Kalamajka. Nad ní májka. Dole tančí žena, zřejmě zatížená. Takovou měl za ženu, kovářovic – kdo chce co víc – Mařenu, mé exchotě strejda. Vždy utrousil „jejda“, a s ní spokojen těžko. Jako když napadne sníh – kronikář v tom řádku zjih – a ty jedeš krajinou s pouhou jednou jedinou běžkou. Kovář ková dnes a znova podkovu, ku sňatku i do rovu. Pro takovou ženu, pro ni kantilénu, nemá slova.
Post illa verba dodávám, jak je důležité míti nejen Filipa, ale hlavně – dokonce i nepohlavně – hodnou ženu. Někdy ovšem je ta hodná ještě horší než ta nás nehodná. Příliš mnoho dobra by snad povalilo obra. Věru smutný obraz. Byť má očka jako já, když jí, mlaská, je to láska do aleluja. Jak nám radí, čáry máry, Tomáš Garrigue. Kalamajka mik mik mik, plným jménem Masaryk. Ta maličká klopí víčka. Tož je třeba „nekrást a se nebát“, a zejména vyčkat.
Leč zpět k oné choti, sani hodné s přísnou lící, svého muže varující do roka a do dne. Bylo nebylo, děno Sibylou, že poblíž birminghamského stadionu Aston Villy přebýval jeden z početných strýců. Ostatní strejdové byli rozptýleni po celém globu. Asi jako Adlerové – v Rusku Orjelčastové – fonetického Karla Máje. A co náš strýc? Méně než nic. Ten měl ženu za vzor plénu, jíž se muže zželelo, ergo bylo veselo. Dokud takto žil ze všech možných sil, pěstoval své tralala. On si prostě sedl a jen svou si vedl, přestože s ním orala. Hodně si užíval, nejprve zaživa, poté i na věčnosti. Šporek se nedíval, sochařů kladiva vytloukla z něho ctnosti. Suma sumárum proti komárům dělal, co mohl. Navenek ale, když byla v bále, před ní se ohl. Chvílemi žil jako velmož, jenž ví, že chodit má s helmou. S pomocí své chotě trpěl na souchotě. Když si všimla, že muž šílí, po sesterské lekci píchla mu injekci rovnou přes košili.
Pozval mě na Aston Villu, já však jménem Devětsilu, dal mu košem. Vždyť nehrála s Tottenhamem s Jimmy Greavesem plným jménem, sportu Krakonošem. Místo Aston Villy vzal mě willy nilly do teátru, kde mi rozsvítil svou vatru. Ozývaly se zde fóry, za něž by se musel stydět místní regenschori. To vše v zemi, drahá je mi, v zemi autora jménem Wilde Oscar. Nenapsal operu Tosca ani, což je k nepoznání, „Ideální manželku“, která by nám hodila se – chytit ji by šlo i lasem. Jemu by šla do celku. Wilde se oddal „manželovi“, kdoví, jak dlouho ho lovil. Proti gustu žádný dišputát. Nutno sedět, ani nedutat. Takové jsou mnohé ženy. Jejich muž je poražený. Nač se vzmužit, nač s ženit.