Svízel není jen s televizí, ostatně s každou vizí, jež je nám – nejsem sám – zhola cizí. Cizí je i násilně realizovaná vize, tedy zřízení, jemuž ono profláklé médium slouží. Televizi můžeme vypnout, režimu se jen tak zbavit nelze.
Post illa verba dodávám, že můj odpor vůči režimu, pro jistotu mluvím o tom předcházejícím, byl bohužel beze zbraně. Z metru bych netrefil stodolu. Nesměl jsem studovat, ani pracovat. Přinejmenším v Praze, a to ani jako přidavač u zedníků. Musel jsem dojíždět do Horních Počernic. Odhodlaně jsem tam přemlouval své nadřízené, aby nekolaborovali s režimem, a po-lopatě, k níž měli blízko, jsem jim vysvětloval, proč. Tamějšího rodáka Vopěnku se mi dokonce podařilo přesvědčit. Bohužel si toho povšiml stavební mistr, vyložený slouha vládnoucí partaje. Došlo to tak daleko, že mě honil kolem míchačky spílaje: „Já ti dám pasivní rezistenci, ty zkurvenej reakcionáři!“
Kdo byl tehdy zařazen do kategorie reakce, ten to měl těžké. Už jsem se ve svých postilách zmínil o Jindřichu Chalupeckém, pro něhož byl reakcionářem každý, kdo bránil pokroku. Šlo mu o pokrok pravý, nikoli totalitní či stranicky povinný. Později jsem nejednou uvedl, že když mi onen bohulibý kunsthistorik napsal do Londýna „Reakce na mne útočí ze všech stran,“ dal do závorky – já to dávám do uvozovek – „Tribuna, Kostnické jiskry, Analogon, Svědectví“. Prostě nesnesl, když někdo brzdil vývoj umění. Nad úžasným výrokem malíře Otakara Slavíka „Umění je umění, a to se nemění“ jen mávl rukou. Dobře věděl a kázal, že Slavíkovo umění není od umět, ale od umělý. Stejně je tomu ve všech kulturních jazycích (art – artificial, Kunst – künstlich etc.). Umět umění je samozřejmě předpoklad, ale ne určující slovesný kmen.
U Slavíkova souvětí stačí škrtnout poněkud anakolutický dodatek – a máme krásnou větu holou, byť jaksi tautologickou. Když slovo samo pro nedouky nestačí, zbývá je zdvojit jím samým. V tom jazyčném spojení jsme jak bejby kojeni z vědra ňadra české mámy. Používám obrat Pavla Šruta jako mormon ve své zemi Utah.
I já jsem měl svou definici. „Umění je, co se za umění prohlásí.“ A proto umění prohlas ze svého hlásného kopce. Pro toto tvorba se pohla. Není žádná jiná opce. Dílo tě přežije, samo si dí „hyjé“, až jednou spočineš v kobce.