Pronikám na trh. Nikoli pokoutně, ale ohlášeně. Nesu na něj svou autorskou kůži. Nejde o trh marnosti, nýbrž o karneval pravého opaku marnosti, tudíž tvárnosti.
Post illa verba dodávám, že ve Vinografu na Senovážném náměstí bylo z jedné poličky odstraněno víno cestou vypití. Místo lahví jsou tam teď seřazeny knížky, jichž se návštěvník může zmocnit cestou přečtení. Eugeniální knihovnička je kulturně orientovaným hostům neustále k dispozici.
Zato na Výtoni v lokále Na břehu Rhôny, jak se příhodná vinárna významově jmenuje, není jen knihovnička, ale rovnou básnička, a to hned dvě. Visí tam ve výši inteligentní hlavy podniková hymna z mé dílny a nad ní báseň pro ty, kteří nemohou usnout. Začíná:
Počítám ovečky
šiju jim oblečky
z jejich vlny.
Když usnu po stovce
mám ovce domovce
lásky plný.
V této fázi básně začíná čtenář klimbat. Poslední tři strofy se mu již zdají. Četbu ve snu mohu vřele doporučit. Zní to poněkud tautologicky, ale vemte na to jed, že takové čtení je vyloženě snové. Pro nepravděpodobný případ, že byste neusnuli, uvádím zmíněné tři vše vysvětlující strofy:
Pak sčítám do pěti
ve vlčím doupěti
vlkodlačný.
Šelmího vzepětí
jež přijde vzápětí
ne dost lačný.
Co z toho vyplývá
dopovím u piva
na svoji cti necti
utrhačný.
Suma sumárum lze konstatovat, že básník pije víno a jeho čtenář také. Nejraději ze všech možných to nutné – vino divino.