Po jedné filipice sapéra Vodičky proti Maďarům Švejk poznamenal: „Některej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar.“ „Jakpak by nemoh,“ rozčiloval se Vodička, „každej za to může.“
Post illa verba dodávám, že jednoho haškologického kongresu u Zlaté koruny na Lipnici se zúčastnili hned tři maďarští delegáti a nejméně jeden začal svůj referát ošemetnou Vodičkovou větou. Já, coby jeden z přednášejících, jsem krátce zalitoval, že nejsem Maďar. Kdybych byl Maďar, ať už bych za to mohl nebo nemohl, přehodil bych role i jejich obsazení. Co bych asi řekl? To, co Vodička, samozřejmě uherský, anebo rovněž takový Švejk? Nejdřív by mně ovšem musel v Maďara zmutovaný Švejk říct: „Jen si dej, ty kluku českej, vy byste nás tak nehostili.“
Po projevech maďarských haškologů, Petra Pitharta, Radko Pytlíka a mém nás čekala cesta na blízký hřbitov. Jak se vzápětí ukázalo, zatroleně blízký. Vyjdeme ze Zlaté koruny a Radko Pytlík povídá: „Je třeba, abys nad Jarkovým hrobem učeně promluvil.“ Než Radko dokončil instrukci, stáli jsme u Haškova hrobu i s početnou suitou vědců, kteří napjatě očekávali má slova. „Když se Jaroslav Hašek,“ hřímal jsem, „za strašného lijáku vrátil zcela zmoklý a v blátě vyválený, podle svědectví Matěje Kuděje pravil: ‚Prach jsem a v bláto jsem se proměnil; – a viděl, že to bylo dobré.‘ Jedině tak mohl překonat pomíjivost zejména v nepomíjejícím smyslu literárním, i když se později z hojivého humanistického bláta znovu proměnil v prach.“ Mohl jsem ještě dodat, ale raději nedodal: „Inu, kdekterý Čech taky za to nemůže, že je Čech.“
Chcete Švejka?
Ano či ne?
Tak zní naše dilema
Pro účely dobročinné?
Máme plakat
či se smát?
Werfla přečet Dürrenmatt:
zavražděný prý je vinen