Sabine Kuegler: prales, divoši a jedna dívka

Po roce 1989 vtrhly gendre studies i do poněkud zatuchlého českého světa. Ale trvalo několik let, než se zformovala sociologická obec a ustálil bulvár zhruba do dnešní podoby. Teprve potom mohl začít nový boj za práva žen. Nejdříve se ovšem musely zrušit všechny symboly, jimiž obšťastňoval ženy komunistický režim, a až poté jsme se mohli plně ponořit do kampaní, které k nám proudily se západními větry. První velkou akcí bylo vyšťourat něco v příbuzenských vztazích. Kolem přelomu tisíciletí se už skoro každá celebrita upamatovala na to, jak ji zneužíval coby světa neznalou dívku nějaký její příbuzný. Bulvár mlsal skandály dříve, než nám vše dopodrobna vysvětlili psychologové a posléze i sociologové. Když už to příliš netáhlo, přišla nová kampaň: viditelné násilí na ženách tentokrát ze strany přítele, či dokonce manžela. Bulvár si opět zamlsal a začaly se stavět azylové domy.
sabine_kuegler
Zájem o ženy v nebezpečí vrcholil. Tehdy přišlo nakladatelství Ikar s nápadem založit edici Životní příběhy, kde ženy líčily svá dobrodružství, jež se jim v životě přihodila. A kupodivu se v této edici dalo oddělit zrno od plev a najít zde ojedinělé svědectví mladé ženy o životě mezi lidmi, jež byli posledními svědky pravěku právě v době, kdy my jsme zde v Česku byli posledními svědky socialistického experimentu. Onen zvláštní příběh se udál na Nové Guineji v lůně pralesa, kam ještě našinci nedorazili se svými kamerami, aby nám to přiblížili v televizní cestománii.
Ale nejprve si přibližme osoby a jejich obsazení. Hrdinkou našeho vyprávění je jeho autorka Sabina, která vzpomíná na deset let strávených mezi lidmi, jež za dob našeho „obrodného procesu“ žili ještě v době pravěku. Ten příběh ale začal mnohem dříve: její matka Doris ve svých dvanácti letech slyšela přednášku Alberta Schweitzera, která ji natolik okouzlila, že se rozhodla, že bude stejně jako on pomáhat v misionářské práci v nějaké daleké zemi. Příležitost a spřízněnou osobu hledala dost dlouho. Až ve třiceti letech poznala Klause Kueglera, pracovníka Lufthansy.
A oba se ubezpečili, že mají stejný cíl: pracovat v některé rozvojové zemi. Vzali se a jejich první štací byl Nepál, horský kmen Danuwar Rai, kde se jim v roce 1972 na předměstí Káthmandú narodila Sabina, naše autorka. Z politických důvodů museli z Nepálu odjet a matka to psychicky neunesla: za týden tam prý zešedivěla. Když bylo autorce pět let, odletěla celá rodina na Novou Guineu. Otec Klaus byl v té době již zkušený lingvista a matka se starala o rodinu: vedle autorky odjela také o dva roky starší sestra Judita a o dva roky mladší bratr Kristián.

Západní Irian
Víme už, že děj našeho příběhu se odehrál na Nové Guineji, ale nikoliv ve východní části Papua, ale na druhém konci ostrova v indonéské provincii Západní Irian. V evropském měřítku jde o obrovské území na plocho (400 tisíc km2) i na výšku (nejvyšší hora Puncak Jaya 5029 m). Tvoří jej úrodná, vysoko položená údolí, bažinaté pobřeží s úchvatnou florou a faunou a druhý největší deštný prales na světě. Lidé sem přišli snad už před 45 tisíci lety a dodnes tam žije asi 250 papuánských a melanéských kmenů, které postupně vytěsňují muslimští indonéští přistěhovalci.
Dokonalá izolace tamních lidí trvala od doby kamenné a až do doby našeho vyprávění byl v horách kontakt se sousedy doprovázen nejen vyčerpávajícím pochodem, ale i smrtelným dobrodružstvím. První cizinci, kteří sem přišli až v 7. století, byli obchodníci z Jávy a ze Sumatry. Evropané se zde objevovali od 16. století, ale až v roce 1678 tu zavlála holandská vlajka a v roce 1855 se tady usadili první misionáři z Německa, jejichž poslední voj tvořila rodina Kueglerových. Za války sem vtrhli Japonci a v roce 1963 si tuto západní část Nové Guineje anektovali Indonésané.
Žije tu sedm set druhů ptáků, z toho 38 endemitů, z nichž nejznámější je kasuár, ozdoba zoologických zahrad; ale také dvě stě druhů hadů, ba i varani, hojnost ryb v řekách i v moři, exotičtí motýli a pavouci neuvěřitelných rozměrů. Deštný prales skýtá více než dvanáct tisíc druhů rostlin, včetně ozdob botanických zahrad ve světě: orchideje, kapradiny, liány; ale i známé a komerčně využívané rostliny: banán, kokosová palma, ananas, sladké brambory. Z tykví potom domorodci vyrábějí nádoby na jídlo, hudební nástroje a pro pány i toulec na penis.
sabine_kuegler2
Objevení národa Fajuů
Krajina v Západním Irianu byla krásná, zelené pahorky se táhly jako vlny do dálky, lidé byli pestře oblečení, třpytící se moře u nohou. Kueglerovy děti toto prostředí nasály s opojným pocitem a objevitelskou vášní, aniž by věděly, kde vlastně jsou. Jejich osud se začal spřádat v roce 1978, kdy měl jistý Američan John postavit přistávací plochu na území kmene Dou. Když tu náhle vyběhli z pralesa čtyři muži, vypadali více než divoce, hrůza! Byli nazí, dvě kosti protažené nosy až pod čelenku, na hlavě černá pera, v ruce luk a šípy, na těle hlavy mrtvých zvířat, ozdoby z kostí.
A k tomu strnulý pohled a třes těla: nikdy totiž ještě neviděli bílého člověka. Byli to průzkumníci kmene Fajuů a chtěli se dozvědět, co se nachází za hranicemi jejich kmene. Problém byl v tom, že členové kmenů neopouštěli nikdy svá území, neboť mimo hrozila vždy smrt. Neznámí domorodci vyrazili ze sebe jen několik slov a zmizeli v pralese. Američan si slova foneticky zapsal na kus papíru a odletěl. Otec Klaus byl už známý lingvista a podařilo se mu slova z papíru vyluštit: „Dva až tři dny cesty západně od kmene Dou“.
Tak byl objeven také nový novoguinejský jazyk. Tito lidé (budeme jim říkat Fajuové) byli nechvalně známí ve svém okolí jako brutální válečníci a sousedi proto o nich raději vůbec nemluvili. Nicméně v pralese se informace šíří rychle a tak otec našel brzy mladíka jménem Nakire: ten byl původem Faju a měl jim usnadnit jazykovou komunikaci. Nejprve se ale vůbec nedařilo tyto lidi v pralese nalézt podle původního vzkazu na papírku. Až se jednou otci Klausovi po systematickém průzkumu pralesa povedlo spatřit svého prvního Fajua. Když se k němu přiblížil, vypadal muž příšerně a strašlivě smrděl.

Stěhování do pralesa za Fajuy
Sabina vzpomíná, jak se stěhovali k Fajuům do oblasti, již nazvali Ztracené údolí. Bylo jí tehdy sedm let. Ten den bylo horko, bez mráčku, úmorné dusno, nemilosrdné slunce, i ptáci byli poschovávaní ve křoví. Nejprve let letadlem ze základny Danau Bira ve vnitrozemí, kde si bílí lingvisté, antropologové, piloti, misionáři postavili základnu a kde se připravovali na své úkoly v pralese. Pak hodinu helikoptérou, než se dole objevily dřevěné chatrče pokryté palmovým listím. Nejprve viděli, jak se z nich rozběhly tmavé postavy do pralesa, aby se schovaly. Otec vystoupil z helikoptéry a vypadal jako Mojžíš.
Z pralesa k nim mířila skupina mužů, tiše, neslyšně. Vypadali divoce, vyšší než jiná etnika, tmavá pleť, kudrnaté černé vlasy, úplně nazí, černé neproniknutelné oči, nos protažený dlouhými tenkými kostmi: dvě kosti mířily nahoru, třetí napříč, nad obočím dvě ploché kosti svázané lýkem. Někteří z mužů měli na hlavě černá pštrosí pera, v jedné ruce luk a šípy, v druhé kamennou sekyru. Jejich obličeje byly děsivé a temné; ti muži nikdy neviděli bílé děti a chtěli si sáhnout na jejich světlé vlasy. Ano, byli to domorodci z kmene Fajuů.
Fajuové se na pozdrav třou navzájem čely a tak se Sabina vyděsila, když ji náčelník Baou takto pozdravil. Dětem se bílá čela zbarvila do černa od potu a špíny domorodce. Na kraji mýtiny stálo několik nahých žen, na rukou měly malé děti. Nahé ženy vypadaly jako muži, jen byly o něco menší, mezi nohama měly pruh spletený z kůry, jejich prsa byla povislá, někdy až k pupku, děti byly také malé, některé s velkými nafouklými bříšky (červy ve střevech), jiné měly načervenalé vlasy (nedostatek vitamínů). Když se k nim Sabina přiblížila, děti křičely a zmizely i se ženami v pralese.

Nový domov
První, co museli udělat: postavit si vlastní obydlí. Na mýtině, kde mohla přistávat helikoptéra, byl z jedné strany prales a v něm schovaná domorodá vesnice a z druhé strany řeka. Dům si postavili na kůlech (to kvůli záplavám) mezi řekou a pralesem. Vymožeností civilizace bylo pomálu: ve dveřích závěsy, dvě umyvadla, kádě na sběr dešťové vody na pití a vaření (ale v době sucha bylo nutné převařovat vodu z řeky), dále kerosinová kamínka na vaření, rádio na UKV, baterie na proud. Postele s pěnovými matracemi, nad nimi moskytiéry. Na záchodě se splachovalo vědrem říční vodou, v koupelně byla sprcha, cementová podlaha, umyvadlo.
Venku časem ještě přibyly dva sruby, menší otcova pracovna, kde otec Klaus luštil záhady jazyka Fajuů, větší srub pak pro hosty, kteří ale takřka žádní nebyli. To byl nový domov autorky a její pocit štěstí tam trval dlouho, neboť to byl život bez stresu a bez pravidel. Otec zavedl s Fajuy výměnný systém darů. Za jídlo nebo předměty dostávali nože, rybářské háčky, lana. Sabina tak vyměnila s jedním chlapcem luk za zrcátko. Když se ovšem hoch do něho podíval, zařval a upustil ho a bílé děti se mu smály. Jeho dar byl pro vesnici senzací: viděli se v něm poprvé v životě. Chlapec se jmenoval Tuare a stal se autorčiným velkým kamarádem.
Domorodé děti neuměly žádné hry a tak je Kueglerovi učili fotbal, na schovávanou, a ony je zase jak rozlišovat jedlá zvířata, jedovaté rostliny, jak rozdělat oheň, vyrobit nůž z bambusu, postavit malou chýši jako ochranu před častým deštěm. Sabina sbírala zvířata všech velikostí od pavouků a jejich vajec přes brouky, žáby, stromové klokany až po kuskuse (šplhavý vačnatec). Děti spolykaly všechno: pavouky, brouky, červy, ryby (kdyby to věděla matka Doris). Autorka tak v deseti letech byla schopná v pralese přežít, ale uprostřed německého velkoměsta by zahynula. „V džungli jsem se naučila přežít, respektovat ji, ovládat, do jaké míry je to člověku umožněno. Stala jsem se tím, čím byl Tuare: dítětem džungle.“

Co Fajuové v pralese jedli
Fajuové neznali železo ani jiné kovy, jen dřevo a kámen. Ale již lovili luky a šípy. Živili se vším, co prales poskytoval. Muži lovili hady, ptáky, krokodýly, ryby, ženy žáby, larvy brouka klikoroha, ale základem jejich stravy bylo ságo, těsto, které se získávalo z dužiny jedné z palem. Později přidali i sladké brambory. Zvláštní postavení měli u nich prasata. Byla to polodivoká zvířata, která ale měla vždy svého majitele a jeho jediného poslouchala. Když se vepříci narodili, muži je nosili jako vlastní děti při sobě, krmili je, spali s nimi, až je po několika týdnech zvířata začala považovat za své rodiče.
Adaptace byla u těchto inteligentních zvířat doživotní. Prasata jsou dodnes členové rodiny a jejich maso je považováno za prestižní pokrm. Proto se zabíjejí jen při výjimečných slavnostech, jakými jsou první menstruace dívek nebo svatby. Ale jinak byl v pralese omezený výběr potravy: jedlo se převážně ságo, maso, ryby, plody chlebovníku, banány, papáje, kasbi (kořeny malého stromu, které chutnají jako brambory). Velkou pochoutkou bylo maso krokodýlí a hadí. Když Fajuové ulovili krokodýla, byla vždy velká slavnost. Vyrobili nad ohněm dřevěnou konstrukci, na ni se položilo maso a po několika hodinách bylo připraveno k jídlu.
Stejně tak připravovali maso vepřové, pštrosí, klokaní či rybí. Děti si oblíbily obrovské červené mravence, jichž byla hojnost. Jejich pokousání bylo bolestivé, ale chytaly je pevně za hlavu a tělo rychle ukously. Chutní byli i kaloňové, „ovocní netopýři“, kteří ve dne spali na stromech, takže se dali snadno chytat. Pekli se celí na ohni. Fajuové je obalili v ságu a upekli zabalené v listu. Jedli ale i bílé červy, kterých byl plný prales: pražili se nad ohněm a byl to požitek. Jednou za pět let dozrálo liči a několik týdnů se nejedlo nic jiného. Zrníčka se plivala na zem a byla pochoutkou pro prasata.

Jak ulovit krokodýla
Po jídle Fajuové obvykle vyprávěli lovecké historky, což nespočívalo jen v ústním podání, ale oni to představovali i jako tanec či pantomimu. Nejsložitější byl lov krokodýlů. Nejprve se musely splést dlouhé pásy ze stromové kůry, pak muži vzali kamenné sekery a pádlovali k řece, kde se tato zvířata vyskytovala. Muselo to být místo, kde byl malý proud, aby tam krokodýli mohli klást vejce, ale aby tam byl také dostatek velkých ryb, jimiž se živili. Lov začínal, když slunce na obloze kulminovalo, aby bylo vidět na dno řeky.
V tu dobu bylo nesnesitelné vedro, zvířata ležela u dna a spala jako vše v pralese. Tehdy skočil nejmladší muž do řeky a snažil se spícímu zvířeti nasadit pás na přední nohy. Když se to povedlo, vytáhli živé zvíře z vody a ubili ho sekerami. Lovili jen pro svou potřebu, nikoliv pro zábavu nebo ze sportu. Ze zvířete využili maso, kůži a zuby (na ozdobu), vnitřnosti se zakopaly, aby je nemohla vidět žádná žena, jinak by prý zemřela. Sabina tvrdí, že nejlepší maso je z ocasu a chutná ještě lépe než bílé hadí maso. Není divu, že si po návratu do Evropy nemohla zvyknout na naše maso. Ostatně ke krokodýlímu masu se váže jeden příběh.
Jednou Kueglerovým vzal z roštu tuto vyhledávanou pochoutku – kus krokodýlího ocasu – náčelníkův syn. Když se to dověděl náčelník Baou, syn čekal odplatu, neboť takový byl u Fajuů zvyk. Ale rozčílený otec Klaus, když se uklidnil, vzal kus masa a přinesl jej do vesnice, chlapce objal a maso mu daroval. Toto gesto bylo pro domorodce nepochopitelné, ale byl to jeden z prvních kroků, který vedl tento zapomenutý národ, jenž znal jen nenávist a odplatu, k budoucímu míru. Autorka k tomu poznamenává: „Znamenalo to, že láska je silnější než nenávist a že srdce těchto lidí můžeme změnit jedině svým vlastním chováním, ne velkými slovy.“ Jako by to řekl Václav Havel…

Kde se v duši Fajuů bralo zlo
Fajuové nevěřili v přirozenou smrt: člověk buď zahynul v boji po zranění šípem nebo na následky kletby; první úmrtí bylo důvodem pro krevní mstu, do které se zapojila rodina mrtvého, ba celý kmen a pomsta šla nejen za pachatelem, ale mohla se týkat celé vesnice i celého kmenu. Do této fatální vendety patřila i kletba, protože stačila banální hádka, která místo přirozené smrti mohla být v očích domorodců chápána jako příčina kletby, jež mrtvého zabila. Výsledek byl stejný: povinnost mrtvého pomstít. A protože každý patřil k nějakému kmenu Fajuů, musili proti sobě vyrazit vždy všichni bojovníci dvou skupin.
Tak mohl být zabit každý: muž, žena i dítě. Navíc každý náčelník musel svým mužům dodat dostatek žen. Fajuové totiž žili v polygamii a válečné výpravy se konaly také proto, aby ukradli v jiné vesnici nebo jinému kmenu nějakou ženu. Jestliže se podařilo zabít ženina muže, odvlekli ženu i s jejími dětmi. Samozřejmě tento čin musel být potrestán, a tak se domorodci dostávali do permanentního válečného stavu. Proto se počty Fajuů neustále snižovaly, až jich zbylo jen několik set. Stala se z nich kultura, jejíž jedinou životní snahou bylo v této válečné vřavě přežít. Přitom všichni Fajuové, jak tvrdí Sabina, chtěli už žít v míru, nechtěli už dále zabíjet.
Leč nevěděli jak přestat, neboť krevní msta byla jejich zákon. Proto byla mezi nimi důležitá přítomnost Kueglerovic rodiny: bílí patřili do úplně jiného kmene a byli tak neutrální vůči všem ostatním kmenům Fajuů. Tak se mohli domorodci z různých vesnic u nich setkávat a komunikovat mezi sebou, dělit se o jídlo, mluvit o lovu. Byl to důležitý první krok, neboť trvalo řadu let, než se vražedná tradice prolomila. Když matka Doris časem zřídila školu pro místní děti, dařilo se jí dřívější malé nepřátele usmiřovat, až se z dětí stali přátelé a jejich nové vztahy přetrvaly do dospělosti.

Jak vypadá válka v pralese
Jednou ukázali Fajuové bílé rodině, jak vypadá válka ve skutečnosti. Nejprve se před jejich domem objevily dvě kanoe plné mužů. Děti a ženy z domorodé vesnice se rozprchly do pralesa, místní muži vytvořili skupinu a čekali, až cizinci vystoupí: vypadali divoce a zamračeně, plně vyzbrojeni. Obě skupiny mužů se posadily proti sobě a z jejich mluvy bylo zřejmé, že se hádají. Každý z nich držel luk a šípy při sobě. Hovor se proměnil v křik. Otec Klaus svolal celou rodinu do domku a zavřel. Atmosféra se neustále zhoršovala, až se muži postavili proti sobě, začali dupat do země, točili se v kruhu.
Pak vyrazili válečný pokřik. Luky napnuté, šípy připravené ke střelbě. Dali se jednotně do běhu jako v nějaké taneční choreografii: nejdříve běželi asi sto metrů od sebe, potom se otočili, zadupali a běželi k sobě, aby se zastavili pár kroků od sebe. To trvalo několik hodin, až se bojovníci dostali patřičně do transu: pohyby byly vláčnější, hlasy se změnily, bylo slyšet stálý bojovný pokřik. Nakonec napnuli své luky a začal boj a po něm ticho. Cizí muži posbírali raněné a odjeli ve svých kanoích. Domácí bojovníci seděli tiše a jen strnule koukali před sebe. Nikdo nebyl mrtvý, ale i lehké zranění mohlo v tropickém klimatu znamenat pozdější smrt z infikované rány.
Když někdo zemře, mají Fajuové ve zvyku žít s mrtvým v chatě, takže spí a jedí vedle nich; při rozkladu těla se potírají jeho tekutinou. Proto onen první Faju otci Klausovi tolik zapáchal. Po rozkladu ostatků pověsí lebku a čelist v chýši a stěhují se s ní. Důvod? Nevěří, že se s mrtvým ještě uvidí, proto ji mají na památku, jako my máme album s fotografiemi. Fayuové truchlí tak dlouho, jak starý člověk zemřel: v případě dítěte, jež nemá zuby, jen krátce (dítě dostane jméno až s prvními zuby). Když zemře starý muž či náčelník, truchlí se několik týdnů.

Konečně mír v pralese!
Když žije člověk v pralese, musí se stanovit přísná pravidla, aby se v tak těžkých podmínkách mohl jeden opřít o druhého, jinak je ztracený. Fajuové znali pouze zlého ducha, jenž se jmenoval Tohre; věřili, že v noci žere lidi, ale nežere jejich tělo, ale vyžere prý život z jejich těla. Proto domorodci neradi v noci opouštěli své chaty. Prales byl svět, kde nebyl rozdíl mezi skutečností a fantazií. Sabina byla překvapená, že nemají také dobrého ducha; říkala si: „My věříme v dobro, jinak bychom nenašli odvahu nechat všechno za sebou a vydat se daleko do cizího světa.“ Ze začátku viděla, jak si Fajuové nevážili přátelství jejich rodiny. U nich platilo, že co člověk nechá bez dozoru, už mu nepatří.
A tak jim Fayuové kradli vše, obzvláště když byli v Danau Biry: po návratu vždy něco chybělo a patřilo k folkloru, že se náčelník Baou nebo nějaký bojovník objevil v matčině spodním prádle, nebo otec našel hřebíky v jejich nose jako ozdobu. Rodina Kueglerových si tedy vybudovala tajnou komoru, kam shromáždili vše nejdůležitější a naskládali to do barelů: povlečení a šaty, hrnce a příbory, ručníky a mýdlo. Zmizelo i to. Pak se objevil Nakire, odvedl otce do pralesa, odkud přinesli barely zpět: Nakire, když zjistil, že se jeho krajané chystají barely ukrást, ukryl je v pralese.
Časem krádeže ustávaly a po čase se objevili Fajuové v čele s náčelníkem Baou a každý přinesl, co jim kdysi sebral. Náčelník Baou byl chytrý, logický, inteligentní; nechal postavit otcův domek na mýtině, kde byla neutrální půda mezi všemi kmeny Fajuů. Tady se domorodci setkávali a řešili problémy spolu s otcem Klausem. Dočkali se nakonec toho, v co všichni doufali: míru! Jen díky víře v dobro se Kueglerovi cítili bezpeční i ve Ztraceném údolí. Až jednou se otec dozvěděl od známého novináře, že nebyl první, kdo objevil tento národ. Už před více než před třiceti lety narazila holandská expedice na Fajuy, ale oni si to už nepamatovali.

Návrat do neznámého světa
Otec Klaus si uvědomil, že jde o alarmující proces zapomínání, jenž je typický pro umírající kultury. Ale to Sabina ještě nechápala. Stala se z ní za deset let mezi Fajuy domorodka a každý ranní zpěv ptáků zněl pro ni tajemně a podněcoval její fantazii. A když přiletělo letadlo s poštou, byla to vždy velká oslava: Fajuové přinesli s tancem poštu, matka uvařila hrnec rýže, rodina seděla u ohně s domorodci. Otec otevíral slavnostně dopisy se zprávami z domova. Bylo to pro ně jediné spojení se světem, s vlastí rodičů. To děti pochopily až mnohem později, tehdy v pralese to pro ně byl karneval.
Sabina opustila prales na konci roku 1989 a její přítel Tuare jí dal na rozloučenou cenný dar: krokodýlí zub, jímž se protáhne pramének vlasů darujícího a pověsí kolem krku obdarovanému. Tímto darem se odevzdá život obdarovaného do rukou darujícího. Když odjížděla lodí pryč, táhly se smuteční písně Fajuů dlouho po řece. Ona tvrdí, že by tehdy bylo pro ni jednodušší, kdyby zůstala v pralese, než to, co prodělala později v Evropě. „Idyla se najednou roztříštila, protože jsme byli dospělí a čas nezadržitelně ubíhal.“ Bylo jí sedmnáct, když se vrátila do Evropy. Ničemu nerozuměla, byl to pro ni kulturní šok. „Je její srdce šťastné?“ ptali se Fajuové otce Klause, který zůstal v pralese.
Srdce šťastné nebylo a šťastný byl až rok 2005. V Německu tehdy vyšla její první kniha o dětství prožitém mezi Fajuy, stal se z ní bestseler, byla vydána ve 21 zemích (byl podle ní natočen v roce 2011 úspěšný film). Ale především opět spatřila své fajuské přátele. Setkání ve Ztraceném údolí bylo bouřlivé, „všichni jsme mluvili rychle, jeden přes druhého a z našich hlasů bylo slyšet vzrušení“. Po této návštěvě se rozhodla stát se jejich zástupcem ve světě a svědčit o indonéské etnocidě. Fajuové už nechodí nazí, matčina škola zarostla pralesem, Tuare a Nakire jí ukázali své rodiny a otec za rok odjel do Evropy. Sabina doufá, že se tam ještě jednou vrátí, aby tam prožila stáří…

Sabine Kuegler (*1972)
Německá ochránkyně práv původních národů Západního Irianu (západní část Nové Guineje anektovaná v roce 1963 Indonésií), která prožila dětství na Nové Guineji a napsala o tom dvě knihy.
2005 Dschungelkind, česky Dítě džungle, překlad Jarmila Doubravová, Ikar 2006
2006 Ruf auf Dschungels, česky Volání džungle, překlad Jarmila Doubravová, Ikar 2007

Přidat komentář