Postila

Ruský mystik Merežkovskij úporně upozorňoval na odstupňovanou proměnu v rytmu radostných zpráv, tedy evangelií. Ježíš na začátku proměňuje v Káni vodu ve víno, na konci pak víno v krev.

Post illa verba dodávám, že pro mne mystikou byla „tomistika“, tedy žádná mystika. I kdyby měl někdo scholastiku za mystiku, musela by to být mystika veskrznaskrz rozumová. Tehdy se tomu vcelku správně říkalo „contradictio in adiecto“.

V 60. letech se ovšem odehrála, vlastně odehrávala, mystika nejmystičtější. Když byly zavedeny minisukně, staly se závazně módními. Holky, které měly hezké nohy, je s gustem odhalily. Méně šťastným holkám, které hezké nohy neměly, ty, které měly, zkrásněly. Byla to mystika non plus ultra, a to nejen módní. Vnadno vzpomínat.

Co by tomu řekl básník ženských nohou Alexandr Sergejevič Puškin? Ten o nich věděl své. U něj mystika probíhala mezi splínem, jenž rusky chandra říká se, a verši, jež jsem nikdy nebifloval, prostě mi utkvěly v paměti, a teď je pro nedostatek místa musím zoktrojovat: „V snách moře před bouří zřím zase/ach, vášeň lomcovala mnou,/když vlny spěly v bouřné kráse/jí s láskou lehnout u nohou. Mystiku takové vášně není možno nebrat vážně. I zeměpisně odlehlí vyznavači víceúdé bohyně Kálí, v jejímž případě ovšem akcent není na nohou, ale na rukou, nedokáží odolat puškinovskému pokušení: „Jak chtěl jsem s nimi v oněch chvílích/se ústy dotknout nožek milých.

Jen nerad recituji básně druhých. Dnes to ale jinak nešlo. Příště se jako bumerang vrátím k veršům vlastním. Mystika sem, tomistika tam. Puškin i Tomáš Akvinský mi prominou. Ostatně začnu s tím hnedka:

K čemu je mi mystika,

když si se mnou netyká?

Do kapsy lže netykavka

kratší nohy má než Kafka.

Quod non erat demonstrandum.

Přidat komentář