Postila

Vzpomínky probíhají nejlépe, jsou-li na čas zpřítomněny. Na čas programatický. Třeba Vzpomínka na Miláno, ať už s velkým nebo malým „vé“. To je ten nejvýsostnější reminiscentní program.

Post illa verba dodávám, že naše hudební vzpomínka se točí jako čamrda kolem Ivana Vyskočila, mého osobního soudního znalce v oboru happening – a vice versa: On se rovněž jako čamrda točí kolem ní. Když bylo zapotřebí jeho svědectví, naprosto exaktně dokázal, že můj happeningový opus nebyl výtržností, nýbrž uměleckým zjevením. Není divu, že mně každopádně a jemu nápodobně nic jiného nezbývalo než uzavřít nerozborné přátelství. Po onom justičním triumfu kdykoli jsme se potkali, už zdálky jsem na něj volal „Ivane“ a on zblízka odpovídal „Eugene“. Ale ať si milý Ivan, pěvec mé vzpomínky, nemyslí, že má Miláno patentováno.

Můj stejnojmenný syn Eugen, momentálně sponzor milánského A. C., a tím pádem spolumajitel fotbalového virtuóza Zlatana Ibrahimoviče, zvaného miliony příznivců rozlezlých po celém světě Ibra, vzpomíná na Miláno a jeho střešní zahrady, i když tam osobně je. K milánské inklinaci synátora se vrátíme v další epoštole, vlastně chci říci „postile“. Ostatně naše postily stále častěji nabývají charakter papežských oběžníků. Náboženství se sice ztrácí, víra v bůhvíco zůstává. Vůle tomu tak chce. Jak říká Tomáš Akvinský, „Rozum rozumí, že vůle chce a vůle chce, aby rozum rozuměl.“ Vůle, v našem případě umělecká, tedy není nerozumná. Uvědomil jsem si to, když jsem před dobrými čtyřiceti lety koloroval krajinky vyryté do skla před milánským Duomo. Tam byl Bůh poněkud panteistický všude.

Leč zpět k Ivanu Vyskočilovi. Nechme jej pět. A sice Vzpomínku na Miláno. Tu on občas pěje. Nutno dodat, že ještě zaníceněji než R. A. Dvorský. Ivan jednou vystoupil v naší, tedy mojí a mé choti, Ekumeně. Konala se v sále Boženy Němcové v Památníku národního písemnictví. Bůh byl daleko a Ivan Vyskočil blízko. Požádal jsem tudíž naši doprovodnou kapelu Korman a Korman, aby profesora Vyskočila doprovázeli, bude-li mu libo zapět svou milovanou Vzpomínku na Miláno. Takové libo mu bývá vždy.

Jenže ouha. Milí Kormani sice hráli Vzpomínku, nikoli však na Miláno, ale na Zbiroh. Ano, tu od Václava Vačkáře, s jehož potomky jsem shodou okolností, musím přiznat, že poněkud rozpustilých, kdysi hrával fotbal. Samozřejmě v milánském stylu. Ivan Vyskočil se o půl století později tvrdošíjně držel objednané melodie. Pěl si ji pro sebe, ale tak, aby z toho něco měli i ostatní. A že měli.

Přidat komentář