Postila

Kdykoli jsme se s přítelem a aforistou Karlem Markem ocitli v blízkosti náměstí Jiřího z Poděbrad, s nezřetelnou omluvou odběhl do Plečnikova chrámu, aby se vzápětí zase vrátil. Kostelní hodiny vždy neklamně ukázaly, že Karlova modlitba byla střelná. Jako by proběhla in articulo mortis. Když se Karel takto neprodleně vrátil, svorně jsme pokračovali ve své pouti do jednoho z osvědčených hostinců. Post illa verba dodávám, že Karel nebyl jediný, koho jsem z jeho buržoazní rodiny důvěrně znal. S Karlovým otcem, advokátem prvorepublikového ražení, jsem na přelomu 50. a 60. let působil v roli ještěrkáře u Jídelních a lůžkových vozů na Wilsonově nádraží. Náčelníkem tohoto útvaru byl velitel nádražní milice Pech, vpravdě nomen omen. Ostatně se neustále chlubil, že pomáhal krvavě potlačit maďarskou revoluci. Jednou v našem stanovišti na konci 1. peronu vylepili plakát s nápisem: „Bezpečná práce je výkonnější.“ Dr. Marek pod tu hlášku připsal: „Děkuji mockrát, nevýkonná práce je bezpečnější!“ a podepsal se Ještěrkář U DRáhy Marek. Podotýkám, že JUDr. Marek pravidelně pořádal salon na nejvyšší úrovni, mezi účastníky bývali i Meinl s Kulíkem. Synátor Karel mé ženě Zuzaně ukázal děkovný dopis Elišky Krásnohorské, kde vážená spisovatelka na několika stránkách vyjmenovává lahůdky, které si její rodina vybírala z dárkového koše, zaslaného advokátní kanceláří dr. Marka.

Leč vraťme se do našeho nádražního stanoviště. Brzy se zde objevil náčelník Pech v uniformě milicionáře a se zbraní v ruce. Když spatřil geniálně dopsaný plakát, sháněl se po dr. Markovi. Ten si však užíval volno v jedné ze svých kaváren, kde překládal francouzské básně a bavil půvabné dámy, své tajné klientky. Pech odjistil zbraň a namířil ji na kontroverzní, vlastně kontrarevoluční plakát. Pak si to rozmyslel. „Šetříme municí,“ pravil. „To se ale netýká pana Marka.“

Dr. Marek naštěstí zastřelen nebyl. Umřel daleko později neobutý. Stačil jsem se s ním ještě sejít, kde jinde než v jeho obydlí v Lužické ulici. Z okna bytu v 1. patře se dalo vylézt na „optickou louku“, tvořenou korunami stromů v uliční aleji, a tím pádem propadnout na chodník, odkud handicapovaní chodci neviděli nebe. Když jsme si náramně potěšeni podávali ruce, ukazoval nám Karel velmi názorně, že se máme obejmout. Radostně jsme jej poslechli.

 

Rubriky Sloupky

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.