Zakladatelem britské antropologie byl údajně Malinowski, muž původem z Polska, který musel ze zdravotních důvodů opustit Londýn, aby se uchytil ve vzdálené Melanésii jako etnograf. Byl to vynikající pozorovatel, který o svém zkoumání mezi ostrovany z Trobriandských ostrovů napsal velice poutavou knihu Argonauté západního Pacifiku. Kdyby neudělal nic jiného, měl by své místo navždy v historii vědy zvané antropologie. Nicméně akademické prostředí ho donutilo, aby se stal také teoretikem. A tak vzniklo cosi, co se dnes nazývá funkcionalismus. K němu se hlásila celá řada etnografů, aniž by bylo zcela zřejmé, kam všechno jejich bádání směřovalo. Jedním z nich byl i nestor britské antropologie jménem Raymond Firth. A ten se vehementně hlásil k odkazu Malinowského asi proto, že byl také výtečný pozorovatel. Přes dlouhou, mnoho desetiletí trvající akademickou kariéru dnes upoutají z jeho antropologické činnosti především skvělé výsledky zkoumání jiné ostrovní kultury, tentokrát z východní Melanésie, z ostrova Tikopia. Nechme se tedy Firthem vést po tomto ostrově a pozorujme s ním, jak žilo domorodé obyvatelstvo tohoto ostrova na konci dvacátých let dvacátého století.Tropický hornatý ostrov Tikopia, nejvýchodnější ze Šalamounova souostroví v Tichém oceánu, byl na konci dvacátých let dvacátého století obýván dvanácti sty zdravých a průbojných obyvatel, jejichž společnost byla kulturně i jazykově velice homogenní. A to přesto, že se tato domorodá kultura značně lišila od zbytku okolních ostrovů, neboť byla jakousi polynéskou výspou v Melanésii. V technickém slova smyslu to byla ještě velice primitivní společnost, jejíž členové se oblékali do jednoduchých oděvů vyrobených z kůry, ženy nosily plachetky kolem ramen jako ochranu před sluncem, žili v chatách postavených ze ságových listů a věřili ještě svým starým bohům, kterým věnovali své rituály. Ale žili v nádherném prostředí odloučeného ostrova, který jim vedle krásy poskytoval dostatek prostředků pro jednoduché, ale pohodlné živobytí. Z materiálů původně využívali čepele z velkých mušlí a také sekery vyráběné z čediče; ty sloužili k výrobě kanoí, na kterých tikopijští domorodci rybařili: chytali menší ryby na udice, větší zabíjeli oštěpy s kamennými hroty. Při žďáření půdy za účelem získání pozemku pro zahradničení používali velké nože, něco na způsob mačety a na kypření půdy dřevěné hole.
Při pohledu od moře vypadaly tikopijské vesnice jako shluk lehkých nízkých chat pokrytých listím. Jejich první řada splývala s mořským pobřežím a stavěla se v závětrné straně ostrova, který bývá mnohdy vystaven tropickým bouřím. Každá skupina chat mohla být nazývána vesnicí, neboť její obyvatelé se lišili od ostrovních sousedů nejen jménem svého sídla, ale také příbuzenskými svazky. Ty rozhodovaly rovněž o prostorovém uspořádání každé takové vesnice. Každodenní život ve vesnici začínal poměrně brzy ráno, kdy se její obyvatelé vydávali k moři nebo do vnitřní laguny na každodenní toaletu; pozoruhodné: muži se pravidelně koupali častěji než ženy. Znamením, že se vesnice probudila, byl kouř, který se z ohňů linul k nebi. Ranní jídlo spočívalo z kousků tara nebo z plátků chlebovníku; zatímco se děti rozprchly po vsi, dospělí jedli uvnitř chat. Bylo to rychlé jídlo, neboť ihned poté se dospělí vydávali za prací. Pracovní činnost se lišila podle ročního období a trvala tak dlouho, dokud se nezískal dostatek potravy pro ten samý den. Muži a některé ženy se věnovali rybolovu a sběru mořských plodů nebo práci na zahradách; ostatní zůstávali doma a hlídali malé děti, vyráběli oděvy z kůry nebo se zaměstnali domácími pracemi. Kdo pracoval na zahradě, ten se vracel kolem poledne s nákladem tara, chlebovníku a banánů. Když slunce na obloze kulminovalo, tikopijská vesnice propadla nečinnosti: všichni v horku spali.
Když se tropické slunce dostalo za zenit, začali vesničané připravovat hlavní denní jídlo. Jeho příprava a konzumace byly hlavní aktivitou každého jedince toho dne. Vazba každého vesničana k jeho jídlu byla velice silná: každý si pořídil své potraviny podle svého přání a také je podle své chuti zpracoval. Přes různé formy spolupráce při pořizování potravin, vzájemné výměny poživatin a četné společenské povinnosti byla tato úzká vazba ukázkou propojení jedince s materiálními zdroji, které tamní příroda poskytovala. Získání potravin a jejich přeměna na jídlo byly tedy vrcholem dne pro každého vesničana, cílem jeho denní práce. Krátce po návratu do vesnice se objevily tenké sloupce dýmu stoupající z pecí, které byly umístěny ve zvláštních chatách: pec se musela patřičně rozehřát, než se do ní vložila potrava. Kanoe se vytáhly z vody pod stromy, aby na ně nepražilo slunce, sítě se rozvěsily, aby oschly. Jinak vše směřovalo k přípravě jídla.
Po oškrábání tara, vyjmutí dužiny z kokosových ořechů a nakrájení plodů chlebovníku se připravené potraviny a ryby zabalily do banánových listů a vložily do kamenné pece. Večeře se pekla asi hodinu, kdy se mohli lidé jít vykoupat nebo jenom tak odpočívat. Poté se upečené jídlo z pece vyndalo, přeložilo do koše a odneslo domů. Každá rodina připravovala své jídlo a jedla ho v kruhu vlastní domácnosti. Pouze někdy se připravovalo jídlo společně se sousedy, když k tomu byla nějaká slavnostní příležitost. Po jídle následoval volný čas. Pouze při déletrvající práci, jako byla stavba domu, nebo kanoe, znamenalo jídlo pouze přestávku v rukodělné činnosti. Jinak se obvykle skupiny vesničanů posadily do písku, klábosily, kouřily nebo žvýkaly betel. Po setmění obvykle přišel na řadu noční rybolov: rybáři vyzbrojení pochodněmi, sítěmi a vesly vyrazili v kanoích na moře. Mezitím se mládež začala bavit tancem nebo vyprávěním mýtických příběhů. Tanec, hry a vyprávění trvaly běžně do pozdních nočních hodin, než se šlo spát. Právě tyto chvíle odpočinku byly vedle některých společných činností, jakým byl rybolov, příprava zahrad, stavba domu nebo kanoe důležitým sociálním pojítkem pro lokální skupinu žijící ve vesnici. Ovšem je třeba zdůraznit, že pojítkem vesnice nebylo jenom společné usídlení, ale také příbuzenské vztahy mezi jejími obyvateli, což při dvanácti stech obyvatelích ostrova není překvapující. Takže v každé vesnici bylo možné nalézt skupinu pokrevních příbuzných a vedle toho osoby spřízněné díky vzájemným sňatkům. Aby však byli provázáni všichni obyvatelé ostrova navzájem, k tomu sloužily klany, kdy k jednomu klanu patřily domácnosti z různých vesnic. Hlavním bodem vesnice bylo místo, kam se z okolních kopců sváděla pomocí dřevěných rour sladká voda: ta sloužila nejen k použití v domácnostech, ale také k pokrytí hygienických potřeb, protože se v ní lidé omývali po koupeli v moři. A protože tento proud vody byl spojen s jistým božstvem, bylo to také místo některých vesnických rituálů. Domácnost tvořilo několik chat: hlavní byla obývací chata, sousední pak byla chata na přípravu jídla, tedy jakási kuchyň, ale také přístřešek na kanoe, otevřený směrem k moři. Pozemky, na nichž stály tyto chaty, byly dědičným majetkem rodin, takže na jednom pozemku mohlo nalézt místo několik domácností. Totéž platilo o zahradách, které se nalézaly nedaleko vesnice a rostly v nich chlebovníky, kokosové palmy a banánovníky. Tyto rodinné skupiny se jmenovaly podle pozemku, na němž měly svá obydlí a taková skupina zároveň představovala jednu ekonomickou jednotku, která si navzájem pomáhala při stavbě či opravě přístřešku na kanoe, při přenášení lodí a při vaření jídel.
Pro každou vesnici tedy platilo, že byla lokální skupinou, uvnitř které platila pravidla vzájemné solidarity při každodenních činnostech, počínaje společným usídlením, spoluprací při rybolovu a konče společným tancem při svitu měsíce či výměnou vzájemných zdvořilostí. Přestože obyvatelé vesnice patřili k několika klanům, což by mohlo vést k jisté rivalitě mezi nimi, jejich vzájemná pouta byla důmyslně budována s pomocí sňatků mezi členy různých klanů. Ve stručnosti lze říci, že klany hrály v životě tikopijských domorodců především úlohu rituální, zatímco příbuzenské svazky byli sociálním pojítkem mezi oddělenými domácnostmi. Na ostrově Tikopia základní příbuzenskou jednotkou byla patrilineární skupina. Což znamenalo, že každá rodina skládající se z otce, matky a dětí byla součástí širší skupiny poskládané z několika jednotlivých rodin. Hlavou takové skupiny byl muž, senior, který se hlásil k jistému, v čase vzdálenému předkovi. Postavení jedince v takové patrilineární skupině patřilo k jeho nejdůležitějšímu identifikačnímu znaku ve společnosti. Příslušnost ke skupině a společenské postavení jedince se dědilo v tomto případě po otci. Jestliže pro tikopijské klany platilo, že jejich členové vzývali jisté totemické zvíře, v případě patrilineárních skupin se jejich členové hlásili k dávnému společnému předkovi.
Genealogický strom takového předka byl skutečně velice košatý a pokrýval zhruba deset generací. Není tedy divu, že taková příbuzenská skupina dostala pojmenování „dům“ ve smyslu, v jakém se v našem prostředí mluví o šlechtických domech. Každý takový „dům“ ale nenesl jméno předka, nýbrž místní jméno, odkud skupina pocházela a kde sídlila. A to přesto, že „dům“ není rezidenční jednotkou, protože jednotlivé rodiny mohou bydlet v různých vesnicích. Čím se od sebe „domy“ lišily, byla jejich charakteristika: některý „dům“ měl pověst mužů, kteří neváhali použít sílu v nutných případech, a proto byli považováni za „dům“, jehož členové dokázali zachovat na ostrově mír; jiný potom byl „domem“ znalců moře, neboť jeho členové byli dobrými plavci a navigátory; další se vyznačoval tím, že komunikoval s bohem, který měl kontrolovat tropické bouře, jež sužovaly ostrov. Jak vidno tyto „domy“ se lišily mezi sebou tím, jaká aktivita jim byla svěřena na základě dávné dělby činností, v nichž jejich členové uspěli. Přesto měly „domy“ různé společenské postavení, které se lišilo podle tradičních rituálních povinností spojených s uctíváním odlišných bohů v domorodém panteonu. Ale tyto rozdíly nebyly takového rázu, aby vytvářely nějakou hierarchii nadřízenosti a podřízenosti.
Pohlaví bylo rozlišovacím znakem, který začínal sociálně fungovat již od dětských let. Anatomické odlišnosti vnímaly už malé děti. Již malá děvčátka se držela stranou mužské společnosti, nepřibližovala se k přístřeškům na lodě ani ke svatostánkům. Naproti tomu malí chlapci se již od malička pohybovali ve společnosti dospělých mužů. Tak se od dětství projevovaly rozdíly v práci, hrách, žertování, písních a zákazech mezi oběma pohlavími. V ekonomické oblasti byla dělba práce mezi pohlavími více než zřejmá: ženy vyráběly oděvy z kůry, pletly a barvily rohože, muži pracovali se dřevem, vyráběly provazy, prováděli tetování. Každé pohlaví mělo jiné práce na zahradě a odlišovalo se způsobem rybolovu: protože ženy nesměly vstoupit do kanoe, lovily spíše v mělké vodě do sítí. Ženy rovněž připravovaly pokrmy a staraly se o pece. V každodenním životě se obě pohlaví koupala odděleně v moři, tvořila vlastní skupiny, kde se projednávaly odlišné starosti a vedly rozdílné klevety. Ostatně rozdíly obou pohlaví byly zřetelné na první pohled, protože muži i ženy se odlišně oblékali, lišili se účesem, způsobem sezení, spaní, tancem, typem slunečníku z listí, různými pozdravy a gesty. Přes všechny tyto odlišnosti však obě pohlaví měla vůči sobě vzájemný respekt. Přesto, že šlo o patrilineární společnost, měly ženy významnou úlohu uvnitř rodiny, vlastnily některé prestižní předměty a výsady a to nejenom v sociální oblasti, ale také v náboženském životě.
Tikopijský život dramatickým způsobem ovlivňovaly dvě instituce: iniciace a sňatek. Když bylo chlapcům deset let, byli poprvé vyzváni dospělými muži, aby se účastnili nočního rybolovu s pochodněmi: jejich úlohou bylo pádlovat jako každý člen posádky. Následující den se potom konala malá etuda: chlapec mohl poprvé zažehnout oheň v peci; večer šel ke svému strýci (přednost měl bratr matky), kde byl zasypán oranžovým pigmentem, dostal rohož, oblek z kůry, který muži nosili kolem pasu, a koš jídla. Výsledkem bylo, že se chlapec stal novicem, který mohl být iniciován. Vlastní iniciace se prováděla až v době, kdy mladíkovi začaly rašit vousy, tedy když byl ve věku, kdy mohl již snášet jistou bolest. Iniciace spočívala v operaci, kdy se mu ostrou hranou ze škeble nařízla horní část předkožky; smyslem operace bylo, aby mladík ukázal odvahu postavit se bolesti vstříc jako chlap. Slavnost byla doprovázena rozdělením velkého množství potravy a darů zúčastněným příbuzným a sousedům. Podobný rituál, ale bez operace, se prováděl i při iniciaci dívek. Název pro společnou iniciaci dívek i chlapců vyjadřoval velký respekt, který měli tikopijští obyvatelé vůči ohni: slavnosti iniciace se říkalo „zapálení ohně v peci“. Z hlediska domorodé víry představovala iniciační slavnost jistý model chování nadpřirozené bytosti, která byla v minulosti u zrodu tikopijského světa a iniciovaní se tak hlásili k tomuto nadpřirozenému původu.
Nejdůležitější na tikopijské iniciaci byla ale ekonomická stránka věci. Vlastní operace proběhla za méně než dvě minuty, ale výměna jídla a darů mohla trvat pět a více dnů a příprava celé slavnosti zabrala mnoho měsíců práce. Není to nic překvapujícího, protože v této společnosti každá událost měla svůj ekonomický význam a někdy bylo dost obtížné určit, co vlastně bylo primární: zda náboženský účel, nebo ekonomický význam. V případě iniciace šlo o mimořádnou událost, protože k té docházelo pouze jednou za život. Slavnost vyžadovala shromáždit obrovské množství potravin, navršit hromady kokosových ořechů, ale také vyrobit spoustu oblečení z kůry, rohoží z palmových listí, pletených provazů. Běžně se iniciační slavnosti účastnili příbuzní a sousedé: ti všichni v den operace přinášeli dary, přičemž rozdělování jídla a darů probíhalo především podle pravidel příbuzenských vztahů. Hlavními účastníky byli především členové „domu“ iniciovaného, kteří přispívali dary a službami ke zdárnému průběhu slavnosti. Nejdůležitější osobou slavnosti byl potom strýc (pokud možno bratr matky) iniciovaného chlapce: ten řídil hlavní průběh slavnosti, on zval hosty, rozděloval dary a nesl velkou část nákladů. Zvláštní postavení měli potom kuchaři, kteří připravovali v pecích jídlo pro slavnostní prostírání: ti dostávali za své služby hodnotné dary.
Sňatek na ostrově Tikopia představoval po iniciaci druhý výrazný zásah do života muže i ženy. Pro ženu znamenal ztrátu sexuální svobody, opuštění otcova domu a starost o potomky; ale také získání vlastního domu, pravidelný sexuální styk a ekonomickou spolupráci s manželem. Přes veškeré odlišné aspekty v postavení manželů byl sňatek pro ženu krokem k osobní svobodě. Pro muže se život po svatbě tolik nezměnil: dál bydlel tam kde jeho otec, tam si poblíž postavil nový dům; ekonomicky se sice musel osamostatnit, ale protože na Tikopii nebylo zvykem shromažďovat majetek, byl sňatek krokem k jisté svobodě. Jedinou povinnost, kterou měl, bylo pomáhat manželce s obživou, vyrábět pro domácnost nástroje a zaopatřit jí i děti. Prvním krokem, když se muž rozhodl oženit, bylo rozšíření rodinné zahrady, aby se dalo vypěstovat dostatečné množství potravin i pro novou domácnost. Obvyklým důvodem pro uzavření sňatku bylo těhotenství ženy: mezi tikopijskou mládeží existovala určitá volnost pohlavních vztahů, takže milenci mohli počítat předem s tímto řešením. Vzhledem k tomu, že tato společnost připouštěla mnohoženství, měli tikopijští mužové povolena milostná dobrodružství, i když byli ženatí. Naopak ženina nevěra byla důvodem k rozvodu. Firth ovšem upozorňuje, že polygamní manželství nebyla tak stabilní jako ta monogamní.
Uzavření sňatku bylo doprovázeno dary. Tak příbuzní ženicha ihned v den, kdy se nevěsta odstěhovala z rodného domu k svému vyvolenému, poslali rodině jejího otce jako dar dřevěnou mísu a kotouč provazů. V případě, že se vdávala dívka z rodiny náčelníka „domu“, darovala této rodině druhá strana ozubený hák, který se používal k rybolovu. Následující den začínala svatební slavnost tím, že se zažehl v peci novomanželů oheň, a jídlo, které se v peci připravilo, se snědlo uvnitř mužovy rodiny: proto tento rituál nazývali tikopijští domorodci „svatební pec“. Opět jako v případě iniciace se tak vzdávala čest ohni jako pomocníku v domácnosti. Ale nejen to: byl to také první akt konzumace manželství; obzvláště jestli nebyli novomanželé před svatbou milenci: pak se rituál zapálení pece nazýval poeticky „pec ženy, která bude v noci obejmuta“. Důležitou událostí svatby bylo shromáždění velkého množství potravy, kterou ženichova rodina nabízela jako jídlo, nebo jako dar: obvykle se jednalo o taro, banány, plody chlebovníku a jamy. Připravovala se potom čtyři jídla: první se nazývalo „pec procitnutí“ a její obsah se rozdal mezi ty, kteří pomáhali při přípravě jídla; druhé jídlo bylo pojmenováno „velká pec“ a bylo určeno pro rodinu nevěsty; třetí jídlo se jménem „pec rohoží“ se připravovalo na večer a bylo určeno ženichově rodině; čtvrté jídlo připravované v poledne se dávalo do koše jako dar rodině náčelníka „domu“: šlo o upečené pochutiny, drcený kokos a několik kousků cukrové třtiny.
Dům, nebo spíše chatu, stavěl ženich s pomocí příbuzných a sousedů. Šlo o jednoduchou stavbu ze dřeva pokrytou ságovým listím, rovněž stěny byly vypleteny stejným materiálem; chata měla pět vstupů určených pro hlavu domácnosti, pro ženy a děti, pro návštěvy a jeden vstup byl společný; podlaha byla pokryta domácnosti: muže, ženu a děti. Jedna strana chaty, kde se nacházela ohniště, byla vyhrazena ženě a dětem, zde mohla žena provádět různé domácí práce. Opačná strana patřila rituálním účelům: tam se pohřbívaly rodinní zesnulí. Jediným vybavením domácnosti byly police, kam se ukládaly ceněné věci jako kotouče provazů, rohože, pláty kůry na obleky. Vedle tohoto domu měla domácnost ještě chatu na vaření vybavenou kamennou pecí a přístřešek na kanoi; ovšem ne každá domácnost kanoi vlastnila. Chaty nesly jméno místa, kde byly postaveny; tato jména se dědila po generace.
Vztah muže a ženy byl důležitý zejména v ekonomické oblasti, ale nejen to: manželé se také museli podílet na zaopatření a výchově dětí. Tak společně obhospodařovali jejich zahrady, sháněli potravu na odpolední jídlo, účastnili se na přípravě a zpracování jednotlivých jídelních chodů. Muž vyráběl pro domácnost všechny sítě, loupal kůru ze stromů na výrobu oděvů, stříhal palmové listy, z nichž žena pletla koše a rohože, lovil ryby na otevřeném moři, zajišťoval stavbu a opravy chaty. Žena měla na starosti obydlí a jeho čistotu, pletla rohože na zem a na spaní, připravovala kůru ze stromů, lovila na pobřeží do sítí ryby a mořské živočichy, nosila vodu na pití, nabízela jídlo pro hosty. Manželé se rovněž společně podíleli na některých rituálech, zvláště bylo-li třeba pro ně připravit dostatek potravy, ať už šlo o obřady pořádané ”domem” nebo klanem, kam patřil muž, nebo v případě obřadu skupiny, k níž patřila žena, kdy se ho muž účastnil jako kuchař.
Manžel měl vůči ženiným příbuzným jednu povinnost: musel opatřit jídlo pro rodinné slavnostní příležitosti. Tak bylo možné spatřit muže, jak kráčel k příbuzným na ramenou otep dříví na topení, trs kokosových ořechů, a jeho žena nesla koš s tarem, chlebovníkem a banány. Tento způsob prezentace příbuzenské přízně byl pojat poněkud šíře, neboť když se muž nemohl sám slavnosti účastnit, musel poslat místo sebe bratra nebo syna. Tito mužové tvořili skupinu, kterou domorodci pojmenovali „kuchaři“, neboť jejich úlohou při slavnostech bylo připravovat a servírovat jídlo. Byla to nevděčná role, protože se museli celou slavnost starat o pec, což nebylo vůbec příjemné díky horku, které v chatě s pecí panovalo, zatímco příbuzní ženy hodovali. Naproti této povinnosti stál velice úzký vztah mezi bratrem a sestrou: švagr, bratr ženy, pomáhal jejímu manželovi s kultivací zahrady, s kácením stromů, s pokládáním sítí nebo se stavbou domu. Až do svého sňatku trávil švagr obvykle hodně času v domě své sestry, stravoval se tam a svůj něžný vztah k jejím dětem prezentoval drobnými dárky. Když se oženil, bylo běžné, že se obě rodiny velmi často navštěvovaly. Tato vzájemná výpomoc ženina manžela a bratra tak byla nejen pevným sociálním poutem, ale měla zároveň svůj ekonomický dopad.
Podle Firthova svědectví činnosti, které se odehrávaly v každé domácnosti, byly spánek a jídlo; ostatní aktivity se děly většinou mimo domácnost: v zahradách, na moři nebo na mořském pobřeží. Podobně jako v jiných polynéských společnostech se jídlo připravovala těsně před jeho podáváním, takže práce kolem pecí, kde se jídlo vařilo, bylo důležitou součástí rodinného života a kolem této činnosti se odehrávala hlavní část tikopijské sociologie. Většina domácností měla jako ústřední místo dění právě chatu, kde se nacházela pec; i když někdy velké chaty tohoto typu byly zároveň prostorem pro bydlení. Pozoruhodná byla spolupráce všech členů domácnosti na přípravě jídla, kdy každý hrál svou roli při dělbě práce. Na této činnosti se podíleli jak mužové, tak ženy, počínaje oškrábáním tara, loupáním banánů a konče zažehnutím ohně v peci. Je ale pravdou, že většinu práce spojené s přípravou jídla prováděly ženy, ale některé činnosti byly zcela mužské: jako strouhání tara a jamů na struhadle z mušlí nebo příprava kokosového krému.
Když bylo jídlo hotové, sešli se všichni členové domácnosti, aby se najedli; otevřela se pec a jídlo se ještě horké vložilo do koše. Servírovalo se uprostřed domu, celá rodina si kolem něj sedla do kruhu, muži a chlapci na jedné straně, ženy a děvčata na druhé. K jídlu se pila voda nebo kokosové mléko; jediný nápoj, který domorodci připravovali, byl tai: do zeleného kokosu se udělala díra, mléko se vylilo a dovnitř se nalila slaná voda, která se nechala uvnitř asi dva měsíce; nápoj se pil k rybám. Jídlo rozděloval vždy muž, pokládal ho na zelené listy, které sloužily jako podnos, a dával pozor, aby každý člen domácnosti dostal všechny chody. Jednotlivé chody se posílali kolem dokola, jídlo se jedlo rukama, pouze tekutá či kašovitá strava se do úst dávala s pomocí lžic z mušlí. Firth zdůrazňuje, že na Tikopii se nestávalo, že by někdo dostal méně jídla, než byl sytý. Ve vznešených rodinách se část jídla obětovala předkům, jejichž jména se přitom vyvolávala. Zbytek jídla se uchovával zabalený v listech pro pozdější potřebu (pro děti nebo na snídani). Po jídle dospělí žvýkali betel a přemítali, co budou dělat večer. Když člověk s etnografem sleduje každodenní život dávných tikopijských obyvatel, má dojem, jakoby ti lidé byli na ostrově na celoživotní dovolené: krásná příroda, každodenní koupání v moři, pomalý tok událostí, jediná starost, co se bude odpoledne vařit, noční zábava, čas od času společná slavnost. Firthovo vyprávění o domorodcích z ostrova Tikopia je nejen velice poutavá četba, ale člověk se bezděky zasní, jestli tito lidé nebyli v podstatě šťastnější než naše bohatá, ale neustále spěchající společnost.
Raymond Firth (1901–2002) Slavný anglický antropolog, profesor na London School of Economics, původem z Nového Zélandu, který prováděl terénní výzkum v Oceánii a který se hlásil k odkazu Malinowského.
1929 Primitive Economics of the New Zealand Maori
1936 We, the Tikopia. A Sociological Study of Kinship in Primitive Polynesia
1946 Malay Fishermen: their Peasant Economy
1973 Symbols: Public and Private
1996 Religion: a Humanist Interpretation