Je to sen? Donosen? Ptám se, zda se mi to nezdá. Či zdá? Zdá se, že to moje je vysněná spanilá jízda. Nemůže to nebýt sen, když jsem snově unesen. Tudíž sem s ním, sem s tím snem.
Post illa verba dodávám, že někdy zeměpisná situace, zejména ta, do níž je našinec vtažen, předurčuje mu děj, jak by řekl Matěj Kuděj. Například Rýn teče, jak už to veletoky činí, od pramene k moři. Mezi německým Kehlem a francouzským Štrasburkem se pne most Míru. Když jsem se kdysi vracel ze svého prvního pobytu v Londýně, poněkud londonovsky jsem cestou necestou uvízl na celý měsíc v továrně na dveře situované právě v Kehlu. Představoval jsem si, že předlohou mi je platonská idea dveří vedoucích bůhvíkam, tedy jediných reálných dveří, jejichž jsou všechny ostatní dveře, včetně těch mnou vyrobených, kopiemi.
Ale nastojte. Když jsem ke svým vratům přimontoval kliku, ozvalo se za mnou „Musí to jít rychleji“. Všudypřítomný polír mě tak pobídl k rychlejšímu tempu. Zato ostatní se činili. Asi jako ve zpomaleném filmu. Když houkačka ohlásila konec šichty, se vším praštili a jako ve zrychleném filmu pracoviště opustili. Byli to převážně Španělé a ještě převážněji Jugoslávci. Ty dvě národnosti se nesnášely. Jugoslávci volali na Španěly „Franco“ a Španělé ve stejném duchu odpovídali „Tito“. Obě strany měly smutnou pravdu. Zatímco Tito dokázal vzájemně se nenávidějící národnostní složky sjednotit v samojedinou Jugoslávii, Franco se nemohl pochlubit ničím. Pro nás byl o píď přijatelnější Tito, jenž svým poddaným občas prodloužil řetěz.
Jak jsem v jedné z postil uvedl, navštěvoval jsem kdysi hokejové zápasy Slavie, jež pravidelně sestupovala z druhé ligy do třetí, aby se opět vrátila do druhé. Doprovázeli mě Karel Nepraš a Mejla Hlavsa, někdy také Paul Wilson, Kanaďan, jenž přijel do Čech, aby premiérově uviděl striptýz a hlavně kanadský hokej. Když se Slavii nevedlo, a to se dělo neustále, volal: „You go Slavia!“. „Sešívaní Jugoslávci“ jej uposlechli a soupeře, zřejmě je měli za Španěly, přinutili, aby se sami deklasovali.
Po letech jsem znovu dorazil do Kehlu, avšak v důstojné roli spisovatele na zasedání PEN klubu. Odvezli nás přes most Míru do Štrasburku a odtamtud do Bruselu, kde nás evropskými sály provázel Otto Habsburský. Jenže ouvej. Když následník trůnu zjistil, že má mezi svými hosty vícero Čechů, jeho entuziasmus viditelně ochabl. Údajného panevropana totiž zajímaly výhradně země, jimiž protéká krásný, modrý Dunaj.