Občas se stane, že se mi „carpe noctem“ nepovede. Zpravidla to způsobují noční můry. Pak nezbývá než „carpe diem“. Onehdy jsem v ranní motolici přišel na to, jak na to. Abych si den mohl náležitě užít, rozhodl jsem se, že jej nestrávím nad jídelníčky, tedy čtením, ale nad básničkami, tedy psaním. Nejprve jsem se šel nasnídat do foroty jako velbloud, a to nikoli v trávě, nýbrž v blízkém hotelu Imperial.
Post illa verba dodávám, že snídaně byla vpravdě imperiální. Uprostřed chodů přišla sličná servírka a nabídla mi sklenku sektu. Ráno ji zde servírují vzácným hostům. Lechtán pokušením jsem děvče požádal, aby přinesla papír formátu A4. Poslechla a já začal plnit tvůrčí předsevzetí. Na dotaz, jak že se jmenuje, odvětila skromně, že Marcelka. Právě jí a Marcelu Proustovi jsem pohotově dedikoval vznikající sonet. Po každé strofě přinášela Marcelka další sklenku sektu. Sotva bylo dílo dokonáno, předal jsem je adresátce. „Líbí se vám můj sonet?“ zeptal jsem se vcelku zbytečně. Když Francis Scott Fitzgerald v jednom svém románu líčí dialog podroušeného gentlemana s číšníkem, kromě jiného píše: „Číšníkovu odpověď bylo slyšet, ale nebylo jí rozumět“. V mém dialogu bylo číšničinu odpověď rovněž slyšet, ale tentokrát jí rozumět bylo. „Ještě dnes si dám váš sonet za rámeček.“ Lépe snad s básní ani naložit nelze.
A propos báseň, zde je:
Jak vyhovět Marcelce
věděl by snad Baudelaire.
Svázat ji do kozelce
a chovat se podle.
Hledaje ztracený čas
Marcelčin jmenovec Proust
aby půst včas zvrátil v špás
pronikl do jejích úst.
A Marcelka
ač ne selka
milostnicky prozřela.
Místo aby zazpívala
svoje sopránové lala
prostě Prousta pozřela.
Co z toho plyne? Carpe diem noctemque. Užij dne i noci.