Postila

Už jsem se v tomto románě, či jiném, stručně zmínil o své mystifikační svatbě na žižkovské radnici, kde se ženili Jaroslav Seifert, Vlasta Burian a Václav Havel, ten dokonce dvakrát. Začalo to řádnými ohláškami. Oznamovaly, že si vezmu Danielu Pokornou, zatím ještě pochopitelně slečnu. Jenž ona ohláška zaujala otce nevěsty, jež měla podle mého scénáře po obligátní otázce oddávajícího úředníka omdlít. Můj budoucí tchán dceru zamknul a já se svatebními hosty na ni marně čekal. Zdrželi jsme se už dobré tři svatby, když oddávající úředník strhl šerpu a pravil: „V tomhle bordelu oddávat nebudu.“

Post illa verba dodávám, že nevěstě už dávno slezla jelita po výprasku uštědřeném nekompromisním otcem. Já vzpomínám hlavně na to, jak mi byl přinesen svatba nesvatba svatební dar. Jedním z hostů měl být při obřadu starý dobrý limonádník Jiří Brdečka. Zastavil se za mnou ve Špálově galerii, kde jsem tehdy balil další nevěsty, aby se omluvil za svou absenci při obřadu. Přinesl tehdy módní gruzínský koňak. Když jsem mu zalykaje se smíchy popsal, co se dělo, nebo spíš nedělo, chtěl si zase ten gruzíňák odnést. Když jsem ho ale na ten nápoj, teď už definitivně můj, pozval, dal si říct a oba jsme se náramně poměli.

Jednou jsem tu historku po společném natáčení vyprávěl Brdečkově dceři, neshledala ji však hodnou poslechu. Já jsem ten příběh přesto neučinil lepším, a to z toho prostého důvodu, že to nebylo nutné. V mé estetice platí, že jen nutné je třeba učinit možným. Obzvlášť když účastníci či svědci jsou nemožní. Když jsem chtěl přivést slony na Národní třídu, musel jsem zastavit dopravu. Tehdejší primátor Jaroslav Kořán, můj přítel a spoluvězeň v bolševickém kriminále, instruoval své podřízené, aby mi vyšli vstříc. Jednou z instruovaných byla jakási Košíková, ale mohla se jmenovat třeba Házená. Leč běda, ona nešťastnice ignorovala primátorův příkaz a pokoušela se pochod slonů oslavující v přímém přenosu vydání knížky Sud kulatý ke zděšení autorů Pavla Šruta a mne sabotovat. Já však na tu paní vyzrál. Přinesl jsem jí jeden exemplář a připsal věnování: „S poděkováním paní Košíkové za to, že pomohla učinit nutné možným.“ Bystrý čtenář postřehne, že jde o vpravdě veselou kombinaci modalit. Nápadně se to podobá třetímu důkazu existence Boží v Sumě teologické sv. Tomáše Akvinského. Tomu z možnosti a nutnosti.

Přidat komentář