Puntík proti puntíku

Jistě, vynález kola byl pro lidstvo zásadnější. Ale zdá se, že pro homo sapiens musicus je stále důležitým „vozítkem“ také objev renesančních a barokních mistrů, dotažený k dobové dokonalosti jistým Johannem Sebastianem B. Totiž contrapunctus.

 

Puntík proti puntíku, nota proti notě. Pro někoho hudební obdoba zlatého řezu či dokonce svatý grál. Pro jiného zlořečené otroctví historií vnucené, předvídatelné schematičnosti. Kolik experimentátorů už nadávalo na svázanost pravidel kontrapunktu a ohrnovalo nos nad barokními kolovrátky. Ohrnovalo nehledě na fakt, že není kontrapunkt jako kontrapunkt, jehož pravidla a estetika se měnila se vkusem doby, s novými názory většinové hudbymilovné obce na to, co ještě je konsonantní a co už disonantní. Ovšem i někteří experimentující autoři přišli kontrapunktu na chuť. Vždyť formu passacaglia s chutí využívali avantgardisté 20. století Arnold Schoenberg nebo Alban Berg.

Ejhle, navzdory všem výdobytkům na hudebním poli jsme se kontrapunktu dodnes „nezbavili“. A jen tak nezbavíme. Tuhle skladební techniku přitom vyznávají a rozvíjejí nejen ctitelé staré a klasické hudby, ale i část vzpurné partičky, kterou ze zvyku opatřujeme nálepkou jazz. A rozhodně nejen proto, že techniky kontrapunktu si musel nechat vtlouci do hlavy snad každý absolvent jakékoliv hudební školy.

 

I ty, Brute… Kamasi?

„Kontrapunkt? Ten je samozřejmě zásadní pro evropskou koncertní hudbu, ale já ho často používám taky. Dokáži díky němu udržet svoje melodie pohromadě,“ utrousil i vyznavač moderních fúzí Kamasi Washington.

K učebnicovým příkladům využití technik kontrapunktu v jazzu patří například už rané nahrávky Modern Jazz Quartetu nebo Oliver Nelson Orchestra. Využíval ho Gil Evans, poučenost klasickou metodou nezapírali ani Charles Mingus, Thelonious Monk a Gerry Mulligan. Podobných příkladů bychom našli kupu i na místech docela nečekaných. Vždyť spolutvůrce jazzrocku John McLaughlin v dobách Mahavishnu Orchestra vyťukával na hmatníku ideje věru kontrapunktické. Jen si poslechněte úvod skladby Dance Of Maya. Melodická linka kytary a protihlas baskytary Ricka Lairda, který je tu navzdory dravosti a pochmurnosti riffu dosti „bachovitý“, není-liž pravda? Vlastně by spíš představovalo problém najít muzikanty, kteří o kontrapunkt nikdy ani nezakopli než ty ovlivněné.

Hezky věc popsal Gerry Mulligan: „Idea kontrapunktu tu přece byla vždy. Existovala už v prvních dnech jazzu v New Orleans, v každé melodické lince každého nástroje, který měl v ansámblu samostatnou funkci. To, co jsme dělali, byla pouze další aplikace kontrapunktu…“

S jednou osobností je pak využití kontrapunktických postupů spjato neodmyslitelně. S Keithem Jarrettem. Tím pádem i s plejádou muzikantů, které Jarrett ovlivnil. Ikonický pianista šel ještě hlouběji ke kořenům, než aby jen tu tam odkoukal nějaký trik od barokních „kolegů“. Jako projev úcty a zároveň vyrovnání se s monumentálním, nedostižným odkazem velikána natočil i celý první cyklus skladeb Bachova Dobře temperovaného klavíru. A později i další klasické kusy.

 

Fuga a spol. v České kotlině

Za příklady lásky jazzmanů ke kontrapunktu, starým mistrům či konkrétně Maestrovi J. S. B. nemusíme chodit daleko za hranice a pátrat hluboko v minulosti. „Jak u Bacha, tak u středověké hudby jde o určité pojetí kontrapunktu, ve středověké hudbě volnější, které otevírá obrovský prostor pro experimentování i pro práci v kontextu soudobého zvuku,“ děl náš jazzový guru Jaromír Honzák a natočil skvělou desku Early Music. Kontrapunkt samozřejmě využíval ve svých skladbách dávno předtím.

Takový Najponk si jazzově upravil přímo klasikovy motivy do programu Bach In Jazz. Barokní skladby hrává také v dialogu s životní partnerkou, cembalistkou Monikou Knoblochovou. I když přiznává, že najít spojnici mezi starou hudbou a jazzem představovalo odolný oříšek. „Monika mi přehrála různé Händely, Bachy a Couperiny, všechno nádherná hudba, ale je v ní všechno jinak než to, s čím se pracuje v jazzu. Přemýšlel jsem, jak by s podobným materiálem asi zacházel John Lewis z Modern Jazz Quartetu, ale vypadalo to dost beznadějně. Až mi Monika zahrála Bachovo Preludium d mollDobře temperovaného klavíru. Nějak mě osvítilo a vyvodil jsem z toho ‚jakoby standard‘ Based On Bach, Bird And Trane,“ popsal Najponk svůj první krůček na cestě do baroka v magazínu UNI.

Barokním inspiracím přitakává ovšem i nastupující jazzová generace. Někdejší držitel stipendia Strun podzimu, pianista Martin Konvička, dokonce provokativně vepsal do záhlaví svého webu větu: „I hate J.S.B.“ Poté, co bachovské variace s úspěchem předvedl na festivalu Bachův podzim. Věc zamýšlel samozřejmě úplně opačně, jako vyburcování k zamyšlení. „Bachova hudba je pro mě zásadní, nenávidím spíše její slepou adoraci. Tím výrokem jsem doufal vyvolat vnitřní dialog: ‚On nesnáší Bacha? To je kacíř!…. Ale proč mám vlastně Bacha rád já?‘ Když budou všichni jako kolovrátek opakovat, jak je jeho hudba skvělá, za chvíli jí nikdo nebude věnovat pozornost,“ vysvětlil mi Konvička v rozhovoru pro Harmonii a šel příkladem. V jeho muzice lásku k J.S.B. a spol. uslyšíte.

 

Zde máme červenou nit

Příklady dopadu jednoho pradávného skladatelského postupu na nejsoučasnější a samozřejmě i budoucí hudební tvorbu by se daly kupit jako jehličky na mraveniště a každý z nás, posluchačských mravenečků v dlouhé historii muziky, určitě přihodí další jména. Zájemcům o detailní studium lze doporučit třeba publikaci Jazz piano counterpoints: History, analysis, and excercises od původem srbského, v New Orleans působícího pianisty Dimitrije Vasiljevice, vydanou hudební katedrou University Of Illinois. A nejde tu jen o prvotní důvod, kvůli kterému pedagogové podsouvají studentům jazzového piana kontrapunkt: „Aby se ti pacholci naučili hrát taky něco jiného než jen pravou rukou melodii a levou akordy“.

Proč se vlastně na téma „správně umístěných puntíků“, snad aspoň trochu hravě, rozepisuji? Budeme-li hledat Ariadninu nit (nebo aspoň oslí můstek) v žánrově pestrém programu letošních Strun podzimu, zjistíme možná, že velkorysý labyrint nabídnutých koncertů propojuje… puntík s puntíkem. „Vždyť Fred Hersch je v téhle disciplíně mistr a Bach zase zazní v podání Jiřího Bárty,“ hlásil mluvčí pořadatelů festivalu.

Pravda. Využitím technik kontrapunktu Fred Hersch proslul. Právem bývá označován za novátora, který objevně vnesl kontrapunktické variace do jazzových improvizací. A odkoukal to od něj nejen jeho nadšený žák Brad Mehldau.

Jiří Bárta naproti tomu půjde ke kořenům, včetně kořenů festivalu. Bachovy Suity pro sólové violoncello přece provedl na prvním ročníku Strun podzimu v roce 1996. Pamětníci mohou ocenit, kolik do jejich interpretace vloží nových životních zkušeností. Červená nit se nám pořádně protáhla a je docela jedno, na kterém konci je východ z labyrintu a na kterém Mínotaurus.

Zanechme proto žbrblání nad trapně (domněle) ustálenou polohou puntíků na barokní notové osnově, nad kanonizovanými protihlasy, „logickými“ melodickými rozvoji i komplikovanějšími formami kontrapunktu. Ponechejme úvahy nad různým pojetím kontrapunktu v odlišných epochách hudebním vědcům. A pojďme si ono lahodné souznění, jehož pravidla vycházejí až odněkud z hloubky naší psychiky i fyziologie, ze stavby ouška a utváření sluchových center v mozku, prostě užít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *