Postila

Při pochvalném výčtu svých předků nemohu zapomenout na dědu z otcovy strany. Bohužel jsem ho nikdy neviděl.

Post illa verba dodávám, že byl jako důstojník těžce zraněn na frontě. Dlouho umíral v polském špitálu. Babička Brikciusová za ním pravidelně jezdila. Když umřel, dostala jako vdova od prezidenta Masaryka trafiku, opravdickou trafiku na Wilsonově nádraží. Mému otci se to gesto málem stalo osudným. Když jednou na minutu přesně tu trafiku zavíral, objevil se německý důstojník. Zrovna se vrátil z fronty a chtěl své oblíbené kuřivo. Táta, velký filatelista před Bohem, věrný svým principům válečného hrdinu odmítl. Vcelku logicky skončil v Pečkárně.

Babička Šťastná se rozhodla svého zetě zachránit. Doprovázena svou samodruhou dcerou, která v posledním měsíci očekávala mne, se odebrala na gestapo, aby tam uplatnila svou říšskou němčinu. Komisař, jemuž svěřili případ mého tatínka, se jmenoval stejně jako vyšetřující pokušitel Julia Fučíka, vzájemná totožnost obou je snadno prokazatelná. A tenhle komisař, totožný s tím druhým i sám se sebou, babičce sdělil: „My si ho tady necháme čtrnáct dní a ujišťuji vás, že mu dáme zabrat.“ Tatínek o svém pobytu v Pečkárně na rozdíl od Fučíka nikdy nevyprávěl.

Zato vyprávěl o erbu Brikcího ze Zlicka. Zářnému slunci tam vylézají z úst dvě modré rybky a nad ním sedí lučištník v šarlatovém kaftánku. Malíř Jan Souček, dokud ještě žil, mi ten znak naprosto heraldicky namaloval. Když měl tatínek dobrou náladu, vyprávěl i o Brikciusech, kteří existovali ještě celá staletí před měšťanským šlechticem Brikcím. Briccius de Buda, tedy z Budína, byl jedním z rektorů Karlovy univerzity v letech 1414–1415. Zajímavé je, že jeho předchůdcem byl Gallus de Utery, tedy Havel z Úterého. Jiný Brikcius, dávno předtím, byl dokonce svatý. Objevil ho filozof a přítel Jiří Němec a v den zmíněného světce mi poslal gratulaci končící slovy: „…a přeji Ti vše dobré k Tvému podivnému svátku.“ Básník Nikolaj Stankovič, svého času hradní knihovník, přišel právě v prezidentské knihovně na to, že onen Brikcius byl nástupcem svatého Martina. A aby byla tomu všemu nasazena koruna, jednou jsem jel spolu s Jiřím Peňásem a Jaromírem Slomkem na výlet a jedno zastavení se konalo v kostele sv. Brikciuse. Tam jsme se všichni tři pomodlili jako jeden muž.

Při pochvalném výčtu sv . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář