Sic jsme ještě nedolétli, přesto zdobíme se pentlí. Zatím nemůžeme shrnout létající koberce. To až po kopanci do bérce dojde na bilanci. Snad pak nedopadnem jak psanci.
Post illa verba dodávám, že už teď můžeme shrnout tvorbu tu jazykovou. Nejen naši, ale tu, co zavedli předešlí braši. Fotbal nebyl fotbal, ale kopaná, a fotbalová liga byla, česky řečeno, přebor v kopané. Kdo ten přebor vyhrál, byl přeborník. Na to byla mnemotechnika příborník. Nelze říci, že to tehdy nebyl jazyk. Jazyk to evidentně byl, avšak vyplazený.
Obávám se, že dnes je jazyk ještě vyplazenější. A nejde jen o to, „je to o tom, že“. Nechci mluvit stále o témže. Je to mluva, že by vzbudila se sůva, ano, ona athénská. Snad i ženská helénská, setsakramentská. Vsadili ji do plurálu od Chebu až k Uralu. V německy hovořícím Rakousku jsme na tom podobně. Řeč je zcela zprzněná. To vše ve jménu rovnosti gramatických rodů. Víceméně povinný je obourodový plurál, aby ženy nepřišly zkrátka. Ctiteli nevyplazeného jazyka se však takové rozšíření množného čísla jeví jako paskvil. Už i moje mužné děti málem letí na koštěti. Hoď si mincí stran pohlaví, platí panny, a ne hlavy. To by bylo. Pár výtek však stejně zbylo.
Dnes je muž
a zítra žena
pozítří je uražena.
Žene se pod růž i nůž.
Inu, jak z té bryndy ven? Nestihnem to za týden. Asi už v tom skejsnem, skončíme berdej-snem. Má dáti, dal? Běda, nedal či nedala. Tralala. Tedy noční můrou, nekonečnou túrou, k poslednímu posouzení, jež se zvrhne k zostouzení. Inu, pěkná perspektiva. Vrátný za branou se skrývá.
O Pánubohu nemluvě, stydí se i nemluvně. Co zde z toho všeho plyne, či ne. Činem je tělesný pojem, jenž skýtá svým tvarem dojem, a to tělo k pojmu spělo od století třináctého. Od Tomáše zvěst je naše. Duše podstatnou je formou těla. Měnit těly pohlaví organismus unaví. Tolstoj recitoval, a to stále znova, ruské přísloví geniu i oslovi: „Kde se kdo rodí, tam se i hodí.“ Troufni si je opravit z „kde“ na „jak“, a nejinak. S rodným klínem, vlastním a ne v těle jiném, můžeš žít.