Robert Murphy

Sbohem, lovci lebek! Než jste k nám přišli, abyste žili s námi, šlo všechno jako dřív a byli jsme šťastní. Pracovali jsme, jedli a potom spali. Když jste přišli, byli jsme rádi, že jste nám přivezli hodné dárků. A každý večer, místo abychom šli spát, seděli jsme s vámi, pili kávu, kouřili vaše cigarety a poslouchali vaše rádio. Ale teď odcházíte a my jsme smutní z toho, že toto vše odchází s vámi. Poznali jsme potěšení, na které jsme nebyli zvyklí. A nyní nám bude velmi smutno!“ Tak promluvil náčelník mundurucké vesnice Cabruá v roce 1953 k páru mladých amerických antropologů, kteří s tamními Indiány prožili jeden rok a poté odjeli zpátky do USA. Náčelníkova slova jakoby shrnovala posledních sto let mundurucké historie, kdy se do míst, kde tito Indiáni žili, tlačili brazilští podnikatelé, kteří na jejich území zakládali kaučukovníkové plantáže, misionáři různých konfesí, aby přivedli domorodce k lásce Kristově, a v neposlední řadě etnografové, kteří chtěli ve své zemi podat svědectví o životě jednoho národa, který pomalu mizel v minulosti. Onen pár, který naučil Munduruky pít kávu, vychutnat fermentovaný tabák a poslouchat cizí hudbu, byli mladí Američané Robert a Yolanda Murphyovi. Když slyšeli rozlučkovou řeč „jejich“ náčelníka, věděli, že pomohli také svým dílem k akulturaci tamních lidí, ale přiznali si jen malý díl viny. Ostatně, kdyby tam nejeli, osud Munduruků by byl stejný, jen bychom dnes o nich věděli mnohem méně. Ale ruku na srdce: nezačala etnocida mnohých přírodních národů právě návštěvou cizích etnografů?

ODDĚLENÉ SVĚTY MUŽŮ A ŽEN
Mundurukové žili na jih od rovníku v brazilských státech Para a Amazonas. Byli nechvalně známí už z brazilské historie jako vždy nepřátelsky naladění bojovníci, kteří úporně bránili své území, ale hlavně: byli to obávaní lovci lebek. Ještě v padesátých letech minulého století žili jejich dvě oddělené skupiny v povodí dvou velkých přítoků Amazonky, kterými byly řeky Tapajós a Madeira. Už tehdy byly vztahy mezi oběma skupinami spíše náhodné, takže nehrály žádnou roli v jejich dalších příbězích. Novomanželé Murphyovi se v roce 1952 dostali až k hornímu toku Río Tapajós, na břehy řeky Cururú, kde tehdy ještě žili Mundurukové svým stylem života, ale už rozhodně nebyli žádným postrachem okolního světa. Vždyť portugalská koloniální správa proti nim poslala vojsko, aby je zpacifi kovalo, už v roce 1795. Bylo to území, kde se střídala roční období, deště přicházely v létě (prosinec až duben) a sucho v zimě (květen až listopad), ale kde se také střídalo přírodní prostředí, na severu amazonský deštný prales, na jihu savany planiny Mato Grosso. Jazykově patřili tito Indiáni ke skupině Tupí, ale rozhodně se s těmito amazonskými skupinami nijak nemohli domluvit: jejich jazyk byl stejně svérázný jako jejich povaha.

Mundurucké vesnice se v době příjezdu mladého amerického páru nacházely podél řeky Cururú, kde už v té době působili františkánští misionáři. Proto vesnice, kulturně méně zasažené misiemi, byly na pokraji savany: zde jim nehrozili ani kaučukáři, ani invaze zchudlých zemědělců, protože tamní půda se pro pěstování čehokoliv nehodila. Proto tam ještě v roce 1980 žilo v rezervaci asi 1100 Munduruků, což byl skličující počet oproti dřívějším dobám. Uprostřed každé vesnice byl dům mužů: jejich hlavním posláním kdysi bylo válčit proti svým sousedům a tak tyto domy představovaly jakýsi generální štáb, kam ženy neměly přístup.

Ženy obývaly domy postavené v kruhu kolem ústředního prostranství, na němž se konaly vesnické slavnosti a obřady. Obytné domy byly tedy sídlem žen, kde ženy vychovávaly děti, připravovaly jídlo a dům byl zároveň ložnicí. Ke spaní měly jak ženy, tak muži známé závěsné sítě, zvané hamaka. Muž navštěvoval svou ženu, když se potřeboval najíst, pohrát s dětmi, nebo se milovat, a také, když byl nemocný a vyžadoval ženinu péči. Muži odcházeli od své matky žít v domě mužů již v pubertě, tedy kolem třinácti let. Mužská část vesnice měla na starosti většinu náboženských a léčebných úkonů: muži byli šamani a léčili nemocné, připravovali veškeré obřady, organizovali slavnosti; starali se o duchovní věci, jako bylo spojení s duchy a nadpřirozenými bytostmi, pořádali obřady za úspěšnou sklizeň a vydařený lov.

MUNDURUCKÉ HOSPODAŘENÍ
Pokud šlo o obživu, byli tito Indiáni především zahradníci. V lese vymýtili prostranství, porazili menší stromy, velké podřezali, aby uschly, a potom je zapálili; všechnu tuto biomasu spálili: popel sloužil jako hnojivo pro záhony, které na volném prostranství osázeli různými plodinami, jako byl maniok, banány, suchá rýže, ale takésladké brambory, kukuřice, fazole, cukrová třtina a bavlna. Některé plodiny jako kukuřice a fazole dávaly úrodu jen první rok, maniok, hlavní pěstěná plodina, potom dva roky. Znamenalo to po dvou, nanejvýš třech letech zahradu opustit a o všechno ostatní se už postarala příroda: v tropickém podnebí se les velmi rychle obnovoval. Za dvacet let se mohla na místě původní zahrady vymýtit nová.

Vedle toho ale Mundurukové nezapomněli na původní lidská řemesla: sběr a lov. Sbírali také divoce rostoucí ovoce a plody. Brazilské ořechy se jedli syrové i vařené v kaši z manioku, česalo se ovoce z palem3murphy1 a různé bobule. Ovoce hlavně sloužilo k přípravě nápojů. Tyto potraviny ale nebyly příliš bohaté na bílkoviny. Proto měl důležité poslání lov. Mundurukové lovili tapíry, několik druhů divokých prasat, jeleny, morčata aguti, hlodavce paky a opice. Původně lovili s pomocí luků a šípů, později se dostali i k brokovnicím. Zatímco pěstování plodin na zahradách bylo především starostí žen, lov byl záležitostí mužů. Vzhledem k tomu, že všichni dávali přednost především masu, byl lov považován za výsadní mužskou záležitost. A to přesto, že úspěšnost mužů v lovu nebyla příliš vysoká, takže většina mundurucké potravy pocházela ze zahrad a ze sběru. Ale pravdou je, že muži se při svých loveckých výpravách také podíleli na sběru a hlavně na rybolovu. Lov byl záležitostí období dešťů, rybolov naopak období sucha.

DĚLBA PRÁCE PODLE POHLAVÍ
Většina hospodářských úloh byla přesně rozdělena podle pohlaví. Muži dělali hrubé práce na zahradách, především při jejich zakládání, protože klučení lesa vyžadovalo fyzickou sílu; a jak jsme již řekli, muži byli také lovci a rybáři, tedy obstarávali hlavně zdroje bílkovin. Ženy kromě toho, že řídily chod domácnosti, měly na starosti pěstování plodin na zahradách, což znamenalo sázet rostliny, čistit záhony od plevele, sklízet úrodu; většina sběru divokého ovoce a bobulovin byla závislá na nich; ale také se podílely na rybolovu. Muži obvykle lovili ryby s pomocí luků a šípů, což vyžadovalo velkou zručnost a zkušenost; někdy se však lovily ryby tak, že se na potoce postavila hráz a proti proudu řeky se ve vodě vymáčelo dřevo a kořeny jedné tropické liány, jejíž jedovatá šťáva potom ryby omráčila. Ženy měly za úkol omráčené ryby sbírat do košů.

Zvláštností této dělby práce bylo košíkářství. Mundurukové byli vynikající košíkáři a na těchto výrobcích se zračilo jejich neobyčejně vyspělé estetické cítění. Tomuto řemeslu se kupodivu věnovali pouze muži, což je pozoruhodné, protože to by od těchto bývalých válečníků málokdo očekával. Koše se splétaly z listů palem a používaly se pro nošení dříví na otop, plodin ze zahrad, ovoce a ořechů z pralesa. Nosily se zavěšeny za popruh, který byl opřen o čelo nebo o hruď nosiče. Malé košíky se vyráběly z kůry popínavých rostlin, do nichž se vetkaly maniokové listy. Tyto výrobky sloužily také pro výměnný obchod. Muži rovněž pletli sítě na sklízené hlízy manioku a z podobného materiálu dělali klece na přenášení kuřat. Slepice dostávali výměnou za koše od brazilských obchodníků, ale jedli jenom kuřata, vejce dávali jíst psům. Mužskou prací bylo rovněž vyrábět náhrdelníky, kdy se různé drobné předměty navlékaly na rybářské vlasce.

ČERVENÍ A BÍLÍ
Příbuzenství ve společnosti Munduruků představovalo základ všeho, co my řadíme pod pojem ,sociální vztahy‘. U přírodních národů obecně platí, že lidé nejsou pouze jedinci, ale jsou osobami, od nichž se požaduje, aby se chovali vždy jako části celku, jako členové komunity. Takže každý jedinec hrál svou sociální roli a spolupracoval s ostatními takto dopředu čitelnými postavami. Společnost byla tedy chápána jako kolektiv těchto sociálních bytostí a jejich sečlenění odpovídalo jejich rolím uvnitř komunity. Platila jednoduchá zásada: každý člověk musel dostat svou úlohu ve vesnickém společenství, nikdo nemohl zůstat mimo. Toto sociální zařazení podléhající příbuzenským vztahům chránilo každého jedince jako člena kolektivu před všemi vnějšími i vnitřními nebezpečími: před cizím napadením, před nenadálou neúrodou, před jakoukoliv nemocí, před ztrátou bližního. Co Mundurukům chybělo v porovnání s naší civilizací (úroveň technologie, politická organizace) bylo nahrazováno rovností všech členů a soudržností kolektivů. Jediné odlišení, jež tato společnost znala, se týkalo pohlaví, věku a okolností narození (komu se dítě narodilo, koho si bude moci vzít za partnera).

Příbuzenské skupiny, na něž se mundurucká společnost členila, byly zároveň pracovními skupinami, jejichž členové si pomáhali, takže se tito lidé navzájem podporovali a dělili o všechny své statky, především o potravu. Nejednalo se ani tak o pokrevní svazky mezi členy takové skupiny, ale o sociální adaptaci každého jedince uvnitř komunity: důležité tedy nebylo genealogické spojení mezi nejbližšími příbuznými, ale především uspořádání základních ekonomických a sociální jednotek, jakými byly jednotlivé domácnosti. Proto tím základním sociálním aktem v této domorodé společnosti byl sňatek. A právě podle sňatkových pravidel bylo možné pochopit sociální mobilitu uvnitř každé vesnice. Manželé Murphyovi právě proto kladli velký důraz na úlohu pohlaví, tedy zda se jedinec narodil jako dívka, nebo jako chlapec. Podle nich to bylo základní odlišení sociálních úloh mezi Munduruuniky. Tito lidé věřili, že jsou si všichni navzájem příbuzní, ačkoliv nikdy nesledovali své pokrevní vazby; důvod byl prostý: pozůstalí nesměli nikdy vyslovit jméno zemřelého; místo něho používali pouze jeho příbuzenské označení: děd, otec, syn, vnuk atd. Veškerá genealogie se takto po jedné, dvou generacích ztrácela. A proto byly důležitější příbuzenské vztahy, jež se budovaly na základě sňatků. Nejen že se na nich stavěla celá architektura společnosti postavená na odlišné úloze muže a ženy, ale s pomocí sňatkových pravidel se významně rozšiřovala celá sociální síť mundurucké společnosti.

Základem sociálního systému těchto Indiánů bylo rozdělení každé vesnice do dvou polovin (moiet). Označení těchto polovin bylo ,červená‘ a ,bílá‘. Tyto poloviny byly exogamní, což znamenalo, že muž z ,červené‘ poloviny si mohl vzít pouze ženu z ,bílé‘ poloviny. A protože Mundurukové byli patrilineární, stávali se děti členy té poloviny, k níž patřil jejich otec. A aby to bylo zábavnější: když se ,červený‘ muž oženil s ,bílou‘ ženou, musel se po svatbě odstěhovat do ,bílé‘ rodiny své manželky. Mundurukové byli tedy patrilineární (dědili své sociální postavení po otci), ale zároveň byli matrilokální (nová rodina žila spolu s rodinou ženy). Je docela možné, že pro vyloučení případných konfl iktů uvnitř rodiny, byly domy mužů instituce docela vhodná pro udržení klidu v rodině. Rozvod byl u Munduruků velice jednoduchý: buď žena opustila svého muže a vrátila se zpět s jiným, nebo muž opustil rodinu své ženy a přestěhoval se ke svým rodičům. V obou případech komunita rozvod uznala.

Vlastnictví bylo u Munduruků zanedbatelné. Ten, kdo organizoval práce na vymýcení kusu lesa, aby tak vznikla nová zahrada, nebyl vlastníkem pozemku, ale pouze mu patřila úroda; stejně tak nikomu nepatřila zvěř v lese nebo ryby v řece, ani právo lovit nebo rybařit. Domy se považovaly za společný majetek jejich obyvatel; ostatně vesnice měla obvykle životnost nejvíce deset let a pak se její obyvatelé přestěhovali jinam. To, čemu mi říkáme osobní vlastnictví, se tak týkalo pouze mobiliáře: ošacení (toho ale nebylo příliš, protože tito lidé chodili původně téměř nazí), nádobí, zbraně, nářadí (ostatně ani toho nebylo mnoho, protože všichni museli tento ,majetek‘ unést, když se stěhovali).

MISTŘI V UMĚNÍ TETOVÁNÍ
Mundurukové ale nevynikali v minulosti pouze jako obávaní lovci lebek. Byli mistry tetování. Lze říci, že v tomto oboru vynikali nad jiné a byli svým způsobem ojedinělí v celé jižní Americe. Bohužel tento zvyk odešel spolu s jejich válečnou vášní. Poslední z nich se nechali tetovat někdy ve 40. letech minulého století, takže 3murphy2Murphyovi už toto řemeslo nezažili. Vášeň Munduruků pro tetování by byla jistě v dnešní době vysoce oceňovaná a díky umělecké hodnotě jejich výtvorů by se možná dostali i do dějin užitného umění. Tetovat se začínali už v útlém dětství, tedy zhruba v šesti až sedmi letech, o nějakých deset let později bylo celé dílo považováno za hotové. To už měli všichni kompletní výzdobu těla za sebou: každý vzor, každý výtvor na kůži byl znamením buď vrcholného mužství, nebo plodného ženství. Tetovali se totiž nejen chlapci, ale také dívky.

Vzory sestávaly z jemných souběžných čar, jimiž bylo poseto takřka celé tělo, končetiny i trup. Každý motiv připomínal abstraktní řadu dlouhých ptačích per. Pruhy sestavené z kosočtverců lemovaly horní část hrudníku a souběžné čáry pokračovaly až k pasu. Křížové šrafování zdobilo zbytek těla, pouze oči byly zvýrazněny elipsou a ústa zakřivenými čarami. Tváře se tetovaly až k uším a tyto vzory připomínaly ptačí křídla. Domorodými umělci byli jak muži, tak ženy. K tetování se používaly ostré hřebeny vyrobené z trnů, které se namáčely do požadovaných pigmentů. Po každém vpichu hřebenem se rána potírala šťávou z jednoho druhu tropického ovoce (genipap), aby se pigment nedal smazat. Tato šťáva se také používala na vybarvení kůže mezi vytetovanými linkami.

Původ tetování Mundurukové přenesli na stvořitele a mýtického hrdinu, který se jmenoval Karusakaibo. Ten byl nositelem mimořádné nadpřirozené moci, stvořil všechny lidi a většinu zvířecího světa. A tak jako se dítě rodí z lůna matky, tak se také Indiáni zrodili z lůna země.To on předal Indiánům zahradnické dovednosti, ale nejen to: také všechnu kulturu včetně umění preparovat lebky a stavět domy mužů. Jako většina mýtických hrdinů sledoval tytéž cíle jako domorodí mužové: byl skvělý lovec, byl zcela soběstačný a nezávislý na ostatních tvorech, žil sám v pralese, vyhýbal se ženám. Stal se ideálem pro mužskou část munduruckého národa. Byl to Karusakaibo, který tetoval všechny Indiány, když přišli na zem, na znamení toho, že on je vyvedl z temnot.

V mundurucké ideologii ptáci zastupovali stejné ideály jako tento mýtický hrdina. Ptáci byli stejně tak soběstační, protože také lovili, a žili podobným samotářským způsobem v pralese jako on. Ptáci snášeli vejce, aby se z nich zrodili noví ptáci, takže ke svému zrodu nepotřebovali ženy. Právě nepohlavní rozmnožování bylo blízké představě, jak si Indiáni představovali, že Karusakaibo stvořil lidi a ostatní tvory. Ostatně i mužské přirození připomínalo těmto lidem ptáka s krátkým zobákem, čímž chtěli naznačit, že mužství pocházelo z nadpřirozeného zrodu. Proto bylo také výsadou všech mužů žít jako pták. Po tomto krátkém seznámení s mytologií je tedy jasné, proč právě znaky připomínající ptačí tělo byly součástí vzorů tetovaných na tělech těchto Indiánů.

LOVCI LEBEK
Pro slavnostní oblečení si Mundurukové pořizovali různé čepce nebo spíše věnce vyrobené z peří, jejichž výzdoba spadala až na ramena, a k tomu se oblékali do jakýchsi zástěr ze pštrosího peří, které měli přivázané kolem pasu. Indiáni nosili tyto tělesné ozdoby, neboť byli přesvědčeni, že v peří spočívá božská potence. Nelze se tedy divit, že peří ptáků se objevovalo také v souvislosti s nechvalně známým zvykem Munduruků zabíjet lidi pro jejich hlavy. Peří bylo považováno za vrcholnou ozdobu uťatých hlav, protože tito lovci věřili tomu, že jinak by tyto trofeje neměly žádnou magickou sílu. Ostatně v tom se Mundurukové nijak nelišili od většiny indiánských kultur, které si cenily ptačího peří více než zlata a s péry ptáků z tropických pralesů se vesele obchodovalo v celé Americe již v předkolumbovské době. Ale vraťme se k ,lovení hlav‘.

Válečné výpravy Mundurukové podnikali vždy v období sucha a obvykle s nimi končili s příchodem dešťů. Každého válečníka na této anabázi doprovázela manželka nebo sestra, která mu pomáhala tím, že mu nesla nezbytné vybavení: potraviny na cestu, hamaku a zbraně. Ženy se také mohly starat o zraněné a podle některých zpráv prý uměly „chytat šípy nepřátel v letu“. Útok na nepřátelskou vesnici se obvykle začal k ránu, ještě za šera: útočníci stříleli zapálené šípy na střechy vesnických domů a čekali, až chytnout. Požár spolu s tetovanými těly a obličeji Munduruků způsobil paniku: lidé vybíhali z domů a stávali se snadnými oběťmi útočících cizinců. Je zřejmé, že tetování v tomto případě patřilo k významné psychologické výbavě munduruckého válčení.

Všem nepřátelům, kteří padli rukou Munduruků, válečníci uřízli hlavy, výjimečně i ženám. Nicméně pokud šlo o ženy, dávali nájezdníci přednost únosu; dokonce i děti se staly jejich zajatci, ale podobně jako ženy i je 3murphy3začlenili do své společnosti. Což znamenalo přiřadit je do jedné z polovin, určit pro ně klan a posléze je po těle, končetinách a obličeji potetovat. Tetování bylo hlavním rozlišovacím znakem těchto Indiánů v porovnání s ostatními národy Brazílie. Utnuté hlavy byly usušeny, ozdobeny a vybarveny červeným rostlinným barvivem urucú, jež dalo Indiánům nesprávné rasové pojmenování ,rudoši‘. Mundurukové věřili, že hlavy měly nadpřirozenou moc oslovovat duchy divoké zvěře a zvyšovat její plodnost. Neboť podle této víry mělo každé lovené zvíře svého ducha, který ho chránil a zajišťoval jeho plodnost.

Od hlav se tedy očekávalo zvýšení účinnosti lovu, vyrovnání sil mezi přírodou a společností. Proto bylo obvyklé, že majitel hlavy byl přesvědčený o tom, že se mu bude při lovu dařit, neboť úspěšnost lovu byla v této společnosti považována za nejdůležitější schopnost muže. Aby se moc uťatých hlav projevila co nejdříve, musely hlavy hned po návratu z válečné výpravy projít řadou rituálů, při nichž se nevelebila veřejně pouze statečnost válečníků, ale rovněž sociální pouta mezi muži a ženami každého klanu.
Vlastník uťaté hlavy dostal ocenění v podobě rituálního jména, jež mu náleželo další tři roky. Ostatní se k němu chovali jako k nedotknutelnému, takže se nemohl účastnit ani každodenních rozprav a proslovů. Na uši zabitého nepřítele se navěsily přívěsky z peří pěti různých druhů ptáků: každé pírko tak představovalo eponym klanu. Protože přívěsek nesměl být delší než vlasy na hlavě, byly hlavy dlouhovlasých nepřátel obzvláště ceněné. Peří, hlavy a tetování tak dodávaly munduruckému válečníkovi duchovní sílu zvířat, zabitých nepřátel a mýtického hrdiny. Tyto artefakty nebyly pouhou ozdobou, ale dostávaly tak spirituální význam, jenž šel nad každodenní rámec času a prostoru toho světa, v němž tito záhadní Indiáni žili.

Pro manžele Murphyovi byla cesta do Amazonie v roce 1952 iniciační poutí. Po návratu dokončili svá studia a stali se z nich, především pak z Roberta, renomovaní antropologové. Přesto, že ještě na počátku 60. let spolu se svými dvěma dětmi projeli Saharu až k ohbí řeky Nigeru, kde studovali život Tuaregů, už nikdy se jim nepovedlo zaujmout posluchače tak jako kdysi na univerzitě v Berkeley, kde zužitkovali své mundurucké poznatky ze studentských let. Robert měl strašnou životní smůlu: v roce 1974 u něho našli nezhoubný, ale zákeřný nádor na páteři, který ho časem odkázal na vozík. To změnilo na posledních 16 let jeho profesionální život. Jako paraplegik se začal zabývat antropologií postižených lidí a tomu nakonec věnoval svou poslední práci The Body Silent: The Different World of the Disabled z roku 1987.

Robert Murphy (1924–1990)
Americký antropolog, který spolu se svou ženou Yolandou působil na počátku 50. let 20. století
mezi Indiány na pomezí amazonských pralesů a savan Mato Grosso; jejich terénní výzkum
zachránil pro dnešek úžasnou kulturu Indiánů Munduruků.

Hlavní díla:

1958 Mundurucu Religion
1960 Headhunter’s Heritage: Social and Economic Change Among the Mundurucu Indians
1974 Women of the Forest
1978 Evolution and Ecology: Essays on Social Transformation
1989 Cultural and social anthropology: An overture, č. Úvod do kulturní a sociální
antropologie, Slon 1998 a 2004

Přidat komentář