Postila

Když jsem se kdysi zeptal aforisty Karla Marka, zda ještě chodí s Petruškou Šustrovou, lakonicky odvětil: „Petruška? To je vyhaslý případ.“ Někdo to Petrušce donesl, pravděpodobně já, a ta odvetně složila dvojverší: „Zato ty máš Karlíčku / paranoiu v malíčku.“ Ani jeden neměl pravdu, ale o to jim šlo.

Post illa verba dodávám, že matkou Petrušky byla překladatelka Jitka Bodláková, která svého času zamotala hlavu nejednomu intelektuálovi – např. Ivanu Vyskočilovi. Po odjezdu z Prahy začátkem 80. let jsem Jitku navštívil v italské Verdale. Moje hostitelka dobře věděla, že obdivuji pino marino, vysoký ušlechtilý strom připomínající smeták. Jak známo, od Florencie na sever roste vnitřně se rýmující pino alpino, na jih až po Řím zas pino marino. Naprosto logicky a vlastně enologicky jsme pili vino marino.

Jitka byla náležitě hrdá na svou dceru Petrušku, v té době mluvčí Charty 77. Po bůhvíkolikátém doušku se mi však svěřila s tím, co si cvrlikali vrabci na pražských střechách. Jednalo se o náklonnost k divadelnímu maestru Ivanu Vyskočilovi. Tento vydařený pár si potrpěl na loučení. Oni se loučili, aby se zase mohli sejít. Při jednom takovém sejití, ještě v Praze, jsem měl tu čest asistovat.

V malostranské vinárně U Patrona zorganizoval Jindřich Chalupecký setkání s proslulým německým avantgardistou Wolfem Vostellem. Stojím tedy ve tmě na konci Karlova mostu s malířem Jiřím Načeradským a Ivanem Vyskočilem a odborně promlouváme. Najednou Ivan spatří kohosi za mými zády a nevídaně se rozzáří. „Jitka,“ vysvětluje nám své takřka kinetické extempore. Ono jméno/vysloveno/jak se náleží a sluší/dodnes doznívá mi v uších. Pro takové sejití stojí za to se rozejít.

Když se měl pan Ivan vydat na cesty, třeba do Radotína, doprovodila ho paní Jitka na nádraží. Oba aktéři se objali, pan Ivan nastoupil do prostředního vagónu přistavené soupravy a vyklonil se z okna, aby mu paní Jitka mohla zamávat. Když se vlak rozjel, pan Ivan pilně mávající paní Jitce pokynul a zmizel v kupé. V tom okamžiku se paní Jitka rozběhla za odjíždějícím vlakem a naskočila do posledního vagónu. Bez váhání prošla soupravou a posadila se do kupé hned za lokomotivou. Když vlak vjížděl do radotínského nádraží, otevřela dveře vagónu a vyskočila na perón. V tu chvíli se z okna přijíždějícího vlaku vyklonil pan Ivan, a pohnut k slzám, spatřil vítající paní Jitku.

 

Přidat komentář