Postila

Když jsem dopsal scénář k filmu o Bedřichu Dlouhém, požádal mne natáčený výtvarný génius, abych dokument osobně komentoval. Nikdo jiný to prý nedovede.

Post illa verba připojuji k nynějšímu „evangeliu“ úryvky z tehdejšího objednaného komentáře: Od poloviny 50. let, kdy s podobně orientovanými přáteli založil skupinu Šmidrové, se Bedřich Dlouhý snaží svou tvorbou vyvolávat pocit divnosti. Vlastní estetikou si je natolik jistý, že pochybuje o nutnosti obhajoby svého díla. Jako profesor na AVU své studenty nabádal: „Musíte být domýšliví, musíte být ješitní. Bez pocitu křivdy se nedá dělat velké umění.“

V 60. letech nabývají surrealismem ovlivněné asambláže zřetelně groteskní rysy. Na první pohled nevinný humor je však účelovým prostředkem rafinované mystifikace. Později přichází období odkrývané banality, ale ani zde nezapomíná umělec na povinný pendl mezi tuctovostí a ironií. Mystifikační princip přichází plně ke slovu v 80. letech, kdy Dlouhý využívá klasickou techniku iluzivního zobrazení. V asamblážích dochází k optickému zapření faktické třetí dimenze a na druhé straně je divák klamán zdánlivě reliéfní malbou. V 90. letech je každý obraz pozoruhodně narativní. Sám umělec označuje své věci z tohoto období za neaktuální. Zcela ignoruje pseudoaktualitu efemérních tužeb a vůbec světské marnosti, a naopak akcentuje hledaný smysl. Vše je původní. Koláže jsou vytvářeny z detailů, které si umělec sám zhotovuje. Vzniká bizarní vazba vyvolávající chtěný pocit divnosti.

Dlouhý si zcela vážně hraje s barokem, jemuž šlo o reklamu na posmrtný život, a postmodernismem, jejž rovněž zajímá posmrtný život, ale na zemi. Ostatně vrstevník Dlouhého, malíř Otakar Slavík, říkával dávno před pojmovým vznikem postmodernismu, že posmrtný život je už tento. Dlouhý navíc ironicky odhaluje, že postmodernismus nabízí místo života, ať už je posmrtný či předsmrtný, jen virtuální svět. A tím pádem jsme doma. Domovem je ateliér, kde jsou věci, které patří k dílu. Zatímco postmodernismus subjektivitu vyprazdňuje, v ateliéru subjektivita ještě je, dokonce heideggerovsky ukotvená. Postmoderní doba redukuje vše na popis, který rezignuje na jakoukoli metafyziku. Jediné, co zbývající pojmy přesahuje, je technika. U Bedřicha Dlouhého, jenž sám sobě stojí modelem, nejde jen o popis. Postmoderní technika mu pomáhá k pravé metafyzice.

Přidat komentář