oranu. Byl jsem z Prahy zvyklý na nejhorší Oran, na břehu Temže se podával ten nejlepší. Vzpomněl jsem si na malíře Jiřího Načeradského. Ráno přišel do Špálovy galerie a pravil: „Včera jsem vypil láhev Oranu a dnes mi v hlavě jezdí Killy.“ Pro mladší ročníky dodávám, že Killy byl olympijský vítěz v několika disciplínách sjezdového lyžování včetně slalomu. Oran se jmenuje město, na něž Camus uvalil morovou karanténu. Dnes je jeho město všude, doslova i přeneseně.

 

„Mor a cholera na ty vaše . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář