Postila

Krátce před letním slunovratem se básník Petr Král odchýlil od rovníku, aby se už k němu nevrátil. Byl to Franta Francouz, jak by v překladu Jarmily Loukotkové řekl jeho kolega François Villon, a český Sokol.

Post illa verba dodávám, že jsme jednou s básníkem a překladatelem Michalem Novotným seděli u okna bistra za Národním divadlem a čekali na Petra Krále. Náhle se objevil na protějším chodníku, vytáhl notes a pod lampou – přestože byl bílý den – cosi psal. A jak psal, tak se měnil, doslova stárnul ve stylu Arbesova romaneta. Když zestárl zcela a dopsal to své, přešel ulici a došel k nám se září v tváři jak děd Vševěd v pravé poledne. Takový byl a na věky zůstane nejen v našich hlavách a srdcích.

Když umřel Karel Kryl, nezapřel Petr Král pravdu a zmíněnému Michalu Novotnému napsal epištolu, jež se stala encyklikou. Stať začínala zvoláním „Nekryluji“. To byla voda na mlýn zlých jazyků, jako jeden muž zvolali „Nekráluji“. Pro domo sua musím říci, že jsou tací, mezi nimi i já, kteří nikdy nepřestanou „královat“. V 90. letech bylo tehdejšímu redaktoru Literárních novin Ivanu Wernischovi vyčítáno, že na svých stránkách dopouští, aby bylo překrálováno. Starý dobrý Wernisch vždy odtušil: „Překrálováno není nikdy dost.“

Petr Král nikdy přesně nevěděl, zda je stále vyloučený ze surrealistických řad, nebo znovu přijatý. Podobnost surrealistického hnutí s Tovaryšstvem Ježíšovým nevylučoval. Dobře věděl, že oba útvary mohou být vnímány jako opak vyhoněné – či vymodlené – umělecké svobody. Totéž platí o jeho „jednovaječném dvojčeti“ Stanislavu Dvorském, jenž svého brahmána v disciplíně odchodů o pár týdnů předběhl. Petr Král neposlouchal, a vůbec už ne na slovo, Andrého Bretona, jenž si za ním dojel do Prahy, ani nepřebral Éluardovi ženu Galu jako Salvador Dalí. Věnoval se sobě a své ženě, což mohu jako básník průběžně vystupující na svatbě Petra a jeho bývalé budoucí ženy exaktně dokázat. S největší radostí a úctou jsem pak byl svědkem Královým, když byl jmenován komturem. V českém mozku je to hodnost spojená s dobrým tuctem asociací počínaje Mozartovou korunovační operou a konče bůhví čím. Když jednou Petr slavil narozeniny, bylo to na parníku, vystoupil na kapitánský můstek ve stejnokroji náležitého odstínu. Byla to zářná běloba, spolu s černí nejbarevnější z barev.

 

Krátce před letním slunovratem . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář