Uchamžiky

Jedním z mých nejoblíbenějších současných režisérů je Paolo Sorrentino. A možná i jedním z nejoblíbenějších malířů, protože pro málokoho platí ono omšelé, že „maluje kamerou“. Obrazy tak pěkné a rafinované, až bývá někdy označován za kýčaře. Chápu. Ona hranice mezi dokonalou výtvarnou formou a kýčem může být tenká a průsvitná. S tím ať se ale poperou filmoví experti.

Proč o tom ale píši zde? Z prostého (nikoli ovšem sprostého) důvodu. Kromě režiséra a malíře“ je Paolo také mým oblíbeným „DJem“ nebo lépe řečeno hudebním dramaturgem. Prakticky v každém jeho filmu je totiž naprosto zásadní hudební složka a pokaždé skvělá. I přesto, že loví (často v rámci jednoho filmu) ve velice různorodých hudebních vodách. Nemá problém do scén vedle sebe zařadit operní árii, dancefloorovou „tucku“ a folkovou písničku. Přitom to celé dává smysl, a to nejen coby součást umně naaranžovaných filmových scén, ale i na CD příslušného soundtracku. Ještě se mi vlastně nestalo, že bych viděl nějaký Sorrentinův film a nesehnal si z něj potom hudbu. Takhle objevuji nové interprety a skladatele. A hudbu těch, co znám, často vnímám v novém kontextu. Mám-li uvést jeden příklad za všechny, je to třeba titulková sekvence seriálu Mladý papež, kde zní skvělá předělávka Hendrixovy All Along The Watchtower (já vím, Dylanovy, ale rozumíme si) od britského grime-rapera Devlina. A do toho zpomaleně jde Jude. Law, zákonitě. Nálada seriálu je okamžitě nastolena.

Mohou se vést spory, jak má správně fungovat dobrá filmová hudba. Nemalý počet filmových odborníků zastává názor, že pokud si při sledování filmu všimneme hudby, je to špatně. Že hudba nás má, v podstatě nepozorovaně, dostat spolu s režisérem tam, kde nás chce mít. Dojetí, strach, smích. Jasně. Ale nemohu si pomoct, někdy si hudby všimnu a zaujme mě. Což by teoreticky mělo znamenat, že je špatná. Potom by ale například i Morriconeho hudba ve spaghetti westernech byla špatná filmová hudba! Těžko říct. Je to asi věc citu, vkusu a skusu (v případě spaghetti westernů al dente).

O velké části Sorrentinových filmů by se s trochou nadsázky dalo říct, že jsou to celovečerní hudební klipy. Což možná říkají i jeho odpůrci. Ti to ale nemyslí jako kompliment. Já jo.

Rubriky Sloupky

Napsat komentář