Postila

Celý život jsem s lítostí přiznával, že nemám hudební sluch. Jedna dobrá duše mě však pozdě, ale přece upozornila, že hudební sluch mám – anebo nemám –, ale že rozhodně nemám hudební paměť. V jedné z postil jsem již vysvětlil, že díky absenci hudební paměti vlastně hudbu skládám: myslím si, že přiznaně píšu text na stávající melodii, ale ta z písně už v prvním taktu netaktně uteče. Má slova, skrznaskrz původní, pak doprovází melodie, rovněž původní. Copyrightově vzato moje vlastní.

Post illa verba dodávám, že nedávno jsem premiérově složil vlastní hudbu, aniž bych si „metodicky špatně“ pamatoval předlohovou skladbu. Pomohl mi Arthur Schopenhauer. V souladu s jeho učením se mi hudební svět, dosud ovládaný módní vůlí, začal vyjevovat jako eugeniální představa:

A   H   H  G  A  A

To-má-ši z A-kví-na

A  H  H G A A

čí vi-na ne-vi-na

A   H   G   A

že jsou mra-ky?

A     H  H  G  A  A

Snad a-by za-kry-ly

A   H  H G A A

že dě-ti pus-ti-ly

A      H  G  A

vzhů-ru dra-ky.

A takhle báseň pokračuje přes braky, nikoliv ode mne, a fraky, nikoli na mně, až k stejně notově vybavenému finále:

Tomáši z Akvína

čí vina nevina

že jsou straky?

Zrcátko odnesou

nečeká na ně soud

spíše praky.

Filozof, hudebník a synátor Vladimíra Boreckého Felix, jehož narození jsem oslavil básní Felixitation, tehdy ještě nezhudebněnou, slíbil, že píseň Praky na straky řádně notově zaznamená. Je to moje „druhá průmyslová revoluce“. Jedná se samozřejmě o duchovně laděný průmysl hudební.

Přidat komentář